Kapitola 38

Naruto se opřel zády o dveře a zadíval se na černovlasého chlapce před sebou. Sasuke trval na tom, že ho doprovodí a Naruto měl dojem, že si stále tak trochu vyčítá, že ho včera nechal vkročit do jámy lvové samotného. A to i přesto, že ho Naruto několikrát ujistil, že se nic nestalo.Ale nijak zvlášť proti tomu neprotestoval, protože Sasukeho přítomnost v něm vyvolávala neustálý hřejivý pocit.

„Díky za doprovod a za kafe,“ Prohodil a strčil si ruce do kapes.

„Nemáš zač,“ pokrčil rameny Sasuke a pousmál se na něj.

„Nechceš… jít na chvíli dál?“ navrhnul Naruto,

„Iruka je v práci… no, to vlastně asi víš,“ Sasuke zaváhal. Naruto na něm viděl, jak je zmítán touhou po blonďákově společnosti a zároveň potřebou pokračovat v osudném případu Akatsuki. Sám na tom byl podobně, s tím rozdílem, že Iruka rozhodně odmítal, aby se Naruto v případu jakkoli angažoval, za což mu Uzumaki nebyl zrovna vděčný, ovšem na druhou stranu věděl, že to Iruka myslí pro jeho vlastní dobro. On sám se tak trochu o Sasukeho bál, protože Akatsuki byli vážně nebezpeční a svým způsobem to byl dost risk, šťourat se v jejich případu. Ale taky mu bylo jasné, že Sasukeho od téhle činnosti neodradí nic na světě, což chápal. Koneckonců, Itachi mu zničil život. Nemohl nic nedělat, když měl šanci napomoct k jeho dopadení. A taky důvěřoval Kakashimu, že dá na Sasukeho pozor, že nedopustí, aby se chlapci stalo něco špatného.

„Vážně bych rád zašel, Naruto,“ Skousl si Sasuke dolní ret a bylo znát, že to myslí upřímně.

„Ale víš, Kakashi slíbil, že na mě počká, než půjde odpoledne za Irukou do práce. Potřebuju vědět, jestli ještě něco zjistili.“

„Jasně, rozumím,“ Přikývl Naruto a ačkoliv ho bodl osten zklamání, dokázal ho zamaskovat. V žádném případě nechtěl, aby si Sasuke zase připadal provinile.

„Fakt mě to mrzí,“ hlesnul černovlásek a znělo to tak omluvně a nešťastně, až Narutovi zacukalo v koutcích.

„Prosím tě, nehroť to. Tak se uvidíme později ne?“ mávl Naruto konejšivě rukou.

„Rozhodně,“ Ujišťoval ho Sasuke a bylo vidět, že to myslí vážně. Pak se bedlivě rozhlédl po ulici, aby se přesvědčil, že nikdo nejde, přistoupil k blonďákovi a ovinul mu paže kolem pasu. Naruto ho pevně objal a Sasuke sklonil hlavu, aby ho mohl políbit. Narutem jako obvykle projela vlna elektrizujícího vzrušení a zašimralo ho v břiše, když ucítil ty vlhké poddajné a neuvěřitelně hebké rty na svých. Byl to jemný mazlivý polibek, tentokrát do toho Sasuke ani nezapojil jazyk, přesto to mělo na Naruto velmi intenzivní účinky. Sasuke se opřel čelem o jeho čelo a trochu si povzdechl. Bylo pro něj těžké se s Narutem loučit. Blonďák naopak dychtivě nasál vzduch, protože měl jistotu, že v tomhle doušku ucítí tu nejlahodnější vůni na světě – Sasukeho vůni, která v něm vyvolávala pocit štěstí. Nemohli tam stát moc dlouho, protože hrozilo, že někdo přijde, takže zhruba po minutě od sebe zase odstoupili, jen jejich dlaně zůstaly ještě propojené.

„Budu se těšit,“ Řekl Naruto a zadíval se do těch nádherných černých očí.

„Já taky,“ Ubezpečil ho Sasuke a letmo mu přejel prsty volné ruky po tváři.

„Takže… ahoj?“ pravil Naruto a pozvedl obočí. Pravda, nechtělo se mu opouštět Sasukeho, ale chápal, že Uchiha má jaksi důležitější starosti. A chtěl, aby se co nejdřív vyřešily, proto ho musel nechat jít. Což bylo to jediné, co mu dodávalo dost sil, aby ho odejít nechal.

„Ahoj, Naruto. Brzy se zase uvidíme. Napíšu ti, ok?“ rozloučil se Sasuke.

„Dobře. Pozdravuj Kakashiho. A koukej se vyspat, Sasuke, vypadáš, že to dost potřebuješ, jasné? Slib mi to!“ naléhal blonďák.

„Neboj. Pokusím se to dneska večer brzy zalomit,“ Zašklebil se Sasuke a demostrativně zívl. Naruto se na něj pokusil zaculit. Docela se mu to i povedlo, protože se Sasuke taky usmál, ještě jednou se obezřetně rozhlédl a naposled ho krátce líbnul na rty, než se otočil k odchodu. Naruto se za ním díval a když byl černovlasý chlapec na konci ulice, ohlédl se a zamával. Naruto mu oplatil stejnou mincí, dokud nezmizel za rohem. Teprve potom blonďáček odemkl klíčem dveře domu a vešel dovnitř, kde ho okamžitě začal vítat Bret.

„No tak, Brete, uklidni se,“ Mírnil ho Naruto, ale shýbnul se, aby psa pohladil. Vlčák mu začal vlhkým jazykem olizovat tvář a štěkal jedna radost. Pak nadšeně začenichal v oblasti Narutova trička a zavrtěl ocasem.

„Já vím, cítíš Sasukeho, viď?“ zakřenil se Naruto a s povzdechem psa objal kolem krku, „taky ti hezky voní, co?“

Poté Breta pustil na zahradu, aby se vyvenčil, ale umínil si, že s ním večer zajde na procházku do parku. V posledních pár dnech ho trošku zanedbával, když měl starost o Sasukeho. Rozhodl se najít něco k jídlu. V kuchyni byl na ledničce magnetem ve tvaru tučňáka připevněný vzkaz od Iruky. Naruto ho sundal a přečetl si naškrábaná písmena:

Naruto, v lednici je uzené, na sporáku kaše, tak si to ohřej. Večer se vrátím, Iruka.

Naruto si sám pro sebe přikývl, zmuchlal papír do kuličky a vhodil jej do odpadkového koše. Zařídil se podle Irukovy rady a oběd spořádal v tichosti u kuchyňského stolu. Napadlo ho, že by mohl na večer něco uvařit sám, aby Iruku překvapil. Jeho pěstoun tenhle týden nebyl zrovna pozitivně naladěný, což sice nebylo nic překvapujícího, přesto to Naruto viděl nerad, zvláště po tom, co Iruka v kempu sršel optimismem. Společná večeře mu připadala jako dobrý nápad, jak ho aspoň na chvíli dostat od starostí. Po jídle tedy odklidil použité nádobí do myčky a zkontroloval obsah ledničky. S nelibostí zaznamenal, že toho v ní moc nebylo, což věstilo, že bude muset jít nakoupit. No, aspoň se nějak zabaví. Taky by měl napsat Kibovi, jak se mu daří v Itálii. SMSky do zahraničí byly sice pekelně drahé, ale dvě nebo tři by jeho kredit snad přežil. A měl by tu taky trošku uklidit, dát sušit prádlo z pračky, možná vytřít podlahu, aby to nemusel dělat Iruka. Naruto se protáhnul a podíval se z okna přemítaje, čím začne. Nakonec se rozhodl pro sprchu.

Naruto procházel rozpálenou ulicí a snažil se držet ve stínu, který na chodník vrhaly velké lípy, jimiž byla silnice lemovaná. Míjel jeden obchod za druhým, občas ho něco upoutalo za výlohou, ale nikdy se u výkladní skříně nezdržel moc dlouho. Měl namířeno do zcela konkrétního potravinového krámu ve městě, který si oblíbil pro dostatek kvalitního a přitom ne příliš drahého zboží. Jen jednou jedinkrát využil krátce dopravní prostředek, tedy trolejbus, který ho dovezl z okrajové čtvrti, kde bydlel, blíž k centru města. Větší část cesty ale šel pěšky. Pravda, nebyl zde sice tak čistý vzduch, ale rád cítil lehký vánek ve tváři a bavilo ho procházet ulicemi a potkávat lidi. Zanedlouho stanul před svým cílem – velkoobchodem Tesco. Prošel automatickými dveřmi a přivítal ho příjemný chládek vnitřních prostor. Bylu to docela dost lidí. U vchodu si vzal jeden modrý ruční košík a z kapsy plátěných kraťasů vytáhl vlastnoručně sepsaný seznam potřebných potravin. Rozhodl se udělat navečer kuřecí maso zapečené s bramborami a nivou. Zamířil proto nejprve do oddělení chladicích boxů pro smetanu a máslo. Lehce se otřásl v zimě, kterou mrazáky vydávaly. Právě když zkoumal, zda vezme raději patnácti nebo třicetiprocentní smetanu, ačkoliv mezi nimi nikdy nepoznal rozdíl, ozval se mu za zády známý dívčí hlas:

„Ahoj Naruto!“ Otočil se a zíral do usměvavé tváře pohledné růžovovlasé dívky s příjemně zelenýma očima – jeho dřívější lásky, Sakury. Nalevo od ní stála druhá jeho spolužačka, dlouhovlasá blondýnka Ino a napravo od Sakury klopila oči do podlahy drobná tmavovlasá dívka, Hinata.

„Nazdar holky,“ Zazubil se na ně Naruto a váhavě zalétl pohledem k poslední jmenované, přičemž ho bodl osten výčitek svědomí. Nebylo to totiž zas tak dávno, co mu Hinata vyznala lásku a on jí ji nemohl opětovat. Věděl sice, že jednal tak, jak považoval za správné, přesto nebylo příjemné pomyšlení na to, že téhle plaché milé dívčině zlomil srdce.

„Co vy tady?“ zvedl oči znovu k Sakuře, když mu došlo, že se od stydlivé Hinaty pohledu nedočká.

„Jsme na nákupech,“ Objasnila mu Sakura a zvedla do výše pár igelitových tašek, které nesly potisk různých módních značek,

„Byly jsme v Plaze, ale Ino potřebuje obstarat něco domů, proto jsme tady,“

„Jo ták, dámská jízda jo?“ uchechtl se Naruto a sáhl pro patnácti-procentní smetanu, aby ji vzápětí vložil do košíku.

„Tak nějak. A ty? Doplňuješ ledničku?“ zajímala se Ino.

„Taky by se to dalo tak říct.“ Potvrdil blonďák, „budu vařit večeři,“

„Ale?“ chytila se toho hned Sakura a všechny tři se k němu automaticky připojily, aby si oběhali suroviny společně, „romantickou večeři? Pro nějakou hezkou holku, jo?“

Sakura a Ino se významně zahihňaly a Naruto si všiml, že po něm Hinata střelila rychlým plachým pohledem.

„Nikoliv,“ Ušklíbl se Naruto na ty dvě, „to leda, že byste se chystaly přijít, dámy.“

„To nám lichotí, co holky?“ ohlédla se Sakura pobaveně po svých společnicích. Naruto po nich přejel pohledem. Nijak nepřeháněl, všechny tři byly štíhlé a moc hezké. Ino na sobě měla krátkou džínovou sukni a bílé tílko, které se zavazovalo jen několika překříženými šňůrkami na odhalených zádech a na nohou stříbrné páskované střevíčky, Sakura zase měla černé šortky, fialové tílko s potiskem kytičky a se zavazováním kolem krku a černé boty na podpatku. Hinata byla poněkud střízlivější a vzala si béžové kraťasy, šedé tričko s krátkými rukávy a nápisem ,Freedom‘, plus hnědé sandály. Nicméně to všem třem velice slušelo a Naruto si nemohl nevšimnout uznalých závistivých pohledů ze strany několika kluků, jež si na jejich čtveřici neodpustili upřít zrak. Ačkoliv ani po jedné z nich netoužil, bylo příjemné setrvávat v jejich společnosti. Dohromady tedy obstarali vše, co potřebovali, a stihli si přitom vyprávět zážitky z prvních tří týdnů prázdnin (líčení týdnu se Sasukem v kempu se Naruto obloukem vyhnul). Dozvěděl se, že Ino byla se svým novým přítelem Saiem v Paříži, kde měl jakousi výstavu svých obrazů, byl totiž malíř. Sakura mu prozradila, že byla na týden s rodiči v Egyptě, kde se potápěli a jezdili na velbloudech. Hinata o svých prázdninách nemluvila, jen se červenala a Narutovi z toho nebylo právě lehko na duši, přestože jinak se bavil. Ino a Sakura štěbetaly jedna přes druhou, chtěli ho dopodrobna seznámit se svým programem, občas se ho na něco zeptaly.

„Máš krásnou barvu, Naruto. Nebyls taky někde v zahraničí?“ pochválila ho Sakura s pohledem na jeho kůži, která byla rozhodně snědší než když se viděli naposledy.

„Ne-e. Ale počkejte, až přijede Kiba z Itálie, ten bude černej,“ Zazubil se blonďák, „ostatně, vy jste taky dost slušně opálený.“

Což byla pravda, Sakura ten týden v Egyptě rozhodně nezahálela a její pleť teď měla hezký čokoládový odstín. Kdyby Naruto nemiloval Sasukeho, asi by z ní teď šílel.

„No jo, Kiba je vlastně v Itálii,“ Vzpomněla si Ino, „páni, ten se má! Skoro celý dva měsíce v cizině, to se hned tak někomu nepoštěstí.“

„To je fakt, ale stejně jsem ráda, že tady budu v srpnu,“ Pokrčila rameny Sakura. To už všichni čtyři mířili k pokladnám, aby si vystáli frontu, která se tam utvořila.

„Proč?“ podivila se Ino, ale docvaklo jí to dřív, než jí růžovovláska stačila odpovědět, „jo vlastně! Ty myslíš tu vodu viď?“

„Přesně,“ Zaculila se Sakura, „škoda, že nemůžeš jet taky, mohla bys mi pomoct.“

„Už máme se Saiem jiné plány,“ Zašklebila se na ni Ino, „ale budu ti držet palce.“

„Moment, mluvíte o tý vodě, kterou pořádá Kidoumaru?“ zpozorněl Naruto.

„No jasně, ty taky jedeš?“ rozzářila se Sakura, „bezva, o jednoho známého víc. Ale hlavně že tam jede Sasánek, to je nejdůležitější!“

„Sasánek?“ užasl Naruto, „ty myslíš Sasukeho Uchihu?“.Měl co dělat, aby se nerozchechtal při myšlence na to, co by téhle zdrobnělině svého jména Sasuke řekl. Dovedl si až moc živě představit ten jeho vražedný kukuč.

„Jistě,“ Přitakala vážně Sakura a nevšimla si, jak se urputně Naruto snaží ovládnout salvu smíchu, „jede tam totiž taky a konečně budu mít šanci se s ním dát dohromady. A tentokrát to hodlám vzít fakt útokem, týden je dost dlouhá doba na to, aby se mi to povedlo. Což mi připomíná, že si musím před tou vodou zajít na kosmetiku a ty, Ino, mi musíš pomoct vybrat ty nejlepší sexy plavky. Takovou příležitost si nesmím rozhodně nechat ujít, už jsem vymyslela několik strategií, jak na něj.“

Tím Narutovi úspěšně smzala úsměv z tváře jako mávnutím kouzelného proutku. Do háje, s tímhle vůbec nepočítal! Jak mohl soupeřit se Sakurou? S holkou, na které snad nebyla jediná vada?! Rázem mu nálada klesla na bod mrazu a přinutil se udržovat si jakýsi křečovitý úsměv, aby na něm dívky nic nepoznaly, dokud se s nimi nerozloučil u trolejbusové zastávky. Proč se vždycky muselo všechno tak pokazit?!