Kapitola 3

      Vyřítil se z domu, ani se neobtěžoval zavřít za sebou dveře. Před očima viděl její výraz, když ji dusil.  Ten vyčítavý pohled, jako by se ptala, proč jí zase ubližuje, co mu provedla. Zrychlil, snažil se to vymazat s hlavy. Zastavil se až u velkého ořešáku na samotném konci zahrady. Vrazil pěstí do drsného kmene, až si sedřel kůži na kloubech. Zády se opřel o strom, přiložil k ústům lahev s vodkou, a pil, dokud nebyla prázdná. Pak ji odhodil a zahýbal prsty, které mu začaly křehnout.  Co teď? Vůbec nepřemýšlel o tom, co bude dělat, až uteče. Věděl jen, že musí pryč, a že už se nikdy nebude moci vrátit.

      Kam má teď jít? Nesnažil se moc přemýšlet, jeho mysl byla zakalená-kombinace horečky a alkoholu nebyl ten nejlepší nápad. Přirozeně ho nenapadl nikdo jiný, ke komu by mohl jít, než jeho starší sestra. Ona mu přece pomůže.

      „Ivane!“ vyhrkla, když otevřela domovní dveře. 
„Sestro…“ hlesl, sotva se držel na nohou.  Pevně sevřela rty a pohodila hlavou s nakrátko střiženými světlými vlasy. Vzhlížela k němu, napůl vyčítavě, napůl soucitně.
„Kaťušo, prosím…pomoz mi.“ Žena sklopila hlavu. Uběhlo několik minut, kdy se ani nehnula. Ivan trpělivě čekal na odpověď. 
„Ivane, pověz mi…Jak bys mě charakterizoval?“ zeptala se pomalu. Zamrkal.
„Co-jak to myslíš?“
„Prostě chci jen vědět, jak mě vidíš…“ tázavě mu hleděla do očí. Její slova ho zmrazily. Proč se ho vůbec ptá na takové věci? Najednou si to všechno uvědomil. Nedokázal o ní říci jediné slovo. Neznal ji.
„ J-jsi moje setra…“ vykoktal nakonec.  Zadívala se do jeho fialových očí.
„Takže to nedokážeš…“ 
„Tak vidíš, já ti to říkal,“ ozvalo se na chodbě za Kaťušou. Ze šera svítily dvě jedovatě zelené oči.
„Kaťušo…“ šeptl a nevěřícně pozoroval muže s vlasy po ramena, jak jeho sestře pokládá majetnicky ruku kolem ramen.
„Copak chceš, Ivánku?“ zeptal se s pohrdavým úšklebkem. Světlovlasý muž se svezl na kolena, ruce zrudlé od mrazu svěsil volně podél těla. Kaťuša mu nepomůže. Ne, když je s ní ON.  
„To ne, tohle přece nemůžeš…nesmíš mi ji vzít…“ zvedl k němu hlavu. Kaťuša od něj odvrátila pohled. 
„Feliksi!“zakřičel.
„Asi bys měla počkat vevnitř,“ řekl Kaťuše. Kaťušin pohled na okamžik slétl k bratrovi, pak si skousla ret a otočila se k němu zády.
„Prosím, neubližuj mu,“ šeptla, než se mu ztratila z dohledu. Feliks za Kaťušou zavřel dveře a vítězoslavně se obrátil na Ivana.
„Ach, Ivánku, neumíš si představit, jakej je to pocit, vidět tě na dně. Musíš na tom bejt dost bídně, když přilezeš žádat o pomoc i Kaťušu, viď?“
Odmlčel se, čekal, jak na to bude reagovat.
„Je to moje sestra…“ zašeptal. Feliks protočil panenky.
„Je to moje sestra, je to moje sestra,“ zopakoval směšně vysokým hlasem.
„A co s tim? Stejně ti nepomůže!“ zařval.
„A aspoň si stoupni, jestli máš ještě vůbec nějakou důstojnost.“ Nechtěl ho poslouchat, ale ještě víc se mu protivilo klečet před ním.  Zaťal pěsti a pomalu, se vyškrábal na nohy, opíraje se o rám dveří. Teď musel Feliks zvednout hlavu, aby mu viděl do očí, ale nevypadal, že by mu to vadilo.
„Tak já ti jí nemůžu vzít? Ty jsi s tím tenkrát neměl problém. Na to už si nepamatuješ, co?“ Pamatoval. Pamatoval si, jak Feliks ležel v blátě a upíral na něj zlostný zelený pohled. Pamatoval si, jak Kaťušu odváděl a zle se mu smál. Pamatoval si to všechno.
„Tenkrát to byla úplně jiná situace…“zašeptal.
„No jistě. Ty si to vždycky umíš odůvodnit, co? Tak já ti něco řeknu. Situace se změnila. Já si Kaťušu vzít nenechám!“ A vrazil mu pěstí. Udělal dva kroky dozadu. Feliks přišel až k němu a popadl do za promrzlý kabát.
„Jak se vůbec opovažuješ jí o něco prosit, po tom, cos jí udělal? Ona kvůli tobě málem umřela!“** zacloumal s ním. Upřeně se zahleděl do jeho chladných očí, jestli v nich neobjeví aspoň záchvěv lítosti. Ale Ivanovi oči byly prázdné.
„Slyšíš mě? Skoro jsi jí zabil!“ zaječel. Ivan jako by ho vůbec neviděl. Natáhl ruku ke dveřím.
„Sestřičko…“ hlesl. Mladší muž se zasmál a znovu ho praštil. Sesunul se k promrzlé zemi.
Doufal, že se tohle nikdy nestane. I když se ho stranila a chtěla od něj pryč, nikdo si jí nevšímal. Proto doufal, že se nakonec stejně vrátí k němu, nic jiného by jí nezbylo. Feliks se spokojeně usmál.
„Kaťuša půjde s námi a bude jí sakra dobře. Natalia se k nám taky přidá, to je jenom otázka času. Pro tebe už není místo. A teď vypadni.“ Otočil se na patě a zmizel v domě.

      Pomalu si setřel pramínek krve, který mu stékal z roztrženého rtu. Jak mu to mohla udělat? Opatrně vstal a položil dlaň na dřevěné dveře. Možná, kdyby to zkusil ještě jednou, že se slituje…

      Nekonečné bílé pláně. Krutý vítr, který se po nich prohání. Co živého se nestačilo skrýt, zmrzlo. Procházel přes mrtvou krajinu. A věděl, že je to naposledy. Už nemohl dál, prostě nemohl. O ničem nepřemýšlel, jen mechanicky zvedal nohy a posouval je vpřed. Neslyšel ženský hlas, který vykřikl jeho jméno. Neviděl postavu v dlouhých šatech, která k němu běžela. Necítil dotek dvou jemných dlaní na jeho tvářích. Nevěděl, že mu kolem krku omotává světle fialovou šálu. Jen se pomalu sesunul na kolena, když s ním cloumala, až jí plavé vlasy vířily kolem hlavy jako sněhová bouře, a křičela, dokud začala chraptět. Pomalu otevřel namodralé rty.
„Kať…“ zachraptěl. Hlava mu klesala na stranu, kdyby ho nedržela, už by ležel na zemi. Víčka pomalu zakrývaly vyhaslé oči.
Kaťušo…

      Paprsky vycházejícího slunce dopadaly na dvě postavy, ležící bez hnutí na sněhu. Jako dvě dokonalé ledové sochy.

poznámky:
*1772-1. Dělení Polska, Rusko získává část dnešní Ukrajiny a Běloruska
** kvůli Stalinovi umřela hlady třetina lidí na Ukrajině