Kapitola 3

Spím. Spím tím nejhlubším možným spánkem, kterého je někdo jako já vůbec schopen. I tak by to každý jiný považoval za pouhopouhé povalovaní se s přivřenými víčky. Pro mne je toto ale ten nejmožnější hluboký spánek, jakého jsem od toho incidentu schopna. V mysli se mi začnou přehrávat obrázky jednotlivě za sebou se stejnou pravidelností s jakou po sobě následují políčka na filmu. Opět vidím sama sebe, jak se zvedám ze zaprášené podlahy a rozhlížím se kolem sebe. Uvědomím si, že ta vystrašená osůbka s mým tělem nemůže vidět nic jiného než-li černočernou tmu všude kolem sebe. Vidím, jak se snaží oprášit neexistující šaty, aby si v příštím okamžiku uvědomila, že žádné nemá. Vidím prvotní zděšení způsobené poznáním, že je zcela nahá. Náhle ucítím nutkavou touhu polknout. Přeběhne mi mráz po těle, když mi dojde, co bude následovat. Ramena se mi samovolně svěsí a ze své nové pozice sleduji, jak se po mé levé straně rozhoří tolik známé oči svou ohnivě-rudou září. Propalují postavu po mé pravici tím nejsoustředěnějším možným pohledem, který jsem kdy viděla. Dokonce ani Aido nemá takový výraz ve tváři, když se jeho zrak stočí na mou krční tepnu pulzující životodárnou a nově probuzenou krví, napadne mě vzápětí. Pak zaslechnu onen hlas a vím, že je konec. V příští vteřině už jen slyším nelidský skřek, který se rozléhá všude kolem dokola. Poznávám v tom svůj vlastní hlas a uvědomím si, že opět křičím ze spaní. Už zase…

Prudce se posadím na posteli. Celé tělo mám zalité potem a pyžamo se mi až nechutně lepí na pokožku. Stačím se tak akorát nadechnout, když dveře pokoje rozrazí Zero, těsně následován Yuki a ředitelem Crossem. Světlo z chodby ozáří slabě můj pokoj, který je jinak zcela ponořen do tmy.

„Jsi v pořádku?“ zeptá se mě Zero opatrně. Očima přitom soustředěně prohledává pokoj.

Pouze přikývnu na znamení souhlasu. Pak se opřu jednou rukou o matraci a odhodím stranou hnusně promočenou přikrývku. Posadím se na kraj, nohy spustím dolů a hlavu složím do dlaní.

„Zase ty špatné sny?“ promluví starostlivě účastným hlasem Yuki.

Opět souhlasně přikývnu, ale pro jistotu dodám: „Už je to skoro týden, ale pořád se jich nemůžu zbavit. Co to sakra znamená?“

Ředitel Cross se viditelně uvolní. Napadne mne, že s těmi rozpuštěnými vlasy, uvolněným držením těla a typicky domáckým oblečením určeným na spaní, působí podstatně mladším dojmem. Zcela automaticky to u mě vyvolá úsměv.

„Jsem rád, že se opět dokážeš smát, Akaku,“ zaslechnu jeho sytý hlas vedle sebe.

Otočím hlavu jeho směrem a jasné světlo z chodby ozáří můj krk. Zero přimhouří oči a Yuki pootevře ústa v němém úžasu. Moc dobře vím, co vyvolalo  tyto jejich reakce. Jsou to znamení na mém krku po onom kousnutí.

„Ukaž mi to,“ ozve se opět ředitel Cross.

Poslechnu a dovolím mu podívat se. Cítím, jak mi přejel přes krk dvěma prsty své ruky. Má teplé, pevné a hladké prsty. Také jasně vnímám jeho dech, který se právě odráží na mé tváři. Zkoumá stopy po kousnutí na mém krku, takže ho musím cítit dost blízko, to je pochopitelné. Po chvíli se opět narovná a zaboří ruce do kapes svého dlouhatánského županu.

„Je to sice skoro týden, ale pořád je to živé a citlivé. Evidentně se to hojí pomaleji než by mělo,“ promluví do ticha.

„Jak je to možné?“ zeptá se ho poděšeně Yuki.

„Ten, co ji kousl, musel být hodně silný,“ promluví místo ředitele Zero a dál si mě soustředěně prohlíží.

„Máš pravdu, Zero,“ promluví opět starší muž. „Naštěstí není důvod k panice. Hojí se to, sice pomaleji než by mělo, ale hojí a to je podstatné.“

„Ale…“ odporuje mu Zero.

„Dost!“ prohlásí ředitel razantně. „Není důvod k panice. Všichni víme, že Akaku je jiná. Není důvod předpokládat, že bude její tělo reagovat na jed stejně jako například moje nebo tvoje vlastní, Zero. Konec debaty, jde se spát!“

Po těchto slovech vykráčel ze dveří mého pokoje jako první a za chvilku už jsme slyšeli pouze vzdálené šoupání pantoflů po podlaze. Yuki se na mě povzbudivě usmála a také se vydala zpět do svého pokoje. Naproti tomu Zero pořád stál na stejném místě, stále si mne prohlížel a nemínil se pohnout.

„Co je?“ zeptala sem se ho.

„Já… já… chtěl sem se zeptat, jestli to moc nebolí,“ ozval se po chvilce.

Udivilo mne, že by ho mohlo něco takového zajímat. Nebo se mi pouze snaží svým způsobem projevit soucítění? Někdy se v něm nevyznám stejně jako v Aidovi, napadlo mě. Dřív než jsem mu stačila odpovědět, promluvil znovu.

„Nechápej to zle. Ptám se proto, že mne to teda bolelo docela dost,“ upřesňoval důvod svého náhlého zájmu. „A to sem přitom neměl ani z poloviny tak hluboké rány jako ty.“

Usmála sem se na něho povzbudivě: „Taky sis nikdy nestěžoval nebo tak něco.“

„Neměl sem k tomu důvod. Měl sem Yuki a ta mi pomohla zapomenout. A kromě toho by mi to ani nebylo moc platné.“

„Hm, to je rozhodně pravda,“ souhlasila sem s ním. „Stížnosti jizvy nezahojí a neutiší ani bolest. Víš asi lépe než kdokoli jiný jak mi teď je, takže ti nemusím lhát. Bolí to jako čert, ale to nevadí. Vždycky si říkám, že když cítím bolest, tak vím, že jsem pořád naživu. Běž už spát, Zero, nic mi není, neboj. Jen mi bude chvíli trvat než usnu.“

„Můžu se ještě na něco zeptat?“ zabodl se do mě pohledem mladík naproti mně.

„Určitě,“ souhlasila sem.

„Nemá v tom náhodou prsty Aido, že ne?“ pronesl opatrně a soustředěně sledoval, jak se budu tvářit na tohle jeho ničím nepodložené obvinění.

„Jak si na to přišel?“ vypálila sem ponejprv. Pak mi ale došlo, že právě Zero moc dobře ví, jak si mě blonďatý upír v poslední době dobírá a testuje mě. „Ne, Zero, není to tak, jak si zřejmě myslíš. Aido není sice žádný svatoušek, to víme oba, ale v tomto prsty nemá.“ Taktně už jsem pomlčela o tom, že mi naopak svou krví nejspíš zachránil život.

„Já jen, že když jsme tě tenkrát našli, tak si vypadala otřesně. Přesně to odpovídalo útoku upíra, který vysloveně prahne právě po tvé krvi. Akaku, já moc dobře vím, co Aida k tobě táhne, to mi věř. Jsou věci, které by nikdo z nás neměl vědět nebo zažít, ale stává se to. Prostě na sebe dávej pozor. A pokud jde o Aida, pak žádná opatrnost není dost přehnaná, pamatuj si to. Rozumíš?“

V duchu se mi vybavilo, jak tenkrát vrazili ke mně do pokoje a našli mě ležet na posteli s prokouslým a krvácejícím hrdlem. Moje vlastní krev mi mezitím stačila promočit povlečení, deku i matraci, takže se musela vyměnit. Ústa jsem měla ještě mokrá a ušpiněná od Aidovi krve, ale to jsem v danou chvíli věděla pouze já jediná. Jasně jsem si vybavila, jak se ke mně ředitel bezmyšlenkovitě vrhnul. Přikázal Yuki, aby přinesla z koupelny mokrý ručník a Zera poslal pro lékárničku. Když oba přinesli, co měli, omyl mi krk, prohlédl kousnutí a pak mi ránu ošetřil. Pamatuji se, že to byl právě Zero, kdo na mne naléhal, abych prozradila, kdo mne napadl. Jenže já si to nedokážu vybavit ani dnes, natož tehdy. Nakonec ho ředitel vyhodil se slovy, že sem prožila šok a že si musím odpočnout. Od té doby jsme už spolu o tom nemluvili. Tedy až doteď. 

„Zero, já nevím, kdo mi to udělal, ale vím jistě, že on to nebyl. Nicméně děkuju za varování. Budu si dávat pozor. Stačí ti to?“

Mladík souhlasně přikývl. Pak se vydal ke dveřím mého pokoje, vyšel ven na chodbu a zavřel za sebou. Můj pokoj se znovu ponořil do tmy. Jediný rušivý element v tom hrobovém tichu představoval v daný moment Ryo, který byl stočený v nohou postele. Natáhla sem se a pohladila ho přes hřbet. Blaženě nahlas zapředl a protáhl se. Oknem do místnosti prostupoval večerní větřík a ochlazoval mi zpocené a rozpálené tělo. Zasněně sem zaklonila hlavu a poddala se plně tomuto extatickému pocitu.

„Tedy tomu říkám pohled pro bohy,“ ozval se vzápětí od okna povědomý hlas.

Otočila sem se oním směrem a uviděla ho sedět na římse okenního rámu. „Věčná škoda, že jsi nepřišel dřív. Zero by měl ohromnou radost, že tě vidí,“ poznamenala sem škodolibě.

„Že mě nemá příliš rád, to vím,“ pronesl pouze chladným hlasem. „Ale to mě netrápí.“

„Velmi diplomaticky řečeno,“ poznamenala sem pouze.

„Copak, pěkně prosím.“

„Ne jen, že tě Zero nemá rád, on tě přímo bytostně nenávidí,“ poopravila jsem jeho chabý pokus vylíčit jejich vztah.

„A co ty?“ zeptal se a upřel na mě zářící oči.

Chvíli jsem potichu přemýšlela, ale nepřišla sem na nic jiného než to, co mne napadlo v první chvíli. „Už mi tolik nevadíš, jako dřív. To ale neznamená, že bych nebyla schopná tě zabít.“

Zasmál se svým sametově zbarveným hlasem: „Ty se prostě nikdy nezměníš, že?“

Aido se odlepil ze svého místa a já sledovala siluetu jeho těla, která došla téměř k mé posteli. V poslední chvíli stočil tělo jiným směrem a obešel postel kolem dokola. Ryo začal syčet o poznání útočněji a sekl po něm drápky pravé packy.

„Klid, Ryo, on mi neublíží,“ snažila sem se ho uklidnit.

„Myslíš?“ zeptal se trochu pochybovačným tónem a do tmy jasně zasvítily jeho tesáky.

Přistoupila jsem na jeho hru a odpověděla mu: „Vím to jistě. Tedy pokud nechceš přijít k úrazu.“ Pak jsem zvedla polštář, který mi do té doby spočíval v klíně a odhalila mu tak pohled na malý revolver, jež jsem svírala v pravé dlani.

„Hm, nepochybuji o tom, že je plně naládován stříbrným střelivem,“ zeptal se.

„Chceš malou ukázku?“ poškádlila jsem ho.

Dramaticky se chytil za prsa a předstíral přímý zásah. V zápětí opět blýskl zuby a se smíchem dodal: „To bolelo.“

Oba jsme vyprskli smíchy najednou. Jakmile jsme se uklidnili, přistoupil blíž, tedy spíš se posadil vedle mě na postel a promluvil.

„Ukaž mi to zranění, prosím.“

Odmítavě jsem zakroutila hlavou a naopak jsem se chtěla posunout víc do tmy. Chytil mě za pravé zápěstí, aby mne zastavil, i přes tu stříbrnou bouchačku, kterou jsem v ní svírala.

„Tohle byla pouze prosba, Akaku. Nicméně si ho prohlédnu, ať chceš nebo ne. Dostal jsem rozkaz od Kanameho-sama a ten prostě musím splnit.“

Chvíli jsem o jeho slovech přemýšlela a pak jsem krátce přikývla. „Dobrá, ale něco za něco. Odpovíš mi pak na něco.“

Téměř okamžitě souhlasně přikývl. Tak tedy dobrá, řekla jsem si sama pro sebe. Za to mi to stojí, alespoň z něj nebudu muset páčit odpovědi na to, co mne zajímá. Natočila jsem hlavu stranou tak, aby pěkně viděl na můj krk. Když uvážím, kdo přede mnou právě sedí, tak je to pěkně dětinské gesto. Také u něho vyvolalo patřičnou vlnu pobaveného smíchu. Natáhl se a odhrnul mi vlasy stranou. Pak se opatrně prsty dotkl dvou stále živých a hlubokých bodnutí na mém krku. Přiblížil svůj obličej dost blízko na to, abych cítila jeho dech i přes divoce bublající krev, která mi vzkypěla přesně v tom samém momentu, kdy se mne dotkl.

V příštím okamžiku jsme zaslechli divoké a strašlivé mnohonásobné zavytí následované neméně zuřivou střelbou. Lekla jsem se a škubla sebou. Následkem toho mne Aido nechtěně škrábnul, což jsem mu ale nemohla vyčítat. Stáhl svou ruku opatrně zpět, aby vzápětí stál opět u mé postele. Byl to jen mžik, ale to je u upírů naprosto normální chování. Otočil se na podpatku a chystal se odejít, ale já ho zarazila.

„Počkej, něco jsi mi slíbil. Pamatuješ?“

Zarazil se na místě, jako by do něj vrostl. I toto bylo u upírů naprosto normální. Člověk si u nich časem zvykl na všechno možné i nemožné. Koneckonců mnozí z nich pocházeli se starodávných a vznešených rodů a někteří dokonce pocházeli z čistokrevné linie upírů. Obrátil se zpátky ke mně a jeho oči zaplály. Neklamná známka toho, že se venku něco děje. Zvedl ukazovák pravé ruky, strčil si ho do úst a oblízl jej. V tu chvíli mi došlo, že na něm byla moje krev. Pak jej vytáhl z pusy a namířil ho na mě.

„Máš jen jednu možnost. Pak musím odejít,“ promluvil sytěji zabarveným hlasem nežli bylo u něj obvyklé.

Polkla jsem, protože jsem si moc dobře uvědomovala, že to způsobila moje krev, kterou právě polkl. Podvědomě jsem si přejela levou rukou po hrdle, což u něho opět vyvolalo úsměv, takže jsem ji raději stáhla zpět.

„Když jsi mě zachránil,“ vykoktala jsem ze sebe honem. Pak jsem zmlkla a zavřela jsem oči. Zhluboka jsem se nadechla a začala jsem znovu. „Když jsi mi před týdnem dal svou krev, řekl jsi, že pouze krev čistokrevného mě mohla zachránit. Jenže pokud vím, tak nejsi čistokrevný upír. Pocházíš sice ze vznešené rodiny, ale nejsi přece stejný jako Kuran Kaname, nebo snad ano?“

„Tak jsem to přesně nemyslel,“ promluvil okamžitě zpět. „Pochopila jsi mě špatně. Měl jsem tím na mysli, že pouze krev upíra tě mohla tehdy zachránit. Lidská krev by na to nebyla dost silná. Ta zranění nejsou obyčejná upíří kousnutí a já dost pochybuji o tom, že by ředitel Cross dokázal dostatečně rychle sehnat upíří krev.“

„Ale…“ začala jsem protestovat.

„Řekl jsem, že máš pouze jednu možnost a to sem myslel zcela vážně,“ umlčel mě okamžitě Aido zpátky. „Další otázky prostě musí počkat na jindy.“

Poté došel tím svým klouzavým krokem k oknu, kde se opět zarazil. Zadíval se z něj ven někam do dálky. Pak zavřel oči, rozpřáhl paže a zhluboka do sebe natáhl venkovní vzduch. Okamžitě je zpět otevřel a prudce se obrátil zpátky ke mně. Mohla bych odpřísáhnout, že jeho panenky nyní zářily stejně rudým světlem, které sem vídala poslední dobou ve svých snech. Pootevřel rty a špičáky se mu viditelně prodloužily.

„Akaku, zůstaň tady. Ať se v příštích chvílích děje cokoli, zůstaň tady. Rozumíš?“ řekl naléhavě. Poté se vypařil tak rychle, jako by to vše byl pouze přelud mojí fantazie.