Kapitola 4

(O tři týdny později)

„Přestaň si vymýšlet Jomeii!“ zasmál se Rai a hodil po něm pár zrnek rýže ze svého oběda. Několik z nich mu zůstalo viset ve vlasech. Načež se Kana rozesmála a Jomei ji zpražil pohledem. Výsledkem toho bylo, že se rozesmála ještě víc, hodil po ní tedy kousek ovoce. To se odrazilo od její tváře a okamžitě se přestala smát.

„Tohle bude zajímavý.“  konstatovala Anna a podepřela si bradu rukou. Hleděli na sebe a v nějakou neurčitelnou chvíli se oba dohodli a zaútočili jídlem na Raie, který to začal. Ten se hbitě sehnul a kousky ovoce našly cíl v Moroiově tváři, přicházejícího na lesní mýtinu.

„Aj.“ vystihl situaci Rai. Moroi si podrážděně vyndal mandarinku z vlasů a rozhodl se ignorovat, že jeho těžce vychovaní chuuninové po sobě házejí obědem.

„Raikage chce vidět tým Moroi.“

„Paráda, třeba dostaneme nějakou záživnější misi.“ vyskočil Rai na nohy. O poznání otráveněji se zvedli i Kana a Jomei.

„Tentokrát celý tým Moroi.“ řekl významně. Zbytek překvapeně pohlédl na Annu.

„Jakože já taky?“ ujistila se. Moroi přikývl.

Nakonec se ukázalo, že na misi půjdou bez velícího jounina. Byla to jen mise C a Moroi dostal důležitější práci. Jejich úkol byl jednoduchý, někdo si zaplatil aby donesli jeden „nesmírně cenný starožitný pohárek“ (dle Anny starý krám) do vzdálené vesnice k jeho příbuzným. Proč jdou 4, na to se Raikageho radši nikdo neptal.

Vyrazili z rána dalšího dne. K Annině velké úlevě, zjistila, že dokáže s ostatními držet krok. Cesta probíhala bez problémů, takže není co o ní říci. Posuneme se tedy o pár dnů dál, asi čtvrt dne cesty od zmiňované vesnice.  Náš tým oblačných ninjů, měl mimo jiné, povinnost poslat každý den zprávu. Anna z toho byla značně otrávená, protože věděla, že je to kvůli ní. Snažila se situaci využít aspoň tím, že trénovala své kuchiyose a posílala se zprávami ninja kočky. Jejího Přivolávacího jutsu už se nikdo nebál, protože od události s kočičím démonem uplynuly měsíce a za celou tu dobu se již neobjevil. Všichni to pokládali za nešťastnou náhodu. Bylo něco po poledni když se ozval Jomei:

„Poslala jsi už dneska zprávu Čtvrtému?“ ohlédl se na Annu.

„Co? Hmm, ne, udělám to hned jak zastavíme.“ zlatý SMSky, pomyslela si Anna. Když zastavili na mýtině, udělala jak slíbila. Automaticky složila pečetě na Přivolávací jutsu. Že se to pokazilo poznala okamžitě. Myslela, že na ten pocit už zapomněla. Technika z ní sama vytáhla mnohem víc čakry, než do ní vložila. Útroby jí sevřela ledová ruka. Nečekala ani okamžik a zakřičela na své přátele:

„Všichni pryč! Stalo se to znovu, on přichází!“ jediná z věcí, která hrála v jejich prospěch, bylo to, že přivolání Mōretsuny trvalo o několik vteřin déle než mělo. První pochopila očividně Kana, protože uchopila oba ninji za ruku a donutila je se rozběhnout směrem do lesa. Anna taky vyskočila na nohy, ale již na kraji mýtiny ucítila jeho přítomnost. Všichni se zastavili a postavili čelem k obrovité šelmě. Mōretsuna se tentokrát objevil bojové pozici, nohy široce rozkročené, hlava ve výšce ramen a ocas výhružně se kymácející. Žluté oči žhnuly nenávistí a nedívaly se na nikoho jiného, než na Annu. Hluboké hrdelní vrčení nahánělo husí kůži. Nezaútočil okamžitě jako posledně a chvíli vyčkával. Anna si ho během těch několika sekund stihla poprvé pořádně prohlédnout. Měl elegantní rysy velké kočky a v černé srsti bylo možné rozeznat ještě tmavší kruhové skvrny. Vždy obdivovala šelmy, ale při pohledu na svaly pod vrstvou huňatých chlupů jí přeběhl mráz po zádech. Kana měla pravdu, vypadal hodně jako panter z jejího světa. Ovšem až na velikost.

Kana ztuhla hrůzou, z tváří se jí vytratila veškerá barva. Pevně chytila Jomeie za ruku když Mōretsuna promluvil hlubokým vrčivým hlasem.
„Tolik toužíš po smrti, že se odvažuješ mě přivolat znovu, ninjo z Oblačné?“ udělal krok směrem ke čtveřici. I přes jeho velikost nebyl nášlap vůbec slyšet. Nikdo z ninjů nebyl schopen slova, především Anna zůstala strnule stát když ho uslyšela promluvit. Věděla, že přivolaná zvířata mluví, ale nikdy si nemyslela, že by mohl i on. Brala ho jako vraždící stroj, krvelačnou stvůru bez slitování. Teď když ho měla před sebou, byla donucena změnit názor. Dokázal myslet a to ji strašilo jen víc.

„Ztrácíš řeč?!“ slova se smíchala s řevem a stvořila hrůznější křik, než mohl kdy vyjít z lidských úst.

Rai vykročil dopředu, ochoten se postavit před ostatní. Anna ho, ale zastavila napřáhnutím své bojové tyče.

„Ne, odejděte odsud. Tohle je můj boj.“ vyznělo to chladněji než plánovala.

„Nepřipadá v úvahu.“ neustoupil Rai. Kana se za nimi sesula na zem a ztratila vědomí. Jomei ji chytil než se udeřila hlavou o zem.

„To nebyla otázka. Postarejte se radši o Kanu.“

„Jomei to zvládne, ty potřebuješ taky pomoc.“ Debatu ukončil Mōretsuna, jediným mrštným skokem byl u nich a jen o vlásek se Anna dokázala vyhnout a Jomei s Raiem vzít stranou Kanu.

„Vypadněte!“ stihla Anna zařvat před dalším útokem kočky. Jomei si ne příliš elegantně přehodil Kanu přes rameno, druhou rukou strhl Raie a zmizeli v lese. Anna si přehodila tyč do pravé ruky a uvolnila konce na řetězu. Ty okamžitě zaplály modrou čakrou.  Ohnala se zbraní po přibíhající šelmě, ta se ale snadno vyhnula a jediným úderem jí odhodila jakoby nic nevážila. Anna dopadla na zem a vyrazila si dech. Kymácivě se zvedla a uviděla Mōretsunu blížícího se k ní. V tom se mu od kožichu neškodně odrazil jeden z Raiových mečů. Mōretsuna se na něj pomalu obrátil. Anna byla ve vteřině na nohách a vyrazila ještě o okamžik dřív než démon. Rai vytáhl své dva meče a pomocí nich vyslal na pantera bleskovou techniku. Rychlosti a síle Mōretsuny se, ale nemohlo rovnat žádné z jejich jutsu. Kočka se vyhnula a s odhalenými zuby i drápy se vrhla na ninju. Anna byla tentokrát na správném místě. Udeřila jedním koncem tyče plnou silou čakry před Raie, aniž by věděla jestli se trefí do pantera. Mōretsuna se zarazil když dostal přes čumák Anninou tyčí, ale nezdálo se, že by mu to způsobilo víc než jen nepříjemnost.

„Co děláš?! Jde jen po mě!“ štěkla na Raie Anna.

„Sama nemáš šanci!“ naléhal Rai. Anna se v následující chvíli pevně rozhodla.

„Promiň.“ zašeptala a ohnala se tyčí a koncem na řetězu trefila Raie do hlavy. Tomu se podlomila kolena a klesl na zem. Nemůžu bránit nás oba. Mōretsuna stál opodál a nehýbal se. Snad jakoby se podívanou bavil. Anna se naštvala a zakřičela:

„Tak si pro mě pojď, jestli můžeš!“ zalitovala toho téměř okamžitě, protože panter byl pekelně rychlý. A nebyla to ta lehká rychlost geparda, nýbrž pohyb způsobený nezměrnou silou. Ale navzdory tomu, že Anna za sebou neměla chuuninskou zkoušku, už byla daleko za úrovní genina. Rychlost byla její silnou stránkou, proto s vypětím všech sil dokázala tak tak uhýbat útokům. Bylo to doslova jako hra kočky s myší. Anna se bránila co nejusilovněji mohla, ale za pár chvil ztrácena dech, zatímco Mōretsuna vypadal, že se neobtěžuje jet naplno. Stačilo jediné zaváhání a démon udeřil Annu tlapou a drápy jí vytvořil pár řezných ran.  Odlétla několik metrů. Gumička ve vlasech jí praskla a krátké mikádo zakrylo její tvář. Tyč jí vylétla z ruky a ona hned po dopadu instinktivně vyskočila a běžela pro ni. Ucítila jak Mōretsuna dopadl tam, odkud se před vteřinou zvedla. Hřály ji pramínky krve, které prýštily z ran na ruce a žebrech. Postavila se do bojové pozice, od teď pojede nadoraz. Zvýšila tok čakry v tyči. Rány budou mít větší průraznost, netušila kolik toho Mōretsuna snese než zmizí. Kočičí démon se plížil k ní. Anna roztočila tyč, panter se na ni vrhl a ona zaútočila. Mōretsuna mírně změnil směr skoku, aby se vyhnul, ale jediným odpichem byl zpět a zasáhl Annu plnou vahou. Opřel se jí oběma tlapami o ramena a přimáčkl jí k zemi . Chystal se jí zasadit poslední ránu. Anna se, ale nehodlala vzdát a nenapadlo jí žádné lepší řešení. Stejně jako to dělávala když byla malá jejich kočce, foukla Mōretsunovi do čumáku. Velká kočka okamžitě kýchla. A pak znovu. Anna ze vysoukala z jeho sevření a těžce nabírala dech. Tyč jí v rukou začínala těžknout, bojovala dobře, ale proti síle Mōretsuny to bylo jako nic. Kocour se po kýchání oklepal a pohlédl na Annu. Moc dobře věděl, že by ji mohl dostat, ale chtěl ji zlomit. Donutit se vzdát. Pomalu přešel přes mýtinu a Anně příliš pozdě došlo kam míří.

„Ne!“ zakřičela zbytečně do větru. Udělala krok Raiovým směrem, a Mōretsuna na ni šibalsky pohlédl. Došel až k němu a položil na něj tlapu, zatím bez drápů.

„Nech ho!“ Anna se rozběhla směrem k nim, ale kocour divoce zavrčel a klapnul zuby směrem k Raiovu hrdlu. Kunoichi stála bezradně proti nim. Pohledem do očí velké kočky, jakoby mu dokázala číst myšlenky. Zvolil dobrý způsob, odzbrojit ji bez vlastní námahy. Anna sevřela tyč až jí zbělely klouby, odmítala se vzdát zbraně. Mōretsuna vystrčil drápy a zaryl je Raiovi do oblečení. Anna zaváhala, snad to myslel vážně a jestli mu kvůli ní ublíží, nikdy si to neodpustí. Démon nakrčil pysky a za hlubokého vrčení odhalil tesáky. Udělal výpad Raiovým směrem.

„Stůj!“ zaječela Anna, Mōretsuna zůstal několik centimetrů od Raiova hrdla. Vychytrale na ni pohlédl. Anna pomalu zvedla ruku a odhodila tyč do lesa. Kocour, pokud je to možné, se zatvářil vítězoslavně. Sundal pracku z ninji a dvěma skoky byl u Anny. Ta se rozhodla pro jedinou věc, která jí ještě zbývala. Nahromadila čakru a vyrazila proti němu. Napřáhla pěst a v poslední vteřince se sklonila a podklouzla mu pod nohami. Běžela k Raiovi, nemohla ho nechat na pospas velké kočce. Postavila se k němu zády a čelem ke kocourovi. Zase šel po ní, dalším mohutným skokem a na rozdíl od Anny vypadal plný energie. Opět začala ta hra, kdy se po ní Mōretsuna oháněl zuby a drápy a Anna uhýbala seč mohla. Šelma fungovala jako neomylný stroj. Sejmul ji na zem a znovu přimáčkl předními tlapami. Anna pod jeho vahou těžce chroptěla. Může ji zabít, ne zlomit. To byla jedna z mnoha věcí, které se ve světě ninjů naučila. Pevně pohlédla po kočičích očí. Mōretsuna na ni hleděl s odhalenými zuby. Bylo to žluté oči proti modrým. Anna se možná pod zarytými drápy v hrudi chvěla, ale pohled měla pevný. V puse cítila pachuť krve. Jednou četla, že pokud někdo chce žít beze strachu, musí přijmout smrt. Proto se teď dokázala klidně dívat do očí velké šelmy. Smířila se s tím, že zmizí ze světa, ve kterém se objevila.

V postoji démona jakoby se něco změnilo, vrčení se ztišilo a vytáhly drápy z Anniny hrudi. Ta se prudce nadechla a chytala ztracený dech. Žádný člověk se mu neodvážil dívat do očí tak dlouho a beze strachu. Přiblížil se víc k její tváři.

„Dlouho už jsem nepotkal statečnějšího nebo pošetilejšího člověka. Takových nikdy nebylo mnoho.“ zavrčel. Pak z ní sundal i druhou tlapu.

„Už nikdy se nepokoušej mě přivolat.“ A jediným skokem zmizel v lese.