Kapitola 4

V pokoji byla až děsivá tma. Všude ticho a klid. Alespoň to tak vypadalo, dokud se pokojem nerozlehl výkřik, patřící mladému černovlasému chlapci. Vyděšeně sebou trhnul a spěšně se posadil. Z čela si odhrnul vlasy, které se mu tam díky potu lepily. Celý se třásl a tělem mu projížděly vlny chladu. Chlapec se rozhlédl po potemnělém pokoji a zjistil, že zdrojem chladu je okno, které bylo dokořán. Sasuke se vymotal z deky a doklopýtal k oknu, které se mu po chvíli podařilo zavřít. Stále ještě značně zmatený se posadil na parapet a podíval se ven do černo černé tmy. Myšlenkami byl úplně někde jinde. Zase se mu zdál sen, který před očima viděl už tolikrát. Jenže nikdy ho nepochopil. Viděl v něm jen oheň. Něco hořelo a on ani nevěděl co. Po pár minutách sezení se nakonec zvedl, v koupelně si opláchl obličej studenou vodou a vrátil se do postele. Během chvíle opět usnul.

………

Místností se rozeznělo dvojité zaklepání na dveře. Černovlásek unaveně otevřel oči a rozhlédl se. Slunce už bojovalo se zataženými závěsy a chtělo se dostat dovnitř. Ptáci venku zpívali. Zvuk se mísil se zvukem vířícího větru.

„Hm?“ Zamumlal Sasuke směrem ke dveřím a dlaní si protřel oči.

„Sasuke, je skoro devět tak sebou hoď. Musíme dopřipravit oslavu a v jedenáct přijdou hosti.“ Křikla matka stojící za dveřmi.

„Už lezu z postele.“ Sykl Sasuke a shodil ze sebe deku.

„Tak lez rychleji a koukej se alespoň pro tentokrát nějak normálně oblíknout.“ Zahalekala a chvíli na to byl slyšet klapot podpatků, který se vzdaloval, stejně jako ona sama.

„Jak bych mohl.“ Hlesl si sám pro sebe a postavil se na chladnou podlahu. Chvíli tam jen stál a přemítal nad tím, co se stalo v noci, než se konečně pohnul a pomalým krokem si to namířil do koupelny. Jindy dlouhou sprchu, kterou si obvykle dával, dneska odbyl, protože nechtěl provokovat, už takhle naježenou matinku. Vlasy domodeloval gelem, vyčistil si zuby a vrátil se do pokoje, aby se převlékl. Jak jinak, ve skříni mu visel zabalený oblek. Ten rovnou zamítl. Vzal si z něj pouze bílou košili a sako, které doladil tmavými džínsy a samo sebou keckami. Po tom co se shlédl v zrcadle, odebral se do kuchyně. Bylo těsně po půl desáté. Matka v slavnostním kostýmku, běhala sem a tam a kontrolovala výzdobu domu, ačkoliv oslava se měla odehrávat ve velké zahradě. Den byl k tomu jak vyšitý. Ač už byl podzim, sluníčko celkem sálalo. Vysílalo bedlivě teplé paprsky a vysoušelo louže, které tkvěly na zemi.

„Tak co mám zařídit?“ Optal se Sasuke upírající zrak na matku. Ta se na něj otočila a chvíli to dokonce vypadalo, že se o ní pokouší srdeční příhoda.

„Sasuke, To nemyslíš vážně?“ Zhrozila se.

„Co?… Vždyť jsem se jen zeptal.“ Než to stačil doříct, skočila mu do řeči.

„Mluvím o tom, co máš na sobě. Kecky?… Okamžitě se převlékneš!“ Vyjekla.

„Co je na tom špatného? Já si oblek prostě nevezmu, není mi padesát“ Opáčil dotčeně černovlásek a nasadil otrávený výraz.

„Bez debaty se jdi okamžitě převléknout!“ Matka očividně ztrácela nervy, ale Sasuke nehodlal ustoupit. Tentokrát ne.

„Co nechápeš na tom, že si oblek nevezmu? Copak nestačí, že se musím angažovat v tý vaší přihlouplý hře na dokonalou rodinku?!“ Sykl Sasuke, kterému vzápětí na tváři spočinula matčina dlaň. Dala mu facku. Celá se chvěla a zuřivost z ní sálala na míle daleko. Sasuke se na ní nejdříve překvapeně díval, ale po chvíli se mu rty zvlnily v úsměv.

„Konečně si ukázala, jaká doopravdy jsi.“ Smál se Sasuke. Do očí mu vyhrkly slzy. Těžko říct zda slzy smíchu nebo bolesti.

„Jak chceš. Nech si na sobě, co jen budeš chtít, ale opovaž se ještě jedno udělat nebo říct, to co si tu předvedl před chvílí.“ Sykla skoro neslyšitelně a ztratila se v dlouhé chodbě vedoucí do ložnice. Kdo ví, co se tam odehrávalo pak. Sasuke jen lehce poznamenaný situací se usadil v kuchyni a pustil se do vlastnoručně uvařených vajec. Když dosnídal, sklidil po sobě. To už měl v zádech opět matku a její jen jedinečně mizející úsměv.

„Hosti tu zanedlouho budou. Se všemi se slušně přivítej. Během oslavy se pokus, alespoň trochu tvářit nadšeně. Pak proneseme přípitek, dáme si slavnostní večeři a se slušným rozloučením akci ukončíme.“ Pronesla, přitom se na něj vážně dívala.

„Jak se s nimi mám bavit, když nikoho z nich neznám. Jsou to vaši známí, ne moji.“ Odsekl Sasuke, ale když viděl matky výraz, radši jí to odkýval a šel si po svém.

…………

Netrvalo dlouho a oslava byla v plném proudu. Všichni se tvářili nadmíru spokojeně. Sasuke poletoval mezi hosty jak splašená vosa a snažil se zapříst konverzaci ať už na téma počasí nebo co měl ráno k snídani. Hrála hudba připomínající pohřeb. Alespoň Sasukemu se to tak zdálo. Nedlouho poté, co dokončil rozhovor s někým, koho viděl poprvé, zasedli všichni hosté včetně jeho k slavností večeři, o nespočetně chodech.

„Sasuke drahý, jak se má Itachi? Slyšela jsem, že si na vysoké vede skvěle. On byl vždycky tak chytrý hoch.“ Pronesla šeptem směrem k černovláskovi, neznámá žena. Sasuke už jí párkrát viděl, setkávala se s jeho matkou, ale nic o ní nevěděl. Sasuke jen mlčky kývl a napil se vody ze sklenice na vysoké nožce.

„Itachi byl vždycky tak cílevědomý a hodný…“ Rozplývala se dotyčná, to už ale Sasuke začínal ztrácet nervy.

„On…“ Chtěla opět něco říct, ale černovlásek jí předběhl.

„Itachi byl vždycky dokonalý synáček, hodný chlapeček. Kdybyste mu hodili kost a řekli aport tak by to udělal.. jen aby se zavděčil!“ Rozkřikl se Sasuke a prudce vstal od stolu. Pohledy všech se na něj upřely. Uvědomil si to. Jenže teď už bylo pozdě.

„Omluvte mě, není mi dobře.“ Vykoktal a vyřítil se po schodech do svého pokoje. Slyšel, jak na něj matka volá, ale ignoroval jí, stejně tak jako otce. Prudce za sebou zabouchl a otočil klíčem. V očích ho pálily slzy a tváře mu žhnuly hněvem. Nesnášel tenhle život. Nenáviděl tu nálepku dokonalé rodiny. Nenáviděl všechnu tu lež, která se pod tím skrývala. Schoval obličej do dlaní a rozbrečel se. Slzy se mu kutálely po tvářích a vsakovaly se do bílé košile. Spěšně ze sebe svléknul sako a zahodil ho do rohu místnosti, stejně tak jako onu košili. Navlékl na sebe vytahané bavlněné triko a posadil se ke stolu. Cítil se tak prázdný. Hlavu si položil na stůl a zavřel oči. Těžko říct, jak dlouho tam ležel. Vytrhlo ho až zaklepání na dveře.

„Sasuke, to jsem já, nesu Vám večeři.“ Promluvil ženský hlas za dveřmi. Ano, služebná. Nese mu večeři, od které utekl. Chvíli váhal, ale nakonec se rozešel ke dveřím a odemkl. Do pokoje vklouzla štíhlá žena s tácem, na kterém bylo jídlo a sklenice vody. Tohle všechno položila na stůl a zadívala se na černovláska, který klopil pohled k zemi.

„Sasuke.“ Popošla k němu a chytla ho za bradu, čímž ho donutila, aby se jí podíval do očí.

„Zlobila se hodně že, ano?!“ Optal se a služebná jen přikývla.

„Nenávidím tenhle život“ Hlesl černovlásek, ale služebná mu na rty přiložila prst.

„Sasuke, teď mě poslouchej. Když nedoufáš a nevěříš, nikdy nepoznáš to, co přesahuje tvoje naděje.“ Skoro to zašeptala. Navíc mu už zase tykala. Sasuke moc dobře nechápal, co tím chtěla říct, jeho oči mluvily za vše.

„I tohle časem pochopíš.“ Zašeptala a po dlouhém pohledu do jeho černých očí z pokoje zmizela. Sasuke je opět zamknul a sedl si zpět ke stolu. Na jídlo neměl ani pomyšlení, avšak sklenici vody vypil na jeden zátah. Nevěděl co dělat. Nakonec zapnul notebook a po dlouhém rozmýšlení najel na ikonku v oblíbených. Našel to, co hledal a klikl na „play“. Během chvilky se na obrazovce objevil radostný výraz hlavní postavy anime, které právě sledoval. Anime Naruto. Bylo to už celkem dlouho, kdy se na to naposledy díval, ale vždycky mu to dokázalo zvednout náladu. Věděl už přesně, o co jde. Listová vesnice neboli Konoha bojující proti všemu zlému a nekalému. Hlavní hrdina, střeštěný blonďáček Naruto společně se Saiem a Sakurou tvořili tým 7. Kakashi, záhadný muž s maskou, jejich sensei. Tsunade, prsatá blondýna a hlava Konohy. Hokage-sama. Příběh znal už skoro nazpaměť, avšak nyní zjistil, že se děj o něco posunul. Z Naruta dříve dvanáctiletého chlapce je snad ještě bláznivější puberťák ve věku šestnácti let. Se svým týmem 7 plní stále další a další mise, kde hravě, tedy skoro hravě poráží nepřátele. Konec dobrý všechno dobré. Každému dá co proto.

…………

Sasuke se musel zasmát, když viděl jeden z nejnovějších dílů, kde blonďáček jak jinak, než padá ze stromu přímo na hlavu. Avšak misi úspěšně splnil a spolu se Saiem a Sakurou se vrací do Konohy, doprovázen Kakashim, který si opět čte své nezbedné Icha Icha paradise…

…………

„Kéž by všechno nakonec vždycky skončilo dobře.“ Povzdechl si Sasuke a položil si hlavu na stůl. Chvíli se díval na přívěšek visící na rámu nástěnky. Ale nakonec se jeho oči zavřely. Temné panenky se schovaly pod víčky, lemovanými dlouhými řasami. Vlasy černější než uhel mu nezbedně padaly do tváře, ale to jeho až divně klidný spánek nemohlo narušit. Jenže to mladý chlapec netušil, co se stane až se probudí.