Kapitola 4

„Pane na nebi, všude okolo je cítit krev,“ zabručel si pro sebe Aido. „Jestli to takto půjde dál, tak dříve nebo později zdivočí také noční třída. Tohle není samo sebou. Tohle musel někdo zatraceně dobře naplánovat.“

„Správně,“ prořízne tmu vemlouvavě temný hlas.

Aido se okamžitě otočil na patě čelem k možnému nebezpečí. Nikdy by ho nenapadlo, že zde potká zrovna jeho. Na druhou stranu, pomyslí si v duchu, zdá se, že jsem právě odhalil, proč se poslední dobou odehrávalo tolik prapodivných událostí. Nedaleko zazní opět táhlé a pronikavé zavytí těsně doprovázené srdcervoucím ženským křikem. Aido se neodvážil odvrátit úplně pohled od osoby před sebou, ale nedalo mu to, aby alespoň oči v důlcích neobrátil oním směrem.

„Ts, ts, ts,“ promluví opět muž proti němu. „Tak se mi zdá, že mi nevěnuješ patřičnou pozornost, chlapče. Nepřipadám ti snad dostatečně nebezpečný?“

Aido pouze zamítavě zavrtí hlavou a nic víc.

„No, nevadí,“ promluví onen muž znovu. „To se brzy změní, neboj. Pojď přeci mezi nás a nestůj stranou, ty můj přenádherný motýlku.“

Po jeho pravé straně něco slabě zašustí a z houští se vyloupne pouze do temnoty oděná postava. Udělá sotva pár kroků, když Aido pochopí, kdo se to k nim blíží. S bolestným povzdechem zavře oči, protože jeho mozek se podvědomě snaží popřít onu skutečnost, kterou neomylně odhalil jeho nos. To ten pach krve, jenž právě divoce proletěl kolem něho. Poznal by ho kdekoli na světě v kteroukoli denní či noční hodinu. Přestože ochutnal pouze pár kapek a nic víc, zaryl se mu až příliš hluboko do podvědomí. „Akaku,“ vydechl pouze slabě Aido. Ostrý protivníkův smích před ním ho pouze utvrdil v tom, že se v žádném případě nemýlil ve svém úsudku.

„Naprosto správně,“ ozval se opět onen muž. Poté pokynul levou dlaní osobě pár kroků za ním, aby se k němu připojila. Do ostrého měsíčního světla se vyloupla ženská postava. Dokonce předešla svého pána o pár kroků a zastavila se až poté, kdy zaslechla jeho otcovsky káravý hlas. „Klid má drahá, však se dočkáš.“

Aido sledoval, jak Akaku okamžitě strnula na místě, jako by přímo vrostla do země právě probuzenými kořeny. Pozorně si ji prohlížel svým přepečlivým zrakem a hodnotil. Teprve až nyní mu totiž jeho šokovaná mysl dovolila jednat podle vrozených instinktů a ne na základě citové angažovanosti vůči ní. Nicméně to, co před sebou viděl, se mu pranic nelíbilo. Akaku byla zcela nahá a po pravé straně její tělo pokrývala postupně zasychající krev, která se jí nejspíš vyvalila z hluboké rány na krku. Aido měl až moc dobrý zrak na to, aby si nevšiml, že má Akaku na té straně hodně rozdrásané hrdlo a že roztřepenými okraji rány pořád uniká ven slabý pramínek krve. Naprosto fascinovaně sledoval, jak se rozvětvuje do jednotlivých drobounkých pramínků a rozlévá se dál a dál po jejím těle. Podvědomě a zcela automaticky si olízl rty a polknul.

„Ale, ale, ale,“ ozval se muž proti němu a narušil tak posvátnost ticha. „Tak to jsi byl ty? No, mohl jsem to vědět, ale to nevadí.“

„Rido!“ zavrčel Aido mnohem temnějším hlasem, než měl původně v úmyslu a slabě přimhouřil oči.

Tmavovlasý muž se pouze usmál a ze rtů mu samovolně splynulo: „C’est la vie.“

„Cos to s ní provedl?“ cedil skrz zuby Aido a musel se moc ovládat, aby nedal větší průchod své zuřivosti.

„Ona je mé mistrovské dílo,“ zazněla zpátky odpověď.

Blonďatý upír se dost nechápavě zatvářil.

„To pouze dokazuje, jak málo o ní vlastně víš. Chtěl bys vědět, co je vlastně zač?“ zeptá se ho vyšší upír.

„Mně úplně stačí to, co o ní vím, ale klidně si plácej dál,“ odsekne mu Aido nazpátek. „Stejně se doslova třeseš na to, jak mě tím ohromíš.“

„Je to co je,“ začne záhadně vysvětlovat Rido.

„No to jsi mi to vážně objasnil,“ odfrkne pohrdlivě blonďák jeho směrem.

„Nevychovaný a zbrklý jako vždycky, jenže to se dalo čekat. Jsi pořád moc mladý, ale nevadí,“ pokračuje klidně dál Rido. „Ona není člověk, ani upír. To sis už jistě stihl uvědomit i ty.“

Aido jen souhlasně přikývne.

„Takže, pokud není ani jedno, ani to druhé, tak co potom je? To je otázka přímo za milion, že? Pije krev, stejně jako my, ale ne není upír. Chodí ve dne a její tělo se chová, hojí a roste stejně jako lidské, ale přesto není člověk.“

„Nechtěl bys přestat konečně zdržovat a už to vybalit?“ skočí mu do proslovu Aido se svou otázkou.

Rido si založil levou ruku v bok, hlavu nakloní mírně doprava a se znatelně vypjatějším pohledem než původně zamýšlel, promluví: „Na takového jelimana seš až neskutečně drzej, nemyslíš.“

Výborně, zdá se, že je vytočený, pomyslí si pro sebe Aido. Třeba se mi podaří vyvést ho z rovnováhy dost dlouho na to, aby nepostřehl pach ostatních, kteří se sem právě opatrně blíží.

„Nejen že jsi neskutečně drzý, ale také mě dost podceňuješ, jestli si myslíš, že o nich už dávno nevím,“ promluví jakoby nic Rido. „No, nevadí, to stihneme. Takže zpět k naší klíčové otázce, která zní: Co je tedy zač?“ Svou poslední otázku doprovodil rozmáchlým gestem pravé paže, kterou ukázal na dívku před sebou. „Ona je hybrid. Je perfektní zbraň proti všem, které potřebuji zlikvidovat.“

„Obávám se, že ti pořád nerozumím,“ opáčí pouze Aido.

Rido pozvedne pravou dlaň vzhůru v dostatečně výmluvném gestu, jež říká, že vysvětlení přijde vzápětí. „Nepředpokládám, že bys měl tu čest a poznal její rodiče, takže ti to povím. Matka Akaku pocházela z našeho rodu a její otec byl člověk, ale zdaleka ne obyčejný, jak si nejspíš myslíš. Kdysi dávno patřil k těm nejlepším lovcům, kteří chodili po matičce zemi.“

„Takže chceš říct, že Akaku pochází ze svazku upírky a lovce?“ snaží se Aido ujistit.

„Přesně tak, ale to ještě není všechno, milý hochu,“ pronesl nazpátek Rido. „Z otcovy strany v jejích žilách koluje také pořádná dávka prastaré vlkodlačí krve. Ona je kříženec upíra-člověka/lovce a vlkodlaka.“

Poslední věta způsobila, že se k Ridovi s ohromeným výrazem otočila také Akaku. Jasně tak mohl vidět zmatek, který jí prostupoval celým obličejem. Vysoký upír okamžitě přestal věnovat pozornost mladšímu blonďatému protivníkovi, ale zaměřil se plně na dívku.

„Ale, ale, koukám, že máš pořád dostatek svobodné vůle a chuť mi vzdorovat. Na můj vkus až moc, řekl bych,“ pronese potemnělým hlasem. Vzápětí pozvedne pravou ruku a luskne o sebe prsty.

„Akaku!“ zařve Aido jejím směrem, jako by tušil, co to malé gesto může způsobit. Bohužel dost pozdě, protože dívka v příštím okamžiku opět jakoby ochabne. „Zatraceně!“ zavrčí vztekle blonďák. „Ona není tvoje hračka, Rido. Ať už pochází odkudkoli, pořád je to živá bytost.“

„Máš pravdu jedině v tom, že to není moje hračka. Ona je perfektní zbraň. Dokonalá a krásná.“

„Rido!“ zahřímá mladší upír pouze. Následovně se přikrčí a mírně předsune vpřed celé své tělo. Je připravený k boji, jen neví přesně s kým. Má neklamný pocit, že to nebude starší a vyšší tmavovlasý upír, který se mu postaví. Uvidíme, řekne si pro sebe.

„Ts, ts, ts,“ odfrkne pohrdlivě starší muž jeho směrem. „Snad si nemyslíš, že si s tebou budu špinit ruce, hochu.“

Temnotou dozní zvuk jeho smíchu těsně následován dalším lusknutím prstů. Aido zavře oči, protože rozhodně nechce vidět to, co bude následovat. Nechce to vidět, ale přeci jen se bude muset realitě postavit čelem. Ona patří teď jemu a tak to je. Tedy aspoň prozatím. Blonďáka napadne okamžitě hříšná myšlenka, která by mohla být řešením, ale nejspíš je jen hodně riskantním krokem. Uvážím-li její vlohy, které zdědila po svých předcích a prapředcích, je nanejvýš pravděpodobné, že mě zabije dřív, než se mi to podaří provést. No a pokud ne ona, pak Kaname-sama určitě. Je to přeci zakázané a ani záchrana její osoby zpod Ridova vlivu není omluvou pro to, co by udělal. Musím se rozhodnout, pomyslí si, a hodně rychle, protože už je tu. Ještě tak stačí zahlédnout dobře známé světýlko v jejích očích, než je oba srazí do nedalekého jezírka. Aido zavře oči a v duchu se pomodlí, aby měl dost síly k dalšímu kroku. Cože? On a modlit se? Jak patetické, pomyslí si.

Připadalo mu to jako celá věčnost, než se vynořil, ale najednou lapá po dechu. Směšné, napadne ho okamžitě, upír lapající zuřivě po dechu. Jak komické. Instinktivně hrábne pod hladinu a vzápětí táhne vzhůru druhé tělo. Akaku se sice snaží bránit, ale její odpor po studené koupeli ještě nestačil nabrat tu správnou šťávu. I přesto se mu v náručí smýká a snaží se osvobodit. Pokud to vůbec kdy chci udělat, zauvažuje Aido, pak musím hned teď, dokud ještě mám šanci. Pozvedne oči směrem ke břehu, kde vytušil Ridovu přítomnost. Probodne muže nenávistným pohledem a pak svou pozornost zaměří zpět na vzpouzející se dívku ve svém náručí. Bez dalších okolků a zbytečného zdržování zaboří své tesáky do jejího krku a začne pít. Zprvu pije opatrně a pomalu, ale s každým dalším loknutím se stupňuje jeho vášeň. Bože! Je to jako vulkán, který se mu rozlévá do celého těla. Ta nepopsatelná kovová chuť její krve, která mu prostupuje doslova každičkou žilkou v těle. Je to jako šlehnout si extra silnou dávku nějakého životabudiče. S každým novým douškem má pocit, že musí explodovat, ale přesto hltavě pije dál a dál.

„Dost!“ zazní Aidovi v podvědomí neznámý hlas. „Musíš přestat, jinak ji brzo zabiješ a to bys nechtěl.“

Aido se doslova z posledních sil přinutí přestat pít. Opatrně vytáhne z jejího hrdla své tesáky, a jakmile je mimo dosah tepen a žil, zvrátí hlavu prudkým pohybem dozadu.

Rido sleduje dění před sebou a čeká. Čeká na to, co se bude dít dál. Blonďatý upír před ním opět pozvedne hlavu a otevře své oči. Rudá. Jasně rudá, taková je nyní barva jeho očí. Mladík k němu promluví stále zakrvácenými ústy.

„Ona už ti nepatří. Její pouto se mnou je teď mnohem silnější a ani ty jej nedokážeš zlomit.“

Rido tuší čím dál jasněji blížící se přítomnost dalších upírů, což by ho ani zdaleka tak netrápilo, kdyby s nimi nebyl on. Zřejmě bude nejmoudřejší prozatím zmizet, pomyslí si. Zašklebí se na mladšího soka a než zmizí, pronese ještě: „Však se ještě uvidíme, hochu.“ Pak se prostě rozplyne, jako by tam nikdy ani nebyl.