Kapitola 3

p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; }

A pak konečně přišel ten den. Riza Hawkeye vyměnila uniformu za krásné šaty a závoj (ale někteří ji podezírali, že svou pistoli jen ukrývá pod šaty) a slavnostní uniforma Vůdce Mustanga jen zářila. Skupina družiček vypadala jako záhon pestrých květů. Winry měla modré šaty dozdobené ozubenými kolečky. Podobná měla i na krku a ve vlasech. Sheska při vybírání nezapřela svou pověst knihomolky se superpamětí – vyvolala si spoustu obrázků a popisů z knih a měla tolik nápadů, že z toho všem šla hlava kolem. Nakonec se dohodly na červených stahovacích, takže jí krásně vynikl štíhlý pas. Na krk si dala rudou stužku s malinkou zlatou knížkou a vlasy, už hodně dlouhé, si nechala zaplést, takže bylo vidět její bílé hrdlo. Pro Sáru našla světle žluté splývavé šaty s nenápadným vzorem, stažené oranžovou šerpou. Mei Chang dorazila v růžovém rouchu v xingském stylu, černé vlasy měla spletené jako obvykle do dvou drdolů a z každého vycházely tři copánky. Její nerozlučná společnice, trpasličí panda Xiao Mei, jí seděla na rameni. I ona měla aspoň věneček na hlavě. Sheska si vzpomněla, že když xingská princezna přijela a chtěla se přivítat se svým starým přítelem, musel Scar pokleknout na jedno koleno, aby měl obličej přibližně ve stejné výšce jako ona. Sice za ten skoro rok, kdy se neviděli, vyrostla a vyspěla, začínala už vypadat jako opravdová dáma, ale stále byla, zvláště vedle něho, legračně malá. Knihovnice se dlouho smála, když se dověděla, že za jejich cest po Amestrisu Mei říkala Ishbalanovi Pan X. Elicia Hughes s Agnes Brosh (ano, byla to o hodně mladší sestřička vojáka, který kdysi se svou kolegyní Marií Ross dělal osobní stráž bratrům Elricovým) šly před průvodem a sypaly květy. O svědectví Mustang nakonec požádal Havoka a Falmana a prsteny přinesli Edward s Alfonsem. Samotný obřad proběhl v klidu a bez komplikací. Pak následovala ta méně příjemná část. Svatba Vůdce byla bohužel velice oficiální událost, a tak se sjeli diplomatičtí zástupci všech zemí, s nimiž byl Amestris v kontaktu, a Mustang se svou nevěstou museli přetrpět jejich gratulace. Vypoklonkovat je hned potom pryč by bylo nezdvořilé, a tak se musel smířit i s tím, že budou také na svatební hostině. Naštěstí to věděl předem, a tak oslavu rozdělil. První část bude oficiální, s diplomaty, a s tím, že doufal, že se příliš dlouho nezdrží, a pak, až odjedou, začne teprve opravdová zábava.

To bylo ale teď ještě docela daleko. Teď oslava sotva začala, Mustang seděl na svém místě v čele stolu a snažil se nedávat svým výrazem moc najevo, že by všechny ty „oficiální hosty“ nejraději viděl za sedmero horami.

Kus od nich u kraje sálu stál Scar a u něho žena v červených krátkých šatech. Krátké rezavé vlasy měla natočené do kudrlinek (skoro jak pudl, ušklíbl se v duchu Vůdce) a byla hodně nalíčená, což jí na kráse rozhodně nepřidávalo. Byla to, pokud si Mustang správně pamatoval, vyslankyně z Aeruga a zdálo se, že exoticky vyhlížející urostlý Ishbalan ji velice zaujal. Se sklenkou v ruce mu něco vykládala, ale nezdálo se, že by ho to zajímalo, jeho výraz zůstával pořád stejně vážný a občas přelétl pohledem sál.

„… A slyšela jsem o té občanské válce v Ishbalu a o tom masakru, och, to muselo být hrozné…“ vykládala dál. Scar toho ale už začínal mít dost a když začala o válce v jeho zemi, usoudil, že je čas to ukončit. Tohle z mnoha důvodů opravdu neměl nejmenší chuť poslouchat. Navíc občas zalétl pohledem k hlavnímu stolu a všiml si, že Sheska se nedívá na ženu s rezavými vlasy příliš přívětivě. Podíval se na vyslankyni před sebou.

„Promiňte, ale mám tady snoubenku,“ prohlásil, což byla naprostá pravda. „Měl bych se jí věnovat.“ Postřehl její uražený až zlý pohled, ale nevšímal si toho, obešel ji a zamířil k Shesce.

Ještě před obřadem, když ho knihovnice poprvé uviděla v obleku(!) vypadala nejdřív dost překvapeně. Pak řekla, že ve světle hnědém obleku a bílé košili vypadá skvěle a že mu červená kravata ladí k očím. A taky mně k šatům, když už jsme u toho, pomyslela si. Vypadá to, jako že k sobě patříme. Možná to Mustang – protože ten mu dal ten oblek ušít, na míru, protože do konfekčního by se nevešel – udělal schválně. No, mně to rozhodně nevadí.

Došel k ní a podal jí ruku.

„Nepůjdeme si zatančit?“

Sheska vstala, ale pak si na něco vzpomněla.

„Počkat… Ty umíš tancovat?“

„Už ano. Vůdce Mustang mě něco naučil.“ Začali kroužit po parketu. „Řekl mi, že nás zve oba a že ti asi budu muset dělat společnost a měl bych vědět, jak se ve společnosti správně chovat. A tak mě naučil i některé amestrijské tance.“

„Jde ti to dobře.“

„Vlastně to není ani zas tak těžké. Jde hlavně o správnou koordinaci pohybů.“

Knihovnice přikývla a pak ji něco napadlo.

„Moment… Tebe učil Mustang? I tančit?“

„Ano. Riza Hawkeye – vlastně už Riza Mustang – neměla čas a on ji do toho ani nechtěl zatahovat. Takže ženskou část odtančil sám. Podezírám ho, že se tím docela bavil.“ Říkal to sice s vážným výrazem, ale když domluvil, Sheska se rozesmála.

„To musel být pohled.“

„Pobavilo tě to?“

„To snad vidíš sám. Dlouho jsem nic tak legačního neslyšela.“

Scar přikývl a jako by se malinko pousmál, což u něho byla vzácnost. Pak ji zvedl, zatočil se s ní, postavil ji zase na zem a vydali se zpátky ke stolu.

„Mimochodem, Shesko…“ řekl cestou tiše, „díky že jsi tu. Díky tobě jsem měl dost dobrý důvod odejít od té ženy z Aeruga.“

„Co ti chtěla?“

„Nevím.“

„Asi ji zajímáš. Vypadáš hodně dobře a v tomhle prostředí neobvykle,“ přimhouřila oči.

„Možná.“

„A cos jí řekl?“

„Pravdu, co jiného. Že tady mám snoubenku a měl bych se jí věnovat.“ Pohladil ji po ruce a Sheska se usmála.

O chvíli později diplomati konečně odjeli. Scar si docela oddechl, že vyslankyně z Aeruga také zmizela. Vážně mu už lezlo na nervy, jak je sleduje a jak ošklivě se občas podívá na Shesku. A byl také rád, že se podařilo včas vypátrat Zuzanu, nevěstu jeho bratra. Přijela zároveň s tou částí její skupiny, která měla zájem se vrátit do své vlasti, a skoro současně s diplomaty. Setkání to bylo dojemné, oba dlouho považovali toho druhého za mrtvého a když se teď setkali, jako by jejich štěstí nemělo meze. Nejdřív sice Daniela litovala, že přišel o ruku, ale umělá náhrada ji docela zaujala. Pak jí její snoubenec představil Winry a ta se okamžitě pustila do zasvěceného výkladu o tom, jak vlastně automail funguje, jak je sestavený, proč je nutné napojení na nervy a proč to vlastně tak bolí, takže si na takovou operaci ne všichni troufnou, ale jak je to skvělá náhrada za ztracenou končetinu, stejně obratná jako ta původní, ba vlastně lepší, protože ta vůně oleje, vrzání umělých spojů a lesk kovu jsou prostě tak úžasné, kdo by to nemiloval? Zarazila ji až zpráva, že by se měla jít zařadit do průvodu. Ishbalanka sice z Winryina nadšeného výkladu pochopila tak polovinu, ale viděla, že mladá mechanička je ve svém oboru opravdu dobrá, nadšená a udělala pro jejího milého, co uměla nejlepšího. Poděkovala jí a byla nakonec ráda. Vždyť byl naživu a dokonce celý, i když s jednou rukou umělou. To bylo větší štěstí, než mělo hodně jiných. Teď postávali stranou, na kraji sálu, a povídali si. Po těch letech měli o čem.

Kdyby nebyla tady teď, možná bychom ji už legálně nezískali, napadlo ho. Ta žena z Aeruga nevypadala jako někdo, kdo by měl problém se pomstít. Mohla si všimnout, že jsme příbuzní a kdyby tady Zuzana ještě nebyla, mohla by nám dělat problémy. Ale, díky Ishbalovi, vyřešili jsme to včas.

Po odjezdu oficiálních hostů se o něco menší skupina přátel, blízkých spolupracovníků a příbuzných přesunula do trochu menšího sálu, kde měla oslava pokračovat. Přestěhovala se tam i kapela, obrovský svatební dort a zbytek pohoštění a minimálně někteří se mohli konečně začít bavit. Když Sheska uviděla několik plat se zákusky, navrhla soutěž v jedení dortů a všechny družičky se do toho s vervou pustily. Havoc se jich sice zeptal, jestli se nebojí, že ztloustnou, ale Winry odpověděla, že to se vytancuje. Nejen ony se u toho nasmály jak se patří. Nakonec vyhrála Sára.

Později, když se nálada uvolnila ještě víc, začali někteří dostávat ztřeštěné nápady. Major Armstrong vzala na ramena všechny čtyři Mustangovy nejbližší spolupracovníky a tvrdil, že jich klidně vezme víc (nikdo se s ním raději nehádal), Winry odněkud vytáhla francouzský klíč a vyhrožovala, že jestli někdo rozbije její automail, praští ho, a Mustang se rozhodl předvést, jak vypadaly jeho lekce společenského chování pro Scara a šel si s ním zatancovat. O něco menší Vůdce přitom tančil dámskou část. Šlo jim to oběma moc pěkně, a tím to bylo komičtější. Chechtali se skoro všichni. Když zábavný výstup skončil, vrátili se zase oba ke svým dámám.

„Tak takhle to vypadalo?“

Ishbalan přikývl.

„Umíte to. Oba,“ nepřestala se pořád smát Sheska.

Scar počkal, až si dopije pomerančovou šťávu a potom se zeptal:

„Nepůjdeme teď spolu?“

„Jo, ráda.“ Odložila sklenici a šli.

Tak proběhl večer a i větší část noci v příjemné zábavě. Vypadalo to, že i Winry se už smířila s tím, že se její kamarádka sblížila se Scarem. Vůdce s první dámou je opustili někdy kolem druhé v noci, ale ostatní ještě nějakou dobu pokračovali. Ti nejvytrvalejší se trousili k budově, kde je Vůdce ubytoval, až někdy k ránu. Sheska se svým ishbalským snoubencem neodešli sice mezi posledními, ale ani zbytečně brzy. Vyrazili samozřejmě spolu – v noci by se městem mohl pohybovat všelijaké podezřelé existence a Scar byl skvělý ochránce, nejlepší, jakého mohla mít. Šli pomalu. Noc byla jasná a hvězdy svítily.

„Ishtanský chrám bude brzy hotový,“ řekl náhle Scar pomalu.

Sheska se na něho podívala s otazníkem v očích.

„Proč to říkáš zrovna teď?“

„Naše svatba, Shesko.“ Knihovnice si znovu uvědomila, jak krásně zní její jméno, když je on vysloví. Pokud se zrovna nezlobil, měl velice příjemný hluboký hlas a ten shluk písmen zněl jako šum větru nebo moře, jako něco nezachytitelně krásného, poetického…. Šéska… Udělalo to to, že je do něho zamilovaná, nebo i to, že strávila přes půl roku mezi Ishbalany a začala kvůli tomu víc vnímat význam a hodnotu jmen? Vytrhla se ze zamyšlení a stihla ještě zachytit, co řekl dál. „Mohla by být první, která tam po obnovení proběhne.“

Usmála se.

„To by bylo hezké. Jak dlouho jim to ještě bude trvat?“

„Nejvýš několik týdnů, myslím.“

„No, to bych snad mohla vydržet.“

Vtom se za nimi ozval posměšný hlas.

„Hele, knihomolka si konečně někoho našla!“

Další dodal:

„Jo, Ishbalana.“

„To nebyl dobrej nápad.“

„S tím si ještě užiješ.“

„Pojď dál a nevšímej si jich,“ zašeptala Sheska. „Dají pokoj.“

„Ty je znáš?“

„Trochu… S některými jsem myslím chodila do školy. Byli by mě docela šikanovali, kdyby mě nevzali pod ochranu někteří učitelé… Posmívali se mi, že pořád jenom ležím v knížkách…“

„Hlupáci. Na rozdíl od nich ty máš schopnost, na kterou můžeš být hrdá, a jsi užitečná.“

„To jim nevysvětlíš.“

„Po dobrém asi ne, ale lekci dostat musejí. Jinak ti navždycky pokoj nedají.“ Zastavil se, pustil její ruku a otočil se. Vydal se k nim a povykující darebáci náhle ztichli. Ve svitu pouličních lamp si všiml, že někteří vytáhli nože. Neřekl na to nic, jen si procvičil prsty.

„Co je?“ řekl jeden vyzývavě.

„Chceš se rvát, Ishbalane?“ poškleboval se jiný. Ale bylo vidět, že se snaží si tím dodat odvahy a ve skutečnosti se bojí. Nebyli zvyklí na to, aby se jim někdo postavil. Scar jim nijak neodpovídal. Ušel ještě několik kroků. Jeden darebák udělal pohyb, jako by chtěl zaútočit, ale než se nadál, Ishbalan mu nůž prostě sebral. Překvapený výtržník neměl žádnou šanci čepel udržet. Sheska si všimla, že drží zbraň v pravé ruce. Zvedl ji tak, aby ji všichni viděli.

„Tak tohle nezkoušejte.“

Zasršel transmutace a nůž se rozpadl na prach a pár větších úlomků. Rozevřel dlaň a zbytky se snesly k zemi a rozletěly ve slabém větru.

„Někdo další?“

Nejbližší lotříci se na něho vrhli, ale on na ně byl připravený. A asi i kdyby nebyl, nedokázali by mu cokoli udělat. Nejbližšímu podrazil nohy, dalšího, který se na něho hnal, chytil za ruku, ještě ho zrychlil a darebák vletěl do několika popelnic v koutě, jen to zařinčelo. Posledního prostě zvedl a hodil do křoví na kraji parčíku, u něhož se to stalo. Zbylí si už netroufli. A navíc si něčeho všimli. Scar čekal, jestli někoho z nich ještě nenapadne zaútočit. Stál přitom jen kousíček od lampy, tak, že byl vidět skoro jako ve dne, vysoký, zamračený Ishbalan – a na čele ta pověstná jizva do X. Jizva, která mu dala jméno, pod nímž byl známý před dvěma lety jako ten záhadný a nepolapitelný vrah. Zůstalo za ním patnáct mrtvých státních alchymistů, strach a pověsti, kterými matky strašily zlobivé děti. Když nebudeš hodný, přijde si pro tebe Scar! A ten strach asi přetrval. Vlastně, moc lidí nevědělo, co se s ním později stalo, kam šel a co dělal a kde je teď. Dost jich možná děsily představy, že tady stále někde je a vyhlíží si další oběti. A teď, jak se zdálo, se jejich obavy naplnily. Stál tu před nimi a oni věděli, že jestli se rozhodne je zabít, tak to udělá a nikdo mu v tom nezabrání. Na Shesku, stojící opodál, úplně zapomněli. Viděli jen Smrt s rudýma očima a jizvou na čele, stojící před nimi.

„To… To je Scar!“ vykřikl někdo zděšeně.

„Cože? Ten…“

„Jo, ten! Podívejte se na tu jizvu!“

„Zachraňte se! Rychle pryč!“

V několika vteřinách zmizeli, jako by jim za patami hořelo.

Scar se vrátil ke knihovnici a pokračovali v cestě. Budova, ve které stejně jako někteří další hosté bydleli, nestála daleko. Z pár minut tam byli a vešli dovnitř. Měli tam každý svůj, oddělený pokoj, mimo jiné proto, že podle ishbalských zvyklostí by bylo velice nevhodné, aby bydleli spolu, když se ještě nevzali. Ovšem Mustang je ubytoval hned vedle sebe, takže jejich pokoje oddělovala jen jedna stěna.

„Tak to je vážně jen formalita, Jako kdyby tady byl ještě někdo, kdo by si myslel, že je pro tebe zeď nějaká překážka,“ prohlásila knihovnice, když to zjistila.

„Neboj se. Budu ukázněný.“

„No, budu ti to muset věřit. Stejně nemám na výběr.“

Došli k domu, rozloučili se a šli spát.

Ráno se dozvěděli, že Vůdce s první dámou se chystají vyrazit na svatební cestu do Xingu a chvíli tam pobýt, takže se dalo počítat s tím, že budou pryč tak měsíc. Scara a Milese Mustang pověřil, aby v Ishbalu převzali naplno řízení prací. Miles tam už odjel, takže bez dozoru město nebylo. Sheska se Scarem se dohodli, že v Centrálu den nebo dva zůstanou, ukáže mu město a pak vyrazí také zpátky do práce. Knihovnice věděla, že v Centrálu už byl a ne zrovna krátce, ale tehdy tu byl kvůli pomstě, ne kvůli turistickým radovánkám, všichni ho pronásledovali, takže se přes den schovával a vycházel až za tmy a neměl ani čas, ani chuť si metropoli Amestrisu nějak zvlášť prohlížet. Takže mu chtěla před cestou zpět ukázat krásy města, v němž strávila většinu života.

Šli právě po nábřeží (kde tehdy před skoro dvěma lety našel svůj konec Stříbrný alchymista). Když si vybavila včerejší incident, napadlo ji, že by někdo možná mohl poznat, že je tady s ní ten zjizvený postrach alchymistů a mohlo by se zase něco stát. Ale zatím byl klid. Několik lidí se za nimi sice zvědavě otočilo, ale jejich pohledy byly jen zvědavé, neškodné. Doufala, že to vydrží. A v souvislosti se včerejškem ji napadla ještě jedna věc. Ti darebáci je včera přerušili, když mluvili o svatbě, a právě s tím a konkrétně se Scarem souvisel jeden problém, nad kterým už chvíli přemýšlela.

„Poslyš… Včera jsme mluvili o svatbě a něco mě napadlo.“

„Co?“

„Potřebuješ mít nějaké jméno, aby tě sezdávající vůbec měl jak oslovit, ne?“

„Ano,“ přikývl.

„A ty přece žádné nemáš!“

„Nemám.“

„Nemohl by ses třeba vrátit k tomu starému?“

„Jednou jsem se ho vzdal. Nemohl. Co by sis myslela o někom, komu bys dala něco krásného, on by to odmítl, vrátil, a pak by se najednou rozmyslel a chtěl to zpátky?“

„Promiň, zapomněla jsem. Vy to berete takhle…“

„Takže už chápeš, proč se ke svému starému jménu nemohu vrátit. A ty… Říkej mi jak chceš. Stejně jako všichni ostatní.“

„To můžu, ale nic z toho nebude jméno!“

„Já mám jenom… přezdívku. Pod tou mě lidé znají. Není to sice dnešní obvyklé jméno, ale kdo ví, jak vznikla ta, která používáme dnes. Možná podobně, jako přezdívky lidí podle nějaké vlastnosti a časem se jejich význam pozměnil, zastřel a dnes už ho u mnoha ani neznáme, jen se domýšlíme a odhadujeme.“ Došli k volné lavičce a posadili se. „Všichni mi říkají Scar. Možná se z toho stane moje pravé nové jméno.“

„Ale je to divné. Asi zkusím něco vymyslet sama.“

„To můžeš. Máš něco?“

„Zatím ne, a pokusím se. Nechci ti celý život říkat Jizvo. Zasloužíš si lepší jméno.“ Usmála se a položila mu hlavu na rameno.

„To nechám na tobě, má zářivá nevěsto.“ Vzal ji za ruku a prohlížel si ji. „Ve stínu to není tolik vidět, ale tady na slunci jsi bílá, až z toho bolí oči. Jako labuť.“

„Nepřeháníš?“

„Vůbec ne,“ odpověděl naprosto vážně. Vzal její hlavu do rukou a políbil ji na čelo. „Jsi má bílá královna.“

Knihovnice se o něho opřela a dívala se na vodu. Objal ji kolem pasu a začal ji hladit po vlasech. Na to, že čas plyne, ji upozornilo až odbíjení hodin na věži. Trochu se odtáhla a rozhlédla se.

„Asi bychom měli jít. Už je večer a zítra odjíždíme zpátky do Ishbalu.“

Přikývl.

„Půjdeme. Před cestou se potřebuješ vyspat.“

Pustil ji a pomalu se vydali k domu kde bydleli. Sheska si všimla, že někteří lidé, které potkali, se na ně zvědavě dívají, ale byla to opravdu hlavně zvědavost, jen vzácně i něco nepřátelského. To překvapení bylo pochopitelné – neviděli často, a zvláště ne po událostech posledních deseti let, aby jednou z hlavních ulic Centrálu šel Ishbalan v obleku a s amestrijskou dívkou, která je do něho, jak se zdá, zamilovaná.