Kapitola 3. – Kamenem do hlavy

Nasála jsme znovu a zálibně se usmívala. Nakonec jsem se rozhodla otevřít oči a před sebou viděla mísu nudlí. Neváhala jsem a popadla…. hůlky? No když nebyla vidlička po ruce, nezbylo mi než si vzít ta dvě dřívka do ruky. Měla jsem takový hlad, že jsem si ani nevzpomněla na prostřelený bok. Teda spíš mě to škráblo.

Do jedné ruky, jako neotesanec, jsem chytila jednu hůlku a do druhé druhou. Zkoušela jsem se najíst, ale nějak to nešlo. Takže asi takhle to nepůjde, říkala jsem si. Nakoukla jsem do misky svého souseda, od kterého šlo slyšet jen mlaskání. Byl už na dně. Zatím co já se na ty nudle jen modla šklebit. Zkoušela jsem to rukama, ale strašně to pálilo. „Možná když počkám,“ vyslovila jsem zase svoji myšlenku nahlas a chytila se za bok, který začal štípat a pálit a prosil o zavolání rychlé.

„Nesmíš čekat, pak to nestojí za to. Sněz to hnedka,“ navrhnulo to vedle mě. Podívala jsem se na to vedle, blonďatá vytlemená hlava, to mi chybělo. Kde to zase jsem?

„Auu,“ sykla jsem. Nejspíš jsem už byla pořádně při smyslech a to zapříčiňovalo, že se bok ozýval víc.

„Jsi v pohodě?“ zeptalo se to blonďatý strašidlo.

„Jo, jasně. Neměj péči,“ vstala jsem, ale hnedka zase spadla.

Probudila jsem se v úděsně bílém pokoji. S úděsnými dekami barvy vyblité zelené.

„Magor, magor, magor….“ bručela jsem si v polospánku. Po chvíli mi došlo, že jsem v nemocnici….

„Tak,“ ozvalo se nade mnou. Po očku jsem se podívala po zvuku. Nade mnou stála žena…. ehm…. Tvářila se přísně a na hlavě jí sedělo prase. Marně jsem hledala v paměti, kdo vlastně nosil prase na hlavě. A taky jsem si pokoušela vzpomenout, kdo mě odvez do nemocnice. No Hiruma to určitě být nemohl – přece jen měl na práci něco příjemnějšího.

„Tak kdo je ten magor!“ spustila žena svůj křížový výslech. 

„No Hiruma, ten hajzl jeden,“ zasyčela jsem.

„Kdo je Hiruma?“

„Nó…. Takový… Asi tak vysoký jak já, možná o něco vyšší…. A děsně ďábelskej a podlej parchant….“

„Přesněji.“

„No, blond vlasy vyčesané nahoru. Zuby jak upír, uši jak elf. Je to ten nejhorší člověk na světě. Má ďábelské plány a donutil mě, abych se připojila k týmu! Je schopen přetáhnout na svou stranu každého, kdo má něco zvláštního. Já byla výjimka, samozřejmě. Myslím, že jednou ovládne svět…. A pak asi nastane další doba temna….“ Rozpovídala jsem se a pozdě jsem si uvědomila, že ta žena přede mnou vypadá stejně jako Tsunade.

„A sakra,“ vylítlo ze mě. „Vy jste Tsunade? Hokáge? Tohle je Naruto?“ to poslední jsme spíš šeptla pro sebe.

„Jo to teda jsem, ale nevíme, kdo jsi ty!“ ukázala na mě a já si konečně uvědomila, že nejsme v pokoji jen mi dvě. Ale asi dalších 10 ninjů, při čemž někteří vypadali jako moji prarodiče.

„Já jsem Water,“ pokusila jsme se o úsměv a přišla jsem si jalo Sai. Ten se taky usmíval jako debil.

„Hele, neznáš se se Saiem?“ vyhrknul jeden.

Raději jsem se přestala šklebit, nikam to totiž nevedlo. „Ne, to teda ne,“ zakývala jsem hlavou.

„Tak potom jsi špeh!“

„Néé, to není pravda!“

„Taky si nemyslím, že někdo s takovýmahle očima by mohl být špeh,“ chytil moji ruku jeden z těch chlápků a celou dobu nakukoval do knížky.

„Kakashi, nechej si to pro někoho jiného,“ zchladilo ho Tsunade.

„Přiznej, že si špeh a budeš to mít jednodušší,“ popošla blíž k mé posteli, na které jsem se krčila a zakrývala peřinou, pak vzala do ruky vázu a stiskla pěst, až se váza rozbila na miniaturní střípky.

Věděla jsem, že má velkou sílu, ale když se vám to stane před očima a ta osoba, která to dokáže, je na vás nasraná, nebo vás aspoň z něčeho podezřívá, to se cítíte hnedka jinak. Hnedka v ohrožení života. Otřásla jsem se.

„Smím mít otázku?“

„Ano.“

„Čí špión mám být?“

„Nehraj si na debila!“ zasyčela Tsuande. „Akatsuki Water! Odkud jsi? Ze Skryté mlžné?“

„Já jsem…. Z České….“

„Kecy!“ Pěst se pomalu přibližovala k mé hlavě. V duchu jsem blahořečila Hirumovi a jeho zbraním. A taky jsem si připadala jak španělský konvertita na konci 15. století – právo útrpné platilo i v Konoze, jak to tak vypadalo.

„Tak jo!“ Zvedla jsem ruce v obranném gestu. „Přiznávám se! Jsem špión Akatsuki!“

Tsunade se vítězoslavně usmála. „Do vězení s ní!“

„P-počkat!“ vykřikla jsem. „J-j-j-já můžu pomoct!“

„A to jako s čím?“ rozkřikla se zase Tsunade.

„Tsunade, měla byste se uklidnit,“ špitla Suzume vedle ní. Ta po vrhla pohled, který mluvil za všechno.

„Já myslím, že bych vám mohla dát nějaké informace, i když toho moc nevím,“ schovala jsem se před letícím tácem. 

„Myslím, že je to dobrý nápad,“ vložil se do toho jeden z těch starších, co tam jen tak postával a tvářil se jako samotnej Bůh.

„Tak dobře!“ dala si trošku říct. „Co nám můžeš říct o Akatsuki, co ještě nevíme?“

Na sucho jsme polkla, já snad vím, co oni vědí?

„No třeba….“ Mysli, mysli! Tohle jsem přece měla vědět! Zapojila jsem obvody a nastartovala svou šedou kůru mozkovou. „….Jistý člen Akatsuki – Tobi – je z klanu Uchiha!“

Ticho….

….. mrtvolné ticho…..

…..děsivé ticho…..

Když jsem je začala podezřívat, že usnuli, ozvalo se: „To jako fakt?“

„Fakt! Přísahám!“

„A co ještě víš?“

„Zetsu žere lidi.“

„A?“

„Itachi je alergický na vlnu.“

„A?“ Chtěla mě nasrat, bába jedna stará!

„Kisame má tvoje fotky všude po pokoji!“ vmetla jsem ji do obličeje. Chvíli na mě mlčky zírala. Po chvíli mi došlo, že je v šoku.

„Vážně?“

„Ne, sranda.“

„Uff…..“ Tusnade se ušklíbla. „Výborně. Snad tě budeme moct nějak využít. Ale nenechám tě tu jen tak se potulovat. Kakashi?“

„Ano?“

„TY na ni dáš pozor.“

„Ale já mám svůj tý-….“

„Ano, připojí se k nim!“

„Jako tím myslíte Naruta, Sakuru…“ spadla mi čelist. To sem nečekala. Kdo by to taky čekal?! Nejdřív, vás chcou zavřít, hnedka potom vám dají tým.

„Ty je znáš?“ vyjelo z Kakashiho. Já se pousmála jeho blbosti, zatím co  Tsunade se plácla do čela.

„Myslím, že byste měli už jít.“

„Jasně šéfe,“ zasalutovala jsem ji.  A vyskočila z postele, že půjdeme.

„Oblíknout!“

„Co? A to jako před váma?“ otevřela jsem pusu a zírala na Kakshiho, který se konečně odtrhnul od knížky a začal horlivě přikyvovat.  „No to teda ne, ven!“ zařvala jsem a vyhnala všechny z pokoje.

Chvíli jsem hledala oblečení, ve kterém jsem předtím přišla. Byla donesena, nebo snad dovlečena. To je vlastně fuk, co bylo to bylo. Pootevřela jsem dveře: „Můžu se zeptat, kde je to oblečení?“

„To jme vyhodili!“

„Vyhodili?“ zaječela jsem a málem omdlela. „Ale já ho chci, to bylo moje oblíbený tričko, kde je, kde je? Jak jste to mohli udělat?“

„Jenže strašně smrdělo a bylo od krve!“ podotkla Shizune.

„To se dá vyprat. No a ta krev byla moje, moje součást. Já ho prostě chci. Nic vám neřeknu a nic neudělám do doby dokud tu nebude to tričko,“ dupla jsem si a zamkla se v pokoji.

Tričko bylo. Aspoň to, když už nic jiného. A bylo bez krve, což byla značně optimistická zpráva. Šinula jsem se za Kakasim s pocitem, jako bych už se takhle za někým kdysi šinula. Bohužel, ten někdo mě předtím zastřelil. Tak trochu jsem děkovala tomu na nebesích, že ninjové nemají střelné zbraně.

„Tam jsou,“ ukázal Kakashi směrem k prodejně ramenu.

„Super,“ zabručela jsem. Měla jsem ze setkání trochu strach. Přece jen mě podezírali, že jsem spolčená s Akatsuki! Znala jsem Naruta dost dobře na to, abych věděla, že bych mohla skončit jako těsto na palačinku.

„Hej, děcka!“

„Kakashi-sensei! Jdete pozdě!“

„No…“

„Žádné výmluvy, prosím!“

„….máme nového člena týmu.“ Kakashi mě chytl za ruku a šoupl mě před sebe. Koukali na mě….  Koukali na mě, jako bych byla kráva na trhu. A raky že jsem kráva byla! Měla jsem se prostě nechat zavřít, bylo by to jednodušší.

„Ještě jsem ji tady neviděl,“ ozval se Naruto.

„Není odsud,“ oznámil mu Kakashi.

„Odkud jsi?“ zeptala se Sakura.

„Éééé….. Já?“ Trapas. Kdo jiný asi? Ale ta růžovka se jen usmála a přikývla. „Jsem…. mnó….“ Koukla jsem nahoru na Kakashiho.

„Je z daleka,“ ukončil to Kakashi.

„Jo, jo. Z daleka. Tam to určitě neznáte!“ zasmála jsem se.

Tým 7 se po sobě podíval. Pak se ozval Sai: „A co umíš?“

Zazubila jsem se. „Jsem věštecká holka. Znám budoucnost!“ Teď na mě pro změnu koukali jako na debila.

„To jako vážně?“

„Jasně!“

„A víš všecko?“

„Všecko ne, ale něco jo,“ chytila jsme se za hlavu a pevně zavřela víčka očí. „Ó moudrá …. Moudrá… prostě Moudrá, poraď mi a ukaž mi budoucnost,“ natáhla jsme před sebe ruku směrem k Narutovi a začala vykládat. „Cítím, že něco vím… něco…Ty máš týden stejný spodky!“ ukázala jsem na něj.

Naruto zčervenal, zbledl a uhnul pohledem. „To není pravda!“ zařval. „Tomu věřte!“

Nemám tušení, jestli tomu malému triku doopravdy naletěli, každopádně jsem děkovala bohu, že jsem se strefila……

„To je vše?“ zaksichtil se Sai, stále se usmívajíc jak debil. Musela jsem ho dost štvát, protože jsem se smívala stejně blbě a stejně vytrvale jako on.

„Ne, ne,“ zdvihla jsem ruce v obranném gestu. „Jen se ptej!“

Sai se zamyslel, až jsem myslela, že usnul. „Tak,“ řekl nakonec s pitomým úsměvem na tváři. „Chtěl bych vědět…. Kdo v nejbližší době zemře!“

„Ty jo…. Teď jsi nejsem jistá….“ Naoko jsem se zamyslela. „Nevím, jestli to dřív schytá Asuma nebo Orochimaru.“ A tak jsem najednou začala mít pocit, že by je méně vyděsilo, kdybych se proměnila v hovno a létala kolem dokola……

„Mno co?“

„Jak co?“

„Proč tak čumíte?“

„Jako vážně jeden z nich?“

„Čestný skautský!“

„Vauu“

Protočila jsem očima, oni mi snad nevěří, nebo co. Smradi nakreslený, co si to dovolujou? Zaksichtila jsem se na Saie, abych zachránila situaci, protože tohle nikam nevedlo. Stát se mi tam nechtělo s otevřenou hubou a koukat na mě, těžko říct, co by se stalo kdybych na sebe koukala trošku díl.

„Co koukáš?“

„Já se přece usmívám,“ vyplázla jsem na něj jazyk a začala pokračovat v tom čím jsem začala.

„No nic,“ ozval se Kakashi. „Máme misi a musíme ji splnit.“

„To mám jako skákat po stromech….“ ušklíbla jsem se. Vlastně mi ani nedošlo, že by to mohl myslet vážně.

„Ano.“ Trochu se mi zatmělo před očima. Padala jsem tmou a doufala jsem, že až se probudím, budu zase v jiné anime, jako tomu bylo doposud. No bohužel, akorát jsem se praštila hlavou o chodník a když jsem otevřela oči, dýchal mi do ksichtu Naruto. Páchl po ramenu tak moc, že jsem zase dostala hlad.

„V pořádku?“ zeptal se Kakashi a pomohl mi vstát. Škubl mojí rukou tak silně, že jsem myslela, že mi vykloubil rameno. V tu chvíli mi bylo jasné, že za obrazovkou svého PC jsem ho měla radši.

„Takže k misi….“

Ti tři poslouchali a já se koukala na nohy a pohupovala se na nich. Kecal cosi o nějakém velice lehkém úkolu, i pro blbce, přičemž se díval na mě. Nechápu proč!

„Tak rozumíte?“ Všichni tři přikývli.

„A ty taky?“ houkl na mě.

„Co?“ Vypadalo to, že už pění, takže jsem se rozhodla říct jo.

„Za hodinu vyrážíme!“

„Hm a…“ ale to už byli všichni pryč. Pokrčila jsme ramenama a posadila se na chodník. Co já vlastně budu dělat, vždyť mě zabijou a to vlastně můžou už teď a to hned.

„Co dělat,“ koukla jsem na kamen vedle. „Taky nevíš co?“ a pak mě to napadlo. Vždycky, když se mi něco stalo, tak jsem se ocitla jinde. Vzala jsem ten šutr a začala si s ním třískat do hlavy. Jediné co jsem, ale zmohla bylo sledování hvězdiček a strašná bolest.

„Co to děláš?“ ozvalo se vedle mě. Naštvala jsem se, samozřejmě.

„Co asi?“ vyjela jsem. „Mlátím se kamenem do hlavy!!“ Od té doby už na mě nikdo nepromluvil…..