Kapitola 3

Kouknu na net, třeba tam bude něco o Georgovi Greenovi…

—

Vyhledávání: George Green
Výsledky: 13 300 odkazů, páni
George Green (červenec 1793 Sneinton (Nottingham) – 31. květen 1841 Nottingham) byl britský matematik a fyzik, jenž je autorem konceptu dnes označovaného jako Greenovy funkce.

Britský matematik a fyzik? Tak tohle si buď někdo vymyslel, to by bylo fajn, protože by to byl jenom vtip, a nebo jsem se stala obětí nějakého úchylného fyzika, který mě má za domácího mazlíčka. Problém je ovšem v tom, že už je víc jak 150 let po smrti. Tak teď už tomu vůbec nerozumím.

Zkusím najet na stránky starého archivu.

George Green podezřen z vraždy mladé dívky
28. listopad 1835 je den, který se stal osudným pro jednu mladou dívku. Jmenovala se Rebeca Hopkinsová a bylo jí 16 let. Bohužel, nezemřela přirozenou smrtí, byla zavražděna. Pitva prokázala, že zemřela na násldky smrtelného jedu, který ovšem nikdo nedokáže identifikovat. Hlavní podezřelý je George Green. Na místě činu, na severním břehu rybníka v městě Sunrise na Floridě v USA, byly nalezeny jeho vlasy a otisky prstů. Našly se tu také pavoučí chlupy, které byly nezvykle velké. Stejně jako jed je nikdo nedokázal nikam přiřadit. Green je podezřen, že ve svém fyzickém pokusu pracoval s pavouky a omylem způsobil jejich mutaci. Pomocí toho pavouka potom zneškodnil Rebecu Hopkinsovou, která s ním ale nemá žádnou souvislost. Možná to byla osudová náhoda, možná krvelačná vražda. Co se tehdy stalo, jak, kde se tu vzaly chlupy obrovského zmutovaného pavouka, co to bylo za jed, jenž se způsobil smrt dívky a proč vlastně, se už asi nedovíme. Upřímnou soustrast příbuzným Rebecy.
Redaktor: Michael Phillips

Náš rybník! Dívka v mém věku! Podezřelý: GG! Pavoučí chlupy, jed! Bože, řekni že je to jenom sen…

Následující ráno, po bezesné noci, jsem šla za Tarou. Když už mám zkažený celý prázdniny, nedokážu se na nic soustředit a pořád se bojím, že ho znovu uvidím, tak se alespoň chvilku pobavím s Tarou. Třeba se mi podaří na chvíli zapomenout. Jsou to jen dva bloky, je slunečné ráno, ale přesto se cítím nesvá. Asi v půli cesty mě zastaví sympatický mladík.
„Ahoj,“ pozdraví.
„Čau,“ odpovím nedůvěřivě. Pořádně si ho prohlédnu, abych zjistila, že je to opravdku fešák! Má krátké černé vlasy, jeho kůže je sice bílá a vyzařuje z ní chlad, ale celkově ten borec působí sexy. Upře na mě své krásné (ale jako by prázdné, mrtvé…) oči a zeptá se:
„Nemáš chuť si jít někam sednout, Cassie?“
Co? „Odkud znáš mý jméno?“, zeptám se a poodstoupím o dva kroky dozadu. Pro jistotu.
„To není důležitý, prostě půjdeš se mnou!“ vyštěkne, a mě se zastaví dech. Co je to za kluka?!
Jednou rukou mě popadne pod krkem, druhou vytáhne nějakou injekci a narůžovělou tekutinu mi vstříkne do žil. Okamžitě mě popadnou mrákoty a já padám, ač nedobrovolně, do jeho náruče.

***
Probudí mě pořádná facka. Tohle mě probere a já se rozhlédnu kolem, ale nevidím nic známého. Jsem jenom v temné jeskyni někde v lese. Žádná pomoc, žádná záchrana.
„Jakpak se nám spinkalo, Cassinko?“ zašišlá na mě. Pak ale zvážní. „Tak abychom si to vyjasnili…Cass,“ slavnostně si stoupne, pozdvihne ruku, v tomhle okamžiku vypadá jako socha svobody, „Ehm, musím ti s upřímnou lítostí oznámit, že zemřeš.“ Kluk se zachechtá. „Ale nejdřív se představíme, ne? No vlastně, já se představím. O tobě vím vše, co potřebuju. Jmenuju se George Green.“
„To není možný,“ odporuji, „George Green zemřel před více než 150 lety!“
„Haha, to jsi tak blbá, nebo to jenom děláš? Myslíš, že George Green je na světě jenom jeden? Já jsem jeho pravnuk, nebo prapravnuk, ani nevím, vždyť je to jedno.“
„A co mi chceš?“ přistihnu se, že se bojím odpovědi.
Ten „milý a hodný“ hoch mi vše záhy vysvětlí:
„Můj stejnojmenný předek kdysi zkoušel pokusy. Sice nevím, jak se mu to povedlo, co k tomu potřeboval, svoje výzkumy a záznamy o nich vedl jen on a nikdo je nikdy nenašel, ale stvořil zlo. Doslova. Ale zlo je dobrý, máš ráda zlo?“ Ten kluk vážně potřebuje vyšetřit.
Jenom na něj vrhnu nenávistný pohled.
„Zpět k věci. On byl genius. Nikdo to nikdy neocenil. Nikdo. Až já, a já v tom budu pokračovat.“
„V čem?“ odvážím se zeptat.
„Inu, pracoval s pavouky. To sice nepatří přímo k fyzice, ale on se jimi zabýval celý život. Stvořil směs, která způsobuje jejich mutaci. Obyčená tarantule tak vzroste do výšky dvou metrů, získá na objemu, také jed a nezvykle dobrou imunitu. Tím pádem může žít i stovky let.“
Takže to nebyl sen. Nebyly to halucinace… Ale proč jsem to viděla jenom já?
„Ale u toho rybníka…jakto, že jsem ho viděla jenom já?“
Kluk se zamračí: „Ho? Už o něm nikdy nemluv jako o něm! Má jméno. Farrel. A nepamatuju si, že bych Farrelovi poručil, aby byl u rybníka. Asi jsi měla halucinaci, haha, předtuchu, že brzy skončíš v jeho žaludku!“
Co?! Nechápu to, nechápu. „A co se mnou teď uděláš?“
Kluk se usměje a koukne se směrem ven z jeskyně. „Pavouci také potřebují jíst.“