Kapitola 4

p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; }

Druhý den vyrazili podle plánu zpátky do práce. Přijeli tam kvečeru, rozešli se do svých bytů a další den ráno zase nastoupili ke své obvyklé činnosti. Tedy, Sheska se vrátila do svého důvěrně známého archivu, a zase tam hlídala a probírala se knihami. Přišlo jim několik beden s dalšími dokumenty, které kdosi někde vyhrabal, a na ní bylo je vybalit a uložit v archivu, ale to měla hotovo během odpoledne a pak zase seděla a hlídala. Vlastně toho moc na práci neměla. Ale na Scara toho teď, když byl Mustang i někteří z jeho lidí pryč, padlo mnohem víc. Stali se s Milesem vlastně nejvyššími veliteli v Ishbalu, takže i všechno papírování padlo na ně. Dohodli se, že se o to postará Miles, zatímco Scar bude spíš jednat s lidmi. Oba toho měli nad hlavu. Občas se stalo, že nemohl knihovnici ani doprovodit domů, protože musel ještě něco zařídit. Ale chvilku na to, aby za ní každý den aspoň zašel, si našel skoro vždycky. Někdy pracovně, s knihami nebo nějakou zprávou, jindy si utrhl několik minut jen tak. Sheska ho vždycky viděla moc ráda a vážila si toho, že za ní přišel, o to víc, že věděla, kolik má práce. Až se někdy cítila provinile, když pomyslela na to, co všechno on musí přes den zařídit, a ona tady sedí nebo se prochází, hlídá knihy, občas něco někomu dohledá a jinak si čte. A když ji někdo vystřídá, jde trénovat na střelnici, ale to po ní nikdo nechce, to je její zájem. Co je tohle za práci? Všichni ostatní se můžou přetrhnout, dělají co můžou, a ona se tady vlastně polovinu té doby poflakuje. Při jedné příležitosti se s tím svému snoubenci svěřila. Jen ji k sobě přitáhl blíž.

„S tím se vůbec netrap. Spíš my tě tady využíváme. Tvoje paměť je nenahraditelná, vyhledávat knihy umíš lépe než kdokoli jiný, kdyby je někdo zničil, jsi schopná je znovu napsat a jsi tady kdykoli tě někdo potřebuje. To je něco, co tady potřebujeme. Věř mi, jsi užitečná dost, Šésko.“

Zvedla hlavu a usmála se na něho.

„Když o říkáš ty… Budu ti věřit.“

„To bys měla. Vím, že jsi dřív trpěla pocitem, že jsi k ničemu. Když tě zaměstnali v Centrální knihovně a ty jsi zjistila, že pro někoho je tvá paměť nedocenitelná, zbavila ses jich. Tak si je znovu nevyvolávej. Nemáš důvod. Potřebujeme tě tady.“

Zvedla hlavu a usmála se na něho.

„Budu se snažit.“

„To je dobře.“ Pohladil ji po vlasech a po zádech. „Jinak, dnes budu mít ještě chvíli volno. Stavba chrámu postupuje dobře, brzy bude hotový. Můžeme se tam spolu zajít podívat.“

„Ráda půjdu. Kdy?“

„Tak… za hodinu nebo dvě? Přijdu sem pro tebe.“

„Dobře, domluveno.“

V domluvenou dobu tam opravdu byl. Chvilku šli tiše, ale pak se Sheska zeptala:

„Mohl bys mi něco vysvětlit? Přečetla jsem toho o Ishbalu už docela dost, ale jednu věc úplně nechápu. Váš… systém hodností nebo co to je. Jak to funguje, nebo čeho se to vlastně týká?“
„Je to docela složité pro někoho, kdo v tom systému nevyrostl, ale když to zkrátím, jsou to spíš úrovně než hodnosti. Vypovídají jak o schopnostech nositele, o úrovni jeho bojového výcviku, ale může to být i něco jiného, tak také o jeho postavení ve společnosti, které z toho vlastně vyplývá. Nejnižší úroveň, Služebník, je ta, na které začínají všichni. A pak mohou postupovat výš. Dál je Klerik, Válečník, Kněz, Rytíř, Velekněz, Strážce a Prorok.“

„Nestřídají se tam nějak duchovní a… vojenské úrovně?“

„Vypadá to tak. Vlastně ano, a někteří z nás se rozhodnou zaměřit se jen na jednu cestu, ale většina spojí obě. Já také.“

„Aha. U vás je všechno dost provázané s náboženstvím, jak se zdá.“

„Správně.“

„A když už jsme u toho… Jakou úroveň máš – nebo měl jsi – ty?“

„Než začala občanská válka, stal jsem se čerstvě Strážcem.“

Sheska se na něho podívala a její velké tmavé oči byly skoro dvakrát takové než obvykle.

„Tak vysokou?“

„Ano. Něco se ti nezdá?“

„Ne, v pořádku. Jenom mě to překvapilo. Víš…“ Zasmála se. „Občas jsem si představovala, že jsi dřív, před válkou, byl někdo zvláštní, důležitý nebo tak. Pak jsem si vždycky řekla, že bych se měla držet při zemi a že na tom přece nezáleží. A teď zírám, protože tohle jsem netušila.“

„Tak teď to víš. Jestli někdy dostanu tu hodnost oficiálně zpátky, budeš i ty významná žena.“

„Nepotřebuji to. Stačí mi, že budu mít tebe.“ usmála se.

O chvilku později stáli na zatím ještě neupraveném náměstí před chrámem. Stavba samotná byla už vlastně hotová. Dělníci nahazovali omítku, malovali výzdobu a ty nejodvážnější viděla, jak šplhají vysoko na střeše po zlaté kupoli a dokončují její zlatý povrch.

„Co na to říkáš?“

„Nádhera. Takhle to vypadalo před válkou?“

Přikývl.

„Takhle a ještě nádherněji. Počkej, až bude úplně hotový.“

„Kdy to bude?“

„Podle stavebních mistrů asi za tři týdny.“

„To není tak moc… Ale pořád je to dost. Jo, a jestli se to ještě nějak protáhne,“ namotala si na prst pramínek vlasů „bude mi tohle už docela překážet.“

„Sáro? Jak vlastně vypadá ishbalská svatba?“

„Ty se za týden vdáváš a ještě sis to nezjistila?“ zasmála se rudooká dívka.

„No, ne. Nebo… spíš takhle. Něco jsem si přečetla, ale v žádné knize, kterou tady mám, není popsaná celá. Jsou tam spíš zmínky o jednotlivých zvyklostech, které třeba souvisejí ještě s něčím dalším, ale celý popis ne.“

„Ono také je víc verzí, takže i kdybys nějaký popis našla, je možné, že použijete trochu jiný. Ale snad vždycky tam bývá symbolický souboj, on si tě bude muset vybojovat a protivníka by mu měl dělat někdo z jeho přátel. Pak slibuje, že bude tvůj ochránce kdekoli, kdykoli a před čímkoli do konce života. A dál je to podobné jako u vás, jen prsten dostáváš jenom ty. Kněz zeptá, jestli to opravdu chcete a berete se dobrovolně, pak dostaneš prsten, on vám sváže šerpou ruce a to k samotné svatbě vlastně všechno. Někdy si ještě přátelé ženicha něco slavnostního připraví, nevěsta by měla mít svou družinu, která se jí snaží zadržet a tak. Je to moc hezký obřad.“

„Už aby to bylo. Ale… začínám být i docela nervózní.“

„To je obvyklé. I když vlastně není proč, tohle jsi několik posledních několik měsíců chtěla a čekala na to, ne?“

„To máš pravdu…“ Podívala se na svou spolupracovnici. „Sáro? Není ti něco?“

„Ne nic. To je dobré.“

„Takže není.“ Knihovnice vstala a došla k ní. „Vypadáš smutně. Stalo něco? Mně to přece říct můžeš.“

„Právě tobě bych neměla.“

„Proč?“

Sára se na ni podívala. Stín smutku byl pryč, ale v hlase jí ho trošku zůstalo.

„Jsi dobrá duše, Shesko. Když ti to řeknu, nebudeš se cítit dobře.“

„Tak teď už vůbec nebudu mít klid, dokud to nezjistím. Víš…. nejistota je horší než špatná zpráva. Lepší je vědět, na čem jsem. Tak i to pověz…“

„Jsi si jistá, že to opravdu chceš vědět?“

Knihomolka přikývla.

„Tak dobře. Víš… Nejsi tady zdaleka jediná žena, která ho miluje. Je tady spousta dívek, které by byly nadšené, kdyby si je vybral. I… já.“

Sheska trochu zalapala po dechu.

„To jsem nevěděla…“

„A neměla bys vědět. Varovala jsem tě, že by ti to vědomí mohlo zkalit štěstí, ale tys to chtěla. Dobře, řekla jsem ti to, ale opovaž se tím nějak užírat. Řeknu ti… ono je to takhle dobře. Nevím jak jiné, ale já… On má pověst hrdiny a je Strážce. Stát se ženou někoho takového… to pak jako by jeho úroveň přešla i na tebe. Ono většina žen u nás moc jiných možností ani nemá, jsme patriarchální společnost a dívky spíš čekají, až si pro ně někdo přijde, než aby se o něco samy snažily. Jenže ty,“ Sára se zasmála. „ty jsi Amestrijka a jsi vychovaná jinak. Na nic jsi nečekala. Pokud vím, ty ses projevila první.“

Sheska přikývla a trochu se začervenala, když si vzpomněla, jak se na něho tehdy na tom mostě po své záchraně vrhla.

„A tím jsi všem ostatní vypálila rybník, jak někdy říkáte vy z Amestrisu. Až se podaří lépe obnovit i strukturu naší společnosti, budeš na tom hodně dobře. Strážci jsou vážení.“

„Prosím tě. Jako bych si ho brala kvůli tomu. Tehdy jsem se do něho zamilovala proto, že mě zachránil před těmi teroristy – přiznám se, byla jsem vyděšená, netušila jsem co chtějí a věděla jsem že se neubráním. A pak se tam objevil on, můj zachránce. Dost mi imponoval a to platí vlastně i teď. Je čestný, spolehlivý, umí se ovládat, je skvělý ochránce a k dámě se dokáže chovat snad lépe než Vůdce Mustang – tím mě docela překvapil – a má moc hezké oči,“ usmála se.

„Já vím, že si ho nebereš proto. Jenom jsem ti chtěla říct, co z toho ještě budeš mít, pokud jsi to nevěděla. Důvěřuješ mu?“

„Ani nevíš jak. Vlastně je to možná až trochu divné, že se cítím nejbezpečnější se zjizveným Ishbalanem, který se umí mračit jako sedm čertů,“ zasmála se. „Ale je to tak.“

Sára pokývala hlavou.

„A to bude rozdíl mezi námi. Ty ho miluješ jako člověka, který miluje tebe. Důvěřuješ mu a cítíš se s ním dobře. Ale já k němu spíš jen vzhlížím jako k hrdinovi, idolu, a asi bych k němu neměla takový vztah jako ty. Tak bezprostřední a důvěrný. Takže je to takhle lepší.“

„Takže tě to vážně netrápí?“

„Ne. Pro mě to byla spíš dobrá možnost než láska. A mám ještě čas. Opravdu neměj starosti, Shesko.“

„Když chceš, tak nebudu.“

„To je dobře,“ usmála se Sára. „Protože ti to opravdu přeju. Co šaty? Jak jsi na tom?“

„Spíš jak je na tom tvá teta. Včera jsem se na ně byla podívat a vypadají nádherně. Díky za rady, vám oběma. Bez vás jediné, co mě napadlo, bylo, že by tam asi měla být šerpa, ale jinak jsem vlastně vůbec netušila, jak by měly vypadat. Už jsou skoro hotové. Jo, a… Tohle jsem ti možná měla říct až později, ale můžeš se natrvalo stěhovat z ubytovny do vlastního.“

„Jak to?“

„Ten domek, kde tvá teta pracuje. Bude váš.“

„Cože? Jen tak, za nic?“

„Jak za nic? Za ty šaty,“ zasmála se knihovnice. „To není zadarmo, jsou opravdu nádherné. A navíc by to prý už chtělo hotové budovy tady někým zabydlet, ať tam není tak mrtvo, aby tam nestály zbytečně a někdo je udržoval. A dát je někomu za odměnu je dobrá záminka. Navíc to nebyl můj nápad, ale jeho.“

„Opravdu? Tak… díky.“

„Rádo se stalo,“ usmála se Sheska. „Doufám, že se ti tam bude líbit.“

Dovnitř vešel Ishbalan, který dělal pobočníka majoru Milesovi, a podal knihovnici seznam.

„Major se ptá, jestli tady máte něco o tomhle.“

„Podívám se.“ Ohlédla se na svou spolupracovnici. „Tak máme práci. Pomůžeš mi?“

„Jistě. Jak?“

„Já jdu vyhledávat. Vytahám knihy z polic a ty je sem jenom odneseš.“

„Dobře,“ přikývla dívka s rudýma očima.

„Tak jdeme na to.“

Sheska zase, jako už po kdo ví kolikáté, vyrazila do své databáze. Před očima jako by jí svištěly tituly, jména a obsah knih. Když se jí zdálo, že v některé by něco, co hledají, mohlo být, vybavila si celou knihu a zrychleně si prolistovala stránky. Tahle se bude hodit. Umístění… až tamhle vzadu ve třetí polici odspoda. Vyrazila rovnou ke knize a vytáhla ji z jejího místa mezi ostatními. Další… Tady by taky něco mohlo být. Konkrétně strana třicet šest až padesát sedm. Takhle přesná zase být nemusíš! okřikla se. Sára vybrané knihy odnášela na stůl a úhledný sloupek rostl.

Poslední týden konečně uplynul. Velký chrám byl konečně hotový a dělníci upravovali aspoň provizorně náměstí před ním. Věděli, že to není definitivní, že to budou muset potom předělat, ale chtěli, aby během svatby vypadalo aspoň trochu slušně. Kněží už chrám znovu vysvětili, takže byl připravený na obřad. Vůdce Mustang se už vrátil ze svatební cesty, dal si v Ishbalu zřídit oficiální zimní sídlo a převzal se svým starým týmem znovu papírování, které už Scara a Milese dost zmáhalo. Scar tak měl konečně trochu času na to, zjednat co ještě ke svatbě chybělo. Potřeboval svědky, symbolického protivníka a spoustu dalších věcí. Šaty, družinu nevěsty a rozeslání pozvánek na sebe vzala Sheska. Byl jí za to vděčný a pomoc přijal, přestože podle starších zvyklostí by měl vlastně všechno zařídit sám. Ale… to platilo dříve a za běžných okolností. Což tenhle případ rozhodně nebyl. Oba měli kromě toho dost jiné práce, starý Ishbal byl, ať se to komu líbilo nebo ne, mrtvý a ten nový nikdy nebude úplně stejný, a nevěsta není běžná ishbalská žena, ale samostatná Amestrijka. Vlastně mu to takhle vyhovovalo, Sheska byla příjemná spolupracovnice a úkoly ze seznamu mohli odškrtávat jeden po druhém.

Dva dny před svatbou se ukázali první hosté – Mei Chang s Alfonsem Elricem. Xingská princezna přijela dříve, nejen proto, že si chtěla prohlédnout, co se jim už podařilo v Ishtanu obnovit, ale také aby nabídla pomoc, kdyby to potřebovali. Konečně se při tom trochu víc seznámila se Sheskou. Knihovnice už dávno věděla, že princezna cestovala se Scarem nějakou dobu po Amestrisu a že se hodně spřátelili, a tak si měly o čem povídat. Právě dávaly dohromady rozmístění hostů u stolů, když se Mei zeptala:

„Máš ho hodně ráda?“

„Že se ptáš. Moc. Miluju ho. Jinak bych si ho přece nechtěla vzít, ne?“

„To je dobře. Je moc milý. A moudrý. A statečný…“

„Mei?“ Sheska se na ni podívala. „Napadlo mě… Jako koho jsi ho vlastně brala? Kdo přesně pro tebe byl, když jste tehdy cestovali spolu?“

Xingská dívka se zamyslela.

„Já vlastně nevím. On… Byl na mě moc hodný. Staral se o mě. Hlídal, když jsem spala. Ale pojmenovat to… Nevím.“

„Já jenom… Přečetla jsem si něco o Xingu, o vašich rodinných zvyklostech. Ty jsi dcera císaře, že ano?“

„To jsem… Ale císař Xingu, vlastně ten minulý, byl sice můj otec, ale viděla jsem ho možná dvakrát v životě a to ještě z dálky. Takového otce jako to bývá u vás nebo u Ishbalanů, který by se o tebe staral, chránil tě, jsem nikdy neměla… Proč tě to vlastně zajímá?“

„Tak… Napadlo mě, jestli to ho trochu nenahradil právě Scar, když jsi říkala, jak se o tebe staral.“

Mei se zastavila.

„Je to možné… Asi máš pravdu. Jinak, budeš házet kytici? V Amestrisu to prý je zvykem,“ změnila téma.

„Nevím… V Amestrisu ano, ale jestli i tady, to netuším. Až ho dnes uvidím, zeptám se.“ Jak řekla, tak udělala. Když dokončily zasedací pořádek, zašla za ním a přetlumočila mu Meinu otázku.

„Jestli chceš, můžeme nějakou zařídit. Ale tady v Ishbalu je sucho a květy jsou drahé. A beztak…“ Dotkl se její tváře a když zvedla hlavu, podíval se jí do očí. „Ten nejkrásnější bílý květ jsi tady ty.“

„A ty jsi můj Strážce.“

„Navždy, Šésko… Ty bys tu kytici chtěla?“

„Když jsem byla malá, vždycky jsem si svatbu představovala s ní. Ale vlastně to není důležité. Teď na tom netrvám.“

„Ale chtěla bys ji.“

Okamžik zaváhala a přikývla.

„Tak já něco zkusím.“