Kapitola 3 – Proč?

Cítil jsem, že se mnou někdo třese…

„Hidane! Žiješ?“

V polospánku jsem už byl schopen slova. „Trochu zbytečná otázka, nemyslíš?“

„No nevypadalo to tak… Ayori tě ve spánku tak objímala, že to vypadalo, jako kdyby tě škrtila…“ smál se Kakuzu.

Já byl v tu ránu probuzený. „Ona? Jashine…cože? Děláš si srandu?“

„Vůbec. A jestli ji hledáš, je u jezera ležícího kousek odsud.“

„Tys ji tam nechal samotnou? Vždyť by mohla utýct!“

„Klídek… Nějakej starostlivej najednou…“ sarkasticky ucedil Kakuzu.

Jeho poslední větu jsem raději ignoroval a šel Ayori hledat…

***

Nikdy jsem netušila, že ranní koupel v jezeře může být tak osvěžující. Všude ticho, nikdo za mnou nechodí… Vlastně je docela zvláštní, že mě tu Kakuzu nechal o samotě. To mi už tak věří, že neuteču? Ani se mi teď nechce…  Vystoupila jsem z vody, oblékla se a nechala si mírným větříkem sušit vlasy. Hřeben jsem bohužel neměla, takže to budu muset delší dobu vydržet… Náhle se za mnou ozvalo volání.

„Ayori! Jsi tu?“

Ten hlas patřil Hidanovi. Co ten tu ksakru dělá?

„Ayori!“ Přišel ke mně. „Tak říkal pravdu, že tě tu jen tak nechal… Ten… já ho-„

„Proč tě to štve? Jsem v pořádku.“

„To jen aby ses nám neztratila. Šéfík by se na*ral…“

„Co po mně vůbec chce? A-a proč jste zničili tu vesnici? Co jsme vám udělali? Proč musím s vámi jít? A jak to, že-“ Mou větu přerušil Hidanův naštvaný hlas.

„Radím ti – nestěžuj si… Nic tim nevyřešíš.“

Zatím jsem byla v klidu… „Proč mě jednoduše nepustíte? Stejně jsem pro vás, jak vidím, jen na obtíž! Jděte si drancovat jiné vesnice a já i půjdu po svých!“ Tou už mi zase tekly slzy proudem.

„Tak poslyš – nikam tě pouštět nebudem! Od šéfa za tebe dostanem docela slušnou odměnu, tak nás do pr*ele poslouchej! Nechce se mi tě zrovna zabíjet…“ Načež mě chytl za ruku a vedl zpět k tábořišti. Bylo to utrpení. Já nemohla dobře chodit a kvůli tomu jsem stále zakopávala. Nakonec jsme museli zastavit. Naneštěstí noha zradila a já padala…

Potom udělal Hidan něco, co bych do něj opravdu neřekla – chytil mě. Nejdříve jsem myslela, že budu hned volná, ale on na to měl asi jiný názor. Chvíli jsme si beze slova hleděli do očí…

„M-můžem už jít?“ ozvalo se do toho ticha kolem nás.

„Jasně… Proč ne…“ odpověděl Hidan.

Magoříš? Vždyť jsi chtěla pryč a s něma nemít nic společnýho, tak jak to, že se tu…Dost!! Přerušila jsem svůj vnitřní hlas a soustředila se na cestu.

„Co jste tam tak dlouho dělali, vy dva?“ ptal se Hidana Kakuzu uštěpačně podezřívavým tónem.

„Nic, do čeho by ses měl s*át, jak to ty děláš obvykle!“

„Dobře, to byla normální otázka…“

„Mohli bychom vyrazit? Ayori se už nemůže dočkat našeho cíle,“ zachechtal se Hidan.

Já po něm hodila dosti znechuceným pohledem. Stejně nemá cenu se s ním hádat…

„Takže jdem?“