Kapitola 3 (Snad se nebojíš)

Snad se nebojíš

 Nevím, jak dlouho jsem byla zavřená ve svém pokoji. Dny, týdny, možná měsíce. Odmítala jsem jídlo, své přátele, školu. Telefon zůstal ležet na zemi, kam dopadl při posledním hovoru. Neobtěžovala jsem se ani zvednout jej. Už jen pohled na něj mi připomínal ten hovor. Rodiče mě omluvili ve škole, i přesto se za mnou zastavilo několik spolůžáku, ale nikdo z nich nepřekročil práh mého pokoje. Předstírala jsem spánek, čtení, učení, jen proto, abych nemusela pozorovat jejich lítostivé pohledy a poslouchat smutné řeči. Nebyla jsem schopná ani jít na Sebastienův pohřeb. Ale každý den poctivě navštěvuju jeho hrob a nosím mu tam květiny. Každý den jednu růži tak, jako jsem jí kdysi dostala já od něho.

 Klekla jsem na studenou zem, položila růži před náhrobek a rozplakala se. Proč? Proč jsi mě musel opustit tak brzo? Proč jsi mě vůbec opustil? Sklonila jsem hlavu a praštila pěstí do svého kolene. Slyšela jsem kroky. Zvedla jsem hlavu, ale nikoho jsem neviděla. Setřela jsem si slzy a zvedla jsem se k odchodu. V tu chvíli, jakoby mě někdo chytil za ruku. Pasovala do mé, jako část skládačky. A ten stisk. Ta vůně. Musel to být on! Bála jsem se otočit, to sklamání, že to není on. Ten návrat do reality bez něho. I přesto jsem to riskla a otočila se. Zahlédla jsem jeho milující oči a okouzlující úsměv. Chtěla jsem ho obejmout, ale už tam nebyl. Znovu jsem se rozplakala a běžela jsem domů. Rozrazila jsem dveře svého pokoje a praštila sebou do postele. Brečela jsem v kuse několik hodin, protože když jsem konečně přestala a zvedla jsem se z postele, bylo už něco kolem půlnoci. Poprvé od toho dne jsem se rozhodla vrátit do společnosti. Sebrala jsem telefon ze země. Měl trochu naprasklý displej, ale jinak vypadal v pořádku. Pokusila jsem se ho znovu zprovoznit a úspěšně. Málem jsem se zase rozbrečela při pohledu na Sebovu fotku, kterou jsem měla nastavenou jako tapetu, ale i přesto jsem jí nezměnila. Takhle tě budu mít pořád na očích. Usmála jsem se.

 Další den ráno už jsem byla připravená na cestu do školy. Myslím, že jsem ten den zvládla v pořádku. Po škole jsem zamířila do květinářství a potom zase rovnou na hřbitov. Dnes už jsem ho neviděla. Zkoušela jsem různý věci… Plakala jsem na hřbitově, zapalovala jsem svíčky a volala jeho jméno, nic z toho mi ale nepomohlo. Prostě se neobjevil. Cítila jsem se hrozně. Pořád jsem se nechtěla smířit s tím, že už tu se mnou neni. Zpět ze hřbitova jsem se rozhodla jít lesní cestou, avšak po pár metrech už jsem toho litovala. Uprostřed cesty seděla blonďatá holčička s polorozpadlým plyšovým medvídkem, držela se křečovitě za kolena a pohupovala se. Věděla jsem, že bych měla utíkat, ale šla jsem za ní. Klekla jsem si u ní a pohladila jí po vlasech. Podívala se na mě, usmála se a natahovala ke mně ruku s medvídkem. Když jsem znovu viděla její zničený obličej, lekla jsem se a začala jsem odstupovat. Rychle mě vzala za ruku a pevně ji stiskla. Snažila jsem se dostat z jejího sevření, ale nešlo to. Hodila mi do obličeje medvídka a když jsem ho sundala, nebyli jsme v lese. Rozhlížela jsem se. Medvídek ani bondýnka tu nebyli. Místo toho se ale kolem mně tyčily obrovské stěny s krvavými šmouhami, zničenou omítkou a rezavými háky s řetězi. Chtěla jsem křičet, ale nešlo to. Poté se otevřely velké zrezivělé dveře a před nimi ležel medvídek.

 „Snad se nebojíš,“ ozval se tenký hlásek.

Někdo mě zezadu objal. „Mysli na to, že tě miluju.“ Zašeptal mi do ucha.

 „Sebe?!“ Otočila jsem se, ale nikdo tam nestál. Místo toho se ozval zvonivý smích. Rozhlížela jsem se, celá místnost se se mnou točila a já padla na kolena.

S křikem jsem se probudila ve své posteli. Na sobě jsem měla Sebovo staré tričko, ve kterým spím. Ulevilo se mi. Všechno to byl jen sen. Něco mě tlačilo pod zády tk jsem vstala. Z postele jsem vylovila špinavého polorozpadlého plyšového medvěda. Šokem mi začaly téct slzy a hodila jsem medvěda na protější zeď. Pokojem se rozezněl jemný smích.