Kapitola 3 – Vyrážíme!

V následujících dnech byla hnědooká bojovnice velice nesvá a smutná. Zjištění, že nemá skoro žádné schopnosti jí vyrazilo dech. Jsem téměř jako Lee… pomyslela si zdrceně a utřela zbloudilé slzy rukávem. Jsem naprosto neschopná… zajíkla se. Utápěla se v sebelítosti, každý den seděla v koutě a nadávala na svůj osud. Zrzka jako kdyby vytušila, na co dívka myslí.
„No tak Naro… ukaž ten svůj nikdy nehynoucí úsměv, slzy ti nesluší,“ snažila se ji alespoň trošičku povzbudit.
„To se ti řekne!“ Teď už opravdu plakala. „Ty máš alespoň genjutsu! Já nejsem ani schopná pořádně používat chakru! Ani to blbý základní Henge! Jsem jako Lee…“ Tyto řeči zrzavou dopálily.
„Já tě normálně nepoznávám! Ty snad nevíš, co Lee všechno dokázal?! Jak porazil Gaaru, který byl považován za neporazitelného?! Teda… skoro porazil. On přeci trénoval.  Tak dlouho a vyšplhal se tak vysoko… přece to nechceš vzdát hned na začátku!“ utrhla se na ni. Slova však zabrala úplně jinak, než měla.
„A taky jsi viděla, co se mu stalo, když s ním bojoval.“ přes slzy už skoro ani neviděla. A ještě k tomu začala škytat.
„Podívej, Lee je zbrklej a nemá mozek. Ty ho máš. Navíc, když to vzdáš hned ze začátku, stane se to, co mi tu vykládáš, skutečností, a co já bych si pak tam sama počala? Já jsem jenom blbá slabá iluzionistka, tak klid. Když se do tréninku opřeš, budeš mnohem, mnohem lepší než já. Protože když se na to tak podíváš – genjutsu mi na nic moc není v přímém boji s hodně nepřáteli. Ono je sice fajn, že umím s katanou, ale tou taky všechno nezvládnu…“ pronášela svou plamennou řeč mladší z dvojice, v očích odhodlání.
„T-tím jako chceš říct, ž-že když ti selže g-genjutsu, budeš bezbranná?!“ Narashi nabrala neurčitý pohled. Z očí se jí stále koulely slzy a ona se k tomu co nejvíce snažila zastavit svoje škytání. „Škyt… Škyt…“
„No, ne tak úplně. Pořád mám svojí krásnou katanu, kterou zkosím jednoho nepřítele a ten další mě zezadu probodne… jó, zbožňuju vyhlídky do budoucnosti! Mimochodem, na to, jak se nás chtěl zbavit, se ještě nic nestalo. Ani mi nedal meč, abych s ním mohla cvičit. Pcha.“ Z utěšování kamarádky rychle přešla na stěžování si. Nu – měnění témat jí nikdy nedělalo problémy.
„Počkej… tím chceš říct, že jsi ho ještě neviděla? Tak jak můžeš říct, že je krásný?“ hnědooččina nálada se rázem proměnila, a ona se zachechtala. Další důkaz toho, že je jako podzimní počasí.
„No… tak trochu…nepotřebuju ho vidět, abych věděla, že bude krásný!“ odpověděla, čímž docílila toho, že se Nara opět zasmála. I přes to, že jí z očí tekly slzy. Potom se na udivenou Akane  dlouze zadívala, a darovala kamarádce to, co nově poznaným lidem moc nedávala – upřímný přátelský úsměv od srdce.
„Mám tě strašně ráda, Aki…“ špitla. „Když ti selže ochrana… budu vždycky stát před tebou a ochráním tě!“ Právě sama sobě v duchu složila slib, že se bude ze všech sil snažit. Budu jako Lee… no, i když já si obočí trhám… Akane tam chvíli stála jako solný sloup a snažila se vstřebat informaci, kterou jí právě hnědoočka řekla. Nevěděla, co na to odpovědět. A to je na výřečnou zrzku vážně výkon.
Nakonec se rozhodla všechno obrátit v žert.
„Och, jaká romantika. Ale nezapomeň, tohle až po dvaadvacátý hodině…“ přitom se ale usmívala, aby její společnice viděla, že si to vzala k srdci a že ji to moc potěšilo.
„Mimochodem, začínáš mluvit jako Naruto. To taijutsu tě blbne,“ zazubila se.
„Jako Naruto? To je přece blbost… bych byla nejlepší,“ usmála se smutně a mrkla na společnici. „Ale… Masashi-san říkal, že budu moct vyvolávat zbraně. A když se mi povede se naučit bojovat se zbraněmi… tak se ti třeba i vyrovnám s v souboji s katanou!“ zasmála se dívka. „A jestli se to smíchá s taijutsu… no, mohlo by to být dobré. Ale abych řekla pravdu – vyhlídka, že budu hodinu kopat nohou do kmenu mi nijak lákavá nepřijde. Nevadí,“ ukončila monolog.
„Časoprostorová technika. Tu tě Tenten určitě naučí, o to se vsadím. Podívej – ty budeš kopat nohou do kmenu a běhat na rukou kolem Konohy a já budu pro změnu soustřeďovat chakru, až se z toho picnu. Protože to taky nebude procházka růžovým sadem. Navíc, kdyby mě učil šermovat třeba Kakashi s tím svým sharinganem… padnu.“
„…touhou po něm…“
„To leda tak ty, ty nadržená perverzačko,“ vyplázla na ni jazyk zrzka, šťastná, že se její kamarádka už neutápí v depresi.
„Nechápu, jak jsi mě mohla tak snadno odhalit…“ zamyslela se hraně, načež se domem rozlehl hlasitý výbuch smíchu.

Ještě odpoledne ten den si je k sobě zavolal pán domu. Nastoupily do pozoru a obě dvě zasalutovaly – bylo vidět, že si z toho všeho moc těžkou hlavu nedělají. Tedy, zasalutovaly není přesné – dokončila to pouze Narashi, jelikož druhá povídkářka ještě mávala rukou ve vzduchu.
Když to mangaku po třech minutách přestalo bavit, unaveným hlasem se jí zeptal, co že to tu vlastně předvádí.
„Extra dlouhý pozdrav pro důležité osoby,“ oznámila mu Akane, zatímco dívka vedle ní zadržovala smích. V jednu chvíli brečela a v další by se pořád smála – její bipolární povaha se prostě projevovala neustále.
Ve chvíli, kdy to vypadalo, že Kishimoto vybuchne vzteky, zrzka zakončila svůj ‘pozdrav‘ a rozzářila místnost dalším ze svých úsměvů.
Japonec pomalu napočítal do deseti a pak jim začal vysvětlovat, proč je k sobě zavolal.
„Pořídíme vám oblečení, které bude nosit za dobu svého pobytu v Konoze. Taky začnu s vaším tréninkem, nemůžu tam poslat naprostá dřeva, a kdybyste tvrdily, že jste chuuninové, nikdo by vám to stejně nevěřil.“
„Děkujem.“
Kishimoto to ignoroval a poslal je k obrovské skříni, ze které si měly vybrat oblečení, nějak je užitečně zkompletovat dohromady, také si vybrat správné pouzdro na kunaie a podobné doplňky. Dívky se tam vrhly a za chvíli už vzduchem létalo všemožné oblečení.
Masashi to chvilku pozoroval, pak jim řekl, aby ho zavolaly, až si vyberou a odebral se do pracovny.

Když asi o hodinu a půl později stál mezi dveřmi a sledoval dvě skoro-kunoichi v novém oblečení, musel uznat, že ani jedna z nich nevypadala špatně.
„Tak co, jak hrozně to podle vás vypadá?“ smála se na celé kolo Akane.
Dala si ruce v bok, našpulila pusu a napodobila krok modelek. Upřímně řečeno – záchvat smíchu, který dostala uprostřed předvádění, to poněkud zkazil.
Měla na sobě vínově zbarvené tílko, které se zavazovalo za krkem, pod tím jedno slabší černé tričko přes ramena, které v podstatě mělo zabránit sluníčku, aby spálilo její bledou kůži. Na nohou měla černé nadkolenky, jedna byla nahoře zavázaná obvazem a u toho připevněno pouzdro na kunaie. Přes to měla navlečené cosi na způsob sukně rozpárané na stranách, aby se v tom dalo bojovat, v pase svázané tyrkysovým kusem látky. Chrániče na paži byly skryty pod též tyrkysovými rukavicemi. Vlasy se jí stáčely kolem obličeje, ve kterém zářily rozesmáté zelenomodré oči (ačkoliv zelené tam bylo více). Znak ‘své‘ vesnice měla umístěný na rukávu svého černého trička a komplet doplňovaly tradičně černé boty.
Vypadala jako schopná kunoichi – ale zdání samozřejmě může klamat. Akane sama tvrdila, že je tak levá, že se to ještě nikomu před ní nepodařilo. Ale co ukáže čas, to se teprve dozvíme.
Když se Narashi předchozí hodinu a půl přehrabovala v prostorné skříni, nenašla nic moc, co by ji zaujalo. Až o velikou chvíli později našla něco, co jí padlo do noty. Z velkého zauzlovaného pytle vyndala kusy garderoby, které k sobě patřily. Její první vrstvou oblečení byly krátké a tenké černé šortky, a o nic méně tenké a černé tričko, s větším výstřihem. Kdyby na sobě měla jen toto, nejspíše by umrzla. V pytli se však nacházely stále další kusy. Jako další vytáhla něco, co se podobalo kimonu. Tento fialový model měl však nezvykle dlouhé rukávy, které se u dlaně rozšiřovaly, a samotné kimono bylo dlouhé pod zadek. Takže jen tak tak zakrývalo černé šortky.
Narashi se rozhodla si model upravit podle svého gusta. Bůhví odkud vytáhla nůžky, a to, co dříve připomínalo kimono s dlouhými rukávy teď už byla jen vestička na tělo, ušité na způsob právě onoha kimona. S nadšením si ho oblékla a jala se vyndavat další kus ze svého naleziště. Ke skoro hotovému oblečku vytáhla ještě černý korzet, (ne, bičíky tam nebyly), který si připevnila těsně pod prsa, takže jí dosahoval skoro až k bokům. Uprostřed se táhla maličká hubená a fialová stužka, zavázaná na mašličku. Už si stačilo jen nasadit černé slaboučké punčošky, sahající jí až ke stehnům a fialkové boty ve stylu Naruto. Svou čelenku se znakem Skryté Deštné si připevnila stejně jako Akane na ruku, skoro až úplně nahoru.
Jediné, co jí dělalo potíže byly vlasy. Měla je dlouhé a všude stejně rovné… a s tím se muselo něco udělat! S pomocí Akane si sestříhala přední vlasy do obličeje, a zadní si svázala do menšího drdolu. Jako ozdobu pak přidala pár jehlic. Ty se přece můžou hodit, ne?
„No, ještě to není nejhorší,“ pousmál se Kishimoto. „Takže začneme s tréninkem, co říkáte?“
Obě nadšeně souhlasily a ani nevěděly, do čeho se to zas uvrtaly…

Akane s Narashi ležely naprosto vyčerpané ve svém společném pokoji a z posledních sil si vykládaly zážitky z tréninku.
„Myslím, že mě Ichtyl nenávidí ještě víc…“ povzdychla si právě mladší povídkářka.
„Pročpak to, cos mu zase udělala?“ zajímala se druhá.
„Nějak moc prudce jsem švihla katanou…“
„A dál?“
„No, řekněme, že mu v přední části těla trochu uletělo oblečení…“
„Proboha, ty úchyle,“ smála se jí Nara.
„Já to neudělala schválně! Ten prevít měl bejt rád, že jsem ho nepřesekla napůl!“
„…nepřefikla…“
„Tse. No, ale to není všechno.“
„Co horšího se ještě mohlo stát?“ divila se hnědoočka.
„Asi ho nepotěšilo, že jsem mu řekla, že to s tím oblečením bylo lepší…“
„To ho celkem chápu, ty malá deviantko,“ zasmála se Narashi a vyplázla na Akane jazyk. „Teď bychom ale měly jít spát…“ zamumlala. „Zítra máme obě výcvik s kunaiem.“
„Kaimi-sama, zachraň mě! Další výcvik?“ vyhrkla a předstírala, že umírá. „A co jsi dnes vůbec dělala ty?“ zahleděla se na svou kamarádku a převalila se na záda. Svaté české postele! Tohle spaní na tenké podložce ji doslova ubíjelo!
„No… s Kishimotem-san jsme si nejdřív probrali teorii. Potom jsem procvičovala nádechy a výdechy a pak…“
„Nádechy a výdechy? Děláš si srandu?!“
„Nenechalas mě domluvit…“ pokárala ji hnědovlasá a stejně jako ona se přetočila z boku na záda. „Po dechových cvičení jsem musela několikrát oběhnout celou zahradu, a jako úplně poslední věc jsme dělaly různé hmaty, a tak,“ vysvětlila. Akane uznale kývla hlavou, a v tu chvíli si uvědomila, jak se jí chce strašně spát.
Zívla a pořádně se nadechla. „No já myslím, že nás zítra bude všechno bolet ještě víc než dnes,“ zkonstatovala. Nara jen přikývla, a po krátkém „Dobrou noc“ se obě znovu přetočily na bok a nechaly se alespoň na chvíli unášet slastným spánkem.

Brzké probuzení bylo pro obě skoro-kunoichi horší než proud ledové vody po ránu. Ten však následoval chvíli poté.
Když se dívky řádně najedly, umyly a oblékly, vyšly ven na zahradu. Tam už na ně čekali Ichtylní Imbecil spolu s Kishimotem. Obě se tedy na několik hodin rozdělily, a zamířily se svými mentory na opačné strany rozlehlé zahrady. I když dnes měly mít stejnou výuku, Masashi byl toho názoru že pokud budou každá zvlášť, nebude je nic rozptylovat a ony se toho naučí daleko více. Nejspíše měl pravdu, jelikož Narashi měla sklony k předvádění se, a když s ním byla o samotě, tak se více soustředila.

Když Japonec a hnědovláska dorazili na cvičiště, téměř okamžitě začalo svítat a oni se pustili do tréninku. Nejdříve začali stejně jako předchozí den – nádech, výdech. Poté si párkrát zaběhali, a nakonec přišlo samo cvičení s kunaiem. Nešlo říci, že by byla dívka ve fialovém nijak zvlášť dobrá – nejdříve se netrefila ani do kruhu. Postupem času získávala na přesnosti a švihu, který měla do vrhu vložit. Když tato část cvičení končila, trefila Narashi tři z deseti kunaiů přesně do středu, pět do okolních částí a dva se zapíchly do země. To byl znatelný pokrok a mentor na to svoji žačku neváhal upozornit.
Šťastná Narash se tak v dalším cvičení snažila o to více. Souboj s kunai byl velice těžký a namáhavý. Nejednou si dívka vzpomněla na svou kamarádku. Jak se jí asi s Imbecilem vede? zamyslela se. Byla si téměř jistá tím, že se ti dva určitě dostanou do nějakého sporu. Byl by z nich hezký pár… musela se nad svou představou usmát a právě to umožnilo Kishimotovi získat převahu. Ona tak schytala nehezký, ne však hluboký šrám na paži. Sykla bolestí a odpotácela se kousek dozadu. Na rány a bolest moc zvyklá nebyla.
„Nikdy, opakuji nikdy, nedávej v boji protivníkovi příležitost, které by mohl využít. Vždycky se soutřeď jen a jen na boj.“ Řekl, a znovu zaútočil.
„A- ale počkejte sensei!“ omylem ho počastovala japonským výrazem pro učitele. „Jsem zraněná,“ řekla a ukázala na svou pravou ruku.
„Nepřítel tě nikdy nebude šetřit, proto tě dnes nebudu šetřit ani já.“ odpověděl stroze, zasypávajíc ji dalšími útoky. Ač Narashi opravdu nechtěla pokračovat, sebrala poslední síly a bránila se. Sem tam taky poslala svému soupeři nějakou ránu. Marně – ani jednou ho nezasáhla. Nejhorší dělala situaci rána na pravé ruce. Pálila jako čert a ruku jí oslabovala. Zrovna tu ruku, ve které držela svoji zbraň.

Akane se udýchaně posadila na zem. Setřela si z čela pot a pořádně se nadechla. Myslela si, že bude tento trénink náročný, avšak nečekala, že se nebude skoro moci ubránit. Stejně jako její kamardáka, i ona s Ichtylem si na začátku tréninku zopakovali všechno z předchozího dne. To připravilo svěží Akane o kousek sil, které ovšem zpátky nabrala během chvíle, ve které si musel Ichtyl odskočit. V hodu kunaiem na terč nebyla zlá. Jednou zasáhla pole přímo do černého, a zbylé střely letěli do ostatních kruhů. Ani jedna zbraň jí nespadla na zem, za což ji její učitel pochválil. To ji celkem udivilo. Vrhu se věnovali asi čtyři hodiny, a když když muž usoudil, že je v něm Akane dostatečně natrénovaná, začali s bojem. To však bylo o něco těžší.
Už i vrh na terč způsobil to, že zrzku zabolely paže. Teď, po hodině útočení a  bránění se, měla co dělat, aby vůbec udržela paže zvednuté. I ona utržila několik řezných ran a jednou málem zranila sama sebe. Ke konci boje už byla tak unavená, že se jí točila hlava a s hlasitým žuch spadla na zadek. Nejraději by se v té chvíli zahrabala hluboko do peřinky ve svém pokoji a chrněla až do druhého dne. Místo měkoučkého materiálu se jí bohužel dostavilo něčeho úplně jiného – ledové a mokré vody. Zrzka se rozkoukala, a hrozilo, že z ní začne vzteky stoupat pára. S novým elánem a cílem zabít toho prevíta co si dovolil jí polít, se zvedla a zahrnula Imbecila sprškou nových výpadů. Boj tak začal nanovo.

Narashi se se značnou únavou dopotácela až k mangakově domu. Tam se vyčerpaně zhroutila u prahu dveří a ztěžka přinutila oční víčka zůstat otevřená. Naštěstí se jí to podařilo a ona neusnula přímo uprostřed otevřených dveří. Ba právě naopak – pohled, kterým jí osud počastoval se nedal zapomenout. Z výcviku se k ní blížila druhá skupinka – Akane s Ichtylem. Ten pohled stál prostě za to. Akane, celá rudá vzteky a místy i pokrytá krví se tvářila, jako by jí patřilo všechno na Zemi. Imbecil na tom byl poněkud hůř. Jeho oblečení vypadalo spíše jako cár starých a špinavých hadrů a on sám utrpěl nesčetně škrábanců. Narashi se usmála. Vypadá to, že Akin vztek vybublal na povrch, a schytal to právě on… pomyslela si. Poslední, co si pamatovala bylo, jak k ní dvojice došla. Poté usnula přesně mezi dveřmi hlubokým spánkem.

Následujícího dne dívky velmi překvapilo, že je nechal Kishimoto pořádně vyspat. Ostatně – obě to potřebovali. Když neohrabaně vylezly ze svého pelechu, zapadly do koupelny a rázem do kuchyně. Tam na ně čekalo další překvapení – stůl bohatý na jídlo. Předchozí dny do nich pán domu cpal všechno, co by se mohlo podobat stravě v Narutovi. Samozřejmě mezi tím nechyběl ani rámen, který Akane velice zachutnal. Hnědovláska si spíše oblíbila kari. Kishimoto toho dne však připravil něco úplně jiného – všude samá zelenina, ovoce a maso, které se o chvíli později představilo jako kuřecí. Tohle všechno doplňovala čistá voda a nějaký džus.
„Co se stalo?“ optala se zrzka a okamžitě se pustila do jídla. Druhá kunoichi ji následovala.
„To se pro to, aby jste se dobře najedly, musí něco stát?“ usmál se Masashi. Na to mu však dívky moc neskočily, takže musel s pravdou ven.
„Dnes vás pošlu do Konohy. Proto se musíte na cestu pořádně posilnit. Navíc tam budete potřebovat tolik energie, kolik jste si v našem světě nikdy nedovolily použít. Až dojíte, přijďte za mnou do pracovny,“ řekl jim. U dveří se ještě zastavil. „A ještě něco… snězte to všechno,“ mrkl na ně a odešel. Akane zajásala. Stůl byl přecpaný jídlem a všechno bylo její! Ehm, tedy jejich. Zato Narashi nevypadala moc nadšeně. Jak se znala, moc toho nesnědla a teď by měla do sebe narvat půlku stolu? Nemožné. Navíc – rána na paži se znovu ozvala, a ona tak neměla žádnou chuť k jídlu. Unaveně si povzdychla a sáhla po kuřecím mase. Energii bude potřebovat.
Když se obě dostatečně najedly s spláchly potravu pitím, udělaly to, co nařídil Masashi – šly za ním do pracovny. Ten na ně už čekal.
„Musíme vyřídit ještě pár záležitostí, než vás pošlu pryč.“ Byla jeho první věta, načež se otočil a z vitríny vytáhl novou lesklou katanu, kterou po krátkém váhání předal Akane.
„Tahle je pro tebe,“ řekl. „Je úplně nová a speciálně zhotovená pro tvůj stisk a švih. A prosím, snaž se jí nezničit,“ podíval se na modrozelenoočku. Ta se jen andělsky zazubila.
„V jak špatném stavu je ta první?“ zeptala se a vzpomněla si na to, jak s ní včera řádila..
„Ani se neptej…“ zamumlal jen Japonec a přemístil se k jedné ze skříní. Chvíli do ní jen tak zíral, než vyndal plátěný sáček a hodil ho na stůl.
„To je tvoje,“ kývl na Narashi, čímž si od ní vysloužil úsměv.
„M-moje? Vážně?“ na to muž opět jen kývl a ona sáček radostně uchopila. Po krátkém zkoumání z něj vyndala pouzdro na kunaie, pár svitků, o kterých nepochybovala, že v nich budou zbraně, kunaie a ještě nějaké shurikeny. Nara se musela zazubit. Ty zbraně v ní vyvolávaly zvláštní příjemné pocity.
„A tady, “ začal pán domu, „máš deštník. Používají ho ninjové ze Skyté Deštné, proto ti bude prospěšný. Když ho roztočíš a vyhodíš do vzduchu, začne vrhat jehly. Ale můžeš s ním bojovat jako s holí,“ vysvětlil a názorně ukázal, jak by mohla širokou část deštníku sklopit. O chvilku později měla z deštníku pouze jen tyč. „Na…“ hodil po ní poslední část výbavy. „Doufám že víš, co s tím máš dělat…“
„Jasně, obvážu si ten obvaz okolo stehna a pak na něj připevním pouzdro na zbraně.“
„Správně.“
„Musím se vás na něco zeptat…“ přerušila jejich hovor Akane. „… co máme dělat, pokud najdeme další povídkáře?“
„Na to už jsem také myslel. Ovšem nemůžete s sebou táhnout úplně všechno. Proto vám dám jen tyto čelenky.“
„Takigakure no Sato a … „
„Akane!“
„Ehm… Skrytá Vodopádová a Vesnice Skrytá v Horkých pramenech…“ opravila zrzka po pokárání své starší kamarádky.
„Hmpf… si myslím…“ dodala Narashi naštvaně. „Ale je to jeden problém. Pokud tam ostatní už jsou, nikdo jim neřekl, co se stalo. Budou je považovat za blázny!“
„No… to je více než možné,“ zamyslel se Kishimoto. „Já však věřím, že to všechno napravíte.“ usmál se povzbudivě a děvčata všechna radost rázem přešla. To bude katastrofa… pomyslela si  Akane. Sice už nebyly taková polena jako když je unesli – Narashi na  taijutsu nebyla špatná, Akane uměla shromažďovat chakru a jednu, dvě genjutsu techniky, ale stejně to bude těžké. Zrzka sice uměla základní ninjutsu, ale upřímně – nebylo to úplně perfektní.
Kdyby se mělo škatulkovat, tohle by byla minimálně mise typu S. A jak vlastně všechno vysvětlí, až se dostanou do Konohy? Nezavře je Tsunade do vězení?
Ach proboha, představovala si to v duchu Akane.
Z přemýšlení ji vytrhlo až odkašlání. Mlžná kunoichi vzhlédla a zvedla koutky, kdy viděla, že ve dveřích stojí její trenér. Narashi si ho taky všimla a očekávala, že dojde k bitce nebo alespoň k hodně drsné hádce. Ale oba dva ji překvapili.
„Tak jsem slyšel, že mi hodláš zdrhnout z tréninku,“ poznamenal.
„Už to tak bude,“ pokrčila rameny zrzka a natáhla k němu ruku. Ten ji zachytil a pak si lehce překvapenou zelenoočku přitáhl do objetí.
„Hodně štěstí, Červenko,“ ušklíbl se.
„Tobě taky, Ichtý, mucQ tě,“ mrkla řečená Červenka, a postavila se zpět ke kamarádce, která se na scénu před sebou vyjeveně dívala.
„Jste připravené?“ otázal se Kishimoto, připravujíc se kousnout se do prstu.
Dívky jen kývly.
A je to tady.
„Kuchiyose no jutsu!“