Kapitola 4

p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; }

Riza Hawkeye slézala co nejrychleji po skále dolů. Stezka byla poměrně schůdná, takže ani s dopravou zraněného neměli větší potíže. Scar šel poslední a hlídal jestli je někdo (nebo něco) nepronásleduje. Ale nic se nedělo. První část útesu překonali bez problémů. Ocitli se na celkem pohodlné pěšině, klesající pozvolna dolů do údolí. Podle Scara vedla správným směrem. Vydali se po ní, ale nedošli daleko, když se kus za nimi, za ohybem stezky, takže původce neviděli, ozvalo zavytí. Zastavili se.

„Co to bylo?“ zeptala se Riza, přestože tušila odpověď.

„Podle zvuku by to mohl být vlk, ale tady vlci nežijí, takže… chiméra,“ odpověděl Ishbalan, aniž se na ni podíval. Pohledem pátral ve směru za nimi. „Tady před nimi neutečeme. Musíme bojovat. Připravte se.“

„Ano, pane,“ odpověděla automaticky Riza a připravila si do rukou pušku. Zavytí se ozvalo znovu a blíž. Odpovědělo mu jiné, tentokrát před nimi. Hawkeye se postavila tak, aby měla stezku před sebou a zraněného s jeho nosičem za sebou. Scar hlídal druhou stranu. Ještě jedno zavytí, už velice blízko, a první nestvůra se vynořila zpoza ohybu v plné nádheře. Vypadala asi jako něco mezi vlkem a medvědem, oči jí rudě žhnuly a tlamu měla plnou ostrých zubů. Riza na nic nečekala, vystřelila, hodila pušku za sebe a připravila si druhou. Ale nebylo to potřeba. Nestvůra se zapotácela, ztratila rovnováhu a zřítila se ze stezky dolů. Scar zatím použil destrukci jako obvykle. Na stezce před ním zůstalo ležet rozervané tělo jedné chiméry a krvavé skvrny po další. Riza ještě chvilku pátrala ve svém směru, pak se otočila a chtěla něco říct. Ale nestihla to. Z ohybu stezky se vyřítila obluda a zaútočila na ni. Hawkeye ztratila rovnováhu a zřítila se ze stezky. Na okamžik všichni zděšeně ztuhli. První zareagoval Ishbalan, napadl nestvůru, která hledala svou první oběť, a nechal jí vybuchnout hlavu stejně jako dvěma předchozím. Pak se podíval, kam poručík spadla.

Nezřítila se naštěstí až dolů. Visela hned pod pěšinou a držela se skalního výstupku. V ruce stále držela pušku. Pod ní se ale otevírala obrovská propast.

„Hawkeye? Dosáhnete na mě? Vy dávejte pozor, jestli nejdou další,“ ohlédl se na vojáky. Pak si lehl na pěšinu a podal jí ruku. Ale bylo to daleko. Takže bude muset… Uslyšel zaskřípání Kámen, kterého se držela, začal povolovat. Tak rychle. Není čas vymýšlet něco lepšího. Položil na skálu pod sebou levou ruku. Zajiskřilo to a pod Rizinýma nohama vyrostla ze země plošina. Vzápětí kámen, kterého se držela, povolil, sletěl dolů, ona ztratila rovnováhu a málem se zřítila za ním. Ale zachovala dost duchapřítomnosti na to, aby se vší silou vrhla dopředu, ke skále. Zůstala o ni opřená. Pak se podívala nahoru.

„Díky, Scare. Ale…“

Plošina se dala do pohybu. Riza sebou trochu trhla, ale bylo to směrem nahoru. Deska se zastavila až na úrovni stezky a poručík přešla ke zbytku skupiny.

„Ale měl jste hlídat,“ dořekla předchozí větu trochu jinak, než měla v úmyslu původně. „Kdyby se objevily další chiméry, oni,“ ukázala na zraněného vojáka a kolegu, který ho nesl, „by byli skoro bezbranní.“

„Já vím, Hawkeye,“ řekl Ishbalan. „Ale kdyby se vám něco stalo, Mustang by mě zabil.“

Řekl to sice s vážným výrazem, ale přesto se Riza zasmála. Pak pokračovali v sestupu a nejen ona doufala, že zbytek skupiny, který nechali nahoře bojovat, se také vrátí v pořádku.

Roy Mustang škrtl a plameny pohltily místo, kde Velmistr ještě před okamžikem stál. Byl sice zraněný a oslabený, o většinu své alchymie přišel, ale stále ještě měl ishbalský bojový výcvik, vztek a fanatické odhodlání. Stále byl nebezpečný. To ostatně ukazoval už fakt, že stál proti Ohnivému alchymistovi, který byl sám schopný zničit celé město (nebyl na to sice hrdý, ale už něco takového v minulosti udělal), majoru Amstrongovi, který jako jediný alchymista přežil souboj se Scarem jeden na jednoho a majorově sestře, která svého bratra v souboji porazila a nebála se čelit nejsilnějšímu z homunkulů, Slothovi, a stále žil a stále ho nemohli smrtelně zasáhnout. A dokonce je ohrožoval. Mustanga to už hodně zlobilo a přemýšlel, jak to skončit. Napadlo ho několik možností, ale ani jedna nebyla úplně spolehlivá a všechny do jedné nebezpečné a riskantní. A jeho už opravdu nebavilo snažit se zasáhnout ohněm toho zmetka, který ublížil několika jeho lidem, kdo ví kolika dalším, o kterých ani nevěděl, a mohl ohrozit celý Amestris. Znovu po něm střelil plameny. Vůdce teroristů se jim sice vyhnul, ale dostal se tak do cesty jednomu z Alexových projektilů. Střela ho srazila k zemi, ale neporazila. Znovu se zvedl. Kulhal a po tváři mu stékala krev, snad poprvé se v jeho výrazu objevil i strach, ale vztek nezmizel. Udělal několik kroků stranou, ale daleko nedošel. Major Miles mu podrazil nohy a chytil ho za krk. Ostatní se k nim rozběhli.

„Pusťte ho, já si s ním poradím,“ řekla generálmajor Armstrong.

„Ne. Kvůli němu zemřelo několik mých lidí. Ještě jsem si to s ním nevyřídil,“ prohlásil Mustang.

„Dovolil si unést Milese a urazit mě! Nechte mě ho zabít!“

„Ublížil Rize a připravil Reeda o nohu! Za to zaplatí! Mám na to právo!“

„Já větší!“

Stáli proti sobě a měřili se očima, zbraně připravené.

„Vůdce, sestro, teď byste neměli bojovat,“ pokusil se je uklidnit major Armstrong. Ale marně. Oba se na něho jen hrozivě podívali.

„Ty se do toho nepleť!“ okřikli ho unisono a měřili si jeden druhého dál. Ustoupit nechtěl ani jeden, napětí stoupalo a major z toho byl čím dál tím nervóznější.

Vtom třeskl výstřel. Všichni se jako jeden otočili po zvuku.

Z Havokovy pušky se kouřilo. Velmistr, kterého měl držet Miles, byl pryč. Až když se podívali okolo, uviděli opodál ležet nehybné tělo.

„Co se stalo?“ vyhrkl Mustang, který se vzpamatoval jako první.

„Vytrhl se majorovi a pokusil se o útěk,“ řekl Havoc. „Než bych vám to řekl a vy byste se dohodli, byl by pryč. Tak jsem střelil.“

Došli k ležícímu Velmistrovi. Ještě žil. Přejel je vyhasínajícím pohledem a zastavil se na tváři majora Milese.

„Řekni… mi,“ promluvil namáhavě. „Proč i ty? Proč jsi s nimi? Ty, syn ishbalského národa?“

„Nebyl jsem pro tebe ještě před chvílí odrodilec, míšenec, odpadlík, zrádce?“

„Odpusť mi to… Prosím… Byl jsem zaslepený. Ty jsi lepší syn Ishbaly než já. Ale přesto… Proč jsi celou dobu s nimi?“

„Proč? Jsem potomek obou národů. Můj otec a žena mého děda byli Amestrijci. I má žena je Amestrijka. Doufal, jsem, že bych mohl svou spoluprací s Amestrijci, svým příkladem, zvrátit osud svého národa. A zdálo se, že se toho konečně dočkám, když jsi přišel ty a ta léta mé práce málem zničil. Léta mého života, která jsem tomu obětoval, léta mých přání a snažení. Když bylo přeživším z našeho národa konečně dovoleno vrátit se do Země Ishbaly a Amestrijci nám dokonce začali pomáhat s obnovou, objevil ses ty a málem všechny ty sny o lepší budoucnosti zničil. Málem jsi zabil Vůdce Mustanga, bez něhož by obnova vůbec nezačala. Kdo ví, jaký by byl jeho nástupce. Možná by nás znovu vyhnal ze země, která nám patří a byl by konec. Podruhé. Uvědomuješ si vlastně, co jsi málem způsobil?“

„Už… ano. Odpusť.“ A s tím pomalu přejel pohledem po okolních horách, skoro nepozorovaně vydechl a znehybněl. Chvíli trvalo, než si všichni uvědomili, že je je opravdu mrtvý. Pak mu Miles zavřel oči a major Armstrong vytvořil kolem jeho těla nízkou mohylu. Postavit vedle svou sochu mu Mustang zakázal.

Potom se vydali na cestu dolů. Konečně to vyřešili. Byl čas vrátit se do Ishtanu a pokračovat v příjemnější práci.