Kapitola 4

„Sakra Itachi, bojuješ jako Bůh!“ usmála se na mě Simuel a společně s ní a Shisuiem jsme se vydali na zpáteční cestu do Konohy. Ti dva vedli rozhovor o předešlé bitvě a splněné misi, ale já jsem je ani nějak moc neposlouchal. V poslední době jsem nějak nebyl ve své kůži. Pořád jsem musel myslet na svého mladšího bratra. Simuel se mě několikrát pokoušela vtáhnout do hovoru, ale bez úspěchu. V Konoze jsem chtěl jít rovnou domů, ale Simuel se mě pokoušela přesvědčit, ať s nimi zajdu na ramen. Nejdřív jsem odmítal, ale když se do mě pustili oba dva, rezignoval jsem.

„Spěcháš Itachi?“ zeptal se Shisui, když viděl, jak hltám svou porci ramenu.

„Tak… chci být brzo doma.“ Odpověděl jsem vyhýbavě.

„No jo… to já jsem dneska večer doma sama.“ Prohodila Simuel a střelila po mě vyzývavý pohled. Nijak to se mnou nehnulo, přestože ještě před pár týdny bych se téhle výzvy chytil.

„Kam jsi dala rodiče?“ zajímal se Shisui pobaveně.

„Na misi přece.“ Odtušila s úsměvem Simuel.

„Jó, tak to je mi jasný.“ Bavil se můj nejlepší přítel, zatímco já jsem jim nevěnoval pozornost.

„Nepřítomnost rodičů by se měla využít ne?“ řekla Simuel a upřeně mě propalovala pohledem.

„Hm. Tak já letím, mějte se vy dva.“ Dojedl jsem, otřel si ústa a vydal jsem se domů. Shisui mě po pár metrech dohonil.

„Půjdu s tebou.“ Konstatoval jen. Pokrčil jsem rameny a chvíli jsme kráčeli mlčky.

„Děje se něco Itachi?“ položil mi pak Shisui otázku, ačkoli se díval stále před sebe.

„Proč myslíš?“ opáčil jsem.

„Nevím… jako bys to v poslední době ani nebyl ty. Na cos prosím tě myslel, když jsi před chvílí dostal nabídku, která se neodmítá?“ zamračil se. Povzdechl jsem si a neodpověděl jsem mu.

Bylo stále těžší hrát si se Sasukem stejně bezstarostně jako dřív, aby na mě nic nepoznal. Zpravidla jsem si po každé takové hře musel dát ledovou sprchu. Vší mocí jsem se bránil všem sexuálním myšlenkám na svého bratra, zakazoval jsem si jakékoliv fantazírování, které se ho týkalo, ale moje touha si našla velmi účinný způsob, jak se prodrat na povrch. Zpravidla mě napadala v noci, když jsem spal, v podobě snů. Zdálo se mi o něm každý den. Zpočátku nevinné vize dostávaly každým dnem vášnivější rozměry a nakonec jsem se každý den budil s mokrou skvrnou na kalhotách, což jsem pečlivě skrýval před matkou. Bylo to strašné, byl jsem zhnusený sám ze sebe, styděl jsem se za svoje touhy. Bylo to něco, co jsem nemohl nikomu přiznat a tak jsem to v sobě dusil celé týdny. Když už to začalo být nesnesitelné, a já nedokázal vydržet se Sasukem čtvrt hodiny bez toho, aniž bych nebyl nadržený, začal jsem se mu vyhýbat. A nejen jemu, ale i celé rodině. Trávil jsem hodně času mimo domov, někdy se Shisuiem, ale většinou sám. Nedokázal jsem se vyrovnat sám se sebou. Otec i matka, Shisui, Simuel… ti všichni se snažili nápadně nenápadně ze mě dostat, co se mi stalo, ale vždycky odešli bez odpovědí. Stal se ze mě úžasný samotář, opustil mě humor i chuť do života. Ve vesnici už si klepali na čelo, jaká se se mnou stala proměna. A ze všeho nejvíc mě žralo, že jsem se začal odcizovat i Sasukemu. Už jsem si s ním nehrál, netrávil jsem s ním čas, ke všem jeho prosbám jsem byl hluchý. Protože jsem se bál. Hrozně jsem se bál, že bych mu mohl ublížit, že bych se třeba neudržel a udělal něco, čeho bych už pak navěky litoval…

Bylo asi půl jedné ráno. Převaloval jsem se na posteli a nemohl jsem usnout. Bál jsem se dalšího snu o mém bratříčkovi. Vtom jsem slyšel tiše vrznout dveře od mého pokoje. Prudce jsem se na posteli posadil a zamžoural do tmy.

„Bráško?“ doneslo se ke mně zašeptání.

„Co se děje Sasuke?“ zeptal jsem se rychle. Pomalu zavřel dveře a přišel k mé posteli.

„Nemůžu usnout… měl jsem noční můru…“ přiznal mi sklíčeně. Vzdychl jsem. Tolik jsem ho chtěl utěšit, musel jsem ho přece utěšit. Byl jsem jeho starší bratr, byla to moje povinnost. Natáhl jsem k němu ruce a Sasuke si vlezl ke mně na postel. Objal jsem ho a cítil jsem, jak se trošku chvěje.

„Shhh…“ uklidňoval jsem ho a kolébal v náručí. Konejšivě jsem ho hladil ve vlasech. Doufal jsem, že se uklidní brzy, protože dotek jeho kůže na mé byl pro mě hotovým utrpením. Nakonec se mu trochu zklidnil dech, ale pořád se ještě slabě chvěl.

„Můžu… můžu zůstat dnes u tebe Itachi?“ zeptal se. Ztuhl jsem a zděšeně jsem se na něho podíval. Zíral mi vážně a prosebně do očí, věděl jsem, že má hrůzu z toho, vrátit se zas k sobě do pokoje. Sváděl jsem těžký vnitřní boj. Na jedné straně byl můj bratrský cit, která mi přísně velil vyhovět mu, udělat cokoli, aby se můj bratříček nemusel bát, aby byl spokojený… Na straně druhé však stála moje touha po něm. Nevěděl jsem, co mám dělat. Mám ho tu nechat a strávit s ním noc? A udržet se přitom na uzdě? Dokázal bych to? Dokážu to? Nasucho jsem polkl a s vypětím všech sil jsem přikývnul. Sasukeho tvář se okamžitě rozzářila. Váhavě jsem nadzvedl svojí peřinu, pod níž Sasuke vklouzl. Okamžitě se ke mně přitulil. Au. Snažil jsem se zachovat si chladnou hlavu, zhluboka jsem se nadechoval a snažil se nevnímat, jak se ke mně jeho tělo tiskne. Sasuke brzy usnul, slyšel jsem jeho pravidelné oddechování. Ve spánku se otočil zády ke mně a podvědomě kopíroval tvar mého těla, takže mi vtiskl zadeček do klína. Bylo to nesnesitelné. Tolik jsem se ho chtěl dotknout. Tolik jsem ho chtěl políbit. Tolik moc mě lákalo jeho teplé tělo. Snažil jsem se od něj odtáhnout natolik, aby necítil mojí tvrdou erekci, ale vždycky se ke mně ve spánku znovu přitisknul. Nakonec jsem vzdal svoje snažení a jenom jsem doufal, že ho nevzbudí, jak ho moje tuhé vzrušení tlačí do zad. Nezdálo se, že by mu to vadilo, stejně to asi ani nemohl vnímat. Přemýšlel jsem o všech těch věcech, které jsme spolu zažili. Vzpomínal jsem, jak jsem ho jako docela malého krmil z láhve, nebylo mi ani šest. Jak jsem ho učil jezdit na kole. Jak jsem mu před spaním četl pohádky. Vzpomínal jsem na to, jak bezstarostně jsme se uměli smát. Vzpomínal jsem na všechna ta nevinná bratrská objetí, která jsme si věnovali. Vzpomínal jsem na naše hry, které jsme spolu hráli. Na to, jak jsem ho bral na hřiště. Na to, jak jsem mu občas pomáhal s tréninkem. Vzpomínal jsem na svého Sasukeho, který mi sedal na klíně, na Sasukeho, který miloval mě. A já jeho. A aniž bych to dokázal nějak zadržet, samovolně mi vytrysly slzy, smáčely mi tváře a bylo v nich všechno, všechen ten smutek, všechna ta nenávist k sobě samému, všechna ta hanba, všechno to zhnusení, že mě vzrušuje vlastní bratr. Měsíční paprsky vrhaly do pokoje jen chabé světlo. Sasuke nerušeně spal, možná se mu i něco pěkného zdálo. A já jsem jen ležel a tiše plakal do polštáře…