Kapitola 3 – Uchiha

Prosmýkla se úzkou mezírkou, kterou vytvořila malým pootevřením  dveří. Vytáhla nohy z bot a nejtišeji, jak byla schopná, se plížila ke schodům vedoucím do patra – do jejího pokoje. Jeden krok… a další. A ještě jeden. Hlavně, aby dřevěná podlaha nevrzla.
Úspěšně se došinula až ke schodům, kde pak lehce přeskákala ze schodu na schod. Věřte nevěřte, pro Hinatu to byla ta nejtišší a také nejbezpečnější verze. Kdyby se s tím zdržovala jako v přízemí, ještě by zakopla a spadla – znala se dobře. Schody je nejlepší mít rychle za sebou.

Když se dostala do vyššího patra, opět nasadila mód zloděje (jak svému plížení mezitím začala říkat) a vydala se směrem k tomu ráji, kde se převleče, a tedy se nic nestane a nikdo na nic nepřijde.

Už tam skoro byla – jen pár kroků a nebezpečí je v tahu. Jen pár kroků… Hinata málem vzdychla úlevou, naštěstí si včas zacpala pusu, a naivně si myslela, že už je to v pořádku.

Jenže nic nepřivolá pozornost více než plížení v domě, kde žije Hiashi Hyuuga.

„Kampak, mladá dámo?“ ozvalo se jí těsně u ucha.

Nejstarší dcera hlavy klanu sebou trhla a vypískla. Ale bohužel, nebylo to jenom to slabé zapištění, kterého si všimne jen někdo, kdo je blízko. Ve skutečnosti se její vyjeknutí dalo přirovnat zděšenému křiku – sice vysoko položenému, ale už ne tak vysoko, aby to slyšeli jen netopýři.
Pomalu se otočila.

Její otec se opíral o stěnu a zkoumavě na ni hleděl. Nehlučně poklepával nohou a bylo vidět, že čeká, jakou odpověď od své dcery dostane.

Hinata nasucho polkla. Jak se z tohohle průšvihu proboha vyseká?

„Do pokoje. V-víš, p-převléct se,“ pokusila se dělat hloupou. Třeba si toho cigaretového pachu Hiashi nevšiml…?

„Aha, převléct se.  A proč?“ upíral na ni ledový pohled otec.

Takže všiml. blesklo modrovlásce hlavou a začala se  cítit ještě nepříjemněji. Snažila se neuhýbat očima, aby to nevypadalo, že lže, ale oční kontakt se udržoval věru těžko.

„Protože… t-tohle je propocené, v-víš, trénink.“ Nasadila andělský úsměv. Přeci jen, trénink ráno měla. Teď jen doufala, že Hiashi neví o tom, že byla přiřazena k Chuuninské zkoušce a tedy se svým týmem příliš netrénovala.

Její otec přimhouřil oči.

„Vážně? A nemáš k tomu ještě jiný důvod?“

„Ne, proč?“ nervózně se zasmála. „A jak se má vlastně Neji? Od té doby, co je jounin jsem se s ním dlouho nebavila…“ snažila se to zahrát do outu.

„Neodbíhej od témat-“ nestačil doříct větu hlavní člen klanu Hyuuga, protože ho přerušila hlasitá rána, vycházející z přízemí. Hiashimu zacukalo obočí.

„HANABI!“ zařval a už pádil ze schodů podívat se, jakou spoušť způsobila jeho dcera a zjistit, proč přišla mladá kunoichi pozdě. Podle jeho mínění měl být genin hned po tréninku s týmem doma, a  cvičit s jiným příslušníkem klanu.

Sestřičko, tohle máš u mě, pomyslela se s úlevou Hinata a v dalším okamžiku už za ní zapadly dveře jejího pokoje.

Když scházela dolů na večeři, měla již na sobě čisté šaty. Ale to, že jsou odlišné od těch předchozích, věděla jen Hinata a její otec. Ovšem teď nebude moci své podezření dokázat – naštěstí pro starší dceru a naneštěstí pro Hanabi, která odnese Hiashiho  vztek.

Usadila se na rohož a opatrně se rozhlédla. V místnosti bylo dusno – její mladší sestra a hlava klanu se propalovali rozezlenými pohledy a večeře probíhala v tichosti.

Když Hanabi třískla hůlkami o stůl a zdvihla se a se zamumlanými slovy „S tímhle páprdou už v místnosti nebudu ani minutu,“ zmizela ve dveřích. Její jediné štěstí bylo, že to slyšela pouze Hinata a Neji. Ta se jouninovi naklonila.

„Co se vlastně stalo?“ zamumlala mu do ucha a poté si do úst vstrčila rýži. Hlavně nenápadně, mihlo se jí hlavou.

„Byla venku s Konohamarem a tou jeho partou. A navíc, přišla až pozdě odpoledne. Na jeho vkus,“ slabě kývl směrem k Hiashimu, „to bylo příliš pozdě. Plus ještě k  tomu, s kým venku byla: víš, jak chce, abychom byli všichni vzorní…A víš, jaký názor na Konohamara má.“

Modrovláska kývla. Nutno uznat, že provinění její sestry nebylo tak velké, jako to Hinatino. Pokud by se to dokázalo. Následoval povzdych, který se jí vydral z pusy. Snad na to zapomene.
Nerada se zásobila planými nadějemi, ale teď ji doslova potřebovala. Měla totiž pocit, že jí nad hlavou visí Damoklův meč.

Otevřel své tmavé oči a zadíval se na bílý strop. Chvíli ho pohledem studoval, ačkoliv to, jak vypadá, již znal nazpaměť (Koneckonců, co je těžkého na tom, že si představíte bílou plochu?). Ležel by v posteli déle, kdyby ho na nose nešimraly sluneční paprsky a rozhrnuté záclony ho nenutily vstávat. To jsem byl včera tak vyřízený, že jsem je ani nezatáhl? zamračil se pro sebe.

Zamrkal, stáhl ze sebe peřinu a šel si do koupelny opláchnout obličej. Když se vracel z koupelny, jeho pohled se zabodl do těch prokletých bot.

Už jí je musí vrátit. Čím dýl tu budou, tím to bude horší.

Vytáhl zpod postele batoh a do něj naházel pár věcí – boty byly mezi nimi. Bylo mu jedno, že normálně batoh nosí pouze na mise. Dnes udělá prostě výjimku. Už se chtěl Hinatiných bot zbavit, aby nikdo nemohl zjistit, s kým spal, když byl naprosto opilý.

Hinata si s úlevou sedla do trávy a blaženě přivřela oči. Slabý větřík si hrál s jejími vlasy, stromy kolem šuměly, všude to vonělo přírodou a navíc – konečně seděla. Tento trénink s týmem Kurenai byl nemálo náročný, jelikož byl přesně přizpůsobený pro ni. Sama si to vyžádala a tak to měla – oba dva na ni střídavě útočili a ona neměla téměř žádný čas na to, aby si vydechla.  Šlo o její uvažování v boji, o jej hledání slabin i o samotné útočení a obranu – oni jí pak řekli, na co přišli, a ona sama zjišťovala, že se lepší.

Položila hlavu do trávy a pod ni si dala ruce. Jen tak tam ležela se zavřenýma očima a přemýšlela. O Chuuninské zkoušce, o cigaretách, o otci a o událostech posledních dní. Uvažovala, jak dlouho už neměla senzai i o tom, že již dlouho neměla misi mimo vesnici.

Z jejího rozjímání ji ovšem někdo vyrušil.

„Jestli máš čas tu takhle polehávat, tak by se mi docela šikla další ruka. Nemůžeš mi pomoct?“

Hinata pootevřela jedno oko, aby zjistila, kdo že ji to právě požádal o asistenci. Nezaměnitelný pohled černých oči a hlava, která jí najednou připomněla ananas, ji usvědčily v tom, že ten člověk je Nara Shikamaru.

Krátce přikývla a vstala.

„S čím?“ pohlédla na něj tázavě. Ninja se jenom ušklíbl.

„S papírováním, samozřejmě. Závidím ti, že máš okolo Chuuninské zkoušky jenom práci v terénu. Práce v kanclu je fakt otrava,“ objasnil jí situaci.

„N-nezáviď, je to nebezpečnější,“ řekla mu křehkým hlasem modrovláska.

„To je sice pravda, ale není to taková nuda,“ nehodlal se vzdát taktik.

„Určitě to n-není tak strašné,“ usmála se na něj povzbudivě.

„Když myslíš…“ pokrčil s nezájmem rameny. Hinata rezignovaně vydechla. Utěšování tohohle kluka nemělo cenu.

Šli mlčky. Hinata si ani neuvědomovala, kde jsou, dokud Shikamaru neotevřel dveře kanceláře.

„Tak, tady je moje mučírna,“ ukázal na místnost.

„A co budu dělat j-já?“ zajímala se hned mladá kunoichi.

„Nosit papíry mně, třídit je, odnést je k Hokage a tak dál..“

„Takže budu tvou sekretářku?“ zašklebila se.

„Jo, něco takovýho,“ podíval se na ni nevinně. Hyuugová si jen povzdechla.

„Tak hurá do práce.“

„Kde to vázne?“ houkl Shikamaru na svou ‚sekretářku‘.

„Nic víc už n-není,“ pokrčila rameny dívka s fialkovýma očima.

„Vážně?“ zvedl k ní oči a probodl ji pohledem.

„Ne,“ odvětila rozhodně, hodila mu zelenou vestu, kterou v průběhu práce odhodil do kouta a vydala se ke dveřím. Shikamaru si rychle oblékl kus oblečený, který mu hodila a oba dva se vydali domů. Bylo pozdě odpoledne, avšak ještě to nebyl večer, takže byly vidět mraky a nádherná modrá obloha.
Cesta jim ubíhala rychle, dokud se náš známý lenoch neopřel o strom a nezačal se kochat modrou a bílou nad ním.

Kunoichi jen zavrtěla hlavou. „Nechápu, jak tě může bavit sledování mraků.“

„Víš co? Tak já ti to vysvětlím. A naučím tě to, zároveň,“ pronesl myslitel, odlepil se od stromu a posadil se do trávy. Prstem poklepal vedle sebe na znamení toho, aby si tam Hinata sedla. Ta tak učinila.

„Podívej. Co ti támhleten mrak připomíná?“ ukázal prstem na jeden ze zmiňovaných bílých útvarů.

„N-no…“ zamyslela se modrovláska, „…Akamara.“ řekla nakonec.

„Sice mi to připomíná spíš smeták, ale dobře. A co ten támhle?“

„Ehm… meloun s ušima?“ zkusila to Hinata s úsměvem.

„To seš teda originální,“ zasmál se černovlasý shinobi. „A co třeba..tenhle?“

„Sasukeho,“ zachichotala se. Tentokrát jí přemýšlení trvalo déle.

„Jo, to máš pravdu, támhle jsou ty kusy vlasů, co je pořád nosí tak divně nagelovaný… už tam chybí jen ten nepřístupnej výraz.“ Shikamaru se ho pokusil napodobit a Hinata se již naplno rozesmála.

„Sluší ti to,“ podotkla.

„Asi ho budu používat častějc, když na něj Uchiha tak dobře balí holky,“ ušklíbl se.

„Zkusit to můžeš,“ odpověděla stále rozesmátá Hinata.

„Tak jo, jedem dál, co je tenhle?“

„Nevím,“ pokrčila rameny.

„Ale no tak, přemýšlej trošku!“

„Vážně nevím.“

„Bože ženská, tak se aspoň snaž!“

„Hn.“

„Hele, neuchihuj mi tu,“ šťouchl do ní.

„Tak já uchihuju, jo?“

„Stě, madam.“

„Tak v tom případě… ještě si musím najít někoho blonďatého a říkat mu ‚usuratonkachi‘,“ mrkla na něj.

„Třeba Ino?“ navrhnul Shikamaru.

„Možná,“ smáli se oba a sledovali, jak na obloze plují bílé obláčky.

Sasuke mířil z tréninku domů. Hinatu za celý den nepotkal a předpokládal, že nyní už je doma, v sídle Hyuugů, takže se ji ani nepokoušel hledat.

Šel ponořený do svých myšlenek, dokud ho nevyrušil dvojhlasný smích. Podíval se tím směrem a uviděl dvě tmavovlasé postavy. To jedno byl Shikamaru a to druhé… počkat, Hinata?

Ucítil bodnutí u srdce.

Odkdy se ta nesmělá Hyuugová tak nevázaně směje s kluky a odkdy sleduje mraky?

Nepřemýšlel a vyrazil k nim. Když byl od dívky asi dva metry, hlasitě si odkašlal.

„Neruším?“ zeptal se chladným hlasem.

Oba dva se na něj otočili. Viděl, jak Shikamarovi ztuhl úsměv na tváři i jak se Hinata zatvářila překvapeně. Smůla, moji zlatí. Líbačka bude jindy. V duchu se škodolibě pousmál.

„S-Sasuke-kun?“ vykoktala dívka s byakuganem.

„Co tu děláš?“ doplnil její myšlenky taktik.

Sasuke druhého chlapce zcela ignoroval a přešel k Hinatě. „Chci ti něco vrátit,“ oznámil jí.

Oslovená jen zvedla obočí a oči se jí rozevřely pochopením, když z batohu vytáhl její boty. Vrazil jí je do ruky a pak beze slova odešel.

Pěnil vzteky a nevěděl proč. Nechápal, co ta holka na ananasové hlavě vidí. Vždyť byl naprosto podprůměrný, neměl nic zajímavého a prostě…

Zarazil se uprostřed myšlenky. Co to dělá? Proč se takhle chová? Proč takhle reaguje?

Zatraceně… to není žárlivost, že ne? proběhlo mu hlavou.

Shikamaru se na ni tázavě zadíval. „Boty?“

„Jo,“ kývla hlavou kunoichi a položila je vedle sebe. „Boty.“

Chvilku vedle sebe seděli v tichu. Poté se Hinata zvedla, do jedné ruky vzala sandály a chystala se zmizet mezi stromy.

„Díky, žes mě naučil, jak sledovat oblohu,“ usmála se. „Bylo to fajn.“

Otočila se na podpatku a zamířila k domu Hyuugů. Zarazilo ji jediné slovo, řečené jejím směrem.

„Počkej.“

„Hm?“ obrátila se obličejem k němu.

„Smím se tě na něco zeptat?“

„Jasně,“ stále s úsměvem svolila modrovláska.

„Co máš s Uchihou?“