Kapitola 3
by Mikhail„Ježiši…“ Pronesl tiše, když k němu přišel blíž. Byl tak zřízený, že se Stark chvíli obával nejhoršího. Odklopil svojí masku a jal se co možná nejšetrněji odvazovat bezvládného dravce z židle, ke které byl připoután. Vlasy měl slepené potem a krev měl snad všude. Podlitiny na hrudníku a břiše, stejně tak v obličeji a ruce… na jeho ruce se Tony snažil vůbec nedívat. Opatrně ho vzal do náručí, a chtělo se mu křičet, křičet nad svou bezmocí, nad tím, co udělali Hawkeyovi, jeho jestřábovi. Vyšel ven a zamířil k východu, nestarajíce se o cokoliv kolem.
„Kam si sakra myslíš, že jdeš?“ Ozval se za ním mužský hlas těžkým přízvukem. Iron Man věděl, že na něj míří zbraň, takže se neotočil, aby zásah nedostal Clint.
„Myslím, že ven.“ Odpověděl Tony a pokračoval v cestě. Vtom se ale spustila palba ze všech stran. Nenapadlo ho nic lepšího, než si k sobě Clinta přitisknout a skrčit se na zemi. Najednou byl rád, že je Hawkeye v bezvědomí, protože kdyby vnímal, musel by, přitisknutý k Iron Manově tvrdému brnění, prožívat nesnesitelná muka. Jak náhle palba začala, tak náhle i ustala. Tony opatrně zvedl hlavu a rozhlédl se. Na jedné z beden seděl Steve a Bruce – teď tedy podstatně větší a zelenější – měl v každé ruce jednoho vojáka.
„Neměl jsi počkat?“ Zeptal se Steve lehce vyčítavým tónem, ale když se podíval na Clinta, zmlknul. Tohle nebyla vhodná chvíle na výčitky.
„Zavolám pomoc.“ Řekl jen Tony a znovu zapnul komunikační kanály.
„Pane Starku?! Kde jste sakra byl?!“ Vyštěkl Fury.
„Zachraňoval Hawkeye a váš zadek.“ Utrousil Iron Man jízlivě.
„Potřebujeme doktora – nutně.“ Zadal svůj požadavek ale odpověď nezněla tak, jak by si představoval.
„Negativní. Žene se tam bouřka, nemůžu vám poslat nikoho. Banner může poskytnout první pomoc, pak ho budete muset dopravit do nejbližší nemocnice.“ Tony cítil, jak se v něm hromadí vztek, což nikdy nebylo dobré znamení.
„Málem přišel o život, jenom kvůli tomu, že jste ho poslali samotnýho a S.H.I.E.L.D. se na něj teď vykašle?!“
„Nechceme se na nikoho vykašlat – jen vám teď nemůžu zajistit to, co žádáte.“ Odpověděl klidně Fury.
„S tím běžte někam. Nenechám ho tady dole.“ Oznámil Stark své konečné rozhodnutí a odmlčel se. Steve se na něj díval v tichém úžasu.
„Co chceš dělat?“ Zeptal se po chvíli ticha.
„Dostanu ho na Helicarrier.“
„Ale jak?“
„Občas je to nejjednoduší řešení tím správným.“ Pokrčil Iron Man rameny a vznesl se na svých tryskách. Bude to náročné, tím si byl jistý, ale matlalům v místních nemocnicích Hawkeye nesvěří. Ostatně, jeho zranění vyžadovala technologie, které běžné nemocnice k dispozici neměly. Let to byl namáhavý – Tony musel neustále kontrolovat venkovní teplotu a přizpůsobovat výšku. Po půl hodině ale bezpečně přistál na palubě obří létající lodi. Proplétal se spletitými chodbami a veškeré otázky kolemjdoucích ignoroval. Když zraněného střelce předal lékařům, necítil se paradoxně ani o trochu líp. Věděl, že pro Hawkeye udělal všechno, co bylo v jeho silách, ale přesto mu připadalo, že to bylo málo. Chtěl počkat, dokud doktoři nedokončí vyšetření, ale posledních pár dní si moc neodpočinul a únava si začala vybírat svou daň.
Noc byla kratší, než by si býval přál, ale to byly asi všechny. Rozhodné zaklepání ho vytrhlo z myšlenek na předchozí noc. Posbíral se z postele, která nebyla ani zdaleka tak pohodlná, jako jeho vlastní ve Stark Tower a otevřel. Za dveřmi stála Hillová. Tvářila se vážně ale nečitelně.
„Fury s vámi chce mluvit.“ Předala krátký vzkaz a odešla. Tony nasadil svůj obvyklý sebejistý výraz, ačkoliv uvnitř se cítil docela jinak. Jenže to nebyl on, kdo tu akci podělal – byl to Fury. Neměl posílat Clinta samotného a měl být připravený na možnost, že se něco může stát.
Ředitel S.H.I.E.L.D.u seděl za svým stolem a pročítal jakousi složku. Bez jediného slova ji položil zpět na stůl a podíval se na tmavovlasého miliardáře.
„Chtěl jsem se vám omluvit za ten včerejšek.“ Iron Man čekal spoustu věcí, ale tohle ne.
„Svým špatným rozhodnutím jsem ohrozil nejen celou akci, ale hlavně jednoho ze svých lidí.“
„Tohle byste měl říct spíš Bartonovi. Aha, on vlastně leží na JIPce v bezvědomí…“ Odvětil Tony jedovatě a prostě odešel. Nezajímaly ho Furyho důvody a vlastně ani jeho omluva. Na Clintově stavu to nic nezmění.
Okolo poledne se vrátil Bruce se Stevem, ale nedalo se říct, že by se atmosféra v týmu nějak rapidně zlepšila. Tony v té místnosti nemohl být ani o vteřinu déle. Nejdřív si chtěl dát aspoň sklenku něčeho ostřejšího, ale pak si vzpomněl na to, že první drink po návratu slíbil Clintovi. Musel ho vidět. Teď hned.
Doktoři se nejdřív zdráhali ho pustit, ale když jim sdělil, že nebýt jeho, ležel by Clint v některé ze státních nemocnic, povolili. Tiše si sedl k jeho lůžku a pohladil ho po světlých vlasech. Čím víc o tom, přemýšlel, tím víc si byl jistý a tím menší smysl to dávalo. Kdyby mu někdo řekl, že se zabouchne do chlapa, vysmál by se tomu člověku a sestřelil by ho nějakou dobře mířenou hláškou. Nikdy neprojevil sebemenší zájem o někoho stejného pohlaví, vždyť většího proutníka aby člověk pohledal. Nebylo výjimkou, aby měl každý den v týdnu v posteli jinou ženskou. Jenže pak do jeho života vstoupil Clint. Nejdřív se ho pokusil okrást, pak dokonce zabít a přesto, přesto se za něj Tony zaručil u Avengerů. Ze začátku za něj možná cítil jistou zodpovědnost, ale jen do okamžiku, než mu Hawkeye zachránil život. Vždycky mu na něm záleželo, ale ta událost s Lokim… něco se změnilo. Když ho viděl připoutaného k lůžku, když se pomalu zotavoval z vlivu Tesseractu, chtěl mu být blíž, než mu kdy byl. Chtěl být víc, než přítel, než parťák. Zatímco nad tímhle přemýšlel, stále ho podvědomě hladil. Prudce sebou trhnul, když si konečně všiml, že se na něj Clint dívá.
„Oh, šípková růženka se probudila…“ Zavtipkoval jemně Tony a snažil se celou předešlou situaci zazdít.
„Jo…ale.. jak..?“ Byl zmatený, což mu nikdo nemohl vyčítat.
„Musel jsem ti dovču ukončit dřív – promiň.“ Pousmál se Iron Man a v duchu byl vděčný za to, že měl Clint v hlavě příliš velký zmatek na to, aby se Tonyho předešlou péčí nějak blíže zabýval. Nepřítomně se díval na svou pravou ruku a po chvilce ticha si začal sundavat obvazy. Tony si byl docela jistý tím, že Hawkeye není ani trochu připravený na to, co pod těmi obvazy je, a tak mu zdravou ruku opatrně chytil.
„Dají tě dohromady, ale nebude to hned…“ Řekl tiše a zadíval se Clintovi do modrých očí.
„Než jsem odešel, řekl jsi mi, že mě potřebujete… ale teď vám nejsem k ničemu.“ Pronesl to tak klidně a odtažitě, až z toho Starkovi přeběhl mráz po zádech.
„Pomáháš i jinak, než střílením nepřátel. Sakriš, Clinte, copak to nevidíš? Že na tobě záleží?“
„Jo? A komu, prosím tě?“ Ušklíbl se lukostřelec a zadíval se z okna na bílou masu mraků.
„Mně.“ Konstatoval Tony tónem, ze kterého nebylo pochyb, jak vážně to myslí.
„Děkuju, ale z lítosti to říkat nemusíš.“ Pousmál se hořce. Svým přístupem pomalu zaháněl Tonyho do kouta. Clint se mu lámal před očima a jemu docházela verbální munice.
„Neříkám to z lítosti. Myslíš, že bych tam pro tebe šel, že bych tě vzal sem, namísto nějaké normální nemocnice, kdyby mi na tobě nezáleželo?“ Na to jestřáb odpověď neměl.
„Nejsem si jistý, jestli tu mám zůstat… to, co se stalo… kdyby tam byl kdokoliv z vás…“ Nedokončil myšlenku, protože Tony věděl, co chce říct a nehodlal si to poslechnout. Bez nejmenšího zaváhání vzal Clintovu hlavu do dlaní a umlčel ho tím nejvíce odzbrojujícím způsobem, který ho napadl. Světlovlasý muž ztuhnul a nezmohl se na jediný pohyb, na jediné slovo nebo gesto. Říct, že byl překvapený, ani zdaleka nevystihovalo jeho stav. Nikdy, ani ve snu by ho nenapadlo, že ho bude líbat Stark. Nikdy neměl moc čas se věnovat svému osobnímu životu, ale tohle bylo zkrátka moc. Tony se vzdálil, ale stále ho pozoroval.
„Co… co to sakra bylo?!“ Pokoušel se znít naštvaně, ale hlas se mu chvěl. Tony jen pokrčil rameny a usmál se.
„Hele, tohle… jestli to byl vtip, tak byl fakt špatnej…“ Pokoušel se uvažovat racionálně, ale bez valných výsledků.
„Co když nebyl?“
„Cože? Eh..no… já nevím… proč bys to jinak…“ Začínalo toho na něj být trochu moc. Ale Tony dosáhl svého – odreagoval ho.
„Asi… asi už bys měl jít.“ Řekl tiše Clint a sklouzl zpátky pod přikrývku. Iron Man trochu váhavě přikývl, ale respektoval Hawkeyovo přání. Tony přemýšlel, zda neměl počkat, dát tomu víc času, ale jeho život se řídil mottem: Kdo nic neriskuje, nic nezíská.
Dny ubíhaly a Tony se o Clintově stavu dozvídal jen z doslechu – nepovažoval za nejlepší nápad za ním po své první návštěvě chodit a dělat mu v hlavě ještě větší zmatek. Ale minimálně to vypadalo, že myšlenky na opuštění Avengers ho přešly. Thor přislíbil pomoc v podobě pokročilejších technologií, díky kterým by snad mohl být Hawkeye v pořádku do měsíce. Ačkoliv sám jestřáb to neviděl, v týmu znatelně chyběl. Nebyl tak akční jako Tony, ale jeho dobře mířené poznámky dokázaly spolehlivě rozehnat i tu nejpochmurnější náladu. Kéž by to tak dokázal uplatnit na sebe. Pustili ho po dvou týdnech se zákazem jakékoliv fyzické činnosti, která by byla namáhavější než otevřít ledničku. Ostatně, stejně zatím neměl v prstech zraněné ruky takovou sílu, aby mohl dělat něco smysluplného. Většinou se jen toulal po lodi nebo si četl. Tony se pokusil ho přemluvit na tu slíbenou skleničku, ale Hawkeye si vždycky našel nějakou výmluvu. Iron Man si také nemohl nevšimnout, že se mu světlovlasý muž začal vyhýbat. Pomalu litoval svého rozhodnutí, ale pak si vybavil Hawkeyovy oči a zoufalý výraz, když uvažoval o tom, že odejde. Udělal správnou věc, tím si byl jistý. Jen nevěděl, co čekat od ostrostřelce. Kdyby ho Tonyho polibek tak znechutil a šokoval, pravděpodobně už by si sbalil a byl dávno pryč, ale on zůstal. Přesto se Tonymu vyhýbal a zarytě odmítal jakékoliv návrhy na konverzaci. Nová mise pro narcistického miliardáře v brnění přišla jako na zavolanou – když už chtěl Clinta zahnat do kouta a vyzpovídat ho, o co mu vůbec jde. Nebylo to nic velkého – prácička na jedno odpoledne, ale bylo to více než vítané rozptýlení.
„Kde je Stark?“ Zeptal se Hawkeye monotónním hlasem ostatních Avengerů, kteří seděli roztroušeni po zasedací místnosti.
„Dostal misi, měl by být zpátky večer nebo zítra.“ Odpověděl Bruce a dál listoval v nějakých dokumentech. Clinta to trochu zaskočilo, tak nějak si zvykl, že Stark byl pořád někde poblíž. Faktem bylo, že Tonyho čin ho vykolejil, ale poté ho navedl na kolej mnohem jasnější a silnější. Tichý hlásek v hlavě mu našeptával, že si z něj Stark jen dělal blázny, ale podstatně větší část jeho já chtěla věřit tomu, že na něm někomu skutečně tolik záleží. Že má někoho, pro koho může pokračovat v tom, co dělá. Najednou měl zase smysl a pocit to byl nový, silný a do jisté míry i děsivý. Být Avengerem, to nebyla brigáda, to nebyla práce. Bylo to poslání a mělo takovou povahu, že nikdo nevěděl, zda se z další mise vůbec vrátí. Pustit si v takovém prostředí někoho k tělu bylo čiré bláznovství a Hawkeye si nebyl jistý, jestli to chce udělat.