Kapitola 3

„Mohla bys mi už, sakra říct co se stalo?!“ vyzvídala Anna když už s Kanou seděly v rohu restaurace, ve Skryté oblačné. Anna v rukou svírala hrnek čaje, protože i přes to, že venku bylo teplo, nemohla se zbavit chladu velké kočky.

„Tiše!“ zasyčela na ni Kana, „To co se stalo není sranda. Budeme to muset říct mistrovi a doufat, že se to už nebude opakovat.“

„A co to teda bylo?“ snížila i Anna hlas. Kana se ohlédla jestli je někdo neposlouchá. Pak promluvila:

„To co jsi přivolala, byl Mōretsuna. Patří mezi kočičí démony. Smlouva s ninja kočkami by se ho neměla týkat, netuším proč se objevil. Nepatří úplně mezi kočky, je to obrovský černý levhart. On je v podstatě slepá vývojová odbočka kočičí rasy.“ Kana se odmlčela a pokračovala: „Lidé ho většinou potkávají na odlehlých místech v horách nebo lesích a existuje jen málo těch, kteří ho viděli a můžou o něm vyprávět. Ještě se nestalo, aby reagoval na něčí Kuchiyose. A to není dobré Anno!“ zasyčela když se Anně rozzářily oči. „Mōretsuna je znamení smrti. Nemůžeš ovlivnit kdy se objeví, ani ho ovládat. Půjde po tobě. Na tohle jutsu bys měla zapomenout, jestli s ním máš nějaké spojení tak bys tím ohrozila nejen sebe, ale i ostatní.“ Anna se, ale odmítla vzdát.

„Vždyť ty jsi ho zneškodnila!“

„Nevšiml si mě! Kdyby o mě věděl bylo by po tobě a po mě nejspíš taky. Jeho nemůžeš zapečetit, není to ocasý démon!“ Anna musela uznat, že má Kana pravdu. Zkusila, ale ještě poslední nápad.

„Co kdybych to zkusila ještě jednou. Nevíme jestli se objeví pokaždé. Můžeme požádat Raie, Jomeie a Moroie aby to pohlídali. Když ho dostanou než si uvědomí, že je znovu přivolaný, nemuselo by se nic stát.“ Kana se zamračila, ale nakonec přikývla.—

„Dobře, zůstaňte ve střehu dokud neřeknu.“ poručil Moroi a kývl na Annu. Ta složila pečetě a s přiměřeným množstvím čakry udělala Přivolávací jutsu. Nastala chvíle napětí, během které všichni členové týmu Moroi namířili své zbraně na místo, kde se mělo objevit zvíře. Po pár vteřinách se ozvalo prásknutí a v kruhu zbraní se objevila blonďatá kočka v černé košili se znamením na čele.

„Co to děláte?!“ zavřískl kocour. Všichni až na něj si oddechli a složili zbraně. Pak promluvil Moroi:

„Omlouváme se, to bylo jen předběžné opatření. Je nám velice líto, že jsme tě vyrušili. Dnes nic nepotřebujeme, můžeš odejít, jestli chceš.“ Načež kocour začal bručet něco o plýtvání časem a střelených lidech. Pak s prásknutím zmizel. Anna konečně vydechla a usmála se na Raie, který jí ukázal zvednutý palec. Kaně se do tváří vrátilo trochu barvy a společně s ní a Moroiem se dohodli na tom, že Anna nesmí být nikdy sama při Přivolání. Alespoň prozatím.

Oblačnou už dávno zahalila tma a Anna stále nemohla spát. Už několikátou noc se jí zdál ten samý sen. Žluté oči ve tmě ji pronásledovaly pokaždé když se jí podařilo usnout. Výsledek toho byl, že už téměř nespala. Bez rozsvícení našla boty, obula se a vyšla ven. Vesnice byla zcela vylidněná a tichá. Procházela potemnělými ulicemi a vždy přítomný horský vánek jí studil na tvářích. Došla k jedné z menších proláklin a posadila se na její okraj. Seděla tak několik minut v naprostém tichu a hleděla do tmy.

„Nemůžeš spát?“ Anna nadskočila a s leknutím se otočila. Rai stál několik metrů za ní. Ve světle hvězd se zdálo, jakoby jeho bílé vlasy mírně svítily.

„Vylekals mě. Co tady děláš?“ popošel a sedl si vedle ní.

„Chtěl jsem se vrátit z mise ještě dnes. Trošku jsem se zpozdil a nestihl to před setměním.“ Anna přikývla na znamení, že chápe. Notnou chvíli zůstali sedět v tichu a pozorovali krajinu. Ticho přerušil Rai:

„Víš co se říká o lidech, kteří nemůžou spát?“ nadnesl potichu a pohlédl na Annu.

„Hmm?“ taky se na něj podívala, ale on v tu chvíli obrátil tvář k nebi.

„Legenda praví, že pokud v noci nemůžeš spát, je to proto, že jsi nahoře ve snu někoho jiného.“

„Bylo by krásné, kdyby to byla pravda. Ale já na to mám papíry od doktora.“ usmála se Anna. Rai se nato krátce zasmál.  Pak Anna pokračovala:

„Když nemůžu spát často přemýšlím o svém světě. Rodině a přátelích. Jestli tam plyne čas stejně, nebo jestli už zapomínají.“ Mluvila pomalu, jakoby se bála, že když to řekne nahlas, mohlo by se to stát. Zároveň, byla ale ráda, že Rai přišel. On byl jediný kdo jí věřil, že není z jejich světa. S ním se nebála mluvit o ničem. Nikdy by se jí nevysmál, to neměl v povaze. „Protože já zapomínám i když nechci. Jsou to už měsíce a mně jejich tváře blednou. Ať se snažím sebevíc, už si nedokážu vybavit hlasy svých přátel. Když nejsem mezi lidmi, cítím se osamělá. A to se dřív nestávalo, ale teď, nevím jestli se někdy vrátím, proto nemůžu zapomenout. A zároveň se bojím navázat pevná pouta, protože bych později nesnesla o ně přijít.“ Anna potichu domluvila a Rai bezeslova seděl, což se mu vůbec nepodobalo. Po chvíli sklonil hlavu a zrak.

„Chápu to. Jsi mezi dvěma světy a je těžké patřit do obou z nich. Ale zároveň si nemůžeš vybrat. Chápu proč nás nemůžeš mít ráda.“

„A v tom je ten problém, protože já vás už dávno ráda mám.“ zasmála se Anna a šťouchla do Raie ramenem. Ten se taky pousmál. Pořádně si ho ve světle měsíce prohlédla. Vypadal unaveně a strhaně, skoro se ani nepodobal klukovi, kterého znala.

„Jen si občas nejsem jistá, jestli to není jen sen. A tím míň jestli se chci probudit.“

„Mně to připadá skutečný.“ zasmál se Rai a strčil do Anny až se kývla do strany. „Hlavně neklesej na mysli, i kdyby měl jednou přijít den, kdy si budeme muset říct sbohem, to co jsi prožila už ti nikdo nemůže vzít. Ty vzpomínky tu budou napořád, byť vyblednou a ztratí lesk. Jestli jsou důležité zůstanou. A usmívej se trochu, možná je to špatný den, ale ne špatný život.“ Anna se na něj podívala a on tentokrát neuhnul pohledem. Hleděla na něj téměř nevěřícně. Tuhle stránku Raiovy osobnosti neznala.

„Jak to, že vidíš svět vždycky tak růžově?“ Rai pokrčil rameny.

„Asi jsem se tak už narodil. Život je veselejší když vidíš i to hezké.“  Anna se zasmála a lehla si na záda do trávy. Rai zůstal sedět a oba pozorovali oblohu. Byla jiná než u Anny doma.

„Děkuju.“ ozvala se po pár minutách Anna.

„Za co?“ otočil se na ni Rai.

„Že jsi vždycky se mnou. Je skvělý mít přítele jako ty.“ Rai nad tím jen s úsměvem zakroutil hlavou.

Anna se ráno probudila v trávě na tom samém místě, kam večer přišla. Posadila se a z ramen jí sklouzla Raiova cestovní bunda. Vyskočila na nohy, už bylo světlo což znamenalo, že u kanceláře Raikageho se každou chvílí začne tvořit fronta. Sebrala bundu a rozběhla se vesnicí. Probíhala hlavní ulicí a proplétala se mezi nimi. V davu uviděla Kanu a se slovy: „Dej to Raiovi, díky.“ jí ještě za běhu hodila do náruče bundu. Možná za ní něco křičela, možná ne, Anna to už každopádně neslyšela. Před kanceláří ještě předběhla jednoho udiveného ninju a vrazila dovnitř bez jakéhokoliv klepání. Věděla, že je to proti všem pravidlům, ale nic lepšího jí nenapadlo.

„Stůj!“ křikla na ni marně Mabui když tam vtrhla jako velká voda. Anna ale přeběhla rovnou  k Raikage stolu, opřela se o něj oběma rukama a nekompromisně promluvila na Raikageho.

„Chci jít na misi.“

„Nemůžeš si sem jen tak vtrhnout! Jako…jako…“ zakoktala se Mabui, očividně trochu bezradná.

„Jinak by mě nikdo neposlouchal.“ řekla klidně Anna. Raikage udeřil do stolu a postavil se. Anna se musela dívat vzhůru aby mu viděla do tváře.

„Kdo si myslíš, že jsi?!“ zakřičel na ni přes celou Raikage budovu.

„Anna Jacksonová a netrpím krizí identity. Vy snad, ano?“

„Jak si dovoluješ být tak drzá?!“ rozkřikoval se Raikage.

„Kdybyste mě poslouchal, nemusela bych být drzá.“ Odstoupila pár kroků Anna a založila si ruce na prsou.

„VEN!“ zařval nepříčetný Raikage.

„Nejdřív mi slíbíte, že půjdu na pořádnou misi. Žádný trhání plevele.“

„Ty tady neporoučíš!“

„A proto jsem došla za vámi, Raikage-sama.“ pokusila se usmát Anna. Čtvrtý na ni zůstal udiveně zírat když pochopil, že opravdu jen upoutávala pozornost. Mabui za ním stála s otevřenou pusou. Kage si sednul a vypadal, že zpracovává infarkt.

„Mise? Promyslím si to, hlavně už jdi pryč.“ Anna se uklonila a v tichosti vyšla ven. Za dveřmi v naprosté tichosti vyskočila do vzduchu a všelijak zamáchala rukama, aby dala najevo svou radost. Tohle bude skvělý den.