Kapitola 4

Dva měsíce prázdnin uplynuly nezávratnou rychlostí. Nastal začátek nového školního roku.  Studenti se víceméně neochotně shromaždovali na místo, kterému se snažili po dobu zaslouženého volna vyhnout. Avšak i přesto je sem něco táhlo. Touha spatřit své dlouho neviděné spolužáky, přátele a i po některých kantorech se překvapivě zastesklo.
Noví žáci, co poprvé vstoupili na pozemky této vybrané střední školy, doprovázela nervozita z nic neříkajícího prostředí. Ani v nejmenším neměli ponětí, jaké nástrahy zde mohou očekávat. Pouze doufali. Doufali ve své prosazení ve společnosti, která se blížila jejich věkové kategorii. Kéž by se jejich osobnost nazývala „žádanou“.

Do školy bok po boku kráčeli dva známí chlapci. Modrooký blonďák a černooký černovlásek. Zrovna živě diskutovali. Jejich všímavost se zásadně zaměřila pouze na ně dva. Okolí nyní působilo na zmiňovanou dvojici jako přehlédnutelná kulisa. 
Dopřávaný mimoškolní čas zcela zpřeházel hodnotový žebříček obou rivalů a spojil jejich duše pevným svazkem přátelství.

Sasuke znenadání přestal využívat zamilovaná dívčí srdce. Utnul záměr jim ubližovat. Dokonce se pár dívkám hluboce omluvil za své předešlé chování. Vážně? Ano, ze Sasukeho se odloupla ta slupka hořkosti a na povrch vykoukla sladká dužnina. Avšak část svého ďábelského já si přeci jen uzmul a uchoval pro svého blízkého přítele. Rád totiž Naruta provokoval. Pohled na zčervenalý obličej a nafouklé tváře vytvořil na Sasukeho tváři nejeden úsměv. Pošťuchování patřilo mezi jejich každodenní činnosti. A ani Naruto nepatřil k těm nejsvatějším. I jemu rostly čertovské růžky, které velmi radostně ukazoval svému kamarádovi.

Naruto a Sasuke. Vzájemně se doplňovali. Úplná synchronizace.

Jejich kroky momentálně doprovázely udivené pohledy spolužáků. Šeptání a poukazování si na chlapce, jako kdyby původně pocházeli z jiné planety, stále sílily. Ale v tuhle chvíli existovali pouze oni dva, bezstarostní, plní elánu a štěstí.
 
Vešli do školy a hledali svou třídu. Našli ji celkem rychle, jelikož sdíleli stejnou učebnu jako minulý rok. Vstoupili do tolik známé místnosti, která se pomalu a jistě naplňovala právoplatnými uživateli počmáraných lavic a rozviklaných židlí.

Naruto se rozešel úplně dozadu, kde kralovalo jeho oblíbené místo. Zde seděl od samotného počátku jeho příchodu do této školy. Jelikož učitelé mu nevěnovali tolik pozornosti, tak blonďáček vždy povolil průchod svým myšlenkám. A část svého vnímání dával napospas pozorování z okna. Někdy se i na obyčejné ulici děly neobvyklé události. A i procházející lidé byli pro něj větším přínosem zájmu, nežli poslech vskutku drásajícího učiva.
Usedl na svou židli. Ozvalo se jemné zaskřípání, kdy i druhá židle neočekávaně přivítala něčí přítomnost.
„Můžu sedět s tebou, usuratonkachi?“ černý pohled upírající se na blonďáka.
„No, záleží, co mi nabídneš, baka,“ v blonďáčkových očích hrály jiskřičky.
„Co třeba týdenní rámen zdarma?“ úsměv.
„Vážně?“ Rámen. Sasuke věděl, čím si ho podrobit. A jakmile zahlédl psí oči, tak jen kývl hlavou na znamení souhlasu.
„Mám pro tebe skvělou zprávu. Můžeš tu zůstat sedět. Tvá osoba mi nikterak nezpůsobí obtíže. Maximálně použiju ignorovací prostředky,“ menší pohlavek od Sasukeho donutil Naruta se rozesmát a poté se k němu přidal i Uchiha.

Zvláštní pozorovat bývalé rivaly, kteří by se předtím porvali do krve a nyní překypují společným smíchem, vtipkováním a přátelským hašteřením. Stali se hlavní atrakcí ve třídě. Každý se na ně otáčel s velkými otazníky, na které sotva dostanou odpovědi. Avšak jeden pár očí vlastnil úplně jiné pocity. Vztek, pohrdavost a obrovskou zuřivost. Člověk se zkaženou osobností…
Hnědovlasý si znechuceně odfrknul. Ano, správně. Student se jménem Neji Hyuuga. Nejraději by tenhle neobvyklý pár od sebe oddělil. Se Sasukem by obnovil ztracené pouto přátelství a Naruto… hm… z Naruta by vychoval poslušného milence, jenž by ho neustále dokola přiváděl na vrchol blaženosti a neskonalé slasti. Získat jej by považoval za jackpot.
Nechával žárlivost zanítit svůj pohled.

Tento nenávistný žár pocítil jeden z chlapců. Své pomněnkové oči upřel na pozorujícího spolužáka a chvíli na něj zamyšleně hleděl, než se zpět odvrátil ke spolusedícímu kamarádovi.

Počkej, Naruto. Já tě získám a Sasuke ti maximálně zamává na rozloučenou.

Dnes vyučování trvalo pouze hodinu, jelikož třídní učitel své studenty pouze seznamoval s tím, co je v letošním roce čeká za dřinu. Když ale zjistil, že jeho výklad nemá mnoho posluchačů, rozhodl se rozpustit tohle neposedné osazenstvo, které ještě žilo z prázdninového opojení. Všichni si tedy sebrali své věci a opouštěli učební prostory. I chlapci z poslední lavice se chystali vyrazit, ale v odchodu jim zabránila růžovlasá dívka.

„Ahoj Zasuje,“ růž v její tváři naznačovala, jak ji pohlcovala stoupající nervozita.
„Ahoj Sakuro, co potřebuješ?“ myslel si, že ona již pochytila dostatek rozumu a vykašlala se na tuhle nesmyslnou platonickou lásku.
„N-Nechtěl bys se mnou někam zajít?“ zdráhavá otázka.
„Ne, díky za pozvání, ale naplánoval jsem si jiný program a to s Narutem,“ netoužil s ní strávit svůj drahocenný čas. Litoval toho, jak se k ní předtím zachoval, ale cítil především lítost. Žádné hlubší emoce. 

Každičkou vteřinu chtěl mít vyhraněnou pro bližší osobu. Blonďatý přízrak, který hluboce zasáhnul do jeho nahnilého života. Naruto… on ho navedl správným směrem. A Sasuke nechtěl vybočit. Už ne.

„T-To je škoda. Tak t-třeba příště,“ zklamání. Poslední plamínek naděje byl udupán. Měla bych Sasukeho poslechnout. Zapomenout na něj. Zahodit zbytek své naivity. Začít žít reálně. Dospět.

Oba chlapci sledovali mizející záda růžovlasé dívky.
„A co my, vyrazíme?“ optal se černovlasý.
„Víš, nechci nijak překážet. Měl si Sakuřino pozvání přijmout. Na chvíli bych se bez tvé přítomnosti obešel. Vždyť kino můžeme odložit a navštívit jej jindy,“ připadal si být překážkou. Se svým černookým společníkem se cítil uvolněně a hlavně spokojeně, ale nechtěl jej nijak odlučovat od ostatních a bránit mu v milostném rozkvětu.
„Naruto, dnes chci jít s tebou do kina! Takový je můj večerní program, který také uskutečním a to bez diskuzí. Nějaká Sakura mi nezhatí plány. Navíc na mě nepůsobí sympaticky, spíše z ní čiší pouhá namyšlenost a sobeckost. Nesnáším tyhle typy.“
„Ale slib mi, že si s ní někdy vyjdeš.“
„He? Proč?“ Sasuke nechápal.
„Sasuke, sice tě nepřitahuje, ale ona si to zaslouží. Ublížils. Někam spolu zajdete a ty se jí omluvíš.“
„Jo, já vynesu na stůl svou omluvu a ona hned pojme podezření, že s ní chci chodit,“
blonďáček pouze zakroutil hlavou.

„Baka. Tobě snad slunce zatemnilo mozek a to jsem doufal, že jediný, kdo by se měl považovat za hlupáka, jsem já. Musíš jí vysvětlit, ať od té schůzky nic neočekává. Jedná se o omluvný projev. Žádné láskyplné vyznání. Udělej to. Pro ni, pro sebe a částečně i pro mě.“
„Fajn. Ale dnes zásadně ne, usuratonkachi. Kino na nás už z povzdálí volá,“ odpověděl po chvíli tmavovlásek.
„Chytrý chlapec!“ Naruto mu rukou pocuchal vlasy a vyběhl ze třídy. Věděl, že si Sasuke dává na účesu záležet.
„Naruto! Počkej, až tě chytím. Zmučím tě!“ pořvával Sasuke a běžel za ním.


Co bych si bez tebe počal, Naruto? Jsi mé rozjasněné slunce. Rozzáříš každý den svou přítomností a rozdáváš teplo mé prokřehlé duši.

Miluji tě.

Ano, velký Uchiha se zamiloval do praštěného kluka. Do chlapce, jenž vlastní štědré srdce. Díky své štědrosti mi dovolil jej detailněji poznat. Být v jeho blízkosti. A to pro mě hodně znamená. I když vím, že nikdy nebudeme více než přátelé, jsem neskonale rád. Jsem šťasten, že jsem ve svém životě uzmul takový vzácný poklad. Děkuji ti, Bože, za tento dar. Jsem ti mnohokrát vděčný.


Dohonil ho až v parku. Chytil ho za ruku a škubl. Vzápětí se oba svalili na zem. Naru ležel na zádech a Sasuke přistál na něm. Smáli se.
„Naruto, víš, co tě teď čeká? Sliboval jsem ti pomalou a jistou smrt,“ na tváři ďábelský úsměv.
„S-Sasuke, doufám, že se mě nechystáš zlechtat?“
„Už to tak bude, Naruto, budeš pykat za své hříchy,“ smích se rozléval celým prostorem.
„Ne, Sasuke. S-Slibuju, ž-že u-už b-budu ho-hodný, p-prosím,“ sotva popadal dech, jak se smál.
„Slibuješ, Naru-chan?“
„H-Hai,“ lechtání přestalo. Naruto se nadále vydýchával a Sasuke na něm stále seděl a pozoroval ho. Chuť políbit jej byla silnější a silnější, proto z nebohého světlovláska slezl a podal mu pomocnou ruku. Naruto ji s radostí přijal. Vyhoupl se na nohy a společně se rozešli domů. K NIM DOMŮ.


Aniž by se nadáli, nastoupil na scénu večer. Atmosféra panovala ve vší uvolněnosti a veselosti. Kino se dalo nazvat fantastickým. Oba dva si přišli na své a jejich tváře? Zářily štěstím. Po filmovém programu se domluvili ještě na návštěvě pizzerie, kde Naruto vypomáhá a naplnily své žaludky výtečnou večeří, která příjemně završila společnou akci. Nakonec se rozhodli pro návrat, ačkoli jim bylo přímo božsky.

Dorazili do okupovaného bytu. Vystřídali se v koupelně a společně ulehli do ložnice. Již dávno si zvykli na spaní v jedné posteli. Nijak se k sobě netulili. Každý měl svůj vyhrazený prostor. A věc nejdůležitější, ani v nejmenším je to nepohoršovalo. Neměli pokoj navíc, kde by mohl Naruto pobývat. A vyspávat pořád na nepohodlném gauči nepůsobilo jako nejlepší řešení. Existuje přeci kompromis, že?

„Dnešek jsem si užil na maximum. Děkuji, Sasuke, za skvělý večer,“ prolomil tichost tmy Naruto.
„Spíše bych ti měl složit vřelé poděkování já, Naruto. Děkuji za tvou společnost. Nebýt tebe, prožíval bych život plný stereotypu. A řítil bych se do temnoty. Jsi má záchrana,“ chtěl blonďáčkovi zřetelně dokázat pravdivost svých slov. Naklonil se ke zmiňovanému a políbil jej na tvář. Jemně přejel rty po jeho tváři a nasál příjemnou vůni Narutovy kůže. I když se jednalo o nepatrný dotek, vyvolal v Sasukem mnoho zadržovaných pocitů. Ovládl se a lehl si zpět na záda a ruce si složil pod hlavu. Čekal… Bál se, zda jeho počínání spíše nevyvolalo znechucení u druhého mladíka. Strachoval se, že Naruta kvůli své zbrklosti ztratí.

Naruto v této chvíli děkoval za tmu. Červeň na jeho tvářích zůstala ukrytá pod přikrývkou noci. Cítil žár na místě, kde ho Sasuke políbil. Srdce bušilo jak splašené.
Sasuke stále čekal. Asi jsem udělal chybu. Sakra. Chtěl prolomit to děsivé ticho, avšak Naruto jej předběhl. Nakláněl se nad ním. Přibližoval se a nakonec jeho rty spočinuly na Sasukeho tváři.
„Cítím to stejné, Sasuke. Stal ses mým pevným bodem. Bodem, jenž mi udává rovnováhu, díky níž mohu stát. Vím, že nespadnu, protože toto záchytné lano je odolné vůči všem nástrahám. Nepociťuji nic jako nebezpečí, strach… Jsem s tebou rád, Sasuke.“

Po tomto proslovu obmotal své paže okolo Sasukeho ramen a jeho hlava spočinula na hrudi, momentálně překvapeného chlapce. Moment překvapení vystřídala radost.
Sasuke si přitiskl chlapce pevněji ke svému rozklepanému tělu. Bál se, aby se nerozplynul, aby se tato scéna a veškerá vyřčená slova nepřehrávala pouze v jeho bujné fantazii.
Díkybohu šlo vážně a jen o realitu. Překrásnou realitu. Držel ho ve své náruči a nehodlal jej pustit. Cítil, jak se blonďáčkova hruď pravidelně zdvihá. On usnul? Vypadá to tak. Je roztomilý. Odhrnul část neposedných zlatavých vlasů a políbil jej na čelo.

„Dobrou noc, Naruto. Miluji tě.“
Únava začala prostupovat černovláskovým tělem. On pouze zavřel oči, upevnil svůj stisk a usnul. Nechal se unášet radostným pocitem až do říše nevědomí.