Kapitola 4

Akane se ztěžka posadila. Bolel ji každičký sval v těle, nepočítaje další zranění. Toshiro vypadal poněkud ztrhaně, ale jinak mu nic nebylo. Pomalu přešel k Akane.

„Pojďme odsud, můžeš vstát?“ zeptal se jí. Kunoichi se vratce postavila na nohy a sykla bolestí když ji bodlo v žebrech.

„Ukaž, pomůžu ti.“ Ale Akane Toshirovu pomoc zamítla mávnutím ruky.

„Nepotřebuju tvou pomoc.“ Zněla už zase trochu naštvaně, tentokrát neznámo na co.

„Ty ji nechceš a to je rozdíl.“ nenechal se Toshiro, „Po takovém boji bys vůbec nemusela odejít po svých tak se nechovej jako dítě.“ Akane se nakonec chytla Toshira kolem krku a opřela se o něj. Přemístili se na jinou mýtinu, dostatečně daleko od bojiště. Akane se posadila na zem a sundala si bundu, která teď byla o dost zničenější než zhruba před hodinou. Měla teď na sobě jen síťované triko a na místě poraněných žeber už mělo pěkně tmavě červenou skvrnu. Skvělý, a ještě jsem ztratila vlastní lékárničku. Paráda.

„Můžu si půjčit lékárničku?“ ninja jí krabičku hodil a dál se přehraboval v batohu a něco hledal. Akane opatrně ohrnula tričko a prohlédla si znanění. Muselo to být místo, kterým přímo narazila do stromů, protože přes celý levý bok měla ošklivou modrající podlitinu, na několika částech s krvácejícími ranami. Větší starost jí, ale dělali zpřelámaná žebra s čímž teď nemohla nic moc udělat. Vypláchla ránu, namazala hojící mastí a obvázala. Nenapadalo ji nic jiného co by mohla udělat, protože nebyla lékařský ninja. A pokud věděla tak Toshiro taky ne. Moha jen doufat, že nemá nějaká vnitřní zranění. Opatrně si natáhla tričko a umyla obličej od zaschlé krve. Věděla, že budou muset brzy vyrazit pro případ, že by tu bylo víc nepřátel. Pomalu si lehla a odpočívala, zavřela oči a snažila se využít čas, který ještě zbýval.

Po několika málo minutách se vydali na cestu, kvůli zraněním museli pokračovat pomalejším tempem než předtím. Akane při každém nádechu píchalo v boku, tušila že to není dobré, ale jako kunoichi byla zvyklá na bolest. Když už byla klidná situace Toshiro byl očividně naštvaný. A to Akane jen utvrzovalo v tom, že by nic co udělala neměnila. No možná až na ten prohraný boj. Ticho bylo teď ještě mnohem dusivější než kdykoli před tím až Akane asi po hodině cesty vypěnila. Zastavila a otočila se čelem k Toshirovi.

„Tak už to řekni!“ rozkřikla se na něj.

„Cože?“ nechápal chvíli Toshiro

„Něco tě žere, tak to koukej vyklopit!“ Toshiro ještě chvíli váhal, ale pak se rozmluvil:

„Fajn! Nechápu proč si to udělala! Nikdy v celým svým životě jsem neviděl sobečtější rozhodnutí! Málem jsi se zabila a ohrozila celou misi. Řekla bys mi laskavě, co se ti sakra honilo hlavou?!“ z jeho hlasu bylo strašně slyšet jak se snaží nekřičet. Akane si pohrdavě odfrkla.

„Nečekám, že by to někdo jako ty pochopil.“

„Aha, tak někdo jako já?! To se ti omlouvám, že nejsem dost šílený, abych to chápal! Všichni shinobi musí někdy pracovat v týmu. To je nedílná součást života ninji, i když občas týmové partnery dvakrát nemusíme. Ale všichni až na tebe to dokázali pochopit a přizpůsobit se! Ne, ty musíš jít na vlastní -“

„Drž už hubu! Já to říkala už v Konoze, nechci žádný tým ani partnera! Lidi jsou šmejdi a stejně vždycky zůstaneš zase sám, ať děláš cokoliv. Pouta utváří jen bolest a nic víc! Toho se já chci ušetřit, radši budu sama už od začátku než se štvát s takovými pitomci jako ty!“

„Vždyť kdybych tu nebyl už bys byla dávno mrtvá!“

„Kdybych se chovala jako ty a dbala o ostatní tak bych byla už dávno mrtvá!“

„Možná ne kdybys od sebe všechny neodháněla. Nikdo z Konohy by tě nenechal dokud bys to nepřikázala! A pokud by to byl opravdový přítel tak ani potom.“

 „Takže teď znáš celou Konohu? Já ti teda něco osvětlím, párkrát jsem lidem uvěřila a jak to dopadlo?! Dobře, ale ne pro mě!“ štěkla na něj Akane. Toshiro zaváhal a reagoval už trochu mírnějším tónem:

„To jsi asi moc dobrých lidí nepotkala.“

„A to je právě tvůj problém! Myslíš si, že všechno víš a znáš. Že víš jaká jsem, co jsem si prožila! Řeknu ti jednu věc, ty nemáš ani ponětí o tom kdo jsem. Vůbec do mě nevidíš!“ dokřičela Akane a rázným krokem se vydala zpátky po cestě.

„Kam jdeš?!“ volal za ní Toshiro.

„Pryč od tebe!“ zakřičela Akane, ale neobrátila se. Toshiro za ní nešel a zůstal stát na cestě.

Ten idiot, pitomec, ignorant…Akane byla tak vzteky bez sebe, že jí docházela slova, kterými by Toshira nazvala. Nehleděla na to kam jde, odbočila z cesty a po pár minutách se zastavila po velkým stromem. Sedla si a opřela se o něj. Vzteky se jí třásly ruce, co teď? Už nemám svitek a co bych řekla kdybych se vrátila do Konohy? Chvíli přemýšlela až jí na mysl přišla jedna zásadní otázka: A chci se vlastně ještě vrátit do Konohy? Nic mě tam netáhne, žádní přátelé ani rodina. Pak se jí v hlavě ozval ten lepší hlásek, a co Třetí? Byl by zklamaný, opravdu si myslel, že se dokážu zlepšit. Po zádech jí přešla zima, bundu už taky neměla, protože po boji to byly spíš cáry plátěné bundy. Takže na sobě mela jen síťované triko a ruce od kloubů až po lokty obmotané obinadly. Podívala se na své ruce složené v klíně, co se to dneska vlastně stalo? Jak jsem se vlastně mohla stát jouninem? Sarutobi asi doufal, že ta zodpovědnost mě změní. Nad tou myšlenkou se pousmála, jak moc se mýlil…Dneska to byl totální propadák, myslela jsem si, že jsem silnější. Že nejsem slabá. Očividně jsem se taky mýlila. Sevřela pěsti a zamračila se. Jak se to vůbec mohla stát?! Nezasloužím si být jouninem, ano, pokud si to někdo nezaslouží, jsem to právě já. Tak zbrklá, nezodpovědná a slabá. Slabá, to slovo se jí ozývalo v hlavě. To se už nesmí opakovat, nikdy. Musím zesílit. Zavřela oči a temenem hlavy se opřela o strom. Co můžu dělat? Toshira už nechci nikdy vidět, k němu se nevrátím. A do Konohy taky jít nemůžu, tu potupu bych neunesla. Co kdybych nastražila klon tak, aby ho Toshiro našel mrtvý? Řekl by to ve vesnici a já bych mohla začít znovu, někde jinde, daleko od Listové. Nebo si s klonem nemusím vůbec dělat starost, bude ze mě nukenin. Koneckonců to nezní zase tak špatně, vlastně jsem k tomu vždycky spěla. Odjakživa jsem byla ve vlastní vesnici cizí, možná že je opravdu ten správný čas jít dál, procestovat nějaké země. Najít sílu…Neměla ponětí o tom jak dlouho už pod stromem sedí, ale mohlo být něco po poledni. Stáhla si z loktu čelenku ninjů z Listové. Přejela prstem po značce vyryté v kovu. Ještě před chvílí nasazovala za misi život a teď…teď odcházím z Listové. Budu muset najít nějakého medika, ty žebra bolí čím dál víc…Třetí ji nejspíš neumístí do bingo knihy, pokud nebude dělat příliš velké problémy. A s chytáním potulných zlodějů se nikdo nezabývá. Uchopila železnou destičku do obou rukou. Nechce aby věděli odkud je nebo, že byla kunoichi. Byla kunoichi…zní to jinak. Zabrala a destička se uprostřed zlomila. Akane po zádech přeběhl mráz, přelomenou čelenku položila ke stromu a zvedla se. Naposledy se ohlédla po čelence. Pak se obrátila, rozešla se a už se víc neohlédla.

 ***

Toshiro stál na cestě, rozpolcený mezi tím co má udělat. Nejradši by pokračoval k feudálnímu pánovi, už to mělo být jen pár hodin cesty. Ale na druhou stranu to on vytočil Akane tak, že se rozhodla odejít. Nemohl se zbavit pocitu, že to možná trošku přepískl. Věděl, že se snadno naštve, a že je unavená, ale i přesto do ní rýpnul. A navíc byla zraněná, mohla by udělat nějakou pitomost. Ale nedokázal si představit co by nastalo kdyby ho uviděla. Nejspíš by ho podpálila. Riziko povolání.

Třetí po něm chtěl aby ji pohlídal, jakoby čekal, že se něco podobného může stát. Ale konec konců, ona je dospělá a může si dělat co chce. On není velitel téhle mise, tudíž Akane ho nemusí poslouchat. To jsi zase tolik nevychytal dědo, pomyslel si Toshiro. Pomalu se vydal směrem k sídlu feudálního pána, ale po pár krocích mu bylo jasné, že to není správná volba.

„Sakra práce“ vzdechl sis nahlas a rozešel se za Akane. Těch 10 dní asi stačit nebude… Sledoval její stopy a ty ho zavedly do lesa, na maličkou mýtinku s jedním obrovským stromem. Mezi listy prosvítalo slunce a tvořilo různě velké kotoučky světla a stínů. U kořenů stromu se něco zalesklo. Toshiro přešel blíž a zjistil, že je to ochranná čelenka. Vzal ji do rukou a zamrazilo ho když zjistil, že je zlomená. Přesně uprostřed. Ne, to by neudělala…ani ona ne. Ale jak hleděl na rozlomený kov, byl přinucen uvěřit tomu co vidí. Rozhodla se odejít, ne jen z mise, ale opravdu odejít. Odejít z Konohy.

Rozhlédl se po mýtině, ale nikde ani stopa po Akane. Strčil čelenku do kapsy a vydal se dál po stopách.