Kapitola 37

„Poslouchám.“ Pravil Naruto tiše a zadíval se mu do očí. Nelíbilo se mu, vidět ty nádherné onyxové oči, jak jsou plné starostí a potlačované bolesti. Zraňovalo ho to. Byl to zvláštní pocit. Naruto nikdy nebyl lhostejný k pocitům ostatních. Nebyl rád, když měl Iruka obavy. Nelíbilo se mu, když měl starosti Kiba. Byl mnohem radši, když se mohl s ostatními radovat, ale nikdy mu nepřišlo na mysl, že by se nezajímal o jejich problémy. Když byli jeho přátelé šťastní, byl šťastný s nimi. Když měli smutek, vyslechl je a snažil se jim pomoct. Ale tohle byl úplně jiný pocit. Tohle bylo o tolik intenzivnější… bylo to, jakoby se ten problém týkal jeho. Jen ještě horší. Nebyla to jen soustrast, necítil se Sasukem. Byl to permanentní svíravý pocit, věčná úzkost, která byla zakořeněná tam kdesi hluboko v něm, kterou odsouval do pozadí, ale vždycky na něj znovu vyskočila. Nebylo to tak, že by chtěl z obyčejného morálního důvodu Sasukemu pomoct. Nebylo to chtění… byla to prostě potřeba. Nutnost. Nechtěl ten problém vyřešit… prostě ho vyřešit musel. Aspoň tak to Naruto cítil. Byla to taková nepatřičnost, že něco dělá Sasukemu starosti. Sasuke prostě nesměl mít žádné starosti. To bylo nepřípustné. Naruto by udělal cokoliv na světě, aby ho té bolesti zbavil. A tím to bylo ještě mnohem horší, protože nemohl udělat prakticky nic. Pomyšlení na tu bezmocnost bylo tak bolestivé, že se to téměř nedalo snést.

„Co všechno už ti řekl Iruka?“ zeptal se Sasuke, „ať to neopakuju.“

„V podstatě jen to, že Ita… tvého bratra viděli v nějakém baru. Že tu asi mají Akatsuki nějaký kšefty nebo tak něco.“ Vyhrkl Naruto a vyhnul se vyslovení Itachiho jména, protože mu neušlo, jak Sasukemu pokaždé nenávistně blýsklo v očích, když to jméno slyšel, ať už z vlastních nebo cizích úst.

„Jo, to je pravda.“ Přikývl Sasuke a lžičkou si bezmyšlenkovitě míchal kafe, „ten bar se jmenuje ,Medúsa‘ a je v Papírenské ulici. Tovární čtvrť, což tě, předpokládám, nepřekvapuje.“ Naruto se zamračil. Tovární čtvrť se nacházela v severovýchodní části města a měla dost neblahou pověst. Právě v této čtvrti byla nejvyšší míra kriminality a násilí. Aby nějak zaměstnal ruce, strčil si do úst další sousto z mandlového kousku dortu, ačkoliv očima stále visel na tváři svého přítele. „Hned jak jsme dorazili z kempu, Kakashi se mi snažil promlouvat do duše. Asi si to dovedeš představit. Slíbil jsem mu, že nebudu dělat nic na vlastní pěst, dlužím mu to, takže to pro něj udělám.“ Pokračoval Sasuke a na chvíli se odmlčel. Narutovi neušlo, že se mu na čele vytvořila drobná vráska a bylo mu jasné, jak je pro Sasukeho těžké jen sedět a nic nedělat, když se tady někde potuluje člověk, který mu zničil život. „Pak jsme se hned vydali do toho baru, ještě s Hayatem a Genmou, ti dva na tom případu dělají taky, jsou to kolegové. Moc se toho nedozvěděli, je ti jasný, že místní osazenstvo není poldům zrovna příznivě nakloněno. Přesto se podařilo získat svědectví od jednoho chlápka, jmenuje se tuším Gai. Byl v baru, když se tam objevili Akatsuki. To on zavolal policii, když je poznal. Jenže než tam jednotka dorazila, už byli pryč.“ Vyprávěl Sasuke. Snažil se udržovat si pečlivě neutrální tón, ale sem tam se mu do něj vsákla potlačovaná zloba. Naruto se napil ze svého šálku. Káva byla dobrá, silná, vonící skořicí, ale blonďák to momentálně nedokázal pořádně ocenit. V hlavě se mu rozvíjel obraz událostí. Viděl před očima tmavý ponurý bar, kde se vznášela kouřová clona z cigaret a doutníků. Viděl všechny ty pochybné existence, kteří u baru popíjeli alkohol. Slyšel tlumené mumlavé hlasy a tichý hovor zákazníků, přerušovaný nějakou hudbou z rádia. A tam, v temném koutě v rohu místnosti, sedělo v kroužku několik lidí. Na první pohled se lišili od ostatních, protože měli na sobě zánovní vkusné oblečení. Tiše a vážně spolu něco šeptem domlouvali. Pak ten, co seděl nejdále ve stínu, zvedl hlavu a ze tmy zablýskly černé Sasukeho oči. Naruto se otřásl. Jeho fantazie byla tedy opravdu působivá. Představy mu přerušil měkký dívčí hlásek:

„Nedáte si ještě něco? Sasuke, nechtěl bys třeba muffin nebo tak?“ Naruto zvedl hlavu. Byla to ta blondýna od baru.

„Ne, teď ne, Shion, dík.“ Odtušil Sasuke a do hlasu mu malinko proniklo podráždění. Narutovi bylo jasné, že ta holka hledá jakoukoli příležitost se Sasukemu zavděčit. Měl chuť jí vynést v zubech, protože když tu byla ona, nemohli pokračovat v rozhovoru.

„Říkali jsme si s Niky, že bychom si možná daly na chvíli pauzu.“ Navrhla s úsměvem, který se dal označit za lehce svádivý, „můžem se k vám připojit?“ Naruto rychle pohlédl na Sasukeho. To snad nedovolí…

„Sorry, ale něco tady probíráme. Možná jindy.“ Odpověděl chladně Sasuke. Dívčin úsměv překvapeně pohasl.

„Ach tak. Jasně. No, tak já… půjdu.“ Hlesla zklamaně.

„Navíc tu máš zákazníky.“ Kývl Uchiha směrem ke dveřím, do nichž právě vstoupil muž se světle šedými ulíznutými vlasy, následován druhým, jehož vlasy byly rudé a ostříhané nakrátko. Oba zamířili k baru.

„Jo… ehm… no, tak zatím.“ Vyhrkla rozpačitě Shion a odkráčela zpátky za pult. Naruto ji roztrpčeně sledoval pohledem.

„Co bylo dál?“ otázal se poté a lhostejně vložil do pusy další kus dortu.

„Ten den už nic moc. Odjeli jsme s Kakashim a ostatními zpátky na stanici a tam jsme probírali všechno, co se o případu Akatsuki vlastně podařilo vypátrat. Jenže chyba je právě v tom, že toho moc není. Oni nedělají omyly, nenechávají svědky. Známe maximálně dva nebo tři členy, kteří jsou prokazatelně součástí jádra Akatsuki organizace. Plus asi další dvě tváře, které jsme ještě nedokázali identifikovat. O něco víc informací máme o jejich obchodech, pokud se tomu dá tak říkat. Specializují se samozřejmě na nelegální kšefty s drogama, ale je pravděpodobné, že teď začali obchodovat i se zbraněma.“ Odtušil poněkud zamyšleně Sasuke a odmlčel se, aby se mohl napít. Narutův mozek horečně pracoval a zachmuřeně sledoval, jak si ti dva nově příchozí muži sedli ke stolku nedaleko od nich.

„Takže se vrátili do města kvůli nějaké akci.“ pronesl a bylo to spíš konstatování než otázka. Stočil svůj pohled znovu na Sasukeho. „Pokračuj, prosím.“ Vybídl ho a uloupl si zákusek, aby nějak zaměstnal ruce.

„Hned na druhý den jsme se tam vrátili, tentokrát i s Irukou, to asi víš. Kakashi, Iruka, Hayate a Genma se snažili vyslýchat stálé štamgasty. Pár z nich potvrdilo, že tam můj bratr doopravdy byl. A taky nám řekli, že vedl nějaký dlouhý rozhovor s jedním poměrně častým zákazníkem v tom baru, který bydlí tady ve městě.“ Do Sasukeho hlasu nyní prosáklo něco jako kapka naděje. Narutovi se zrychlil dech a malinko se mu rozšířily zorničky.

„A popsali vám ho? Znáte jméno? Víte, kdo to je?“ vyhrkl dychtivě, jak ho opanovalo vzrušení. Sasuke přimhouřil oči a trošku napřímil bradu, když odpověděl:

„Jmenuje se Yakushi Kabuto.“

„Kabuto Yakushi?“ zopakoval Naruto, „hm, to jméno jsem nikdy neslyšel. A byl tam? Ten Kabuto?“

„Nebyl. Z barmana jsme dostali, že přichází dost nepravidelně a tak jsme se rozhodli nasadit tam hlídku. Kotetsu a Izumo se toho ujali, neměli zrovna žádný jiný případ. Ale Kabuto se ten den neukázal. Ani v pondělí, kdy jsme navštívili jeho bydliště, které měl nahlášené jako trvalé. Jenže tam žije jenom jeho matka, která nám oznámila, že se u ní Kabuto už asi tak tři roky neobjevil. Takže jsme se vrátili a dlouho do noci jen probírali různé možnosti a snažili jsme se na něco přijít. V úterý to začalo být zajímavější.“ Sasuke stisknul svou kávovou lžičku, až mu zbělely klouby na prstech, „Kabuto se objevil v baru.“

„A chytli ho?!“ zajímal se Naruto. Věděl, že to, o čem se baví, je naprosto vážná věc, ale nedokázal se ubránit nepatrnému pousmání, když si uvědomil, že Sasukeho vyprávění hltá jako nějakou detektivku. Nemohl si pomoct, bylo to napínavé.

„Ne.“ zavrtěl Sasuke hlavou, „někdo ho musel varovat, protože jakmile spatřil Kotetsa a Izuma, dal se na útěk. Ti dva ho samozřejmě pronásledovali, ale než k nim dorazly posily, Kabuto se ztratil.“ Naruto zklamaně vydechl. „V Kabutových záznamech toho taky moc nebylo. Jen pár pokut za nedovolenou rychlost, jinak nic. Je poměrně mladý, je mu jen asi dvacet pět.“ Pokračoval Sasuke, „ve středu jsme se rozdělili. Hayate, Genma, Kotetsu a Izumo pátrali dál po Kabutovi, Kakashi, Iruka a já jsme se vrátili zase do toho baru. A dozvěděli jsme se moc zajímavou věc od jednoho místního dealera. Identifikoval mého bratra, byl tam, když měli Akatsuki tu schůzi. A řekl nám, s kým jí měli.“ Narutovi se rychleji rozbušilo srdce.

„A s kým?“ optal se a přinutil se napít kávy, která už pomalu chladla. Sasuke se zamračil a podíval se Narutovi do očí, když odpovídal:

„S členy ruské mafie.“ Naruto se zakuckal, jak se mu tekutina dostala do plic. Sasuke se naklonil přes stolek, aby mu zabušil do zad.

„Co-cože?“ vyhekl Naruto a několikrát zakašlal, „s ruskou mafií?! To snad ne.“ Na druhou stranu, nemělo ho to překvapit. Akatsuki byli skoro zrovna tak nebezpeční. Ale šlo o to, že tohle byly prostě zabijácké organizace. Vraždy kvůli penězům nebo moci byly na denním pořádku. Slyšel o tom jednou mluvit Iruku, když byl ještě v týmu s Asumou.

„Jo.“ potvrdil Sasuke, „ale dalo se to čekat, nemyslíš? Dvě velké zločinecké bandy západní a východní Evropy. Byla to otázka času, než se spřáhnou.“ Ze Sasukeho hlasu čišelo znechucené opovržení.

„Hmm… ještě by se mohli dát dohromady s al-Káidou ne? Byla by z toho super mega zločinecká organizace.“ napadlo Naruta. Na okamžik si pohlédli se Sasukem do očí a pak se oba šíleně rozesmáli. „Ne, teď vážně.“ Řekl Naruto, když je ten záchvat přešel, „takže Akatsuki a ruská mafie. Co se dělo pak?“

„No, k vyšetřování se přidalo další oddělení, které se specializuje na ruskou mafii, když se teď zdá, že se spolu podezřele kamarádí. Tohle oddělení vede Ibiki, možná už jsi o něm slyšel od Iruky. Drsný chlap.“ Odvětil černovlasý chlapec, „takže si předevčírem navzájem ta dvě oddělení vyměňovala schromážděné informace. Docela nuda, protože se skoro pořád omílalo to samý. Jenže víc informací prostě nebylo, jak jsem říkal, dávají si dost bacha, aby o nich nikdo nic moc nezjistil. Vypadalo to, že se případ moc nepohne dopředu, takže jsem tě chtěl včera vyzvednout, abys nemusel jít k Suigetsovi sám.“ Naruto vycítil ze Sasukeho tónu lehké provinění. Pohledem zkontroloval barový pult, aby se přesvědčil, že jsou obě dívky zaměstnané nějakou prací, pak nenápadně zalétl očima i ke dvěma mužům u stolku blízko nich, kteří mlčky pili kávu, jeden z nich měl rozložené noviny a ten druhý psal zřejmě nějakou zprávu na mobilu. Vypadalo to, že jim nikdo nevěnuje pozornost, proto se odvážil trochu zariskovat, položil svou dlaň na Sasukeho ruku a lehce mu ji stiskl.

„To je v pohodě, vážně.“ Ujistil ho upřímně a pousmál se na něj, „tohle je teď důležitější. Něco ti do toho vlezlo, povídej, co se stalo?“ Mladý Uchiha mu s povzdechem opětoval úsměv a také se nenápadně rozhlédl, než jemně propletl jejich prsty. Pak se blonďákovi zahleděl zpříma do očí a Naruto v těch milovaných onyxových hloubkách zahlédl zajiskřit plamínky radosti.

„Chytili Kabuta.“ Prohlásil Sasuke se špatně skrývanou hrdostí v hlase.

„Fakt?!“ vykulil Naruto oči, „kdy, kde, jak?! Prozradil vám to? Proč mluvil s Itach… ehm… s tvým bráchou?“

„Právě že toho moc neřekl.“ Ohrnul Sasuke horní ret, „hlídka ho ráno našla v domě jeho nevlastní sestry, která zemřela už před deseti lety. Po její smrti dům připadl Kabutově matce, ale ta ho nechala chátrat, mám dojem, že rodinný vztahy asi nebyly moc pevný. Kakashi mi volal hned jak ho přivedli na stanici k výslechu. Takže jsem tam jel za nimi, to byla ta neodkladná záležitost. Promiň… neměl jsem tě v tom nechat.“

„Říkám ti, že je to v pohodě. Já to chápu.“ Řekl Naruto a na dotvrzení svých slov mu více stiskl dlaň, „a navíc… aspoň jsem získal nové přátele, což je pozitivní. Jsem rád, že to tak dopadlo. Takže, jak probíhal výslech?“

„Nic moc. Kakashi a Iruka se snažili, ale řeknu ti, ten Kabuto je fakt paličák. Ne a ne něco prozradit. Přiznal se jedině k tomu, že byl ve styku s mým bratrem, takže ho vzali do vazby jako možného spolupachatele trestného činu. Kakashi je ale přesvědčený, že toho hodně ví, ale nemůžou z něj nic dostat. Zítra si ho má vzít do parády Ibiki, prý je to odborník na výslechy. Což je asi tak všechno.“ Dokončil Sasuke a dopil kávu, „prozatím. Než začne Kabuto mluvit.“ Naruto mlčky přikývnul, upřel svůj pohled na desku stolu a snažil si srovnat v hlavě všechny obdržené informace. Sasuke opět vyhlédl z okna. Sluníčko teď vystoupilo na obloze vzhůru a svými hřejivými paprsky rozpalovalo město doruda. Léto přišlo letos opravdu docela brzy a bylo to léto jak se patří.

„Díky Sasuke. Vážím si tvé důvěry.“ Hlesl tiše Naruto. Sasukeho černé oči se teď stočily k modrým studánkám, které překypovaly vřelostí.

„Já vím, Naruto. Jsem rád, že tě mám.“ Usmál se na něj a jemně vyprostil svou ruku z Narutova sevření, aby se mohl podívat na hodinky, které měl dnes připevněné na zápěstí. „Bude dvanáct. Pomalu půjdem ne?“ pohlédl na svého přítele.

„Jo, jasně.“ Souhlasil blonďák a také dopil zbytek ze svého hrnečku, pak začal po kapsách hledat drobné, „kolik ti dlužím?“

„Nic mi nedlužíš. Vždyť jsem tě pozval ne?“ protočil Sasuke oči v sloup.

„Ne, to nejde.“ Protestoval Naruto, „přece za mě nebudeš platit, to je-„

„Hele, neštvi mě a pojď.“ Přerušil ho Sasuke a zvednul se. Když viděl, že se Naruto nadechuje k nějakým námitkám, dodal: „Pojď už a neřeš to. Ty si snad nechceš zopakovat cestu výtahem?“, čímž Narutovi sebral dech. Blonďák na něj překvapeně zamrkal a Sasuke vykouzlil na své tváři jeden z těch dokonale svůdných úsměvů, kterým Naruto nedokázal nikdy odolat. S vidinou Sasukeho plných rtů, které měl za chvíli ochutnat, následoval černovlasého chlapce nejprve k odpadkovému stolečku, kde zanechali použitý podnos, a poté k východu z místnosti.