Kapitola 3

Když jsem se konečně zorientovala na pidi-mapce, co mi ředitel dal, snažila jsem se najít svou třídu. Druhá A. Hmmm…. Tak, že o tři poschodí výš.

Pane na nebi kolik pater tady mají?

Kouknu se na mapku. Aha…. pět.

No tak tady máš ty svoje slíbené schody Konan.

Když se doplazím s jazykem na zemi do čtvrtého patra, rozhlédnu se kolem.

Je tady asi dvacet tříd, to, alety a několik automatů na svačiny.

Pak zaslechnu rychlé kroky z patra pode mnou.

Schody zdolává nějaká blondýnka.

Rychle si uvědomuju, co bych asi měla udělat.

„Ahoj, prosím tě mohla bys mi pomoct? Hledám druhou A….“Hodím na ní prosebný pohled a dívka kývne.

„Poslední třída napravo.“ Křikne už jenom z dálky a vyšlapává schody do posledního patra.

„Díky!“ zavolám, ale pochybuju, že mě ještě slyší.

No nic. Řekla, co jsem potřebovala vědět? Řekla.

Tak se neochotně vydám ke své nové třídě.

Pomalu zaklepu na dveře, na sucho polknu a pořádně zmáčknu kliku.

Jakmile otevřu dveře, polije mě celou ně, co dosti nechutného. Odhadovala bych to na barvu. Zelenou, ale nejsem si stoprocentně jistá.

Dva kluci v první lavici dostanou strašný záchvat smíchu a s nimi polovina třídy.

Haha…děsně vtipný.

Ani ne o minutu potom přijde do třídy blonďatý učitel a vyjeveně se dívá na mě-celou od barvy, a tu polovinu třídy, co se smála.

Pokouším se utřít si ruku do nezabarvené části oblečení a pak mu jí následně podám.

„Kamaitachi Konan. Těší mě.“ Řeknu jako by nic a Minato-sensei se pořád nemů, že vzpamatovat.

Slyším, jak si někdo mezi sebou šušká: „Ta to bere sportovně…“ nebo „Měl si tam dát červenou…“

Ale to se snažím ignorovat a seznamuji se s mým novým učitelem.

„Minato-san……taky tě rád poznávám…“ vysoukal ze sebe konečně třídní.

Z ničeho nic se zmatený výraz změnil na rozzuřený a podívá se na třídu.

„Kdo to byl?!?“ zařval a já leknutím málem spadla.      

Asi po půl minutě se přihlásí kluk s bílými vlasy a rozepnutou košilí.

„Hidane?“ zařve ještě víc Minato-sensei a myslím, že právě krájí toho kluka na kousky.

„Ano sensei?“ zaculí se na něho kluk.

„Tos tam dal ty?“ zeptal se ho s pohledem ,nedělej si ze mě prdel!!‘.

„Měl bych?“ provokoval ho.

„Hidane…!“ vrčel Minato přes celou třídu.

Koukala jsem střídavě na toho kluka a střídavě na Minata-senseie.

„Víš ty, co?! Je mi úplně jedno jestli si to udělal nebo ne! To je naposledy, co to říkám!Pak za sebe neručím! Víš moc dobře, že ten incident z minulého ročníku si budu dlouho pamatovat!! Zasedni a modli se ať si tě už dneska nevšimnu!“ prskal vztekle Minato a já přemýšlela, jestli se složím nebo dostanu záchvat smíchu.

Začínám být celkem dobře zmatená, ale myslím, že v téhle situaci je jen málo kdo v obraze.

Pak se Minato otočí na mě.

„Je mi líto, co se stalo určitě se to bude řešit,“ začal, ale já ho zastavila.

„Sensei vždyť je to jenom barva…navíc takovéhle kraviny jsme na škole dělali taky. Tak, že si člověk zvykne. A prosím aby se to dál neřešilo…vždyť se toho zas tak nestalo.“Usměju se na něj a poškrábu se nervózně na hlavě.

Tolik lidí se na mě dívá……ech…je mi to nepříjemný….

„Tak fajn jak si přeješ,“ pokrčí shovívavě Minato rameny. „Jdi si sednout vedle toho vola a kdyby ně, co tak mi to okamžitě řekni….“ Starostlivě mě poslal sednout si vedle toho kluka.

Pak se otočí a začne s výukou.

Ten Hidan se na mě otočí.

„Tak tě u nás vítám…“ usměje se na mě.

„Jo, jo…díky…“ vzdychnu a zhodnotím stav mého oblečení.

„Hele sorry za to divadýlko, ale nemohl sem nechat přihlásit se někoho jiného páč by tě pak přiřadil do lavice k někomu jinýmu a tebe-jakož to nový přírůstek někdo ze začátku musí krejt, …tak, že já sem Hidan…“ zatlemí se na mě a já mu stisknu ruku a usměv mu oplatím.

„Konan.“

Hidan se podívá na zelenou barvu, co mu zůstala ode mě na ruce a tiše prohlásil:

„Hele jestli ti to nebude vadit můžu ti pučit nějaký hadry, co mám na tělák.

Buď v klidu sou nový tak, že ručim za to, že nechcípneš smrady…“ zachchtá se potichu,

A já jako na povel zrudnu a  jen tak pípnu „díky“.

Pak už se jenom věnuju látce a snažím se vnímat učitele.

Po hodině mě Hidan nenápadně zatáhne na chlapecké záchody.

Jsem z toho celkem nesvá proto, že je to přece jenom trochu divný pocit.

„Je to vážně bezpečný?“ zeptám se ho se značnou nejistotou v hlase.

„Klid tyhle hajzly už pěkně dlouho nikdo nepoužívá…asi už tři čtyři roky…“ klidnil mě bělovlasý kluk.

Dal mi do ruky hromádku oblečení a strčil mě do jedné z kabinek.

„Až budeš tak mi řekni jdu hlídat dveře…“ řekl a odešel do vedlejší místnosti.

Když se konečně vysvléknu z mého oblečení zkoumám, co, že mi to Hidan vlastně dal. Černý bermudy a tričko který bych mohla mít tak maximálně jako noční košili.

Muselo to působit celkem komicky…. Holka v kabince klučičích záchodů a kleje jako dlaždič…

Když se do toho konečně nasoukám houknu na Hidana a vyjdu z kabinky.

Kouknu se do zrcadla a musím uznat, že tak hrozný to není.

„Tak dem?“ zeptá se mě Hidan.

„Počkej ně, co mě napadlo…“ řeknu a pak si strčim hlavu pod kohoutek a pustím vody.

Je pěkně studená to se musí nechat, ale, co…. aspoň, že už nemám modro-zelenou hlavu.

Když jsem hotová pořádně zatřesu hlavou a trochu s zbavím vody ve vlasech…, ale to uschne než začne první hodina…

Když vyjdeme ze záchodů zjistim, že Hidan má celej rozvrh stejný jako já tak, že se od sebe prakticky nehnem.

„Když o tom tak řemejšlim seš celkem jiná než ostatní holky tady…. Jakákoliv kačena by se 

Z toho, co se stalo ráno mohla podělat, ale tys z toho celkem pěkně vybruslila…“ usměje se na mě Hidan a já zase trochu zčervenám.

„A celkem ti to i sluší…“ dodá a já se musim smát tomu, co právě vypustil z pusy.

Pak už jenom čekám kdy dojde na oběd proto, že hlady šilhám….