Kapitola 3.

———-

Tsunade se na ni dívala přes složené dlaně. Sakura věděla, že si hryže klub palce. Očividně je čekala nepříjemná konverzace. 

„Sakuro,” začala, ale hned se zase odmlčela. Hledala ta správná slova. Nakonec ruce rozložila, do pravé vzala tužku a nervózně s ní poklepala na papír, který měla položený na stole před sebou. „Musíme si promluvit o tom, co se stalo na tvé poslední misi.” 

Sakura se zamračila. Věděla, že Kakashi musí podat report, nevěděla však, co vše bude hlásit. Očividně nezapomněl zmínit poslední události jejich mise. A pokud si ji kvůli tomu Tsunade zavolala, rozhodně nešetřil se svými teoriemi. 

„Nechceš mi říct, co se stalo?” vyzvala ji Tsunade. 

„Naše mise dlouhodobě stagnovala, zvolili jsme proto uvolněnější režim. To mi umožňovalo ranní běhy. Po posledním běhu jsem potkala zbytek týmu mimo město. Někdo vyvraždil nedalekou farmu, tak jsme to byli prošetřit. Ohledala jsem těla a usoudila, že větší část ran pravděpodobně způsobila zbraň Samehada Hoshikage Kisameho. Vydali jsme se po jeho stopách a na druhý den jsme se setkali s ním a Itachimu Uchihou. Došlo ke kontaktu a k rozdělení týmu. Na pokyn Kakashiho-senseie jsem čekala na místě, kde došlo k prvotnímu střetu. A pak se všichni společně vrátili,” řekla Sakura stroze.

„A to je vše?” 

„Ano.” 

Tsunade se zadívala na papír před sebou. Pak se zkoumavě podívala na Sakuru. 

„Kakashi uvedl, že tě našli celou od krve, ale bez zjevných známek zranění. Také uvedl, že Uchihovi způsobil vážné poranění. Nechceš svou výpověď přehodnotit, Sakuro?” 

Sakura stiskla rty. Tusnade byla mnohem podezřívavější než Kakashi. Přemýšlela nad důsledky různých variant vysvětlení a Kakashiho narativ byl pro ni ve výsledku nejpříznivější. Mocný muž donutil malou holku, aby mu pomohla. Tsunade by však na takovou šarádu nikdy neskočila. Věděla, že Sakura není malá a bezmocná holka. 

„Promiňte, Tsunade-sama, ale nechci o tom mluvit,” řekla nakonec. 

Tsunade se opřela do židle. „Takže ta krev nebyla tvoje,” konstatovala.

„Ne, nebyla,” potvrdila Sakura.

„Takže ses s Uchihou setkala?”

Sakura na moment zaváhala. V tuto chvíli nemělo smysl zapírat. „Ano.”

„Došlo mezi vámi k násilnému střetu?” 

„Ano.” Sakura zalhala bez mrknutí oka. Nikdo se nikdy nedozví, k jakým střetům mezi nimi docházelo. „Nedošlo k fyzickému střetu. Použil genjutsu,” dodala. 

Tsunade stiskla rty a přikývla. „Můžeš popsat ránu a rozsah své práce?” 

„Byla to rána přibližně deset centimetrů dlouhá a tři centimetry hluboká v levé dolní části břicha. Nacházela se přibližně čtyři centimetry laterálně od linea alba v úrovni pupku. Byly přítomny známky hlubšího poranění podkožních struktur. Zastavila jsem krvácení, ale pak se tým vrátil. Rána bude potřebovat další ošetření.” 

Tsunade mlčky pokývala hlavou. Opět se odmlčela. Sakura nervózně přešlápla. Tsunade ji nevyzvala, aby si sedla, a to jí znejišťovalo. 

„Uvědomuješ si, jak vážné závěry by z toho někteří mohli vyvodit?” 

Sakura cítila, jak se jí stahuje hrdlo. Zavrtěla hlavou. Samozřejmě, že jí to nenapadlo. Možná, že kdybych použila hlavu, bylo to by to úplně jinak, přesvědčovala sama sebe, ačkoliv o tom pochybovala. Mohla se uspávat představou Uchihy svázaného ve vězení, kde by k němu měla exkluzivní přístup, aby se ujistila, že vězeň fyzicky nijak nestrádá, a kde by jí byl vydán na milost. Mohla si nalhávat, co chtěla, ale nic to neměnilo na faktu, že se každou noc ukládala ke spánku s představou, jak ho svázaného povalí k zemi a nahá si klekne nad jeho hlavu a nechá ho, aby si zasloužil svou svobodu. Realita by ale byla jiná. Byl důvod, proč se ninjové na útěku raději nechají zabít než chytit. Nejspíš by podstoupil takový výslech, u kterého by si ona přála, aby ho konečně zabili.

Jejím cílem bylo zachránit život. 

„Jsou tady takoví, kteří by poukázali na to, že jsi vyvázla bez zranění.” 

Sakura se nadechla k protestu, ale Tsunade ji zastavila zdviženou dlaní. 

„Já ti věřím, Sakuro. Kakashi taky, proto tuto část hlášení podal ústně. Shodli jsme se, že bude lepší ji do spisu nepřidávat.” 

Sakura věděla, že by měla být vděčná, že je potenciální aféra zametena pod koberec. Cítila však vztek. Tsunade se starala více o svou politickou kariéru než o to, že – dle svých vlastních slov – trpěla v rukou zločince. Co kdyby Uchiha doopravdy využil své převahy a násilím ji donutil ho vyléčit? Kdyby ji nechal trpět, nebo ji zneužil? Kdyby se to doopravdy stalo… Koho by to zajímalo? Kde byla jakákoliv slova útěchy?

„Ovšem vzhledem k okolnostem jsem usoudila, že bude lepší dát ti nějaký čas na zotavení.”

„Jak dlouhý čas?” zeptala se Sakura. Myslí jí pulzoval chlad. Samozřejmě, ty blbko, proč by se někdo zajímal o tvůj mentální stav, však nemáš žádný viditelný bebí, tak jsi přece ok, rozčilovala se v duchu.

„Kolik bude třeba.” Tsunade si vzala papír z hromádky na kraji stolu. Naznačovala tak, že je hovor u konce. 

„To je vše?” Sakura tomu nechtěla uvěřit. Byla potrestaná.

Tsunade si povzdechla. „Ano, Sakuro. Můžeš jít.” 

Sakura se otočila na patě a beze slova odešla. Dveře za sebou nechala otevřené dokořán.

———–

Být doma ji nebavilo. Už to bylo moc dlouho. Nenudila se, studovala a chodila vypomáhat do nemocnice, ale chyběla jí akce. Obyčejný život jí ubíjel. A bydlet s rodiči byla kapitola sama o sobě. Naštěstí rodiče na víkend odjeli pryč, a tak si užívala být paní domu. Nikdo jí nehučel za dveřmi koupelny, že už je tam moc dlouho a že má šetřit vodou.

Dům byl konejšivě tichý a klidný. Jen z venku k ní doléhal hluk večerní ulice. Chvíli sledovala dav lidí z okna kuchyně. Oblečená jen v županu si ručníkem dosušovala vlasy. 

Když ji to přestalo bavit, hodila ručníkem zpátky do koupelny a zamířila do svého pokoje. Vypadal jinak. Byl příliš tmavý. Silueta na parapetu blokovala téměř všechno světlo z ulice. 

Sakura vyjekla, když si ho všimla. Měla pocit, že nadskočila o několik centimetrů do vzduchu. Muž tiše došlápl na podlahu pokoje a odlepil se od parapetu. V šeru stěží rozeznala jeho rysy. 

„Uchiho?” zeptala se přiškrceně. „Co tady děláš?” 

Pomalu přešel místností až k ní. Sakura ucítila výboj vzrušení. Nemilosrdně jí projel celým tělem až do prstů na nohou. Byl jako kouzleník, které celé její ná mění v něco úplně jiného. Itachi Uchiha se na ni díval a usmíval se. Ten úsměv byl neodolatelný. Popošla k němu ještě blíž, až se jejich těla téměř dotýkala. 

„Tohle není genjutsu?” zašeptala. Bála se otázku vyslovit nahlas, protože představa, že vše bude skutečné, ji znervózňovala. Realita dokáže snadno rozbít každý sen. 

Itachi zavrtěl hlavou. Sakura váhavě natáhla ruku a dotkla se jeho tváře. 

Chytil ji kolem pasu a prudce ji k sobě přitiskl. Dravé ji políbil, jako by čekal, že se mu každou chvíli rozplyne mezi prsty. Jako by to měl být jejich poslední polibek. Jeho poslední zoufalá modlitba k životu. Sakura mu polibek vracela se stejnou vervou. V hlavě měla prázdno, uvědomovala si jen jednu věc: Chtěla ho.

Pomalu se přesunuli až k posteli, aniž by se jejich rty oddělily. Některé činy nejsou vědomá rozhodnutí, jsou pouhými impulzy. A tak, když Itachi narazil na kraj postele a dosedl na ni, Sakura si mu naprosto impulzivně sedla obkročmo na klín, jako by snad ani jiné řešení nebylo. A Uchiha jí přejel po šíji přes klíční kost pod kraj županu až k ňadru a lehce jej stiskl.

Tázavě se na ni zahleděl. 

Sakura na sobě cítila jeho hrubé, mozolnaté ruce a nechtěla nic jiného, než aby ji přivedl k orgasmu jako při jejich předchozích setkáních. Chtěla jeho ruce cítit všude na svém těle. Chtěla být opět modlou, které dá hlas. Položila mu ruce kolem krku. Mírně se prohla v zádech. Itachi ji volnou rukou rozvázal pásek od županu, stáhl jí ho z ramen a nechal ho tiše dopadnout na zem. Byla před ním úplně nahá. Srdce jí tlouklo až v krku. Už nebylo cesty zpět. A když jí promnul bradavku mezi prsty, unikl jí z úst hlasitý stén. Vzal to jako svolení k dalšímu kroku. Rukou sjel mezi její rozevřená stehna. Našel její klitoris a začal dráždivě kroužit kolem něj jako dravec kolem své kořisti. 

Sakura zatajila dech. Její boky se daly samovolně do pohybu, aby udávaly správný rytmus jeho prstům. Nebyla v náladě na hry, věděla, co chce. Když vyvrcholila, zaťala mu nehty do ramen a opřela své čelo o to jeho. I když měla víčka pevné sevřená, věděla, že ji upřeně sleduje. Věděla, že ho její orgasmus přivádí k šílenství. A věděla, že se tomu šílenství neoddá, dokud mu k tomu nedá svolení.

Když se její dech aspoň trochu zklidnil, svezla se z jeho klína na zem. Nohy měla vratké. Už nechtěla čekat. Aspoň něco ve svém životě chtěla mít pevné v rukou. 

„Svlékni se,” poručila mu. Její hlas zněl podivně hrubě. Poslušně vstal a jediným pohybem si přetáhl triko přes hlavu. Očima přejela k ráně na jeho boku. Byla to mizerná práce. Někdo ránu sešil jako díru na pokožce a doléčil tak, že po ní zůstala nehezká jizva. Sakura věděla, že by to dokázala lépe. Byla si jistá, že po její práci by žádná jizva nezůstala. Bříšky prstů jizvu pohladila. Itachi ji chytil na ruku a políbil klouby jejích prstů. Pak ji pustil a stáhl si kalhoty. Během okamžiku před ní stál úplně nahý. Sakura ucítila mravenčení v hýždích. Zatajil se jí dech. Uchopila jeho ztopožený penis pevně do ruky. Slyšela, jak Itachi zprudka nasál vzduch do plic. Pomalu přejížděla sevřenou dlaní po celé jeho délce a postupně zrychlovala tempo. Pokračovala, dokud se Itachimu nezačal prohlubovat dech. Vzhlédla k němu. Sledoval ji zpod přivřených víček a dýchal pootevřenými ústy. Natáhla se k němu, jako by ho chtěla políbit, zastavila se těsně před jeho rty. Místo polibku do něj prudce strčila. Svalil se na postel a překvapeně se nadzvedl na loktech. Chtěl něco říct, ale Sakura na něj hbitě vyšplhala a přiložila mu prst na ústa. Nechtěla nic slyšet, bála se, že by jí slova vzala odvahu. A ona chtěla být odvážná.

Znovu uchopila jeho penis a nasměrovala ho tam, kde po něm toužila nejvíce. Opatrně na něj dosedala, dokud ho v sobě neměla celého. Cítila se jím naplněná až po okraj. Byl jako dílek skládačky, který do ní dokonale zapadl. Začala pohybovat hýžděmi. Postupně se dostávala do slastného tempa. Bez ohledu na kohokoliv jiného se propracovávala k dalšímu vyvrcholení. Přišlo ještě silnější než to předchozí. Cítila, jak se jí stahují všechny svaly v těle. Pevně se semkly kolem milencova penisu, jako by jej nikdy nechtěly pustit. Její lůno jej do sebe chtělo vtáhnout, pozřít ho jako úlitbu bohům. Byl její – a ona byla jeho. Dlouze a hlasitě zasténala. Křičela, jako by poprvé v životě mohla, jako by právě teď objevila, že má hlas. Pak se zmoženě opřela o Itachiho hrudník a přerývaně dýchala. 

Itachi ji pevně chytil za boky a mlčky ji vyzval, aby se opět dala do pohybu. Poslechla. Nechala ho, ať udává tempo a fascinovaně sledovala jeho obličej. Dívala se, jak mírně zaklonil hlavu a stiskl čelisti. Cítila, jak se jí jeho prsty zarývají do kůže, až měla pocit, že ji rozdrtí. Dívala se na něj z vrchu a věděla, že kdyby chtěl, rozdrtil by ji svými silnými pažemi v prach.

Protočily se mu panenky a i přes veškerou snahu sevřených čelisti mu unikl hlasitý stén. Uvolnil ocelové sevření svých rukou a blaženě se na ni podíval. 

Sakura popadala dech a neodvažovala se ani pohnout. Snažila se ten moment prodloužit, zakonzervovat v čase okamžik zvláštního štěstí. Itachi jemně přejížděl rukama po jejím těle, jako by si vrýval do paměti každou zákrutu jejího těla. Vytesával ji so svě paměti jako se řeka vrývá do země. Strhl ji ze sebe do podušek a sklonil se nad ní. Políbil ji a jeho polibek chutnal po potu a melancholii. 

Zvedl se. Sakura sledovala, jak se svaly na jeho zádech daly do pohybu. Systematicky se oblékal a jeho obličej opět pozbyl jakéhokoliv výrazu. 

Přála si, aby jí požádal, ať jde s ním. Přála si, aby se na ni ještě jednou podíval. Neudělal ani jedno. Otevřel okno a zmizel do noci. 

Sakuru ovanul chladný závan vzduchu. Byla prázdná. Zakryla se peřinou a přetáhla si ji přes hlavu. Povlečení si stále pamatovalo jeho vůni. Do očí se jí nahrnuly slzy. 

Nebul, ty krávo, nadala si, nemáš přece proč. Věděla přece, že ať se stane cokoliv, nikdy z toho nic víc nebude… že? 

————————–

Když ho opět uviděla po tolika letech, nemohla si nevšimnout, jak moc se od sebe oba bratři liší. Sasuke Uchiha dospěl – ostatně jako všichni jeho vrstevníci – ale měl tak daleko do dospělé tváře svého staršího bratra. Nemohla od něj odtrhnout zrak a čím déle na něj zírala, tím, tím více rozdílů nacházela. A čím více rozdílů nacházela, tím bolestněji si uvědomovala, že Itachiho v Sasukem nenachází. V tu chvíli ji záplava vzpomínek paralyzovala. 

Sasuke se na ni díval, jako by ji ani neznal – se špatně předstíranou lhostejností a nezájmem. Prozradilo ho nervózní přešlápnutí, které nikdo ani nepostřehl. Až na Sakuru. Sledovala ho, jako dítě sleduje neznámého brouka. Studovala každý jeho pohyb, jeho výraz, barvu vlasů, držení těla, ale žádnou stopu jeho bratra v něm nenacházela. Na Sasukem bylo vše úplně jiné. Nikdy předtím si tak bolestně neuvědomovala něčí unikátní bytí. Byl jen jeden Sasuke Uchiha, který neměl nic společného se svým bratrem. 

Sasuke chce jenom pomstu, blesklo jí hlavou. A pak, když se dívala do jeho šíleného výrazu, uvědomila si, že Itachi Uchiha je mrtvý, Sasukeho pomsta byla vykonána, ale jeho šílenství nezmizelo. Tomuto šílenství Sakura rozuměla. Sama k němu neměla daleko. Společně s Itachim umřelo jedno její hypotetické já – já, kterým si přála být. 

„Půjdu s tebou,” řekla mu. Jeho tvář protrhl krutý úšklebek. 

„Tak ji zabij,” řekl a ukázal na rusovlásku ležící mu u nohou. Sakura se na něj nevěřícně podívala. Kdy se z něj stalo takové monstrum? přemýšlela. Odpověď znala. 

Sevřela ruku kolem rukojeti kunaie. Cítila stejnou bolest jako on. Sasuke pulzující nenávist upřel ke Konoze, Sakura ji cítila vůči němu. Na moment měla pocit, že jediná rána zasazená Sasukemu vyřeší všechnu její bolest. Rozběhla se proti němu. Ale nebyla dost rychlá, ani dost silná. Jsem jen malá a blbá Sakura. 

Zase musela být zachráněna.

„Sakuro!” Narutův hlas k ní doléhal z dálky. Vzhlédla vzhůru a uviděla jeho ustaraný výraz. Ani si nevšimla, kdy dorazil. Teď ji svíral v náručí zachráněnou před Sasukeho čepelí. O Narutovi bych si nemohla myslet nic doopravdy špatného, napadlo ji, když ji opatrně položil na zem. Jeho tvář byla jako otevřená kniha. Neskrýval žádné tajemství. A pak jí konečně došlo, proč Itachiho poslední polibek chutnal po melancholii. 

Poodhalil závoj svého léta pečlivě skrývaného já. Už na něj nemohla myslet jako na zločince. Cítila jeho něžné doteky a polibky, viděla jeho hravý úsměv. Do očí jí vyhrkly slzy. 

Naruto ji konejšivě položil dlaň na rameno. „Neboj, Sakuro. Jednou Sasukeho přivedeme zpět,” řekl měkce. 

Sakura se zmohla jen na slabé přikývnutí, než se nahlas a naplno rozvlykala. 

Věděl, že zemře, a chtěl, aby na něj někdo vzpomínal s láskou.