Kapitola 36

„Vážně nechcete zůstat na oběd? Objednáme pizzu, něco zapaříme…“ přesvědčoval je Suigetsu ještě na prahu.

„Fakt to nejde. Slíbil jsem Kakashimu, že mu s něčím píchnu.“ Zavrtěl hlavou Sasuke a omluvně pokrčil rameny.

„A já musím vyvenčit psa nebo se zcvokne.“ Zalhal Naruto vedle něj.

„Škoda.“ Povzdechl si modrovlásek, „tak se snad brzo uvidíme.“.

„Určitě. Příští týden něco podniknem.“ Přikývl Sasuke.

„Fajn.“ Zazubil se na něj Suigetsu, „tak se mějte.“.

„Ty taky.“ Rozloučil se Naruto.

„Pozdravuj Kakashiho.“ Nabádal ještě Suigetsu Sasukeho.

„Budu,“ slíbil Uchiha, „ahoj Suigetsu.“. Pak se vydali s Narutem směrem k tramvajové zastávce. Bylo nádherné letní ráno. Sluníčko ještě nepálilo, ale zima nebyla. Po obloze se rozlévala modrá skalice tu a tam s nějakou tou bílou peřejí oblak. V ulicích už panoval celkem čilý dopravní ruch, ale pěších chodců bylo málo.

„Takže?“ začal Naruto, když se vzdálili od domu, z něhož právě odešli, „povídej.“.

„Co konkrétně chceš slyšet?“ optal se Sasuke a rozhlédl se na přechodu pro chodce.

„Všechno!“ prskl Naruto okamžitě. Sasuke se krátce zasmál, sáhl do kapsy a vytáhl svůj mobil, aby se mohl podívat, kolik je hodin. Bylo něco málo po desáté.

„Máš čas zajít na kafe? Vydrží to Bret ještě chvíli?“ pohlédl pak na blonďáka.

„Bez obav. Iruka ho ráno pouští na zahradu, než jde do práce.“ Mávl rukou Naruto, „trošku jsem blafoval, abysme se mohli utrhnout.“.

„Za to se omlouvám.“ Spustil Sasuke tak nějak provinile, když kráčeli k zastávce tramvaje.

„Za co?“ podivil se Naruto.

„Že jsem tě tam včera nechal samotnýho. Vážně to jinak nešlo, musel jsem jít s Kakashim, spěchal jsem, jak to šlo, ale–“ vychrlil ze sebe Sasuke, ale Naruto ho přerušil:

„To je v pohodě, vážně.“.

„Doufám, že na tebe nebyli nějak… hrubí.“ Zamumlal černovlasý chlapec.

„Ani trochu.“ Ujistil ho blonďák a opřel se o zábradlí, které oddělovalo plochu chodníku zastávky od silnice. Trochu se zamyslel, než klidně utrousil: „Vlastně… bylo mi s nima doopravdy fajn. Víš, já jsem se vás dost bál. Tebe a všech tvejch kamarádů. Protože jste oblíbení a já si myslel, že se s váma nedá vyjít jinak než s cigaretou v puse, hlavou plnou pomluv a klepů a alkoholu. Myslel jsem, že jste jenom partička arogantních blbců, co se každej tejden ožerou někde na pařbě a pak vyprávěj, jaký to bylo skvělý. Včera… musel jsem změnit názor. Protože oni byli… prostě v pohodě víš? Vzali mě mezi sebe. Je pravda, že občas jsem se tak trochu nechytal, ale… cítil jsem se dobře. Skoro jako mezi přáteli.“.

„Nejsme lidojedi, Naruto.“ Pravil mírně Sasuke, „a zas tak moc se od lidí z vaší třídy nelišíme. Naopak, tví spolužáci často paří s náma.“.

„Jo, já vím.“ Pousmál se Naruto a dotknul se prsty Sasukeho tváře, „věřím ti, že si přátele nevybíráš špatně.“.

„Kámoše.“ Opravil ho Sasuke, „přátel mám jen pár.“.

„Suigetsu? Juugo?“ hádal Naruto.

„A Karin. Ti jsou mi nejblíž. Se těma všema se znám už od základky. Jinak… ostatní považuju víceméně za kámoše, některé víc, některé méně.“ Odtušil Sasuke a zamyšleně se opřel vedle Naruta.

„A mě? Mě považuješ za co?“ zeptal se Naruto s trochu poťouchlým úšklebkem. Sasuke po něm střelil pobaveným pohledem:

„Nenuť mě to vyslovovat. Protože si nejsem jistý, jak bych měl tenhle… hmm… vztah… definovat. Navíc jsem se z toho pořád ještě nevzpamatoval.“. V tu chvíli jim přijela tramvaj, takže oba nastoupili. V dopravním prostředku bylo jen pár lidí, vesměs důchodců, tudíž se jim podařilo sednout si vedle sebe na jednu dvojsedačku.

„Kam jedem?“ otázal se Naruto, „do tý kavárny jako posledně?“.

„Ne, ta je v sobotu zavřená.“ Zavrtěl hlavou Sasuke a zívl, „u Mrakodrapu je jedno fajn místo, tam mají otevřeno.“.

„Dobře.“ Souhlasil prostě Naruto. Pak oba mlčeli. Nebylo to tak, že by si neměli co říct, jen se jim nechtělo mluvit. Kodrcání tramvaje mělo podivně uspávající účinek. Sasuke, který toho v předešlých pěti dnech moc nenaspal, si opřel hlavu o opěrku sedadla a zavřel oči. Naruto zatím sledoval ubíhající scénu za špinavým okénkem tramvaje. Několik lidí se procházelo v ulicích, dveře vietnamských krámků, kde prodavači pracovali i o víkendu, byly dokořán, aby dovnitř mohl čerstvý letní vzduch. V parku u muzea si hrály děti mezi rozkvetlými keři rododendronů a jejich rodiče mezitím posedávaly na lavičkách a bavily se spolu. Dokonce až k nim do tramvaje doléhal smích rozdováděných děcek. Naruto si trochu povzdechl. Bylo zvláštní, že i v takovém nádherném letním ránu existovaly na světě starosti a strach. Blonďák nenápadně pohlédl na svého souseda. Toužil po informacích, chtěl vědět, jak postoupilo pátrání ohledně Itachiho a Akatsuki. Přál si… ne, přímo nepopsatelně chtěl, aby Itachiho chytili a zavřeli, až by zčernal. V uších mu neustále zněl Sasukeho hlas. Jestli budu mít příležitost, tak ho zabiju. Nenávidím ho až do morku kostí! Nervózně si skousl ret. Děsilo ho pomyšlení, že by se Sasuke uchýlil k tak radikálnímu jednání. Něco jiného byla spravedlnost a něco jiného byla pomsta. I když nepochyboval, že by si jeho bratr smrt naprosto zasloužil, prostě nebylo možné, aby ho Sasuke zabil. To nešlo. Jak si tak prohlížel jeho klidný dokonalý obličej, zachvěl se při představě, že by se tahle bytost, kterou tolik miloval, stala vrahem. I kdyby to měl být vrah takové zrůdy, jakou byl Itachi. Naruto věděl, že by Kakashi nedopustil, aby Sasuke doopravdy Itachiho zabil. Jenže… Jestli budu mít příležitost, tak ho zabiju. V těch slovech tenkrát bylo tolik nenávisti, tolik upřímného hněvu… a bolesti. Narutovi se srdce sevřelo úzkostí. On sám se nikdy nijak nezajímal o svoje pravé rodiče. Nepoznal je, nevěděl, zda jsou ještě naživu nebo proč se nikdy nepokusili ho kontaktovat. Jistě, možná ho párkrát napadlo, jaké by to bylo, vyrůstat se svou matkou a otcem. Ale nikdy nepátral po svém původu. Měl Iruku. Iruka byl jeho rodina. Nebolelo to tolik, když měl někoho, ke komu se mohl vracet, někoho, kdo mu téměř nahrazoval otce, kterého neznal. Ale u Sasukeho to bylo něco jiného. On znal svojí rodinu, on měl rodiče, vyrůstal s nimi, miloval je a oni milovali jeho. Teprve pak o ně všechny přišel. Dokonce ani Naruto, který prožil své dětství v dětském domově, který byl tolik let všemi opovrhovaný, si nedokázal představit tu šílenou bolest, kterou musel černovlasý chlapec cítit, když si stačil utvořit pevná pouta se svou rodinou, která jeho bratr násilně přerval. Jen pomyšlení na to bylo tak nesnesitelné, že to Narutovi způsobovalo téměř fyzickou bolest. Bránilo mu to volně dýchat a drtila ho úzkost. Po chvíli Sasuke otevřel oči a zamrkal, když mu do nich zasvítilo sluníčko. Zamžoural na červený text, který blikal vepředu a hlásal název příští stanice.

„Další zastávku vystupujem.“ Oznámil a podíval se na Naruta. „Co se stalo?“ podivil se při pohledu do jeho obličeje. Blonďák zauvažoval, nakolik se mu jeho neradostné úvahy promítly do tváře.

„Nic.“ Odpověděl, zhluboka se nadechl a pokusil se o úsměv. Sasuke si ho chvíli podezíravě měřil, než došel k závěru, že si zkrátka Naruto dělá starosti, jak pokročilo pátrání. Což byla pravda, i když jen částečná.

„Mrakodrap“ se obecně říkalo vysoké budově blízko řeky v centru města, která sloužila jako úřední středisko Komereční banky. Měla dvacet pater a na střeše kdysi fungovala pizzerie. Ta se však zavřela, když se začaly množit případy skoků sebevrahů právě z tohoto ohrazeného placu, a na střechu byl poté vstup zakázán. Před půl rokem se však namísto toho v nejvyšším patře zařídila poměrně solidní kavárna a zatím se zdálo, že čile prosperuje. Naruto následoval Sasukeho prosklenými dveřmi dovnitř budovy. Tam se zvědavě rozhlédl po prostorné a světlé hale. Byla tady spousta cedulí s plánem a rozpisy jednotlivých pater, různá upozornění a v jakési prosklené kukani uprostřed seděla očividně znuděná recepční. Naruto by zde měl trochu problém s orientací, protože tu byl poprvé, ale Sasuke se tu vyznal a zamířil k výtahům na protější straně. Kupodivu nemuseli čekat dlouho a dveře zdviže se s cinknutím otevřely jen po půl minutě. Oba tedy nastoupili a černovlasý chlapec zmáčkl tlačítko s číslem dvacet. Sotva se výtah s měkkým ducnutím zavřel a těžkopádně se dal do pohybu, Naruto a Sasuke k sobě přistoupili, jakoby se na tom předem dohodli. Sasuke objal Naruta kolem pasu a lehce ho k sobě přitiskl. Blonďák automaticky ovinul paže kolem Sasukeho těla a natáhl se pro polibek. Bylo to úžasné, znovu cítit Sasukeho hebké rty. Bylo to opojné. Bylo to vzrušivé. Naruto úplně zapomněl, kde se oba nacházejí, a dravě se vpil do jeho úst. Vášnivě ho líbal a přimkl se k němu tak těsně, až se mohlo zdát, že se jedná o siamská dvojčata.

„Naruto.“ Zasténal Sasuke, „máme jen pár vteřin.“. Sám si ho ale přitahoval blíž a do polibku se zapojil téměř se stejnou touhou jako Naruto. Ten zatím zajel prsty do jeho havraních vlasů, tiskl jejich rty k sobě a jazykem divoce plenil Sasukeho ústa. Nemohl se nabažit pocitu toho pevného krásného těla na svém těle a opojné vůně tmavovlasého mladíka. Bůh ví, kam by byly jejich důvěrnosti až zašly, kdyby se neozval varovný zvuk zvonku. Chlapci od sebe rychle odskočili, jakoby je od sebe odrazila neviditelná síla. Vteřinku na sebe jen zírali a uvnitř byli zmítáni touhou po pokračování. Pak si Sasuke lehce odkašlal a pokynul Narutovi ven ze zdviže. Blonďák si povzdechl a trochu neochotně vyšel z výtahu, následován mladým Uchihou.

„Nedáme si tu jízdu ještě jednou?“ napadlo Naruta s nadějí a v jeho tónu se ještě dalo trochu rozpoznat předešlé vzrušení.

„A budeme jako debilové v hale zas nastupovat ne?“ zasmál se Sasuke a otevřel prosklené dveře s nápisem „Kavárna“. Dal Narutovi přednost a světlovlásek se ocitnul ve velké místnosti, jejíž celá východní stěna bylo vlastně obrovské okno. U jedné z vedlejších stěn se nacházel pult, v jehož vnitřku vystavovaly všemožné zákusky a na kterém stály všechny ty přístroje na vaření kávy. Ve zbytku prostoru byly různě roztroušené malé čtverhranné stolečky s proutěnými židličkami, které někde nahrazovaly menší pohovky z bílé kůže. Celé to tu bylo laděné ve světlých barvách, včetně podlahy z lakovaného dřeva v barvě slonové kosti. Co ale nejvíc Naruta zaujalo, byl pochopitelně výhled. Z dvacátého patra bylo vidět daleko do východní části města včetně gotického kostela. „Zaber fleka, já jdu pro kafe. Co si dáš?“ zeptal se Sasuke.

„To je jedno. Vezmi mi to, co sobě.“ Usoudil Naruto a šel si sednout do jednoho gauče co nejdál od prodavaček a co nejblíže k oknu, zatímco Sasuke zamířil k pultu. Přes puštěné rádio, které hrálo někde poblíž z repráků, nemohl blonďák zaznamenat rozhovor černovlasého chlapce s mladými slečnami, které obsluhovaly, ale až k němu dolehl afektovaný smích těch dvou holek a nemohl přehlédnout, jak se ty dvě slípky na Sasukeho culí. Zaskřípal zuby když sledoval, jak se pohledná tmavovláska nahnula až k jeho příteli a něco mu zašeptala do ucha. Sasuke se smíchem zavrtěl hlavou, cosi odvětil a dívka se zatvářila zklamaně. Ta druhá, hezká blondýnka, mezitím naservírovala na plastový podnos dva bílé hrnečky, ze kterých se lehounce kouřilo a jeden talířek s kusem dortu. Pak něco zaštěbetala a Sasuke jí odpověděl. Potom vytáhl z kapsy příslušný obnos, mávl rukou, když mu chtěly vrátit drobné a přestože to vypadalo, že by si děvčata ještě ráda povídala, věnoval jim jeden ze svých poloúsměvů a s tácem vykročil zpátky k Narutovi. Jediné, co Naruto z celého rozhovoru zaslechl, bylo, když na něj ještě ta tmavovlasá hlasitě zavolala: „Beru tě za slovo!“. Sasuke se otočil, znovu se pousmál a pokrčil rameny. Narutovi nemohl ujít ten pohled, kterým se ty dívky na Sasukeho dívaly. Tak strašně… toužebně. Zamračil se. Sasuke položil tác s kávou a zákuskem na stolek před Naruta.

„Vzal jsem ti cukr, nevěděl jsem, jestli sladíš.“ Oznámil mu a ukázal na tmavočervený sáček třtinového cukru.

„Dík.“ Odtušil Naruto stroze. Sasuke nadzvedl obočí nad jeho tvrdým tónem, ale nic neřekl. Posadil se na pohovku naproti blonďákovi a přitáhl si jeden hrnek s kafem. Naruto ho napodobil s tím rozdílem, že si do nápoje nasypal obsah červeného balíčku. „Tvoje kamarádky?“ zeptal se a snažil se, aby to vyznělo ledabyle, ale nepodařilo se mu úplně potlačit žárlivost ve svém hlase.

„Jo.“ odvětil Sasuke a trochu se napil, „znám je ze školy. Jsou tady teď o prázdninách na brigádě.“.

„Aha.“ Vyhrkl Naruto pouze. Uklidni se, uklidni se, přikazoval si v duchu. O nic nejde, normálně si s nimi popovídal, nic to neznamená. S tímhle prostě musel počítat. Sasuke byl oblíbený a neodolatelně přitažlivý. Věděl moc dobře, jaké sympatie vzbuzuje u dívčího kolektivu. Ale vybral si jeho, to s ním se přece před chvílí ve výtahu líbal. S ním a ne s těma holkama. Naruto se zhluboka nadechl a pokusil se o úsměv. Tentokrát byl úspěšnější. „Myslel jsem, že sladký nejíš.“ Prohodil a kývl směrem k dortu na talíři.

„Taky že ne. To je pro tebe, musíš mít hlad.“ Řekl Sasuke a zívl. Pořád ještě vypadal nevyspale.

„Ne, tos nemusel, já jsem v pohodě!“ ujistil ho blonďák.

„Sněz to, musíš do sebe něco dostat. Ten včerejší popkorn se za večeři moc považovat nedá.“ Ušklíbl se Uchiha a usrkl ze svého hrnečku.

„A co ty? Tys taky nic nejedl a navíc to vypadá, žes ani nespal.“ Protestoval Naruto.

„Něco si doma vezmu. A jez už, bez diskuzí. Doufám, že máš rád mandle.“ Pobídl ho Sasuke a pohodil hlavou směrem k oříškovému zákusku.

„Ehm… no… tak díky.“ Poděkoval Naruto a vzal do ruky lžičku. Popravdě, připadal si trochu trapně, že měl jíst sám, ale ze zdvořilosti si uloupl sousto a strčil ho do pusy. Chutnalo to skvěle, mandle patřily k jeho oblíbeným pochutinám. Sasuke stočil svůj pohled na město za okny. V poledním sobotním slunci se zdálo tak tiché a poklidné. V ulicích tam hluboko dole pod nimi projíždělo několik aut. Na náměstí byly rozpoznatelné drobné pohybující se tečky, které představovaly lidi, jež jím právě procházeli. Všechno bylo tak mírumilovné… Sasukeho tvář se potáhla stínem, což Naruto okamžitě zaregistroval a to ho přivedlo na myšlenku, proč jsou vlastně tady. Zkontroloval zrakem Sasukeho známé barmanky. Byly zabrané do jakéhosi rozhovoru, který nemohl díky rádiu slyšet. Usoudil, že tedy neuslyší ani oni je, proto vyhrkl: „Cos dělal včera? Pokročilo pátrání? Našli ho?“. Sasukeho černé oči se teď upřely na něj.

„Ne.“ odpověděl tmavovlásek jednoduše.

„A?“ dožadoval se Naruto nějakého obsáhlejšího vysvětlení, „slíbil jsi mi, že mi všechno řekneš!“.

„Neslíbil.“ Opravil ho Sasuke, ale když viděl Narutův výraz, zacukalo mu v koutcích, „neslíbil, ale řeknu.“.

„Poslouchám.“ Pravil Naruto tiše a zadíval se mu do očí.