Anime a manga fanfikce

    To pondělí bylo jedním z nejdivnějších dní, jaké Mike zažil. V celé firmě bylo až na výjimky ticho. Harveyho rozdělanou práci převzal Louis, samozřejmě s patřičnými poznámkami o tom, jak si nikdo z klientů ani nevšimne, že je Harvey pryč. Donna se zjevně snažila zabavit prací, takže výjimečně propůjčila své služby Louisovi. Samozřejmě za přiměřenou cenu ve formě lístků, finančních bonusů a dalších „dárků“.

    Mike spadl pod Louise také, leč nedobrovolně, a byl okamžitě zavalen rutinní prací, kterou mohl zastat kterýkoliv jiný koncipient. Vždycky měl blíž k Harveymu než ke zbylému osazenstvu otevřené kanceláře, ve které pracoval, a když tu teď jeho mentor nebyl, připadal si odříznutý a sám. A co bylo ještě horší: díky nudné práci měl spoustu prostoru o tom přemýšlet.

    Naštěstí už ve středu měli Harveyho klienti Louise plné zuby, a také to řekli Jessice. Když mladší partner předával Mikovi podklady, dělal to jen krajně nerad, a ani se to nesnažil skrývat. Vždyť mu Jessica řekla, že bude lepší, když případy převezme „Harvey Junior“ – ačkoliv to je stále pouhý sekundant. Mike neměl ani náladu, ani čas Louise popichovat, a tak si složky jen vzal a ponořil se do práce. Konečně mohl na celou tuhle situaci zapomenout.

    „Tomuhle říkáš příprava k soudu, Rossi?!“ mával před ním Louis objemnou složkou. Za jiných okolností by se Mike snad musel i přemáhat, aby se nesmál, protože Louis vypadal jako přerostlá červená řepa, ale teď toho měl tak akorát. Zůstal v práci přes noc, aby dal do pořádku svinčík, který Louis nadělal v jejich případech. Jeho přístup byl zkrátka naprosto jiný než Harveyho, a Mike byl odhodlán dopustil leda přes vlastní mrtvolu, aby Harveyho případy někdo řešil jinak. To by bylo jako nechat Skrillexe zahrát Vivaldiho. Během těch několika uplynulých dní si Mike plně uvědomil, že ho nebaví jeho práce, že ho baví práce s Harveym. A jejich případy, na kterých začali dělat spolu, a které teď byly jedinou připomínkou, že tu starší právník vůbec pracoval, byly to jediné, co ho ještě drželo při smyslech. A Louis mu chtěl vyčítat jeho styl práce? Zrovna on? Na to si nemohl vybrat horší dobu.

    „Víš co, Louisi? Běž do hajzlu.“ Řekl to s takovým chladem, až překvapil i sám sebe. Na to konto se zvedly hlavy ostatních koncipientů, kteří s napětím očekávali, jak se situace vyvine.

    „Co… co jsi to řekl?“ vypravil ze sebe Mikův dočasný šéf, zjevně šokován a uražen zároveň.

    „Nikdy nebudeš Harvey, a je jedno, jak moc se o to budeš snažit, nikdy mu nebudeš sahat ani po kotníky,“ zasyčel Mike. Nečekal, až se starší muž vzpamatuje z šoku, a nacpal si několik tlustých složek s aktuální prací do tašky, kterou si přehodil přes rameno.

    „Jestli si myslíš, že ti projde všechno jenom proto, že seš Harveyho mazlíček, tak seš na omylu, Rossi! Harvey tu není, aby ti zase zachránil zadek. Zítra u soudu se uvidí, kdo komu nesahá ani po kotníky, ty zelenáči.“

    „Nikdy mi neprošlo nic, protože dělám pro Harveyho. Harvey se stará jenom o sebe, toho sis už mohl všimnout. Možná by neuškodilo občas vylézt zpod stolu a zkontrolovat realitu,“ odsekl, a zmizel z dosahu. Věděl, že to přehnal, ale bylo mu to zkrátka jedno. Bez Harveyho to nemělo smysl, a Harvey sám měl evidentně co dělat, aby udržel svůj život pohromadě. Mike sice neznal podrobnosti jeho nehody, ale nebyl hlupák. Nejdřív mu Donna řekla, že má Harvey depresi z toho, že je sám, a o den později  vyrazí na zběsilou vyjížďku do tmy a deště.  Mike měl dost času na přemýšlení. A docházel stále dokola ke stejnému závěru – že Harvey sám to chtěl prostě ukončit. Aniž by ho napadlo, co tím způsobí lidem kolem sebe. Čím víc se o tom sám přesvědčoval, tím větší vztek na Harveyho měl, i když to bylo vlastně to poslední, co chtěl.

    Hodil doma tašku na stůl a bez dalšího otálení začal znovu pracovat. Potřeboval si vyčistit hlavu, což v jeho případě nebylo úplně jednoduché. Uvažoval o tom, že by vyhrabal dávno zapomenutý sáček se zbytkem marihuany, jenže to by porušil slib, který Harveymu dal. A tak zkrátka jen pracoval. Pročítal jednu stránku za druhou, hledal zadní vrátka, slabiny, protimluvy, podtrhával cokoliv, co mu přišlo důležité, nebo potenciálně užitečné, snažil se být stále v kontaktu s klienty a tvářit se, že je všechno v nejlepším pořádku a jejich zájmy v nejlepších rukou.

    Z dokonalého soustředění ho vytrhnul zvonek. Upřímně doufal, že Louisovi nevrtal jeho výstup hlavou natolik, aby jel k němu domů. Když otevřel, a uviděl Donnu, pomyslel si, že se jí někdy bude muset omluvit, když si ji, byť teoreticky, spletl s Louisem. Beze slova ji pustil dál.

    „Promiň, mám tu trochu nepořádek,“ omlouval se, zatímco sbíral malý stoh papírů ze sedačky, aby si měla kam sednout.

    „Louis mi řekl, co se stalo,“ začala, načež Mike si jen povzdychl.

    „Miku, já vím, že to není jednoduché, ale tímhle se nic nevyřeší. Naopak.“ V hlase neměla ani náznak nějakého rozladění. Vlastně vypadala jen unaveně.

    „Já vím, jenom… strávil jsem celou noc tím, že jsem dával dohromady věci po Louisovi, a… asi už jsem to prostě nezvládl,“ svěsil hlavu. Lehce sebou škubnul, když na zádech ucítil její ruku.

    „Za hodinu mám být v nemocnici, Harvey už se prý párkrát probral. Chceš jet se mnou?“ Mike to hodnou chvíli zvažoval, než zavrtěl hlavou.

    „Nemůžu, musím tohle dodělat. Zítra mám slyšení se Stevensem. Louis tam bude a vůbec nepochybuju, že si klidně celý slyšení nahraje a bude si ho pouštět padesátkrát, jen aby našel nějakou maličkost, na který by mě mohl ugrilovat,“ povzdychl si. Pravdou bylo, že na hodinu by se utrhnout mohl, ale nebyl si jistý, jestli by se dokázal Harveymu podívat do očí. Jestli by se dokázal usmát a utrousit nějakou filmovou hlášku, místo aby začal na Harveyho řvát, co si sakra myslel.

    Donna se jen chápavě usmála a přikývla. Mike měl jisté podezření, že ho prokoukla – přeci jen to byla Donna – ale nehodlal to dobrovolně rozebírat.

    „Pozdravuj ho ode mě,“ požádal ji ještě, než odešla. Jakmile se za ní zavřely dveře, Mike si plně uvědomil, jak prázdně jeho byt působí. Ne, že by tam měl málo věci, naopak, ale bylo z něj jasně patrné, že je sám. Rozhlédl se kolem sebe, než si zakázal na to myslet. A taky na Harveyho, který si posledních několik dní uzurpoval většinu Mikových nepracovních myšlenek pro sebe. Nebyla to zrovna procházka růžovým sadem ke zjištění, že Mikovi Harvey chybí podstatně víc než zbytku firmy. A že myšlenka na to, kterak starší muž leží v nemocnici, ho tíží i po příchodu domů.

    Víc než cokoliv jiného ho ale sžíraly úvahy nad tím, proč mu Harvey neřekl, že mu není dobře. Proč se snažil před Mikem za každou cenu hrát, že je všechno v nejlepším pořádku. To mu Mike nestál ani za tu trochu upřímnosti a důvěry? Byly to tyhle myšlenky, které mladíka trápily ze všeho nejvíc. Vždycky skončil u otázky, proč by mu Harvey vůbec měl něco říkat. Vždyť Mike byl pořád jen jeho koncipient a do jisté míry snad i hračka pro Harveyho rozptýlení. Jeho mazlíček, jak to řekl Louis. Připadalo mu, že by měl být v šoku, když si uvědomil, že by pro Harveyho chtěl být něčím víc, mnohem víc. Jenže nebyl. Mike už byl tak nějak zvyklý, že když už něco chce, tak to nebývají věci, které by mít mohl, a tohle nebylo výjimkou.

    S rezignovaným klapnutím zavřel složku k zítřejšímu soudu. V aktuálním rozpoložení by nadělal víc škody než užitku.

    „Pane Rossi, je obžaloba připravena?“ zeptala se soudkyně.

    „A-ano, vaše ctihodnosti,“ zakoktal se už v první větě. No, tohle určitě půjde dobře, povzdychl si sám pro sebe.

    „A můžete být tak laskav, a přečíst nám tedy body obžaloby?“ popostrčila ho jemně. Zjevně měla zrovna dobrý den a tušila, že Mike není úplně ve své kůži, zvlášť když zaskakoval za proslulého pana Spectera. Louis se ale evidentně dobře bavil, protože jen stěží potlačoval škodolibé uchechtnutí.

    „Můj klient odhalil ve své společnosti finanční machinace vedoucí k odklonu firemních finančních prostředků na soukromý účet obžalovaného, proto požadujeme kompenzaci škod v plné výši. Navíc došlo k neoddiskutovatelnému poškození dobrého jména mého klienta a jeho firmy. Za to žádáme odškodné,“ pronesl stanovisko, už o něco jistějším hlasem.

    Slyšení trvalo přes dvě hodiny a Mike se při něm slušně zapotil. Stevens mu nedal nic zadarmo, a i když měl Mike vždycky navrch, chvílemi se cítil, jako kdyby byl vyslýchán on, a ne obžalovaný. Jenže Harveyho škola byla Harveyho škola. Mike by se radši propadl do země, než aby dopřál komukoliv pohled na padawana Harveyho Spectera, který není schopný vyhrát hru ani s plnou rukou es. Jistě, nebylo to tak zářivé vítězství, s jakým by nepochybně odcházel starší právník sám, nicméně bylo to vítězství. Dokonce zvládl dotáhnout i to poškození dobrého jména, takže kromě původní částky jim soud přiklepl ještě poměrně štědré odškodné.

    Když se vrátili do Pearson Hardman, okamžitě byl odchycen Donnou, která měla na tváři téměř nepřístojný úsměv.

    „Harvey se v pondělí vrací do práce,“ vyhrkla, jakmile za nimi zapadly skleněné dveře od kanceláře. Na to si Mike musel sednout. Byl rád. Tak rád, že to nedokázal vyjádřit slovy. Ale zároveň si uvědomil, co všechno se v jeho vztahu k Harveymu po té nehodě změnilo. Jak moc se bude muset přetvařovat, aby na sobě nedal nic znát.

    „Nevypadáš zrovna nadšeně,“ poznamenala Donna, než si sedla vedle něj.

    „Ne, jsem rád, vážně,“ pokusil se ji ujistit, nebo snad uplatit úsměvem, ale na Donnu tohle nefungovalo.

    „Co se děje, Miku?“ Koncipient se párkrát zhluboka nadechl a vydechl. Chtěl to všechno někomu říct, jen nevěděl, jestli zrovna Donně. Na druhou stranu, ta ho nikdy nezklamala.

    „Já nevím, nějak… ani nevím, kde začít,“ zasmál se, ale ke skutečnému smíchu to snad ani nemohlo mít dál.

    „Třeba od začátku,“ postrčila ho Donna. Mike se rozhlédl po kanceláři, kterou tak důvěrně znal.

    „Já… strašně mě mrzí, co se stalo,“ začal, ačkoliv věděl, že není moc konkrétní, a tak pokračoval. „Měl jsem… nechci Harveymu přidělávat práci a starosti, a už vůbec ne teď, ale… když jsem skončil u Louise, uvědomil jsem si, jak moc na hovno to je, že mě tahle práce vlastně ani moc nebaví, když tu Harvey není.“ Donna přikývla, leč neřekla nic. Tušila, že to není konec, a také že nebyl.

    „Jenže to neskončilo u práce, od té doby, cos mi zavolala, jsem přemýšlel, proč to udělal… proč mi nic neřekl, proč mi nikdy nic neříká, a… prostě… strašně bych chtěl, aby mi věřil víc, aby v tom všem bylo něco víc, a vím, že to nejde, že to prostě nejde, že nikdy nemůžu mít to, co bych chtěl.“ Složil hlavu do dlaní a zrzka měla jisté podezření, že za tím nebude ani tak frustrace, jako snaha skrýt slzy. Ačkoliv Mike nemluvil úplně jasně, dokázala si spočítat, co se jí asi snaží říct. Trochu ji to překvapilo, a to se nestávalo často. Mike věděl, že jejich dosavadní vztah Harvey bere jako přátelský, a když mluvil o „něčem víc“, spolu s důvěrou a se zjevnou bolestí, kterou mu způsobilo, že se mu Harvey nesvěřil a nepovažoval ho ani za dostatečně důležitého k tomu, aby nedělal takovou blbost, jakou udělal, věděla, kam tím míří. Ji samotnou mrzelo, že ji Harvey nepožádal o pomoc, jenže to byl zkrátka Harvey, a ona věděla, že pro něj udělala maximum, že blíž by ji nepustil. Ale Mike blíž chtěl, co hůř, zjevně sám Harveyho blíž pustil, ačkoliv byl přesvědčen, že nemá šanci na úspěch. Donně ho bylo upřímně líto, i proto, že sama bývala v jeho kůži. Ale jí trvalo několik let, než dosáhla byť jen přátelského stavu, Mika Harvey přijal pod svá křídla tak rychle, až to Donnu vyděsilo. Možná, že on ve skutečnosti měl šanci uspět tam, kam se Donna ze strachu z katastrofy ani neodvážila vydat.

    Pevně mladíka objala, což kvitoval s povděkem, když zabořil hlavu do jejích vlasů. Ještě ho nikdy neviděla tak zničeného a odevzdaného, a dělalo jí to starost. Zatracený Harvey, sice mu skoro dala facku, jakmile ho poprvé zastihla při vědomí, a velmi expresivně mu sdělila, jak velký idiot je, ale tohle bylo ještě o dost horší. Navíc věděla, že se do toho nemůže míchat. I když, kdyby na to přišlo, byla ochotná Spectera pořádně nakopnout.

    Note