Kapitola 3

Po bouři přišlo krásné ráno. Tráva se třpytila četnými drobnými kapkami rosy a nestačila ještě ani uschnout z toho nočního lijáku. Stromy se zelenaly v ranním slunci, hladina jezera byla hladká a zářivá jako zrcadlo. Na nedalekém kopci se tyčil velký hrad z pevného kamene. Svým nijak nepřikrášleným vzhledem jakoby přirozeně zapadal mezi okolní divokou přírodu, jakoby zde prostě vyrostl spolu s lesem, který ho obklopoval. A za jeho zdmi v jedné komnatě se právě probouzel mladý blonďatý chlapec.

Naruto chvíli nechápavě mžoural na sametově rudá nebesa nad sebou a v první chvíli si nemohl zcela vzpomenout, jak se tady vlastně ocitl. Ovšem, když mu to došlo, a zejména když se mu hlavou jako střely probleskly vzpomínky na předchozí noc, prudce se na posteli posadil. Okamžitě toho ale zalitoval, protože ho nesmírně zabolel zadek. Zasykl bolestí a rychle se zase položil naznak. V široce otevřených blankytných očích se mu objevila hrůza. Co to včera udělal? Jak vůbec mohl takovou zvrácenost dovolit? A jak… jak si to proboha mohl potom i užívat?! Tak hrozný hřích! Ne že by věřil v Boha, ale přesto… tohle se přece nedělalo. Bylo to prostě špatné. Naruto se opatrně obrátil na bok, stočil se do klubíčka a do očí mu vhrkly slzy. Cítil se špinavý. Zneužitý. Poznamenaný. Styděl se. Vždyť si ho Uchiha vzal jako nějakou děvku! A nejhorší… úplně nejhorší ze všeho bylo, že se mu to i přes tu počáteční bolest v podstatě líbilo. Byl znechucený sám sebou, ale nemohl zavírat oči před skutečností. Naruto se probral ze svého vnitřního bědování teprve, když zaslechl za dveřmi spěšné kroky. Instinktivně se obrátil čelem k nim, nadzvedl se a přitáhl si pokrývku těsněji k tělu. Už jen z pomyšlení na černovlasého chlapce se zachvěl strachem. S obavami sledoval, jak klapla klika. Ten, kdo vzápětí vešel do pokoje, každopádně nebyl Sasuke, ale ten starý sluha, Sarutobi. Zdálo se, že se poněkud zarazil při pohledu na blonďáka, a pak překvapeně zamrkal.

„D-dobré ráno.“ Pozdravil ho Sarutobi trochu opožděně, ale laskavě, zvláštně optimistickým tónem. „Přinesl jsem nějaké oblečení.“ Oznámil důvod své přítomnosti a celkem zbytečně ukázal na pár složených látek, které měl přehozené přes paži. Položil je na židli nedaleko postele a poté přešel ke krbu, aby v něm zažehl oheň. „Upřímně řečeno, myslel jsem, že pan Sasuke žertuje, když mi přikázal, abych ho donesl. Domníval jsem se, že…“ uprostřed řeči se zarazil a odkašlal si, „musíš mít hlad, půjdu pro nějakou snídani.“. Naruto byl celkem rád, když starý pán odešel. Rychle se překulil k okraji pelesti, opatrně vstal a zamířil k židli, na které byly zmíněné šaty. Nechtěl se před Sarutobim promenádovat nahý, přestože podvědomě tušil, že prošedivělý sluha je zřejmě v jádru dobrák. Bleskově si prohlédl donesený oděv. Jednoduché tmavé plátěné kalhoty a modrá košile. Víceméně to i byla jeho velikost. Než se Sarutobi vrátil, oblečený Naruto už postával u krbu a zíral do plamenů. Stařík za sebou zavřel a na stůl pak položil tác s plátky šunky, chlebem, solí a sýrem. „Pojď něco sníst, včera jsi toho do sebe moc nedostal.“ Pobízel blonďáka dobromyslně. Naruto se po zaváhání rozhodl přijmout, především kvůli tomu, že měl opravdu hlad. Sarutobi si všiml, jak se Naruto bolestně zašklebil, když si sednul.

„Ehm… možná bych ti měl přinést nějaký heřmánek.“ Nadhodil, ale do očí se Narutovi nepodíval. Když však zjistil, jak na něj blonďáček tázavě hledí, pokrčil rameny: „Myslím na… na to… zranění.“. Naruto sklopil pohled do talíře a po tváři se mu rozlila červeň. On to věděl! Věděl, co mu Sasuke v noci udělal… nejspíš to věděl ještě předtím, už když pro něj připravoval tu koupel… a nic neřekl! Ani ho nevaroval! Naruto však nedokázal cítit takový vztek, jak by možná sám byl chtěl. Styděl se. Strašně. Aniž by se dokázal zadržet, prudce vyhrkl:

„Proč mi tohle udělal?!“. Sarutobi si povzdechl:

„Protože je to Uchiha. Jestli mám ale být upřímný, máš vlastně štěstí.“.

„Štěstí?!“ vytřeštil Naruto nevěřícně oči. Nebyl si jistý, jestli si z něj sluha jen neutahuje.

„Ano. Buď rád, že si tě vzal Sasuke. Kdyby ses dostal do rukou Madarovi…“ Sarutobi se trochu zarazil, jak promýšlel svá další slova, „no, řekněme, že pan Madara si rád s kořistí hraje. Sasuke je mírnější.“. Narutovi naskočila husí kůže. Jestli měl tu noční událost brát jako štěstí, pak si raději ani nepředstavoval, jak by dopadl, kdyby měl smůlu. „Stejně je to ale zvláštní.“ Sarutobi se lehce zamračil a zamyšleně na Naruta pohlédl. „Jakto, že jsi zůstal naživu?“ zeptal se pak, jakoby ho ta otázka pálila na jazyku už dlouho. Naruto se na něj vylekaně podíval.

„Co-cože?“ vykoktal zděšeně, „jak to myslíte?“. Sarutobi se kousl do rtu a zvažoval, kolik mu toho může říct. Nakonec ale jen zavrtěl hlavou.

„To je jedno, zapomeň na to, chlapče. V klidu se najez.“ Řekl pouze a odšoural se zase ke dveřím. Na odchodu se ještě ohlédl. „Neber si to špatně, ale musím tě tady zamknout. Je to pánův rozkaz.“ Pronesl omluvně a než mohl Naruto jakkoli zareagovat, zabouchl za sebou.

„Počkejte, co se mnou teď bude?!“ zavolal blonďák, ale odpovědělo mu jen cvaknutí zámku. Naruto zatnul prsty do stehen a v břiše se mu usídlil velmi nepříjemný pocit. Na jídlo už neměl ani pomyšlení.

V salónku ve třech ozdobně vyřezávaných křeslech, která tak trochu připomínala trůny, seděli tři muži, očividně příbuzní, neboť si byli velice podobní a všichni také byli nápadně krásní. Na první pohled nejstarší z nich, vysoký, s dlouhými a tak trochu rozcuchanými černými vlasy, měl na klíně rozloženo několik pergamenů, na opěrce lahvičku s inkoustem a v prstech veliké orlí brko – zřejmě vyřizoval nějaké spisy. Prostřední z nich měl vlasy taktéž havraní a stejně tak dlouhé, ale na rozdíl od prvního muže je měl hladké a svázané v lesklém ohonu. V klíně měl položenou těžkou knihu, ve které si četl. Od očí se mu táhly zvláštní vrásky. Nejmladší z nich, ještě spíše chlapec než dospělý muž, měl jako jediný z nich vlasy krátké a v zátylku mu trčely, jinak je ale měl stejně smolně černé jako ti dva. Zády se opíral v křesle a onyxové oči měl upřené do plamenů krbu. Seděl jako socha, jen občas se trochu napil rudého vína ze skleničky, kterou svíral. V jeho strnulé poloze bylo však znát cosi zamyšleného, jakoby o něčem uvažoval. Ticho, které mezi muži panovalo, přerušilo pojednou vrznutí otvíraných dveří a zvuk šouravých kroků. Tři páry uhlově černých očí se automaticky zvedly ke starému sluhovi. Sarutobi se lehce uklonil, než zamířil k nejmladšímu Uchihovi.

„Přinesl jsem mu to oblečení a nějakou snídani, pane.“ Oznámil věcně. Sasuke přikývl a znovu se zahleděl do krbu, aniž by reagoval na to, že Madara nadzvedl obočí a také Itachi zvedl překvapeně oči od knihy. Sarutobi se jaksi však neměl k odchodu, trochu neklidně se ošíval, než z něj vypadlo: „Ehm… možná bych mu měl donést heřmánkovou mast. Zranil jste ho.“. Sasuke opět jen kývnul a napil se ze své skleničky. Ignoroval Sarutobiho zvědavý pohled. „Já jen… můžu mít otázku, pane?“ nadhodil váhavě stařec. Sasuke k němu pomalu obrátil černočerné oči. Pro někoho, kdo nebyl znalý jeho osobnosti, by tohle gesto muselo vypadat poněkud hrůzyplně. Sasukeho obličej byl jako vytesán z ledu a přímý kontakt s jeho uhlovýma očima málokdo vydržel. Ale Sarutobi byl už zvyklý. „Jak to, že… jste ho nezabil?“ vyhrkl dychtivě, „je to opravdu chvályhodné, ale už si ani nepamatuji, kdy naposledy…“.

„Sarutobi,“ skočil mu do řeči Madara, „zanes tyhle účty do vesnice. A vyřiď, co je třeba, jako obvykle.“. Podal staříkovi čerstvě dopsané dokumenty. Sasuke stočil zrak zpátky na plápolající oheň. „Na co čekáš?“ zamračil se nejstarší Uchiha na sluhu, když Sarutobi stále ještě otálel. Konečně se stařec odporoučel. Po jeho odchodu zavládlo opět ticho, ale tohle bylo jiné. Bylo v něm cítit jisté napětí. „Nuže?“ Madara si změřil Sasukeho pohledem, „jak to, že ten blonďák ještě žije? Nemělo to náhodou být jen jednorázové rozptýlení?“. Černovlasý chlapec delší chvíli mlčel. Když vzhlédl, nebylo to k Madarovi, ale ke svému bratrovi, Itachimu, se kterým si vyměnil krátký pohled.

„Neměl jsem hlad.“ Odtušil potom a obrátil svou pozornost zpátky do krbu.

„Víš moc dobře, že už se ten kluk nesmí vrátit do vesnice.“ Madara Sasukeho propaloval očima, „nemůžeme připustit, aby se o nás lidé dozvěděli pravdu.“.

„Prostě jsem neměl hlad.“ Opakoval Sasuke a jeho tón byl o dost chladnější než předtím. A také o něco nebezpečnější. Madara zúžil oči do tenkých škvírek.

„Klid, nechte toho.“ Vložil se do toho Itachi, když vycítil hrozící hádku, „Madaro, byl to dárek. Tak nech Sasukeho, ať si ho užije. On zná pravidla.“. Nejstarší Uchiha rezignovaně trhl rameny a vstal.

„Budu u sebe, kdybyste něco potřebovali.“ Pravil a bez hlesu opustil místnost. Itachi se zadíval na svého mladšího bratra. Ten mu pohled chvíli opětoval, než uhnul zrakem. Itachi mlčel, ale oči z něj nespouštěl, jakoby se snažil uhodnout, co si myslí. Po chvíli Sasuke dopil víno a taky vstal.

„Půjdu se projet. Daemon se potřebuje trochu prohnat.“ Konstatoval klidně. Jakmile se však obrátil ke krbu a křeslům zády, kolem pasu se mu ovinuly štíhlé paže.

„Nejsi ve své kůži, Sasuke, viď?“ zašeptal mu Itachi do havraních vlasů, než ho na ně jemně políbil. Sasuke mlčel, ale nevytrhl se mu. „Poznám to na tobě. Co se stalo?“ vyzvídal Itachi a jeho horký dech zašimral Sasukeho na šíji. Ten nic neříkal, ale na chvíli zvrátil hlavu lehce dozadu a opřel se o Itachiho rameno. Dlouhovlasý mu přejel rty po krku a zastavil se u ucha. „Takže o tom nechceš mluvit. Dobře.“ Usoudil správně. Pak k sobě druhého chlapce o něco víc přitiskl. „Co bys řekl malému povyražení, hmm?“ zavrněl a jeho dlaň začala klouzat přes Sasukeho ploché břicho níž, „už jsme spolu dlouho nebyli.“. Sasuke ještě chvíli setrval ve stejné pozici, ale pak se bratrovi jemně vytrhl.

„Chci teď být chvilku sám.“ Hlesl tiše a zadíval se mu do očí. Itachi mu ten pohled opětoval, aniž by jedinkrát zamrkal. Potom přikývl. Sasuke zamířil ke dveřím, ale na prahu ho ještě zastavil Itachiho hlas:

„Odpoledne se uvidíme.“. Otočil se přes rameno a ještě jednou pohlédl do černých studánek, které byly tak moc podobné těm jeho. Krátkou dobu tak oba setrvali, než za sebou Sasuke zavřel dveře. Itachi si povzdechl a ještě nějakou dobu bez hnutí zíral na místo, kde jeho mladší bratr zmizel. Přes tvář mu přelétl stín starostí.

Naruto postával u krbu a civěl na protější zeď, potaženou gobelínem, ramenem se opíral o krbovou římsu. Stál tak už asi půl hodiny, začínaly ho bolet nohy, ale on si toho nevšímal. Jednak proto, že věděl, že poloha v sedě by byla ještě bolestivější, jednak proto, že byl zahloubán do vážných úvah. Celý svůj život prožil jako sirotek. Nejprve vyrůstal v sirotčinci, ale už od osmi let se o sebe musel starat sám. Potrava se sháněla těžko, ale naštěstí se vždycky našli nějací dobří lidé, kteří mu nějakou tu kůrku schovali. Zvláště mladý sedlák Iruka, ačkoliv sám byl chudý a musel život několik svých dětí, mu pokaždé nechal kousek jídla. Většinou se Naruto živil tím, že pomáhal statkářům s prací a za to mu pak dávali skrojek chleba a navrch nějaké ovoce, když se urodilo. Nebylo to mnoho, ale Narutovi to stačilo a přestože třel bídu s nouzí a často musel přespávat jen tak pod širým nebem, byl vždycky veselý a rád se usmíval. Vlastně si říkal, že neměl zas až tak zlý život. Byl volný, mohl si dělat, co chtěl, byl sám svým pánem a nikdo ho neomezoval. Nikdo ho nenutil dělat věci, které nechtěl. Až doteď. Jediná noc to všechno změnila. Vlastně jediná náhoda, že byl jen v nesprávnou dobu na nesprávném místě. A přitom stačilo málo, tak málo, aby se tohle všechno vůbec nestalo. Jen kdyby byl včera neběžel do toho lesa, když ho štvali jako zajíce. Mohl běžet kamkoliv jinam, ale ne, prostě se ocitl na té louce, sám, v noční bouři, a tam ho našel Madara Uchiha. A pak se dostal sem a tady mu bylo násilím připomenuto, jak je ve skutečnosti bezmocný a bezvýznamný. Nejenže ho brali jako něco podřadného, ale ještě navíc si z něj Sasuke udělal děvku. A on mu podržel jako ta poslední coura a ještě se mu to líbilo. Narutovi ze sebe bylo málem špatně, nikdy netušil, jak nízko by dokázal klesnout za jediný večer. Ale to nebylo to jediné, co se Narutovi honilo hlavou, i když to bezpochyby bylo jedno z nejpalčivějších témat. Ale vyvstávaly mu na mysli další otázky. Jako třeba co se teď bude dít. Proč tu ještě pořád trčel, teď navíc ještě zamknutý jako nějaký vězeň? Proč ho nepustili? A co, co ksakru měl znamenat ten Sarutobiho údiv nad tím, že ještě žije? To přece… Naruto se zamračil. Přece jenom už totiž částečně pochopil, co tím starý sluha myslel. Hlavou mu prokmitla vzpomínka na zářivě rudé oči s černými znaky, na běsnící vražednou krvežíznivost vepsanou ve tváři nejmladšího Uchihy. Zachvěl se a naskočila mu husí kůže. To byl ten okamžik. To bylo to, o čem tu Sarutobi mluvil. Předpokládal, že ho v té chvíli měl Sasuke zabít. A Naruto vůbec nepochyboval o tom, že to měl černovlasý mladík v úmyslu. Chtěl to udělat. Ale něco ho zastavilo. Jenže co? Naruto si nejasně vzpomínal, že vlastně vůbec nic neudělal, když k tomu došlo. Nebránil se, dokonce ani nic neřekl. Jen si na moment se Sasukem pohlédli do očí, to bylo všechno. Ale co to proboha mělo znamenat? Co byli ti Uchihové zač, démoni? Rozhodně nemohli být obyčejní lidé. Měl z nich strach a vnitřnosti se mu svíraly úzkostí, co s ním teď asi bude.

Sasuke pobídl koně do cvalu. Hřebec zaržál a zrychlil tempo, ozývaly se těžké údery koňských kopyt do země. Konečně se dostali k potůčku na rozlehlé mýtině. Sasuke jedním plavým pohybem sesedl a poplácal po krku rychle oddechujícího koně.

„Bene, Daemon, excellens lapsus.“* Zašeptal podmanivě a přitáhl si Daemonovu hlavu. Kůň zafrkal a sklonil krk, aby ho mohl Sasuke pohladit po nozdrách, z nichž při výdechu stoupala lehká pára. Daemon byl prvotřídní hřebec. Šíji měl prohnutou jako labuť, po celém těle byl černý jako půlnoční obloha, hladká srst se mu jen leskla a v žilách mu hrál tekutý oheň. Byl nevypočitatelný a prudký a nesnesl nikoho jiného, než Sasukeho. Ne nadarmo nesl jméno Démon. Nejmladší Uchiha ho dostal jako dárek před třemi lety. Při prvním pokusu o sblížení se zvíře vzepjalo a pak vyhodilo zadními tak silně, až ukoplo vrchní lať dřevěného stání. Trvalo asi týden, než ho Sasuke zkrotil, ale od té doby ho kůň uznal jako svého jediného pána a nikdo jiný už ho pak nedokázal osedlat. Daemon měl dokonalý rodokmen, téměř tak dlouhý jako jeho pán a rychlý byl jako blesk – žádný kůň z Uchihovských stájí se mu nevyrovnal. Sasuke nechal koně, aby se napásl a rozhlédl se po mýtině. Měl tohle místo rád, chodil sem vždycky, když si potřeboval na chvíli oddechnout a utřídit si myšlenky. Došel až k zurčícímu potoku s křišťálově průzračnou vodou a sedl si na velký placatý kámen. Zhluboka se nadechl čistého lesního vzduchu. Cítil v něm mnohem víc, než ostatní lidé, rozeznával ty nejjemější pachy a vůně. Zkřížil nohy pod sebe a zavřel oči. Zůstal takhle bez pohnutí jako socha. V korunách vysokých stromů prozpěvovali ptáci a horké letní slunce usilovně hřálo, ale tam, ve stínu lesa byl příjemný chládek. V Sasukeho tváři se nezachvěl jediný sval, ale myšlenky mu v hlavě poletovaly jako hejno motýlů. Nemohl se v nich vyznat. Seděl tak strnule a tak dlouho, až se ho lesní zvířata přestala bát. Rezavá veverka seběhla po kůře nedaleké větve a černobílý jezevec vystrčil čumák ze své nory. Se Sasukeho černými vlasy si pohrával mírný vánek, ale jinak mu neuniklo jediné cuknutí, kromě mělkého dechu. Čas vůbec nevnímal, nevšiml si, že to byly už tři hodiny, co tam tak tiše setrvával. Teprve, když se mu o tvář otřely Deamonovy sametové pysky, procitl. Kůň zafuněl a netrpělivě zahrabal kopyty do vlhké země. „Já vím.“ Zašeptal Sasuke a chytil uzdu, „měli bychom se vrátit.“. Vstal a ještě jednou se rozhlédl po mýtince. Pak se ladně vyšvihl do sedla. Pobídl hřebce k mírnému poklusu. Zakrátko se dostali ven z lesa a před nimi se rozprostírala rozsáhlá luka, která ležela okolo kopce, na níž stál hrad. Stačilo důvěrně známé zamlaskání a Daemon vyrazil jako střela.

„Vítám vás zpátky, pane.“ uklonil se lehce Sarutobi, když se Sasuke objevil v chodbě. Uchiha přikývl. „Mám vám vyřídit, že pan Itachi vás očekává u sebe v komnatě.“ Řekl stařec a tázavě se po černovlasém mladíkovi podíval. Sasuke nedal najevo jakékoliv emoce a měl v úmyslu kolem Sarutobiho projít, když ho ještě starý sluha zastavil: „Neměl bych tomu chlapci přinést nějaký oběd?“. Sasuke se zastavil a ohlédl se.

„Ano, něco mu připrav.“ Souhlasil klidně, „nechám to na tobě.“. Sarutobi se zamyšleně díval za jeho vzdalující se postavou a poslouchal ozvěnu jeho kroků, než se mu ztratily v dáli.

Sasuke stanul před dveřmi svého bratra. Chvíli před nimi jen tak stál a přemítal, ve tváři nečitelný výraz. Potom vzal za kliku a aniž by se obtěžoval klepáním, vstoupil dovnitř.

* „Dobře, Démone, skvělý běh.“