Kapitola 4

Sasuke zvrátil hlavu dozadu a zasténal, když Itachi vsál jeho vzrušený úd hluboko do úst. Onyxové oči měl přivřené v extázi a vycházel mu pohyby pánví vstříc. Itachi šmejdil vlhkým jazykem nahoru a dolů, prozkoumával každičký centimetr kůže na Sasukeho intimních partiích, olizoval ho jako zmrzlinu. Jeho uspokojování mladšího bratra v sobě mělo jednu výhodu, která často chyběla většině Sasukeho sexuálních partnerů – dělal to rád a užíval si to málem stejně jako Sasuke. Itachi sevřel Sasukeho penis v dlani a začal s ní rychle pohybovat, zatímco jazykem se vyšplhal z jeho klína na ploché břicho, obkroužil pupík, vsál do úst napřed levou a pak taky pravou bradavku, vyjel rty po klíčních kostech na hrdlo, pokračoval po hraně čelisti, než skončil svou pouť v žhavém polibku. Chvíli se oba tak trochu přetahovali o nadvládu, ale Itachi si brzy prosadil svou. Sasuke se totiž nedokázal příliš soustředit s Itachiho pravačkou na svém vzrušení. Tak aspoň přejížděl dlaněmi po jeho zádech, občas zatnul nehty a svého bratra poškrábal – moc dobře věděl, že to Itachi zbožňuje. Zrovna tak se navzájem kousali do jazyků, do měkké tkáně rtů, vrčeli přitom jako divoké šelmy a oči jim svítily vzrušením. Pojednou se Sasuke opřel dlaněmi o Itachiho hruď a povalil ho do polštářů. Okamžitě si mu sedl na klín a přitiskl se rty k jeho krku. Jazykem laskal tu alabastrovou pokožku, téměř surově ji sál, až staršímu Uchihovi zůstávaly rudé fleky. Jednou mu dokonce kůži svými ostrými zuby prokousl – vášnivě slízával sytě červenou krev, která z rány vytékala, zatímco Itachiho dlaně bloudily po jeho těle s nenechavou odhodlaností zmapovat každou částečku. Pak se Itachi přesunul rukama na bratrova záda, po kterých přejížděl v intenzivních hladivých dotecích, až sjel níž a stiskl jeho boky. Přitáhl si Sasukeho slabiny do svého klína a jejich erekce se o sebe otřely. Sasuke zasténal a skousl Itachiho bradavku. Itachi vpletl prsty do jeho černých vlasů na zátylku a přitáhl si jeho obličej k tvrdému polibku. Jejich jazyky se vzájemně propletly a jako tolikrát předtím prošmejdily každičkou skulinku v ústech toho druhého. Jejich těla po sobě klouzala ve stále rychlejším rytmu a ani jeden z nich se nedržel zpátky, co se týkalo hlasových projevů – nahlas sténali, vzdychali a vrčeli, dýchali zrychleně a jejich těla se leskla potem. Itachi zaútočil jazykem na Sasukeho ušní lalůček – už dávno věděl, že právě tam se skrývá jedna z Uchihových erotogenních zón. Věnoval laskání jeho ucha obzvláštní péči – jemně ho cumlal mezi rty, lehce ho do něj kousal zuby, pohrával si s ním jazykem a Sasukeho přidušené slastné zasténání mu prozrazovalo, co to s mladším bratrem dělá. Ten zatím prsty dráždil Itachiho bradavky a druhou rukou zajel mezi jejich slabiny, aby koordinoval tření jejich vzrušených údů, dokud si ho Itachi znovu za vlasy nepřitáhnul k dalšímu dravému polibku. Itachi pak sklouznul dlaněmi po Sasukeho zádech níž, až mohl sevřít v dlaních obě půlky toho lákavého pozadí. Sasuke se malinko prohnul, když cítil, jak jeden z Itachiho dlouhých štíhlých prstů vniká do jeho těla a po něm druhý a třetí, kousl se do rtu, když vnímal, jak s nimi jeho bratr pohybuje dovnitř a ven, pravidelně a stále hlouběji. Když se Itachi uvnitř otřel o prostatu, Sasuke zadržel mezi zuby krátký výkřik a bezděčně přirazil proti němu. Itachi ho však volnou rukou plácnul po zadku a zašeptal mu do ucha:

„Ale ale, nějaký nedočkavý,“ Sasuke po něm naštvaně loupnul očima a zuřivě ho políbil. Itachi zpomalil pohyby svých prstů, tak trochu je roztahoval od sebe, pohrával si a náramně se bavil tím, jak Sasuke umírá vzrušením. Občas se škádlivě dotkl té drobné uzlinky uvnitř Sasukeho těla, až jeho mladší bratr lapal po dechu.

„Itachi!“

„Mhmm?“ protáhl starší Uchiha a olíznul Sasukemu ucho.

„Itachi!“

„Ano?“ bavil se oslovený a znovu zajel hlouběji, aby se otřel o prostatu, volnou rukou si však Sasukeho přidržoval za boky, aby proti němu nemohl přirážet.

„Tak… už to… sakra… neprotahuj!“ cedil Sasuke skrz zaťaté zuby, „udělej to konečně!“

„Co mám udělat?“ hrál Itachi hloupého, protože věděl, jak to jeho bratříčka dráždí.

„Itachi!“ zavrčel Sasuke a přivřel v extázi černé oči.

„Tak mi to řekni. Řekni mi, co mám udělat a já to udělám,“ zašeptal podmanivě dlouhovlasý Uchiha a dal si záležel, aby jeho milenec ucítil jeho horký dech na svém ušním lalůčku. Sasuke byl na pokraji mdlob.

„Pro-sím!“ vyrazil ze sebe s největším sebezapřením.

„Co bys chtěl? Co chceš, abych teď udělal, Sasuke?“ pokračoval nemilosrdně Itachi v té hře. Sasukemu ruply nervy.

„Kurva, tak už mě sakra ojeď! Chci tě v sobě, hned teď! Chci, abys mě prošoustal touhle matrací, ale už do hajzlu dělej nebo zešílím!“ vykřikl a za trest kousnul Itachiho znovu do krku. Itachi se pobaveně zasmál, ale vyhověl mu.

„Lehni si,“ přikázal mu hlasem, v němž jen horko těžko zastíral potlačovanou touhu. Sasuke se položil naznak na postel a Itachi mu odtáhl stehna od sebe. Vklínil svou erekci mezi jeho půlky a začal do něj pomalu vnikat. Sasuke nedočkavě zasténal a pokusil se mu vyjít vstříc, aby to urychlil, Itachi ho však zadržel, „nechci, aby tě to bolelo.“

„Jdi k čertu!“ zasyčel Sasuke a zaryl mu nehty do paže, jak se snažil ji odstrčit, aby ho Itachi nechal udělat to, co měl v plánu, ten ho však držel pevně.

„Nech toho, pak si tejden nesedneš,“ varoval ho Itachi a pokračoval dál svým tempem.

„Do háje, Itachi, jestli tvýho ptáka v sobě nebudu mít do deseti vteřin, tak půjdu a vyspím se s Madarou!“ vyhrožoval Sasuke, který už byl vydrážděný vážně na maximum a nutně potřeboval uspokojení. Jeho starší bratr se zamračil, zúžil oči do tenkých škvírek a na jediný příraz do něj tvrdě pronikl až do kořen. Sasuke zasténal a kousnul se do rtu.

„Jsi tak tvrdohlavý,“ konstatoval Itachi fakt, že v tom zvuku postřehl i nepatrně bolestný podtón. Začal se jemně pohybovat, nejprve se jen lehce kolébal v bocích, aby dal Sasukemu čas si zvyknout, pak začal pomalu přirážet. „Tak neústupný,“ šeptal a líbal svého mladšího bratra na lícních kostech, mazlil se s jeho rty nebo mu zas žmoulal ucho. Sasuke už se vzpamatoval z prvního odporu a jeho tělem se teď šířily vlny očekávané slasti, jak Itachi postupně zrychloval pohyby. „Tak roztoužený,“ vydechl starší Uchiha a sevřel Sasukeho boky. Jeho bráška se teď pod ním svíjel, vzdychal a škrábal ho na zádech, až Itachimu zůstávaly tenké rudé linie na pokožce. Ani jeden z nich už se nedovedl pořádně ovládat. Itachiho přírazy byly výrazně drsnější a kratší, jak narůstala jejich potřeba se udělat. Pojednou Sasuke stiskl Itachiho ramena a za bratrovy pomoci se vytáhl do sedu na jeho klíně. Ovinul nohy kolem jeho boků a pohyby pánve pomáhal Itachimu pronikat hlouběji. Byla to jejich oblíbená poloha. „Tak úzký, tak horký,“ pokračoval Itachi a pažemi obejmul Sasukeho, aby ho k sobě těsněji přivinul, „tak divoký, tak dokonalý, tak vášnivý, ty můj černý ďáble.“ Konečně Itachi přirazil tak hluboko, jak dokázal a v tu chvíli oba dosáhli vrcholu. Sasukeho tělo se prohnulo v orgastické křeči, mladý Uchiha vykřikl a bílá lepkavá tekutina potřísnila jejich břicha. Itachi zavřel oči a zasténal, dlaně křečovitě sevřené na Sasukeho bocích, udělal se se Sasukeho jménem na rtech přímo do jeho těla. Vzápětí klesli na postel, oba zpocení, uvolnění, uspokojení. Itachi si přitáhl Sasukeho do náruče a ten obtočil ruku kolem Itachiho pasu a zároveň položil hlavu na jeho prsa. Sex s Itachim byl jako droga. Sasuke moc dobře věděl, že je to špatné a zvrácené, ale stejně se za ním vždycky znovu a znovu vracel. Protože to bylo až příliš skvělé a on tomu nedokázal odolat. Itachi byl jiný než všechny ty ženy a muži, které střídal ve své posteli. Itachi byl prostě profík – věděl, kam sáhnout a kdy co udělat, aby proměnil svého mladšího bratra v kňourající nadrženou loutku, zoufale bažící po jeho dotecích. Uměl to. Znal každé zákoutí jeho těla, měl perfektně zmapované všechny jeho erotogenní zóny, přesně věděl, co v Sasukem vyvolává ty nejúžasnější pocity. A navíc, Itachi byl jako on – nemusel se držet zpátky, nemusel se bát, že v něm jeho krev bude vyvolávat žízeň a ačkoliv ji měl rád, nebyla to krev, která ho nutila lovit. Nemusel kvůli ní zabíjet. S Itachim si mohl vybít sebevětší sexuální energii až nadoraz a přitom jeho starší bratr vyvázl nezraněný. Ale pak tu bylo ještě něco, co ho minimálně jednou do měsíce postrkovalo Itachimu do náruče. Ani jeden z nich to nikdy nevyslovil nahlas, přesto oba věděli. Bylo to znát v té laskající péči, kterou jeden druhému věnovali, v těch jemných detailech, které navenek nebyly moc patrné, ale přesto byly důležitější, možná to byl dokonce ten nejdůležitější důvod, proč Sasuke zas a znovu končil se svým bratrem v posteli. Několik minut se z toho zážitku vydýchávali a vzpamatovávali. Když se jim jakž takž zklidnil dech, Itachi si odhrnul pramen černých vlasů z čela a zašklebil se na svého mladšího sourozence. „Vážně bys šel za Madarou?“ Sasuke pokrčil rameny.

„Jo.“ Itachi se na něj zahleděl.

„Lžeš,“ podotkl potom.

„Co ty o tom víš?“ zavrčel Sasuke, i když se nedokázal přinutit k tak zlobnému tónu jak by byl chtěl.

„Nikdy´s mu to neodpustil,“ řekl Itachi a jeho tvář zvážněla.

„Co konkrétně máš na mysli?“ zeptal se sarkasticky Sasuke, „naší rodinu, to, čím jsem se stal nebo to znásilnění?“

„Všechno,“ povzdechl si Itachi a bezděčně se probíral v Sasukeho vlasech.

„A tys mu to odpustil?“ nadzvedl Sasuke obočí.

„Já si jen myslím, že už je to nakonec jedno. To, co se stalo, ty ani já už nezměníme. Možná by ses tím měl přestat trápit,“ zamumlal Itachi.

„Dík za radu,“ odfrkl si Sasuke, odstrčil jeho ruku a odkulil se na kraj postele, kde se posadil.

„Už jdeš?“ otázal se překvapeně starší Uchiha.

„Potřebuju se umýt,“ odtušil Sasuke a jeho hlas zněl o poznání chladněji, když vstal a posbíral z fialovým kobercem potažené podlahy svoje oblečení, které na sebe ledabyle navlékl.

„Počkej, Sasuke, nemyslel jsem to tak. Jen… nerad vidím, že ti něco dělá starosti. Myslel jsem, že kdybys dal Madarovi ještě jednu šanci… vždyť se posledních pár let nechová špatně ne?“ snažil se ho Itachi zadržet. Sasuke se zastavil s rukou na klice.

„Co mám podle tebe dělat? Brát ho jako hodného strejdu, když vím, co všechno způsobil? Co z nás všech udělal?“ otočil se Sasuke přes rameno, v zamračených očích chlad. „Víš, Itachi, tobě se to lehko řekne. Tebe si aspoň nevzal násilím,“ dodal studeně nejmladší Uchiha, než za sebou zabouchl dveře. Itachi si skousl dolní ret a hlava mu klesla zpět na polštář. Ustaraně si přejel hřbetem ruky po tváři.

„Napij se, chlapče, není to otrávené,“ pobídl Sarutobi mladého blonďáčka a poukázal na číši s krvavou tekutinou, zatímco skládal prázdné cínové talíře zpět na tác.

„Díky,“ hlesl Naruto, ale přesto si pohár měřil poněkud nejistě.

„Mám se napít první, abys mi uvěřil?“ pousmál se stařík, když postřehnul Narutovo váhání.

„Ne, já jen… n-nemohl byste mi donést trochu vody? Nejsem zvyklý na víno,“ ošil se Naruto rozpačitě. Sarutobi překvapeně zamrkal.

„Ale jistě, na nádvoří je studna,“ přitakal a přiložil do krbu. „Nenapadlo mě… víš, zdejší obyvatelé už pijí jenom víno.“ Pokrčil tak trochu omluvně rameny a pak se lehce zamračil, jakoby si na něco vzpomněl. Narutovi to připomnělo jednu palčivou otázku.

„Co jsou zač?“ vyhrkl rozechvělým hlasem, „oni jsou… démoni nebo tak něco?“ Sarutobi mlčel a důsledně se vyhýbal Narutově pohledu, když ustýlal postel. „Tak mi přece odpovězte!“ naléhal zoufale Naruto, „rozhodně to nejsou normální lidé. Tak co sakra jsou?!“

„Překvapuje mě, žes na to ještě nepřišel sám,“ odvětil Sarutobi, zatímco natřásal polštáře, „myslím, že je to dost jasné.“ Blonďák vytřeštil oči.

„Takže… takže jsem měl pravdu?“ vyrazil ze sebe přerývaně, „oni… oni jsou…“

„Upíři,“ odpověděl Sarutobi až příliš klidně. Naruto otevřel pusu a chvíli nedokázal nic víc, než němě zírat s hrůzou v azurových očích, které byly momentálně rozšířené strachy.

„Ježíši!“ vydechl potom třesoucím se tónem, „ach proboha. Proboha. To přece… to nemůže být…“. S obavami se díval po starém sluhovi jakoby ho přemlouval, aby mu to tvrzení vyvrátil. Ten ale jenom pokrčil rameny. „Takže je to všechno pravda.“ Polknul Naruto, „to všechno, co se o nich povídá ve vesnici… A já tomu nikdy nevěřil.“

 „Všechny povídačky se musí na něčem zakládat,“ usoudil Sarutobi pečlivě konverzačním hlasem, aby nedal najevo, jak s blonďákem soucítí.

„A to jako že… se mění v netopýry, slunce je spálí a sají lidskou krev?“ zajímalo vyděšeného Naruta.

„Ale ne, to je přehnané. Nemění se v nic jiného a sluneční světlo jim neublíží,“ zavrtěl Sarutobi hlavou a odevzdaně si sednul na kraj postele.

„A to s tou krví?“ připomněl mu Naruto napjatě. Stařík odvrátil pohled. „Panebože,“ zašeptal Naruto a žaludek se mu obrátil naruby. Pak náhle, jakoby mu něco docvaklo, se mu rozšířily oči. „Ale… jakto, že mě nechali naživu? Neměl bych už být… no…“ Naruto se zachvěl.

„To je tak trochu záhada,“ připustil Sarutobi a zamyšleně si blonďáka změřil očima, „už třicet let jsem svědkem toho, jak si všichni tři Uchihové vodí do postele své milenky a milence, ale je to už strašně dávno, kdy někdo z nich tu noc přežil. Musíš v sobě mít asi něco výjimečného, když ti Sasuke neprokousl hrdlo.“

„Počkejte… říkal jste třicet let?“ vytřeštil Naruto oči, „ale oni… přece ještě nejsou tak staří nebo ano? Tomu S-Sasukemu je tak maximálně osmnáct, víc určitě ne!“

„Ve skutečnosti je mu skoro padesát,“ pousmál se Sarutobi, „nebyl jsem ještě ani dospělý, když se Sasuke narodil. Jeho bratr, Itachi, to je ten, jak nosí culík, je o pět let starší a Madarovi už bude něco kolem sedmdesáti, ten je ještě starší než já. Oni se nemění víš? Když se stali… tím, čím jsou, jejich tělo se přestalo dál vyvíjet, zachovalo se takové, v jakém stavu bylo, když se to stalo. Už navždycky,“ doložil Sarutobi poněkud zasmušilým tónem. Naruto ho poslouchal mlčky, s ústy otevřenými dokořán a starý sluha si povzdechl. „Nechám ti tu ohřát vodu, myslím, že by ses večer možná rád vykoupal…?“ nadhodil pak a vstal. Naruto ale nedokázal momentálně myslet na něco tak přízemního jako byla koupel.

„Takže oni jsou nesmrtelní?“ pravil s těžko zakrývaným vyděšením v hlase, „a jak se to vlastně stalo? Chci říct… jak se stali… no… upíry?“.

„Abych nezapomněl,“ Odkašlal si Sarutobi poněkud hlasitěji a předstíral, že poslední Narutovu reakci vůbec neslyšel, „něco jsem ti přinesl.“ Podal chlapci malou nádobku a blonďák si ji s tázavě zdviženým obočím vzal. „To je heřmánek.“ Objasnil mu stařec, „na… no, však víš. Na tvoje zranění.“ Naruto se nepříjemně ošil a jeho líce okamžitě dostaly červený nádech. „Předpokládám správně, že by sis to radši ošetřil sám, že ano?“ řekl Sarutobi tiše a s předstíraným zájmem hleděl na gobelín s přírodním motivem, který se táhl podél celé jedné stěny. Nemohl ovšem nepostřehnout, že Naruto rozpačitě přikývl. „Takže… já tě teď tady nechám,“ Pronesl Sarutobi věcně a spěšně zamířil k východu. Než za sebou zabouchl dveře, tak se ještě otočil přes rameno: „Večer ti přinesu tu vodu k pití. Tak… se zatím opatruj.“ Naruto se kousl do spodního rtu, když klaply dveře a zacvakl zámek. Srdce mu zběsile naráželo do žeber a po zádech mu běhal mráz. Pevně v dlani sevřel hojivou mastičku.

Sasuke zamyšleně přejel prstem po zažloutlém pergamenu, hustě popsaném ozdobným inkoustovým textem. Kniha byla stará a psaná latinsky, ručně. Dýchala z ní dávná moudrost, zavátá prachem let. Vždycky rád četl. Různé kroniky, spisy řeckých filosofů, zapomenutá vítězství římských vojevůdců, příběhy králů a knížat, kteří vládli před více než pěti sty lety. Bylo to pro něj vždy příjemné rozptýlení, že mohl na chvíli uniknout od svého vlastního života do časů dávno minulých. Často takhle utíkal z reality, aby si odpočinul. Jejich knihovna obsahovala stovky svazků a on je měl všechny přečtené tolikrát, že u některých dokázal citovat přesné pasáže. Knihy ho nikdy nezklamaly, vždycky mu poskytly útěchu. Až doteď. Sasuke podrážděně zaklapl těžkou bichli. Dneska poprvé to nezabíralo. Nedokázal se zbavit dotěrných myšlenek, nedokázal se odprostit od svých starostí. Myslel si, že sex s Itachim mu pomůže. Ještě nikdy se nestalo, že by odešel z Itachiho ložnice naštvaný, jeho bratr byl výborný milenec. Dnes to ale zabralo jen napůl. Jeho tělo bylo nádherně uspokojené, uvolněné. Ale mysl byla o to nepokojnější, že teď musel mimo jiné myslet i na Itachiho slova. „To, co se stalo, ty ani já už nezměníme. Možná by ses tím měl přestat trápit.“ Věděl, že má Itachi pravdu. Jeho prokletí tu bylo navždy, navěky. To už nemohl nikdo nikdy zvrátit, ať by se snažil sebevíc. Neexistoval způsob, jak se zbavil toho, čím se stal. Měl by to… prostě přijmout. Smířit se s tím. Sasuke se lehce ušklíbl. Vyrovnával se s tím už třicet let. Jistě, mělo to své výhody. Všechny smysly měl stokrát bystřejší než normální lidé. Nepotřeboval jíst. Nebyla mu ve vlhkém studeném hradě zima. Všechna zranění se mu zázračně hojila. A samozřejmě… nemohl umřít. Jenže právě ta poslední věc byla spíš kletba než výhoda. Zatím to ještě nebylo tak zlé. Byl upírem jen třicet let, dnes by mu bylo necelých padesát, to bylo ještě dost málo na to, aby ho omrzel život. Problém byl v něčem jiném. Sasuke si nedokázal představit, že to prostě nikdy neskončí. Že nikdy nenastane chvíle, kdy všechny jeho starosti, zmatky, myšlenky zmizí a on bude mít svůj věčný klid. Nechtěl žít navždy, nikdy po tom netoužil. Další věc, která mu vadila, byla ta strnulost. Zasekl se ve věku sedmnácti let a nikdy už jeho tělo nebude vypadat jinak. Ne že by ho mrzelo, že nikdy nepozná kupříkladu problémy s prostatou, ale tak celkově. Nikdy už víc nevyroste, nezmužní. Zůstane už navždycky sotva odrostlý chlapeckému věku. Sasuke se zamračil. Tyhle myšlenky ho zraňovaly, neměl by se v nich utápět, Itachi měl pravdu. A pak tu byla ještě jedna věc, která mu nedala pokoj a neodbytně se mu vkrádala celý den do mysli. Ten mladý blonďák. Sasuke sám nemohl pochopit, proč ho vlastně nechal naživu. Věděl jen, že v tu chvíli, kdy se už už chystal mu prokousnout hrdlo, se něco stalo. Ten jeho pohled. Něco v těch pomněnkových očích ho zadrželo. Už dlouho tak modré oči neviděl. A tak nevinné. Byly jako jasná letní obloha, bez jediného mráčku a stejně tak čisté. Měl z toho kluka zvláštní pocit. S lehce přimhouřenýma očima poklepával prsty na koženou vazbu knihy. Bylo asi půl desáté večer. Noc byla ještě mladá, dalo by se leccos podniknout. Sasukemu zkřivil tvář drobný úšklebek. Sice už dneska spal s Itachim, ale… proč si ještě trochu neužít, když je příležitost? Pro změnu někoho nezkušeného. Černovlasý mladík vstal z ozdobně vyřezávaného křesla a vrátil knihu na své místo na dřevěné polici. Pak se s jasným úmyslem vydal kamennými chodbami směrem ke svým komnatám.