Kapitola 3

Čas se pomalu a jistě blížil ke dvacáté hodině večerní. V konožské pizzerii právě končil mladý blonďatý mladík. Ano, jedná se o našeho Naruta Uzumakiho. Nechtělo se mu z práce odcházet. Tady zapomněl na veškeré své problémy. Říká se, že práce zabíjí veškeré nešvary a to platilo i u tohoto momentálně smutně rozpoloženého chlapce. Avšak nemohl v práci zůstat věčně. To věděl příliš dobře, aniž by si musel něco nalhávat. Realita příliš bije do očí, není, liž pravda?

Pracoval od desíti a v osm večer se v pizzerce zavíralo. Netoužil po vstupu do rušna města a už vůbec necítil potřebu vrátit se domů. Nevěděl, co si otec vymyslí za krutá vyřčení, jejž jeho srdce více zaleptají jedem.
Neukázal se tam od včerejška a toto zjištění povede k jedinému… nekompromisní otcovská poučení ničící zbytky optimismu, které se mu stačily usídlit v nejužším koutě jeho srdce.

Zase poslouchat ty žvásty. Uff, kéž by se tenhle týden vůbec neuskutečnil.
Pořád bych žil ve sladké nevědomosti, a vůbec bych netušil, jaké hrůznosti skrývá tento svět.
Ale… já to vím…

Bohužel realita chtěla prorazit na povrch a také se jí její snažení povedlo. Nahlas si povzdechl. Již nemá cenu to oddalovat.

Vyšel ven. Díky letnímu období stále venku svítilo slunce. Už nebylo sice tolik jasné, ale i tak svými paprsky obklopovalo všechny kolem. I na Narutovi se usadily ty neposedné jiskřičky a vířili různými barvami. Usmál se.
Kdyby si jen tak, slunce, rozpustilo ty ledovce, co se skrývají v mém srdci. Zahnalo chmury, které mě zevnitř sžírají.

„Naruto!“ Asi se mi jen něco zdálo. Už začínám blouznit.
„Naruto, počkej přece!“ otočil se po hlase.
„S-Sasuke?“ dokázal ze sebe překvapeně vyloudit.
„Ahoj. Mám to ale štěstí, ještě jsem tě stihl,“ vyhrkl zadýchaně Sasuke.
„T-Tys přišel za mnou?“
„Hai. Víš… no… nechtěl bys se mnou někam zajít? Na kafe nebo se jen tak se projít?“
„Proč tohle všechno děláš?“ Tahle otázka mě pálila dlouho na jazyku. Musel jsem se nutně zeptat.
„Z čirého přátelství.“
„Přátelství? Ale Sasuke, náš vztah se nikdy nepovažoval za čistě kamarádský. Vždy jsme se jen provokovali a prali. Žádná vlídná slůvka, společná posezení a zájem o druhého? Tohle neexistovalo,“ Naruto ho nechápal. To si s ním jen hraje? Proč náhle tolik náklonnosti?

„Naruto, nechtěl by ses stát mým kamarádem? Nezačali jsme zrovna nejlépe, ale chtěl bych překopat tyhle hrbolaté kopce mezi námi a změnit je v rovinu,“ Naruto nedokázal v tuto chvíli vybrat vhodná písmena ke složení myšlenky. Notnou dávku potřeboval na vzpamatování se.

Zhluboka se nadechl a vyřkl odpověď: „Promiň, Sasuke, ale pouto přátelství s tebou sdílet nemohu. Patříš k Nejimu… jste si k sobě blízko… a já nedokážu vystát jeho osobnost. Ublížil příliš silně na to, abych se déle potuloval v jeho přítomnosti. Sice jsi jiný než on, ale s kým nejvíce trávíš svůj volný čas? S Nejim… a uznej, být s člověkem, který mne pokořil a zašlapal mou duši do prohnilé země… ne… omlouvám se…,“ z Narutova hlasu čišela lítost, ale zároveň ji podtrhovala přesvědčivost.
„Naruto. Neji už nepatří do mého kamarádského kruhu. A důvod? Přátelit se s takovým parchantem? Na to zapomeň. Konečně jsem poznal, co je doopravdy zač.“
„Ale proč já?“ řečená otázka, nad kterou musel Uchiha chvíli popřemýšlet.
„Poznal jsem, že se v tobě skrývá mnohem víc než hloupost. Ale ani tohle nepovažuji za úplný důvod. J-Já, chci se změnit. Netoužím klesnout hluboko jako Neji. Nesmím se změnit v takovou zrůdu. Ano, ublížil jsem mnoho ženám, přiznávám se. Choval jsem se k nim jak ke kusu hadru. Neuměl jsem nic jiného, než rozdávat rány. Potápět jejich naděje a sny. Ale to, co ti provedl Neji, je neodpustitelné. A k uskutečnění takového rozhodnutí potřebuju tebe. Ty jsi totiž má naděje.“
„Já a tvá naděje?“ tento projev mu nedával plný smysl.
„Ano. Jsi má naděje… Tvá osobnost. Má své kouzlo. Dokážeš v lidech probudit i ty nejskrytější city. Dokážeš měnit lidi. A já potřebuji tvou přítomnost… asistenci… optimismus… úsměv… tvé přátelství.“
„Tohle si zjistil za pouhý den?“ natolik neuvěřitelná slova, která zní jako překrásná symfonie.
Kluk, co stojí před ním, bývalý rival, ho tu skoro prosí, aby společně rozpoutali přátelský kolotoč.

„Cítil jsem to již dávno před tím, než jsem tě včera našel zbídačeného. Proto jsem vždy útočil… Žárlil jsem na tebe. Na tvou povahu. Snaha, držet se od tvé osobnosti dál, byla silnější, protože jsem se bál. Bál jsem se, že mě strhneš s sebou. Strhneš mě z cesty temnoty a já zahlédnu světlo. Světlo štěstí a naděje. Avšak jak tak nenápadně pozoruju, ty jsi mě i přes veškeré mnou nastražené překážky získal na svou stranu. A… A jsem za tvou odolnost neskonale rád.“
„S-Sasuke… Trápí mě ještě jedna otázka. Proč ten večer… proč ses mě dotýkal?“
Sasuke čekal tuhle otázku. „Nebudu ti lhát. Toužil jsem po tom. Chtěl jsem spatřit tvou pravou schránku… zvědavost založená na tom, jak vypadáš, když na sobě nemáš tu haldu oblečení. Dotknout se tě. Užít si tvou blízkost. Konečně si mě neodstrčil, nenadával mi a nepral ses se mnou. Mou mysl zahltilo ukojení po pravdě. Nechtěl jsem ti nijak ublížit. To bych si neodpustil. Proto… omlouvám se. Odpustíš mi někdy mou nedůstojnost?“

Naruto po tomto projevu zrudnul. Po delší odmlce se podíval do černých pronikavých očí. „Sasuke… odpouštím ti.“
Sasuke se pohnul k Narutovi a objal ho. Přátelsky a přesto silně…
Cítil se jinak. Cítil se šťastněji. Srdce mu bušilo jak o závod. Znenadání pocítil něco vlhkého na hrudi. Naruto… Plakal… Plakal úlevou, štěstím.
Že by konečně našel oporu, kterou hledal? Kamaráda? Smysl jeho života? Že by mu život ulevil od bolesti, zašlápl veškeré špatnosti a nastalo období veselí?

To považuji za otázky, na které neumí nikdo, sebevíce moudrý, odpovědět. Ani samotný osud nezáří čistou jistotou… Jak se říká, osud je nevyzpytatelný.

Modroočko cítilo menší tlak na hlavě. To ho Sasuke hladil po vlasech.“Neboj, Naruto, nastane rozkvetlejší období. Věř mi.“
Stáli v objetí celou věčnost. Aspoň tak jim to připadalo.

Idylickou chvilku přerušilo zvonění mobilu. Naruto sáhl do své kapsy a vytáhl ukřičený přístroj, který by nejraději zahodil. Přijal hovor.“Prosím?“
Sasuke se snažil zaslechnout byť sebemenší informaci z rozhovoru, ale nerozuměl tomu, kdo v mobilu hovořil. „Byl jsem na večírku a potom jsem přespal u kámoše. A v deset jsem nastoupil do práce. Co chceš ještě slyšet?“
Kdo mu může volat. To vypadá jak u výslechu. Hm… možná někdo z rodičů.
„Cože? To mi jako oznamuješ, že se stěhuju? Fajn. Jestli po tomhle tolik toužíš. Stavím se pro věci, ale nevím kdy. Sbohem!“ Naruto se napřáhl a telefon zahodil. Spadl přímo pod jedoucí auto. Ozvalo se pouhé „křup“ a z dávného mobilního přístroje zbyl pouhopouhý flek.

„Naruto? Proč-„
„Otec mi právě oznámil, že si mám najít své vlastní bydlení. Prý kašle na to, kde složím svůj nevděčný zadek, a na označení „domov“ ať urychleně zapomenu. Právě totiž ztratil zájem o svého nepodařeného syna.“
„Takže pokud tomu dobře rozumím, jsi na dlažbě?“ optal se pro jistotu Sasuke.
„Áno, chytrý chlapec,“ i když přišel o střechu nad hlavou, tvářil se vesele.
„Hm… to je otřesné, příteli. Ale dnes máš štěstí. Právě si potkal muže, který zachraňuje bezdomovce. Podle pravidel musím poskytnout člověku nacházejícímu se v nouzi azyl. Nejen, že to zahrnuje nocleh, ale i stravu, hygienu a zábavné programy,“ načež oba dva propukli v hlasitý smích.

Páni, takhle to vypadá, když se člověk směje ze srdce? Z čistého dobra? Přeji si pocítit více toho hřejivého pocitu, který se mi rozlévá celým tělem. Naruto, s přesností vím, že jsem si vybral dobře.

S úsměvem vyrazili k Sasukemu.

Vyšli vstříc novému osudu.
Vstříc novým začátkům.
Vstříc novému příběhu.