Kapitola 34

23. červenec

Na nebi se neobjevil jediný mráček. Blankytná modř se rozprostírala kam, až oko dohlédlo. Nadýchané modré bochánky. Letní vánek si pohrával s listy na stromech, sem tam se mu povedlo nějaký shodit dolů. Takový list se pak spirálovitě snášel k zemi, dokud neklesl do trávy, kde se pohodlně uvelebil a vystavil svoji tvář slunci.

Po lesní cestě lemovanou vysokými jehličnany právě kráčela skupinka ninjů. Blížila se k vesnici, vraceli se z mise, na tvářích spokojený úsměv. Sakura právě něco štěbetala Kakashimu, který jí však zdaleka nevnímal, tak jak by si růžovlasá diva přála. Po chvíli svoje snažení vzdala a vydala se za Saiem, který si štětcem maloval lehké tahy do skicáře.

Dalších pár kroků za nimi se toulal Naruto a Sasuke. Blonďáček kolem něj poskakoval a spokojeně se smál. Pořád vymýšlel všelijaké vtipy a snažil se Sasukeho rozesmát. Snaha se očividně vyplácela. Sasukeho bledá barva byla tutam. Těžko říct jestli za to mohla Narutova snaha nebo to horké počasí, které v Konoze vládlo.

„Už toho nech!“ Zaúpěl Sasuke a odhrnul si tmavé vlasy ze zpoceného čela. Na tváři mu pohrával úsměv, ale uvnitř sebe asi cítil totéž co blonďáček. Strach jestli je všechno v pořádku tak jako bylo. Naruto se vůbec necítil na to, aby černovláska rozesmíval, ale věděl, že ho něčím zabavit musí. Jeho i sebe. 

„Proč? Směješ se, tak ti to přeci nemůže vadit.“ Řekl Naruto a lehce ho šťournul do ramene. Sasuke ucuknul, ale ještě předtím chytil Naruta za ruku a strhnul ho sebou. Oba dopadli na zem, do měkkého zeleného koberce, který se rozprostíral všude kolem nich. Blonďáček se rozesmál a vytáhl se na Sasukeho. Uvěznil ho pod sebou. Jednou dlaní se mu opřel o hruď, jednou nohou se zaklínil v jeho rozkroku. Jemně s ní pohnul.

„Mám tě!“ Zajásal blonďáček.

Sasuke přivřel oči a prudce ze sebe blonďáčka strhnul. A hned na to se přes něj překulil. Tolikrát dokud jejich těla nedopadla do stínu stromů.

„Já mám tebe.“ Opáčil už s klidem a jemně se otřel svým nosem o ten Narutův. Blonďáček přimhouřil oči a lehce se pohnul proti němu. Rty zavadil o ty Sasukeho. Nízké, sladce zarudlé výčnělky se o sebe třely v rytmu nevinné hry. Nebylo vítěze ani poraženého.

„Nebudou nás postrádat?“ Špitl mu Sasuke do rtů a nasál jeho vůni. Naruto lehce zvedl hlavu a pak s ní nepozorovatelně zavrtěl.

„Myslím, že ne. Už jsme totiž doma, víš?“ Odpověděl a pokynul hlavou ke krajině, která se rozprostírala pod nimi. Leželi na kopci, pod nímž se rozpínaly zelené lány a modré říčky Konohy. Doma. Pro Sasukeho to byla ta nejkrásnější slova, která v posledních letech slyšel. Doma. Slovo, které vám tiše našeptává, že se máte kam vrátit, že máte místo kam patříte, že máte někoho, kdo na vás pokaždé bude čekat. Vítej doma.

…………….

Unaveně ulehli na postel. Spíše tedy Naruto ulehl na postel. Tak jak byl. Špinavý, zpocený, ulepený. Sasuke se na něj nasupeně podíval.

„To snad nemyslíš vážně, ne?“ Naruto nenuceně pokrčil rameny a hlavu si podepřel světle oděným polštářem.

„Zvedni se, všechno bude špinavé.“ Vytknul mu Sasuke, avšak Narutovi to bylo očividně jedno. Přivřel oči a spokojeně vydechl.

„Jdu si dát sprchu. A dokonce bych možná uvítal společnost.“ Řekl schválně vášní proloženým hlasem a přitom se na Naruta chtivě podíval. Dlouho ho přesvědčovat nemusel.

„Sasuke! Ty mizero.“ Zaúpěl a s rádoby nahněvaným výrazem se zvedl. Než došli do koupelny, byli oba nazí. Naruto Sasukeho přimáčknul na dveře a dravě se mu kolenem zaklínil v rozkroku. Sasuke hlasitě vydechl. Byl přeci doma. Mohl všechno, co chtěl. Kdyby se tu teď postavil na hlavu, nevadilo by to vůbec nikomu.

„Nemluvili jsme náhodou o sprše?“ Špitl černovlásek, dlaněmi sjel po Narutových zádech až k vyvýšenině jeho zadečku. Dravě stiskl pevný sval v dlaních, lehce po něm přejel nehty. Jako dravá, nenasytná šelma lovící svojí oběť. Zahákl mu dlaně pod zadkem a vytáhl si ho do náruče.

„Sprcha.“ Hekl černovlásek hlasem zastřeným touhou a nenasytností. Pár kroky překonal vzdálenost mezi dveřmi a sprchou. Přimáčkl blonďáčka na chladné kachličky a vroucně ho začal líbat na šíji. Byl jako smyslů zbavený. Ne. Oba byli jako smyslů zbavení.

„Sasuke…“ Táhlo se koupelnou. Dlouhé, hluboké vzdechy, které se odrážely od stěn a ne a ne vyprchat do ztracena. Sem a tam, pořád dokola. Jejich klíny se o sebe rytmicky třely. Obnažené žaludy s kapičkou touhy na vrchu. Sasuke v doprovodu polibků Naruta spustil dolů. Ten zakolísal a v návalu touhy se skoro skácel na zem. Něco nesouhlasně zavrčel, ale to ho přešlo ve chvíli kdy ho k sobě Sasuke otočil zády. Blonďáček se tváří opřel o vodou smáčené kachličky a tiše zasténal, když se černovláskovi rty přisály k jeho snědému krčku. Jeho nenechavé prsty se zatím pomalu spouštěli níž a chvatně hledali drobný vstup do jeho těla. Přes drobné kůstky páteře klesly až k jeho pevnému, tolik známému zadečku. Lehce se vklínily mezi půlky a dravě se nesli ještě níž. Černovlásek se prsty zadrhnul o Narutovy varlata zvrásněná chtíčem. Neodbytně je stiskl a promnul. Odpovědí mu bylo hlasité, vytrvalé zasténání, které se rozneslo koupelnou. Netrvalo dlouho a neposedné prsty si Narutův vstup začaly připravovat. Jede prst klouzající sem a tam. Druhý prst roztahující jeho dírku. Třetí prst, který se nenasytně začal třít o blonďáčkovu prostatu. Vášeň a nenasytný chtíč se nesl celou místností. Tak hladový, tak nekonečný. Sasukeho prsty nenávratně zmizely a Narutův zadeček zůstal prázdný. Ovšem ne na dlouho. Sasuke ho hodlal zaplnit mnohem víc a něčím mnohem větším. Třel se třpytícím se žaludem s lehkým nádechem fialové o jeho pohlcující dírku. Pomalu v něm mizel. Pomalu se, ale měnilo v nedočkavost. Tohle nebylo mazlení, tohle byl čistě zvířecí pud. A teď šlo jen o to ukojit ho. Z hlavy nechat zmizet všechny myšlenky, které byly v tuhle chvíli naprosto nepodstatné. Naruto vyrážel proti němu. Tuhle polohu neměl ani jeden rád. Vzájemně se neviděli do očí, nemohli se pořádně políbit. Ale tentokrát to nevadilo. Jedna Sasukeho ruka spočívala na Narutově levém boku, druhou rukou provléknul kolem něj a začal zpracovávat jeho penis. Třel ho v rytmech přírazů a tiše mu sténal do ucha. Naruto miloval, když ho mohl slyšet. Byla to tak líbezná hudba, která vás nikdy neomrzí. Patřili si. Vzájemně. Neexistovalo ty nebo my. V tuhle chvíli to bylo jen já. Jedna duše, tělo. Vzájemná oddanost. Nikdy nehynoucí, věčná.

…………….

Do pokoje proplouvaly drobné paprsky slunka, které se nenechaly zahnat ani tmavými závěsy.

„Dobré ráno.“ Špitnul Sasuke a naklonil se ke spícímu Narutovi. Rty se lehce dotknul jeho ušního lalůčku, jako by se každou chvíli mohl rozpadnout na tisíce kousků.

„Dneska nevstáváš?“ Prohodil stejně tiše, jako předtím a jemně ho kousnul. Šípková Růženka opatrně rozevřela oči a na svět tak vykoukla ta nejkrásnější modř, která existovala. Párkrát ještě zmizela pod víčky, ale pak se upřela na Sasukeho. Naruto mu nejspíš popřál dobré ráno, ale nebylo mu zrovna rozumět.

„Vstávej Růženko, snídaně čeká…“ Sasuke Naruta chytl na ruku a vytáhl ho do sedu. Ten bezmyšlenkovitě obtočil ruce kolem jeho krku a přitáhl se tak blízko jak jen to šlo.

„Dostanu polibek od prince?“ Zeptal se trochu jízlivě blonďáček.

„Jeden ti určitě stačit nebude. Na to si moc náročný, že?“ Opáčil Sasuke, trochu škodolibě se mu vysmál, ale po chvíli už se oba topili v hlubokém polibky, ve hře jejich jazyků.

…………….

„Tousty ztvrdly a vajíčka vystydla…“ Zaúpěl černovlásek a díval se na okorávající snídani. Blonďáček provinile uhnul pohledem, pak se nenápadně přiblížil blíž a zezadu ho pevně objal.

„I tak to vypadá skvěle. Ale radši bych na tom stole viděl tebe. A nahého.“ Pousmál se nevinně a jemně mu skousnul ušní lalůček. Sasukem projela vlna vzrušení.

„Nepůjdeme si po snídani zaplavat? Kakashi nám přeci dal pár dní klidu. Tak bychom mohli ne?“ Posumál se s nevinným úsměvem na rtech.

„Víš, že s tebou bych dělal úplně cokoliv.“ Opáčil černovlásek a jemně pohladil Naruta po zlatavých vlasech.

„Vážně?“ Naruto povytáhl obočí v údivu a jemně Sasukeho opřel o stůl.

„A budeš mojí snídaní?“ Jemně ho kousnul do ucha a dlaní mu vjel pod tričko.

„Naruto tobě tak něco říkat, že?“ Sasuke se zasmál a přitáhl si ho do náruče. Všechno se zdálo naprosto v pořádku. Jako by žádný Gaara nikdy neexistoval. Jako by se vůbec nic nestalo. Jako… Samé jako, ale pravda je taková, že minulost ať pár dní zpátky neo desítky let, vymazat nemůžeme.