Kapitola 3 – Vesnice

Do vesnice jsme dorazili za pár hodin, v tichosti a prosti dalších incidentů. Akorát nálada znatelně ochladla. Já jim v boji prokázal svou loajalitu, ale oni mi paradoxně věřili ještě míň, než předtím. Kakashi se sice tvářil pořád jako kámoš, ale oko ze mě nespustil a hlídal každý můj pohyb. V Nejiho bílých očích se zračilo přesvědčení, že jsem to udělal jen proto, abych si je omotal kolem prstu. Co si myslel Naruto, nevím, protože ten se plně soustředil na sledování mých stop a to ho plně zaměstnávalo. Ten-Ten jediná na mě hleděla jako na svatý obrázek, ale tím jen zvyšovala podezření, že jsem jí popletl paměť. Za dobrotu na žebrotu. Navíc nás Sangoku určitě sledoval. Nezaútočí, ale stejně to bylo nepříjemné. A pak bažina. Čím víc jsme se blížili k vesnici, tím se chovala divněji. Bublala na místech, kde se vůbec hýbat neměla. Asi dvakrát se z ní cosi vymrštilo, ale než jsem se stačil ohlédnout, zmizelo to pod hladinou. Jednou mi zničehonic povolila realitně pevná půda pod nohama a já tak tak zdrhnul.

Kolem osmé hodiny, kdy ranní mlha vystřídala mlhu noční, jsme dorazili do cíle.

Vesnice byla obehnána několikametrovým rákosovým plotem a větší, než jsem čekal. U brány čekal muž ve středním věku a s úklonami nás zavedl dovnitř. Čítala zhruba padesát chýší s rákosovými a hliněnými střechami, postavených na kůlech a v korunách stromů. Ke každé vedly chodníky z rákosových rohoží, dřevěné mosty a mosty a lávky se houpaly i mezi stromy. Mezi chýšemi se plížili lidé, zastavovali se a hleděli na nás.

Průvodce nás zavedl k sídlu starosty – velkému domu uprostřed vesnice. Dům vypadal docela slušně, přistavili ho ke kmeni silného stromu, po kterém se pnuly žebříky do dalších pater v koruně.

Průvodce nás usadil ve strohém pokojíku a uctivě se odporoučel. Poohlédl jsem se po svých společnících.

„Tak co si o tom myslíte?“

„Čekala jsem to jiné,“ ozvala se Ten-Ten.

„Já taky. Je to tu nějak moc velké. A čisté,“ přitakal Naruto.

„Osobně jsem taky překvapený, ale když si vezmete, že  vesnice musí soběstačná, zas tak šokující to není.“

„Připadá mi nereálné, že se tu mohou uživit,“ prohlásil Neji.

„Jen počkej, až si naservírujou oběd, hned uvidíš, jakýma dobrotami se tu živí. Ale to je jedno. Spíš by mě zajímalo, jestli…“ Větu jsem nedokončil, přerušil mě příchod starosty. Byl to starší, mírně obézní muž s řídnoucími vlasy, unavenými kruhy pod očima a povislými tvářemi. Podle vizáže bylo jasné, že kočírovat život tolika lidí v bahně není žádné ejchuchu, ale zapadlé oči hleděly laskavě a inteligentně.

Uklonil se a my mu pozdrav opětovali. Všechny si nás krátce přeměřil. Hm, taky vypadáme pěkně uboze. Naruto měl škaredě podrápanou tvář a kolem něj se rozlévala loužička bahna. Neji, jakkoliv se tvářil povýšeně, vypadal, jako by prolezl kanálem a jeho světlá bunda teď byla přímo úchvatná. Nejhůř dopadla Ten-Ten, na které už bláto zaschlo a ona se ho teď snažila nenápadně oloupávat. Z černého obličeje svítila jen bělma očí. Kakashimu se záhadným způsobem podařilo udržet v čistotě a já, který se v bažinách pohybuji od narození, jsem se naučil, že trocha bláta člověka nezabije a navíc je to zdravé na pleť, což v praxi znamenalo, že jsem vypadal stejně bídně jako Neji.

„Jmenuji se Mimura Sojichiro,“ představil se starosta. No to snad ne. Nechci se představovat.

„Hatake Kakashi.“

„Hyuuga Neji.“

Ale nemůžu jim říct, že jsem Smrtihlav. Civilisti mě znají. Nechovají mě v lásce.

„Jsem Ten-Ten.“

A moje krutopříšná imidž bude v prdeli, když přiznám, že se slavný zabiják Smrtihlav jmenuje Aiko.

„Uzumaki Naruto.“ A už se čekalo jen na mně. No, co se dá dělat. Ten-Ten to stejně ví.

„Kagazawa Aiko,“ Sklonil jsem hlavu a byl rád, že bahno kryje můj ruměnec. A je to venku. Jen do toho, smějte se mi! Nikdo se asi neusmál. Máte štěstí, holomci.

„Vítám vás a děkuji, že jste vyslyšeli naši prosbu,“ vyhrkal starosta fádní frázi, jakou slýcháme od klientů na pokaždé. Jemu také na mém jméně nic divného nepřišlo. Beztak si myslí, že jsem ženská.

„Přejděme k věci, prosím,“ přerušil ho Kakashi, který nepokládal na potřebné Mimurovi vysvětlovat, že ninjové vyslyší prosbu každého, kdo si to zaplatí.

„Dobrá, omlouvám se. Jistě už víte, že jsme se ocitli pod útoky neznámých ninjů.“

„Víme. Máte tušení, kolik jich přibližně je?“

„Nemáme. Jsou rychlí. Je jich minimálně pět. Víte, oni vlastně ještě nikdy nepronikli do vesnice.“

„Nepronikli do vesnice?“

„Jak to myslíte?“ vřískl Naruto. Au, moje hlava.

„Jak na vás útočí?“ konkretizoval Kakashi.

„Plíží se okolo. Útočí na lidi, kteří opustí brány vesnice. Často se pokoušejí proniknout dovnitř, ale vždy, když už jsou skoro ve vesnici, toho zničehonic nechají a stáhnou se.“

„Divné.“

„Ano, my to také nechápeme.“

„Nemáte ani tušení?“

„Omlouvám se.“

Starosta a Kakashi se na chvíli odmlčeli a já přemýšlel. Mlžným ninjům něco brání vstoupit do vesnice, ale my, kteří jsme pro ni představovali nebezpečí, jsme se sem dostali bez problémů. Jenže když jsme se blížili, bažina se chovala zvláštně. Jako by se až podle reakce vesničanů na naši přítomnost se rozhodla, zda zaútočí nebo nás nechá být.

Sangoku o tom musí něco vědět. Proto na nás nezaútočil, proto mě a Ten-ten nezabil, přestože nás měl naservírované jako na talíři. Chtěl vědět, jestli a hlavně jak se dostaneme dovnitř. Na okamžik jsem zatoužil být venku s ním. Od doby, kdy jsem odešel ze Skryté Mlžné, jsme spolu mnohokrát spolupracovali, oslavili jsme jeho postup na úroveň chuunina a zanedlouho i jounina. Kdybych byl venku, spolu bychom tuhle ubohou vesnici dostali. Jenže já jsem uvnitř, na opačné straně barikády, jeho nepřítel. Jednou k tomu dojít muselo, ale kdo by řekl, že tak brzy. Sorry, Sangoku. Snad nebudeme nuceni se porvat.

„Zabili někoho?“ pokračoval Kakashi.

„Tři muže, kteří zkusili z vesnice odejít. Pár lidí, kteří se ukázali blízko brány, zranili vrhacími zbraněmi.“

„Dobrá,“ přikyvoval  velitel.

„Zatím se prosím umyjte, najezte a odpočiňte si. Dál už to nechám na vašem úsudku. Kdybyste něco potřebovali, obraťte se na mě, prosím.“

Starosta skončil a nás se ujal rozcuchaný chlapec, představivší se jako Takashi, a odvedl nás do druhého patra domu.

„Taky je pokoj pro vás dva,“ ukázal na Nejiho a Naruta.

„A děvčata budou bydlet zde,“ pokračoval a s neochvějnou jistotou mávl rukou směrem ke mně a Ten-Ten. V tu chvíli jsem musel zaktivovat všechny brzdy, abych mu neurval hlavu.

„My budeme bydlet všichni v jednom pokoji,“ ozval se Neji, jako by se nechumelilo, ale v hlase mu zazněl podezřele veselý podtón.

„Omlouvám se, ale tak velkou místnost tady nemáme,“ odporoval Takashi, co se do něj vešlo. Neji mi v podstatě kradl myšlenky. Je přípustné, abychom se rozdělili a já byl rád, že to došlo alespoň jemu, protože moje osoba se momentálně jevila neschopna slušného slova. Takashi, až tě někde potkám samotného, roztrhnu tě jak hada, přísahám. Bez problémů to narafičím aby to vypadalo, že tě oddělali Sangokuovi chlapi. Tebe si nikdo v patnácti s holkou nepletl, co? Sráči podělanej.

„To nevadí.“

„Však my se uskromníme.“

„Opravdu?“ Takashi si nebyl až tak jistý.

„Jasně že jo!“ skočil mu do řeči Naruto, který sice netušil, o co jde, ale nemohl dopustit, aby se nějaký rozhovor odehrál bez jeho přispění.

„Tak… tak dobrá.“ Takashi se vzdal pod tíhou argumentů.

„Pan Kakashi dostane mít pokoj hned vedle a já přespávám támhle, jak jsou ty dveře na konci chodby, kdybyste něco potřebovali,“ prozradil s bezelstným úsměvem. Výborně, Takashi, čekej v noci návštěvu.

Pokoj byl pro čtyři lidi skutečně malý, na každé straně jedna postel a mezi nimi veliké okno. Ze strany vstup do miniaturní koupelny, kam jsme se postupně zašli ošplíchat od nejhoršího svinstva. Mezitím ještě jednou zaklepal na dveře Takashi a donesl pozornost od pana starosty, tedy čisté šaty a tác jídla. Jen se za ním zavřely dveře, strhla se bitka o kimona, protože Takashi dle svého nejlepšího vědomí a svědomí donesl dvě mužská a dvě ženská. Nakonec na mě chlapecké nezbylo, neboť Naruto s Nejim projevili nezvyklou aktivitu a rychlost. Ten-Ten vzdychla, smilovala se, dovolila mi vzít si aspoň to modré se stříbrnými kvítky a spokojila se s příšerně růžovým.

„Nevím proč,“ prohodil jsem, když jsme seděli v kroužku na zemi a propracovávali se tácem jídla, „Ale připadám si tu jak v lázních.“

„Jo, já taky,“ souhlasil okamžitě Naruto.

„Tyhle kimona a všecko… normálně jako bych byl na dovolený.“

„Ale nejsi,“ zchladila ho Ten-Ten..

„Jen doufám, že nám brzo přinesou zpátky naše šaty,“ povzdechla si. „Kimono je sice fajn, ale představa, že bych v tom měla bojovat, je děsná.“

„Mi to povídej!“ houkl jsem a nevrle si přeměřil Nejiho, který si uzmul šaty nejen pánského střihu, ale i černé barvy, takže vypadal jako největší drsňák a tvářil se navýsost spokojeně. Přitom zrovna on by při svém vzhledu ženský hadry taky snesl, sakra! Příště abych víc hejbnul kostrou.

„Kde je Kakashi?“ napadlo mě.

„Neměl by být s náma, abychom si trochu promysleli plán?“

„To je fakt! Skočím pro něj!“ nabídl se Naruto a byl pryč. Dlouho se nevracel. Asi za patnáct minut vpadl do pokoje a zaječel:

„Kakashi zmizel!“