Kapitola 3

Jak mohla takhle klesnout? Sigrid seděla na houpací síti před chatou a hleděla do prázdna. 

„Dáš si kávu?“ nesmělá otázka. Kdo se to ptá? 

„Sigrid, zlobíš se?“  Žena se najednou musela zasmát a to dost hlasitě. Otočila se směrem k muži s hrníčkem v ruce, který stál ve dveřích a promluvila zcela pokojně, stejným tonem. 

„Teď mě poslyš. Musíme tu vydržet ještě pár dní. Jestli se ke mně nebudeš ozývat a ptát se mě věci které jsou absolutně irelevantní, bude klid. Když budeš pokračovat v tomhle trendu a neustále na mně mluvit, vytáhnu támhleten vojenský nůž a podřežu tě. Tak si vyber, žvanění nebo kudla.“  Jergovi bylo jasný, že nežertuje. Vždy, když něco myslela vážně,  mluvila tiše. A dobře věděl, že by toho asi byla schopná.  Pomalu se zatáhl do dveří jako šnek a žena se opět zahleděla do lesů. Teď už to bylo jiné, uklidňovalo jí to. Ani netuší, jak se pomalu zbavovala bolesti. Někdo jí v tom pomáhal. A věděla kdo. Toužila se ho dotknout ještě jednou. Složit si tvář na jeho drsný hřbet. Nahmatala láhev při svých nohách a napila se. Cítila, že asi nějak moc chlastá v poslední době, ale čert to vem. Uhnula si ještě jednou a příjemné teplo se jí rozlilo do nohou. 

„Danieli, pojď ke mně,“ vystřela ruku k lesu. Otočila ještě párkrát do sebe poloprázdnou láhev a plakala. 

Z lesa zaslechla hluboké ručení. Strhla se z polospánku a posadila rovně. Její oči běhali po polotmavém lese. Černé stromy jí ho vydali znovu. Sigrid se tak potěšila, až se postavila a usmála. Je to on, určitě. A přišel za ní. Rovnováha ji nedovolila udělat ani jeden krok a tak si znovu sedla do sítě. Přišel až těsně k ní. Jeho horký dech ji oteploval a žena jej pohladila po hrudi. 

„Chyběl si mi,“ řekla se smíchem v hlase. 

„Jsem blázen,“ usmála se ještě více.  Jelen sklonil hlavu a jeho kulaté, veliké oči jí koukali až do duše. 

„Nemůže tě nikdo zkrotit,“ řekl mladý vysoký muž světlohnědých vlasů. 

„Sigrid, není síly na tomhle světe, která by tě zlomila, jsi sama sebe králem a poddaným,“ otevřel do široka svoje obrovské, hnědé mokré oči. Před ní seděl vysoký a mohutný mladík. 

„Sigrid, ži!“ řekl a jeho hlas ji dokonale hypnotizoval. 

„Ty to nemůžeš znát,“ řekla s pláčem v hlase. Muž vstal, byl úplně nahý a sedl si k ní. I přes zimu venku, jeho tělo hezky hrálo.

„Všechno na světě má svůj čas.“ Políbil ji čelo a ona zacítila silný voňavý pach jehličí.  

„No zradu nikdy neodpouštěj,“ překvapil ji právě při myšlence, že se to stalo jen jednou a byl opilý.  Zavřela oči a potřásla hlavou. To neudělá. Jelen frkl a pomalu se vzdaloval. Vědela, že se ještě potkají. Ještě určitě..