Kapitola 3

Chlapec s vlasy tmavšími než uhel, sedíc na lavičce, právě sledoval kachny cákající se v chladné vodě jezera. Pluly sem a zase tam, občas nechaly zmizet hlavu pod vodou, aby se jim vzápětí v zobáku objevila nějaká ta vodní havěť. Sasuke právě přemítal nad tím, že v brzké době určitě z jezera zmizí. Odletí za teplem neb se právě schylovalo k druhé polovině podzimu. Ranní vzduch právě protkl ledový vítr. Když se dotkl Sasukeho holé kůže na krku, připadalo mu, jako by se do ní zabodalo tisíce jehliček. Instinktivně si přitáhl límec bundy o kousek výš a schoval pod něj bradu. Slunci se právě podařilo prorazit si cestu hustou mlhou visící nad jezerem a jeden z paprsků se vábivě otřel o Sasukeho tvář. Hřál. Byl příjemně teplý oproti chladnému vzduchu, který okolo panoval. Černovlásek, jehož alabastrová pleť se ve svitu slunce třpytila lehce pozvedl hlavu a zadíval se na druhou stranu jezera. Oba břehy od sebe dělila vzdálenost asi sta metrů. Mladý chlapec vnímal každý záhyb břehu na druhé straně. Tráva tam byla o něco vyšší a dokonce i zelenější. Možná to bylo tím, že na druhou stranu jezera příliš lidí nechodilo. Cesta tam v podstatě nevedla. Jediná možnost jak se tam dostat byla stará lávka, které ale nikdo příliš nedůvěřoval. Proto Sasukeho překvapilo, když se všimnul obrysu postavy jdoucí po onom břehu. Nikdy se nevšiml, že by tam někdo chodil, snad jen neposedné děti, které to braly jako dětskou hru „kdo zdolá lávku“. Dalším faktem bylo, že sem černovlásek příliš často nechodil většinu času trávil tak, že šel do školy, pak zase domů a zase do školy… Když se nad tím zamyslel, jeho život stál na každodenních nudných rutinách. Z myšlenek ho vytrhnul pohyb osoby, kterou před chvílí pozoroval. Nyní jak se zdálo, se ona postava napřahovala a vzápětí vzduchem něco prolétlo. Z nenadání se ze zastrčeného koutu něco vyřítilo. Sasuke zpozorněl a trochu se předklonil, doufajíc, že lépe uvidí. Jenže hřejivé sluneční paprsky mu to nedovolovaly. Už tak mu poskytovaly hřejivý dotek, lepší výhled by byl až příliš velká odměna. Světlo ho oslepovalo a celou scénu na druhém břehu ozařovalo tak, že Sasuke viděl jen temné obrysy. I z toho si dokázal domyslet, že jde nejspíš o muže a psa, který se kolem něj proháněl. Po několika minutách černoočko další pozorování vzdal, zvedl se z lavičky a mírně se protáhnul. Měl promrzlé tělo, přece jenom bylo chladno. Jeho tváře měly narůžovělý odstín a oči se mu v té zimě třpytily. Bezděčně zabořil bradu hlouběji pod límec bundy a vydal se po cestě, kterou lemovaly vysoké sakury zpátky domů. Teprve teď si uvědomil, proč se takhle brzo ráno, navíc v sobotu vydal zrovna k jezeru. Myšlenky mu zase začaly zmateně poletovat sem a tam, ale mladý Uchiha si zakázal se jimi zaobírat. Nuceně se soustředil na každý krok, který udělal. Na každý spadaný list, který míjel. Na každý zvuk, který se parkem nesl. Jen aby nemusel myslet na to, co ho tolik zraňovalo. Věděl, že dřív nebo později se k tomu bude zase muset vrátit, ale alespoň teď chtěl mít klid. Čistou mysl bez zatěžujících myšlenek. Dál si to kráčel téměř tichou ulicí. Vlasy mu cuchal vítr a jak to tak vypadalo, schylovalo se k dešti, protože i sluníčko, které ještě před chvílí bojovalo s mraky a mlhou svůj boj nakonec vzdalo a zmizelo, kdo ví kam.

……….

Stihl to. Přesně včas. Právě ve chvíli kdy se promrzlými prsty dotknul koule na dveřích, z oblohy se začaly snášet dešťové kapky. Dopadali jednotlivě na zem, na které se s tichým cáknutím roztříštily jako by byly ze skla. Sasuke je několik okamžiků pozoroval. Připomínaly mu slzy, které se mu včera kutálely po tvářích. Oba tyto úkazy si byly tolik podobné, dělila je snad jen jejich rozdílná chuť. Černovlásek odtrhnul oči od kaluží tvořících se na prochladlé zemi a tiše se vkradl do domu ve smyslu nenápadně proklouznout do svého pokoje. Jenže co mysl nechtěla, se přesně splnilo. Hned za dveřmi se totiž srazil s matkou. Nejdříve to vypadalo, že by mu něco ráda pověděla. Že by omluva? Ne to určitě ne. Ať to bylo cokoliv Sasuke se to nedozvěděl, protože matka si ho pouze prohlédla, a když zjistila, že je v pořádku šla se opět věnovat, některé své oblíbené činnosti od manikúry až k vybírání nových pleťových krémů v katalozích. Sasuke se za ní pár sekund díval, nakonec však vyběhl schody do podkroví, kde měl pokoj.

……….

Až do poledních hodin se chlapec s mléčnou pokožkou zdržoval ve svém pokoji. Neměl sebemenší chuť scházet dolů na oběd, proto byl nadšen, když na jeho dveře zaklepala hospodyně a donesla mu na podnosu voňavé kuře s bramborami a ovocný džus.

„Nesu Vám něco k jídlu.“ Pousmála se a položila tác na parapet u arkýřového okna, na kterém Sasuke seděl. Ten jí úsměv oplatil a kývl hlavou na náznak díku. Služebná se ale ani nepohnula a chlapce si zamyšleně prohlížela. Ten se ani nedivil. Tohle dělala kdykoliv zavítala do jeho pokoje. Vždycky věděla, že se něco děje. Byla snad jediná, kdo tušil co Sasuke prožívá.

„Zase jste se nepohodl s matkou? Nebo snad s otcem?…“ Když to dořekla zavrtěla hlavou…

„S matkou… Že?“ Povytáhla obočí, ačkoliv jak se zdálo, byla si sama sebou jistá. Sasuke jen mlčky přikývl a uždíbl kousek jídla z talíře.

„Ona to nemyslí špatně…“ Než stačila říct něco dalšího Sasuke jí náznakem ruky přerušil.

„Pokud jí chceš obhajovat, tak si ušetři slova…“ Odsekl. Možná až příliš prudce. Sklopil provinile oči a zadíval se do země. Studoval podivnou strukturu koberce ležícího na podlaze.

„Kdyby si mě nechal domluvit, věděl bys, že já stojím na tvé straně. Ostatně jako vždycky.“ Hlesla dotyčná. Už se ani nenamáhala Sasukemu vykat. Byl to jen zvyk, který udržovala před jeho rodiči. Jinak si s oběma Uchihovic dětmi v soukromí tykala. Sasuke odtrhnul pohled od podlahy a zadíval se na ní. V očích se mu mísila omluva a slova díku, která nedokázal vyslovit. Služebná, jménem Lussy nebo alespoň tak jí říkal, se na něj vstřícně pousmála. Chvíli se na něj dívala, než obrátila pohled k oknu. Zadívala se na pochmurné počasí za ním. Na vichr shazující i ty poslední lístečky, které se marně snažily zůstat na svém místě. Dívala se, jak kapky prudce dopadají na zem a slévají se do kaluží. Pár okamžiků to trvalo, než se opět zvedla a zamířila ke dveřím. Po cestě se však zastavila u psacího stolu, nad kterým visela na bledé zdi nástěnka s fotkami. Zrakem přejížděla sem a tam a zase zpátky dokud se nepodívala na Sasukeho, který stále seděl u okna.

„Vynahradí ti to.“ Řekla jako by nic a už chtěla odejít. Zatavil jí, ale černovláskův překvapený výraz, který by se jako by ptal, jak to ví.

„Věř mi. Víš, že bych ti nelhala.“ Odvětila klidně a nyní už nadobro za klapotu podpatků dopadajících na podlahu zmizela z pokoje. Sasuke se za ní ještě úctyhodnou chvíli díval, pak se ale hladově pustil do jídla, které už mu na talíři pomalu stydlo.

……….

Černovlasý chlapec trávil celé sobotní odpoledne stejně jako dopoledne. S tím rozdílem, že to se táhlo ještě víc. Připadalo mu, že se čas zastavil, když se už po desáté zadíval na hodiny a ty ukazovaly skoro stejně jako, když se podíval poprvé. Přecházel po pokoji a zamyšleně střídal různé aktivity, které ho ale po velmi krátkém čase přestaly bavit. Od počítačových her až k zoufalému úklidu skříně s oblečením. Nakonec si vzpomněl na starou knihu, kterou schovával pod polštářem. Pár kroky překonal vzdálenost, která ho dělila od postele a rukou zašátral, aby po chvíli nalezl předmět, který hledal. Byla to už nejméně pár desítek let stará knížka. Vázaná v hnědé kůži a s názvem vyraženým ve zlatavé barvě. Hrany měla lehce oprýskané a sem tam, nějaký přehnutý list. To jí, ale neubíralo na kráse, natož na vůni, která se nyní nesla pokojem. Vůně papíru mísící se s vůní inkoustu. Dostal ji od Itachiho. Nikdy mu neřekl kde jí vzal, ale daroval mu jí k pátým narozeninám. Byla to první věc, kterou si Sasuke dokázal přečíst sám. Nejprve s tím zápasil, ale nikdy to nevzdal a po pár týdnech se naučil říct i tolik ozdobné písmo, které ze začátku nedokázal rozluštit.

……….

Sasuke se nakonec uvelebil i s knihou na parapetu okna, které ho jako magnetem přitahovalo. Nevěděl proč, ale bylo to jeho nejoblíbenější místo. Rád sledoval zahradu a to jak si s ní měnící se počasí pohrává. Chvíli se této činnosti věnoval, dokud neotevřel knihu a hltavě se nezačetl do příběhu o mladém chlapci, který bojuje s překážkami života, aby získal tu, jenž miluje. Byla to sentimentální pohádka, ale psána tak, že by zaujala každého. Sasuke si bez přestání četl. Slovo za slovem. Větu za větou. List po listu obracel stránky, dokud se v pokoji nesetmělo natolik, že skoro neviděl na text. Zmateně odtrhnul oči od právě rozečteného odstavce a zapátral po blikajícím symbolu na hodinách.

„Půl dvanácté.“ Jak to dořekl, ústa se mu zvlnila v dlouhém zívnutí. Po delším přemýšlení nakonec uznal za vhodné jít se umýt a spát. Přece jenom ho zítra čekala tolik nechtěná oslava, po které vůbec netoužil. Oslava jeho narozenin. Oslava, kde budou všichni ti, které ani nezná. Jen ta jedna osoba, po které toužil, se nedostaví. Všechny tyhle myšlenky jako by odplavil proud vody, který na sebe nechal stékat. Stál pod sprchou a jeho alabastrovou pokožku rozmazlovala příjemně vlažná voda. Hrála si s každým milimetrem, s každým záhybem, výčnělkem… Slastně vydechl a nechal kapky oné tekutiny stékat v malých potůčkách z jeho havraně černých vlasů. Netrvalo to příliš dlouho a za pomoci kohoutku vypnul vodu. Své tělo schoulil do velké, měkké osušky a přešel do pokoje, kde se osušil a převlékl. Ještě si stihl vyčistit zuby, něž se uložil do pohodlné postele. Až ke krku přetáhl bavlněnou přikrývku a po pár sekundách si dokonce našel sobě příjemnou pozici, ve které se rozhodl usnout. Přísně si zakázal myslet na cokoliv, co by se mohlo odehrát zítra. I tak se tomu nevyhne, tak proč si znepříjemňovat i tu část dne, kde se může od všeho oprostit. Ještě naposledy přejel rukou po tištěném názvu knihy, než jí schoval tam, kde přebývala po celou tu dobu. Natáhl se k lampičce na nočním stolku a jedním pohybem zhasnul. V pokoji se rozprostřela tma. Jen svit hvězd neomaleně pronikal skrze tmavé závěsy. Sasuke se přetočil na bok a zavřel oči. Myšlenky, jako by se po dlouhé době konečně umoudřily a na nějaký čas zmizely. Černovlásek měl v hlavě úplně vymeteno a díky tomu propadl do hlubokého spánku.