Kapitola 3

Král Bivoj nenáviděl středy. Byl to ten nejhorší den v týdnu. Nejen, že středy byly „dietní“ aby shodil ty kila, co na tom nepohodlném trůně nabral, což byla pouze výmluva, krutá pravda byla, že si maso nemohli jednoduše dovolit. V neposlední řadě to byl přijímací den.  Lidé poslali z každého města a vesnice svého představitele aby podal hlášení.  Ale od poslední války to byly jen stížnosti a prosby.
Král unaveně sledoval dalšího představitele, který se doprošoval, aby snížil daně. Nebyl jediný. Povzdechl si a mávl rukou, aby přišel další. Sál byl malý, vcházeli po jednom, nanejvýš po třech. Stráže nechával zásadně venku, i když věděl, že riskuje nájemné vrahy. Někdy si přál, aby se ho někdo pokusil zabít. Aspoň by se tak šíleně nenudil. Navíc se ani nebál. Po jeho životě sáhlo již spousty lidí. A kdyby se někomu náhodou poštěstilo, měl tři syny. Z těchto myšlenek ho vytrhlo prudké zabušení na dveře. Král sebou škubl a chvíli jenom zíral na dveře, na které snad nikdy nikdo nezabušil. Po chvilce zvažování, co má vlastně dělal, zvolal: „Dále.“ Do místnosti vešla městská stráž s mužem v námořnickém plášti uprostřed.
„Vaše Výsosti, tento muž se snažil proplížit do zámku.“ „Vešel jsem slušně hlavní bránou.“ Poznamenal námořník. „A byl u něj objeven princův prsten.“  Jeden ze strážců pustil námořníka a donesl králi prsten. Král Bivoj fascinovaně hleděl na královský šperk. „Nechte mě s ním o samotě.“ „Můj pane, je nebezpečný.“ Králův pohled ztvrdl: „Pochybuješ snad o svém králi?“  Mladý strážce se zarazil. „Nechte nás o samotě.“  „Ano, můj pane.“  „Jsem to jenom já, nebo jsou čím dál tím drzejší?“ zeptal se námořník, oprašujíc si svůj zašlý plášť. Král se na něj zamyšleně podíval. „Sundej si kápi.“ „Jak si přejete.“  Královi při pohledu na jeho obličej málem vypadl prsten. V místnosti na chvíli panovalo ticho. Král si šokovaně prohlížel mladého muže, který před ním posměšně postával. Naposledy, když ho viděl, měl sotva patnáct. Teď před ním stál dospělý muž, dlouhé černé vlasy sepnuté vzadu, zvýrazňovaly jeho ostré rysy. A vousy skoro až po ramena naznačovaly, že to bylo opravdu dlouho. Nepoznal by ho, nebýt jeho azurově modrých očí.
„Myslel jsem, že se tvoje loď potopila na tichých skálách.“
„Potopila.“
„Přežil jsi?“
„Očividně.“
„Proč?“
„Vypadá to, že ani smrt mě nechce.“
„Ne, proč jsi nezemřel, proč ses vrátil?“
„Znáte to, všude dobře, doma nejlíp. Nebo aspoň tak to normální lidé cítí. Ale  my jsme nikdy nepatřili do kategorie „normální“, že?“
„Odpověz, proč ses vrátil?!“
Princ August se smutně usmál: „Chyběl jsi mi otče.“
„Přestaň s tím divadlem, proč jsi tady? Potřebuješ peníze? Další loď? Varoval jsem tě před tvým odchodem. Chceš svobodu? Tak v tom případě zapomeň na pomoc z dobré vůle. Bude tě to něco stát.“

Výraz prince se změnil, posměvačný usměv se změnil v naštvaný škleb. „Co chci?! Proč jsem se vrátil?!  Chci se konečně dozvědět, kdo jsem!“ zařval. „Co je to za důvod?“ zeptal se zmateně král: „Co je to za hloupou otázku? Jsi třetí princ Východního království, třetí v pořadí. Jsi ztracený princ, kterého jsem považoval za mrtvého, protože ses nikdy neobtěžoval poslat poštovního holuba! Jsi můj syn, který nemá špetku respektu ke svému královskému otci či matce.“ Jeho hlas se s každým slovem více chvěl hněvem: „A pak se tady uráčíš po letech objevit a klást zmatené otázky. O burcování hlídky ani nebudu mluvit.“„Měl bych respekt ke své matce, kdybych věděl, kdo to je.“ Řekl tiše August a vzdorně se díval otci do očí. Královi poklesla brada, snažil se svému nejmladšímu synu oplatit pohled, ale nakonec obviňující barvě oceánu uhnul. Nakonec prohlásil: „Chceš vědět, kdo jsi? Zjisti si to sám. Ale varuji Tě, udělej nějakou hloupost, chovej se jakkoliv ke královně neslušně a s jistotou ti můžu říct, kdo budeš.“

Král sledoval v synových očích pocit zmatku a vzteku, a sám přemýšlel, jestli by neměl pravdu říct. Nakonec ale usoudil, že při pátrání po jeho pravé matce, by mohl opět na několik let zmizet, a tentokrát nadobro. „Vem si svůj prsten a odejdi, můžeme si promluvit někdy jindy.“
„Neřekneš mi, co ze mě bude?“
„Myslel jsem, že ti to došlo.“
„Chci to slyšet.“
„Mrtvola.“ Princ udělal tři kroky, popadl prsten a odešel. Král Bivoj si pouze povzdechl a zavolal na stráže ať pošlou dalšího.