Kapitola 4

Naruto vyšel z budovy sportovního centra a opřel se o zábradlí terasy před vchodem. Bylo to jediné místo, kde nikdo nebyl, protože čas už přeci jenom pokročil a slunce zapadalo. Naruto sledoval, jak obloha hoří nádhernou červení a nemohl od té podívané odtrhnout pohled. Miloval západy slunce, líbila se mu souhra karmínových barev v kombinaci zlaté, růžové a oranžové. Tíha, která se mu usadila na prsou, když sledoval dívku, do které byl zamilovaný, flirtovat s klukem, kterému se nemohl prostě vyrovnat, se zdála aspoň o trochu lehčí. Jak se uchváceně díval na oblohu, ani za sebou nezaslechl lehké kroky, které se na okamžik zarazily ve dveřích, ale po krátkém okamžiku dospěly až k němu. Teprve, když se ten někdo opřel o zábradlí vedle něj, odtrhl pohled od ohnivé výhně na nebi a podíval se vedle sebe, přičemž vzápětí ztuhnul, jelikož toho kluka okamžitě identifikoval. Byl to tentýž, kolem kterého se Sakura před chvílí omotávala jako břečťan.

„Co tu chceš?!“ vyjel Naruto o něco prudčeji, než měl v úmyslu. Sasuke k němu obrátil černé oči zkoumavým pohledem a Naruta polilo horko. Ten kluk měl zvláštní oči. Uhlově černé a takové pálivé, což bylo v rozporu s jeho chladným výrazem v obličeji.

„Nejspíš to, co ty, jak předpokládám. Chci se trochu nadejchat vzduchu.“ Odvětil pak klidně. Naruto s nelibostí zaznamenal, že má pořád v hlase ten protivný nadřazený tón.

„Já jsem nešel na vzduch. Odcházím.“ Odsekl blonďák. Sasuke trochu pozvedl obočí.

„Měl jsem za to, že tu ještě pořád stojíš.“ Řekl bez zájmu.

„No… a co? Vadím ti snad zase? Překážím?“ zeptal se ironicky Naruto. Sasukeho obočí se ještě o kousek zdvihlo, pak černovlasý chlapec obrátil oči v sloup a odvrátil od Naruta pohled, čímž mu dal najevo, že mu nestojí za odpověď. V Narutovi se všechno vařilo, ale přesto dál zarytě civěl na oblohu, jejíž červeň už pomalinku přecházela v tmavou šeď, přesto ještě červánky přetrvávaly. Cítil se nesvůj, jak ticho mezi nimi houstlo, na rozdíl od Sasukeho, který se lokty opíral o zábradlí a s neproniknutelným výrazem v obličeji sledoval oblohu.

„Neměl bys už jít dovnitř? Jistě tě postrádají.“ Utrousil pak Naruto bojovým tónem.

„Neměl bys už jít domů? Říkal jsi, že odcházíš.“ Oplatil mu Sasuke a otočil k němu hlavu. Naruto se nadechoval k nějaké štiplavé odpovědi, ale Sasukeho pohled mu sebral dech. Zase už!

„Pch.“ Dostal ze sebe jen. Oba se vrátili ke svému zírání na nebe, které s každou minutou víc a víc temnělo a stejně tak Naruto byl minutu od minuty nervóznější. Nechápal, proč se vlastně nesebere a neodejde, ale vždycky, když to chtěl udělat, něco mu v tom zabránilo. Možná to bylo kdo s koho a on nehodlal prohrát. Nicméně si přál, aby Sasuke aspoň něco řekl, cokoli, aby to ticho nebylo tak trapné. Nezdálo se však, že by se k tomu Sasuke chystal a tak se Naruto rozhodl na něco zeptat sám. Jenže když ze sebe už už chtěl něco vypravit, ozval se jim za zády znělý hlas, až sebou oba trhli.

„Naruto! Všude tě hledám!“ zvolal Kiba, připojil se Narutovi po bok a střelil nerudným pohledem po Sasukem.

„Co tady děláš ty, Uchiho?“ optal se opovrživě. Sasuke zúžil oči.

„Pozor na jazyk, Inuzuko.“ Zasyčel klidně, ale v jeho tónu tentokrát jasně zaznělo varování, až se Naruto musel ovládat, aby se nezachvěl. Kiba a Sasuke se chvíli měřili nepřátelskými pohledy, než je přerušil další hlas.

„Tak tady jsi Sasuke! Divili jsme se, kam ses ztratil.“. Vzápětí se k nim přidal čtvrtý kluk. Jeho vlasy byly obarvené na modro, měl velice zvláštní fialové oči a poněkud špičaté zuby, ale celkově nevypadal tak špatně. „A hele, Inuzuka. Kde máš toho svýho čokla?“ utrousil zlomyslně, když zaregistroval Kibu a postavil se Sasukemu po boku.

„Starej se o sebe.“ Doporučil mu Kiba bojovně.

„Se divím, že ho s sebou nenosíš i do školy. Spí s tebou i v posteli Inuzuko? Seš úchylnej na psy?“ pokračoval modrovlásek posměšně. Kiba pokročil o krok kupředu, ale Naruto ho zatáhl zezadu za bundu.

„Zklidni se Suigetsu. Přece se s takovou pakáží nebudeš špinit.“ Napomenul ho Sasuke a sjel Kibu pohrdavým pohledem. Potom věnoval ještě jeden zamračený pohled Narutovi, který sklopil oči, a obrátil se zpátky do budovy. Chlapec jménem Suigetsu ho následoval.

„No jasně Uchiho, zase ty tvoje nadnesený kecy. Víš co mi můžeš jo?!“ zavolal za ním ještě naštvaně Kiba, ale Naruto ho zatahal za rukáv:

„Nech to bejt.“. Kiba si odfrknul:

„Co jsem ti říkal, je to debil.“.

„Jo…“ přisvědčil neurčitě Naruto a díval se na dveře, ve kterých Sasuke před chvílí zmizel, „jo, to je.“.

„Nepůjdeme dovnitř?“ navrhl po chvíli Kiba, když už Naruto nic neříkal.

„Cože?“ vytrhl se Naruto ze zamyšlení a pohlédl na Kibu, „jo tak… Totiž, ne. Asi už se tam nevrátím.“.

„Proč?“ podivil se Kiba.

„No já… nemůžu se dívat na to, jak Sakura… no…“ Naruto sklopil oči a v krku se mu udělal knedlík.

„Aha… no, vlastně už jsem to chtěl taky zabalit. Půjdu s tebou.“ Přikývl Kiba.

„Ne, počkej, nemusíš kvůli mně odcházet.“ Zarazil ho Naruto, kterému došlo, že Kiba kecá.

„To je v pohodě, beztak už, myslím, budou za chvíli končit. Zajdu jenom zaplatit jo?“. Nepočkal, co Naruto odpoví a zaběhl dovnitř. Naruto se znovu opřel o zábradlí. Ještě před hodinou se cítil vážně šťastný, protože se mu podařilo mluvit se Sakurou a vůbec poprvé ho na oslavu pozval někdo jiný než Kiba. Jenže teď mu zase bylo pod psa. A proč? Kvůli tomu zatracenému Uchihovi. Kdyby tam nepřišel s tou svojí partou, mohlo být všechno v pohodě. A ještě se tváří jako pán vesmíru. Jak se takový hejsek může Sakuře líbit? uvažoval rozhořčeně Naruto. Ani nepostřehl, že se vrátil Kiba, dokud ten ho nepraštil do zad. Bez dalších řečí se vydali na cestu domů. Mlčky procházeli stmívajícími se ulicemi, Narutovi nebylo do řeči a Kiba to chápal. Nakonec se rozloučili na zastávce tramvají, kde se jejich cesty dělily. Naruto se těšil, až padne do postele. Byl to dlouhý den.

„Kibo! Naruto! Mohli byste se laskavě věnovat studiu?!“ rozlehl se třídou protivný pedantský hlas profesorky českého jazyka. Naruto a Kiba vzhlédli od hry „Město moře“, kterou právě hráli.

„Omlouváme se paní učitelko.“ Usmál se na ni Kiba, „my si tímhle vlastně procvičujeme pravopis.“.

„Jo, kontrolujem si pravopisný chyby a velký písmena na začátku měst.“ Dodal Naruto s úšklebkem. Třída se zahihňala. Profesorka Šafránková vypadala, že chce ještě něco dodat, ale v tu chvíli zazvonilo. Nastal obvyklý frmol, jak se většina třídy hrnula ke dveřím, především holky, které měly ve zvyku pochodovat ve skupinkách nebo po dvojicích po chodbě a s chichotáním se ohlížely po starších klucích. Naruto a Kiba také vstali. Ne že by se snad chtěli připojit k holkám, ale na chodbě byl o něco lepší vzduch než ve třídě, přestože byla všechna okna otevřená, aby dovnitř mohl čerstvý květnový vánek.

„Momentík pane Uzumaki.“ Zarazila ty dva ve dveřích češtinářka. V Narutovi hrklo. Že by si s ním chtěla promluvit o té scéně, kdy jí prásknul dveřmi? Od té doby a poté, co se jí Iruka za něj omluvil, se k němu chovala stejně jako dřív, možná o malinko zdvořileji a Naruto tedy předpokládal, že bude lepší dělat, jakoby se nic nestalo. Proč to chce vytahovat právě teď? „Potřebuji, abyste tohle donesl profesoru Hulínovi do třetího patra.“ Řekla a vrazila mu do ruky jakési desky, „a pane Inuzuko, vás bych poprosila, jestli byste doběhl s tímhle k panu školníkovi,“ strčila Kibovi nějaký papírek, „potřebujeme v kabinetě vyměnit stoly. Můžu se na vás spolehnout?“. Oba chlapci mlčky kývli, protože jiná odpověď asi stejně nepřicházela v úvahu.

„Tak se pak sejdem ve třídě.“ Mávl Naruto Kibovi, který odspěchal po chodbě vpravo, on sám se dal doleva. Ve třetím patře Naruto byl jenom párkrát. Věděl, že se tam nachází třídy vyšších ročníků, druhé pánské toalety a několik odborných učeben, vesměs počítačových. Jejich třída však chodila na informatiku do staré učebny v přízemí, tudíž neměli žádný důvod se potloukat nahoře. Naruto v zamyšlení zabočil, prudce vyběhl po schodech a vrazil do někoho, kdo naopak scházel dolů. Tak tak se udržel na nohou a po schodech se rozsypalo několik sešitů, učebnice angličtiny a němčiny, propiska, tužka, jablko a několik popsaných papírů. Vzhlédl, aby se omluvil a vzápětí zjistil, že hledí do černých očí Sasukeho Uchihy, kolem kterého postávali další tři lidé.

„Neumíš dávat bacha?!“ vyjel Sasuke a zamračil se.

„Jo, tohle není holubník, hovado.“ Zasmál se onen modrovlasý kluk jménem Suigetsu, se kterým se Naruto nedávno setkal.

„Nechte toho kluci.“ Mírnil je vysoký zrzoun, který jako jediný vypadal celkem dobrosrdečně.

„Pro-promiň, já…“ zakoktal se Naruto, kterého ta náhlá srážka zaskočila a začal sbírat Sasukeho věci.

„Tady máš Sasuke.“ Zavrněla dívka se zářivě červenými dlouhými vlasy a brýlemi a podávala mu sešit.

„Dík.“ Utrousil Sasuke a sklonil se, aby posbíral zbytek svých věcí.

„Nechtěl jsem… já totiž… nekoukal jsem na cestu…“ omlouval se Naruto a pomáhal mu sbírat. Jak byli blízko sebe, ovanula ho na okamžik Sasukeho vůně. Čokoládová Axe. Na okamžik se jejich oči střetly. Naruto hleděl do těch černých očí a v hlavě se mu zatemnilo.

„Dáš mi laskavě moje věci?“ zeptal se chladně Sasuke, když to vypadalo, že Naruto dokáže jenom dřepět a koukat.

„Jasně, promiň…“ zajíkl se blonďák a podal mu několik sešitů. Sasuke si je vzal a narovnal se.

„Na.“ vrazil mu Suigetsu zbytek věcí.

„Díky.“ Kývnul Sasuke, aniž by odtrhl oči od Narutova obličeje.

„Tumáš.“ Zvedl Juugo ze země jablko a otřel ho o své tričko.

„Dík.“ Zopakoval černovlasý mladík a bez dalšího slova zamířil dolů po schodech.

„Příště čum na cestu.“ Prskl ještě po Narutovi Suigetsu a následoval zbytek partičky. Naruto také vstal a mlčky zíral, jak ti čtyři pokračují po chodbě dál. Ta červenovlasá dívka svírala Sasukeho paži a něco mu štěbetala do ucha. Naruto se zmateně zamračil. Co to mělo znamenat? Proč ho ten Uchiha zase tak vykolejil?! Naruto rozčileně pokračoval po schodech nahoru. Nedokázal si vysvětlit, proč si před tím klukem pořád připadá jako pitomec a chová se jako pitomec. Doběhl do chodby, kde se producírovaly skupinky starších studentů a našel kabinet informatiky, kde se na cedulce dalo přečíst jméno učitele Hulína. Zaklepal, počkal dvě vteřiny a vstoupil. Po pozdravu předal desky postaršímu šedovlasému a na první pohled přísnému profesorovi, než za sebou s „nashledanou“ zavřel dveře. Znovu prošel rušnou chodbou, u schodů raději zpomalil a sešel do druhého patra. Nenápadně se rozhlédl chodbou, aniž si stačil uvědomit, koho vlastně hledá. Teprve když viděl, že Sasuke Uchiha v chodbě není, na sebe dostal vztek. Co je mu sakra po tom Uchihovi?! U paty schodiště uviděl propisku. Sebral ji ze země, aby si ji mohl prohlédnout. Určitě patřila Sasukemu, nejspíš ji zapomněl sebral. Odolal pokušení hodit ji do koše a schoval si ji do kapsy. Pak se vrátil do třídy. Kiba seděl na svém místě, nohy na stole a bavil se s Shinem. Naruto zamířil k němu.

„Ahoj Naruto.“ Usmál se na něj Shino. Naruto se nejprve na okamžik zarazil, byl zvyklý, že ho zdravil jenom Kiba.

„Nazdar Shino.“ Oplatil mu a praštil sebou na židli vedle Kiby.

„Pošleš mi to teda?“ ptal se Shino hnědovlasého chlapce.

„Jasně, do večera to máš na mailu.“ Přikývl Kiba a hodil si na stolek učebnici matematiky.

„Jo, tak díky.“ Poděkoval Shino a vzdálil se.

„Co chtěl?“ zajímal se Naruto a také si vybalil sešit z matiky.

„Chce poslat biologii, ztratil zápis z minulý hodiny.“ Informoval ho Kiba a zívnul, „už abysme byli pryč.“ Zadoufal potom.

„Jo…“ přisvědčil Naruto a bezmyšlenkovitě čmáral Sasukeho propiskou na desky svého sešitu, „už abysme byli pryč.“.