Kapitola 4

Slovutný Harvey Specter byl zpátky. Sádra na ruce sice nebyla zrovna estetickým doplňkem jeho drahého obleku, ale co s tím mohl dělat jiného, než se tvářit, že je to ta nejvhodnější ozdoba známého právníka, jakou si lze představit. S úlevou vydechl, když za sebou zavřel dveře kanceláře. Po těch několika dnech v nemocnici mu známé prostředí citelně chybělo, ale většina lidí pracujících pro Pearson Hardman rozhodně ne.

Překvapilo ho, že na něj Mike už nečekal s nadšeným výrazem, připraven vrhnout se do práce, která je hodna jeho intelektu. Alespoň Donna vypadala upřímně ráda, že je zpátky. Správně, Donna ho nikdy nenechá na holičkách. Byť ho přivítala ve světě živých fackou, na což, upřímně řečeno, měla asi plné právo.

„Donno, kde mám svoje případy?“ zeptal se skrz interkom, jakmile zaregistroval, že je jeho stůl podstatně prázdnější, než jak si ho pamatoval.

„Asi u toho, kdo je po tobě převzal,“ odvětila nejasně. Nemělo smysl z ní tahat víc, zjevně byla sice ráda, že je zpátky, ale stále mu neodpustila, co udělal. Harvey upřímně pochyboval, že by si jeho záležitosti vzala na starost Jessica, takže musely být u Louise.

„Louisi, nemyslíš, že už ses za mě vydával dost dlouho?“ začal s měkkým úsměvem.

„O čem to mluvíš?“ zatvářil se druhý právník nechápavě.

„Moje složky, z mého stolu. Nebo jste si na to museli najmout posilu?“

„Všechno má tvůj koncipient, možná by ses mohl nejdřív zeptat svých lidí, než kolem sebe začneš kopat. A když už jsme u toho, taky bys ho mohl naučit slušnému vychování,“ pokrčil rameny Louis a oplatil mu úsměv. To Harveyho překvapilo. Louis by Mikovi ty případy nenechal, kdyby nemusel. Evidentně musel. Hláška o dobrém vychování ho ale zmátla ještě víc. Chtěl vůbec vědět, co se tu poslední týden dělo? Co nicméně vědět určitě chtěl, byl důvod, proč už Mike dávno nebyl v jeho kanceláři, zvlášť pokud skutečně měl jeho případy. Jestli zaspal, tak si ho Harvey ještě pořádně vychutná.

Jak se ale záhy ukázalo, Mike seděl vzorně na svém místě, obklopen šanony i jednotlivými listy. Některé dokumenty Harvey poznával, jiné viděl prvně, každopádně to vypadalo, že Louis mluvil pravdu a nic než pravdu.

„Dobré ráno i tobě,“ promluvil se značnou dávkou sarkasmu mladíkovi za zády. Ten sebou znatelně trhnul, než se na židli otočil.

„Ahoj,“ pozdravil ho Mike.

„Proč nemám tyhle věci,“ obkroužil prstem zdravé ruky haldu na Mikově stole, „už dávno zpátky?“

„Protože je potřebuju? K práci?“ odpálil ho mladík s nebývalou úsečností.

„Moje kancelář. Hned. A věci vezmi s sebou,“ naježil se starší muž, než odešel středem kanceláře.

Mike odložil věci na konferenční stolek a sebe na gauč, zatímco ho Harvey sledoval ostřížím zrakem. Trvalo ale několik minut, než prolomil ticho.

„Už jsem mluvil s Wilsonem,“ začal, zatímco mladíka pozoroval. „Říkal, že jsi byl u soudu se Stevensem trochu nervózní, ale že jsi byl dobře připravený. Věděls, do čeho jdeš. A poděkoval za přidanou hodnotu, kterou jsi do toho vměstnal.“ Mike neřekl nic, nejistý, co by vlastně říct měl.

„Chtěl jsem ti pogratulovat, to byla dobrá práce, zvlášť pod Louisovým dohledem,“ zkusil Harvey prolomit ledy, které se mezi nimi zjevně utvořily po dobu jeho nepřítomnosti.

„Díky. Můžu se vrátit k práci?“ zeptal se Mike hlasem prostým jakýchkoliv emocí.

„Miku, co se stalo?“ zeptal se, vědom si toho, že ničí svou image sobeckého hajzla.

„Nic,“ odsekl mladík, ale šlehl po Harveym takovým pohledem, že kdyby stál, snad by si i couvl. S tím jeho koncipient odešel.

„Donno?“ promluvil opatrně do interkomu, jakoby se bál, že ho kousne.

„Není tu,“ ozvalo se nabroušeně z druhého konce. Harvey se začal ptát sám sebe, jestli se všichni zbláznili.

Aspoň že měl co na práci, týden dovolené si nevzal, kam mu paměť sahala, a práce se nakupila zhruba podle jeho nejčernějších prognóz. Navíc ho stále bolela žebra a musel se spokojit s jednou rukou, což bylo náročnější, než by se mohlo zdát, byť pravou měl v pořádku. Ukázalo se, že Mike se skutečně neflákal. Vlastně toho udělal víc, než Harvey čekal. Musel projít tisíce stránek, to v žádném případě nemohl stihnout jenom v práci. Staršího právníka to donutilo přemýšlet, jestli na něj tak naléhal Louis. Možná byl jen nevyspalý, a proto se choval, jak kdyby měl PMS.

Frustrovaně odložil pero, když se asi podesáté pokusil podepsat dokument, ale nemohl si ho přidržet druhou rukou, aby neklouzal po stole.

„Donno, vážně bych ocenil tvojí pomoc,“ přiznal s povzdechem, a ke své úlevě sledoval, jak se jeho zrzavá asistentka zvedá ze židle a jde k němu. Blahosklonně mu podržela papír, než na něj vytvořil svůj originální klikyhák, ale když už se měla k odchodu, zastavil ji.

„Co je to s Mikem?“ nedalo mu.

„Co myslíš, ty seš tady nejchytřejší a nejlepší, tak si to zjisti,“ odmítla ho rázně, a odešla dřív, než se Harvey stačil vzpamatovat. No, teď aspoň věděl, že standardní únavou to nebude.

„Nechceš si se mnou skočit pro kafe?“ nabídl svému koncipientovi o hodinu později.

„Musím tohle dodělat do dvou,“ ukázal na stoh ledabyle rozházených papírů, „a pak tohle do rána,“ pokračoval k dalším pěti hromadám. Louisova pomsta byla skutečně nemilosrdná.

„Pomůžu ti s tím,“ nabídl Harvey, a překvapil tím sám sebe.

„Pomůžeš jak?“ zaměřil pohled na sádru.

„Pořád mám ještě jednu ruku, navíc to stejně nemůžeš stihnout sám, to si Louis nepochybně spočítal,“ naklonil hlavu, aby naznačil, že nabídka stále platí. Mike si jen povzdychl, než opatrně přikývl a zvedl se ze židle.

Jízda výtahem byla tichá, ale něco rozhodně viselo ve vzduchu. Harvey pravděpodobně zápasil s touhou něco říct, a Mike se jen tak tak držel, aby nevyhodil na plastovou podlahu veškeré emoce, které se v něm nahromadily za poslední týden. Nakonec se ovládli oba.

Jenže s každou další minutou, kterou Mike strávil v Harveyho blízkosti, to bylo jen těžší. Starší z obou mužů se opakovaně snažil zapříst rozhovor a zjevně zjistit, co Mika tak rozhodilo, kdežto mladý koncipient se jen snažil vypít horkou kávu co nejdřív, aby už mohl pryč. Nechtěl Harveyho odstrčit, ale ještě méně se před ním chtěl sesypat a říct mu, že je pro něj víc než šéf, a i víc, než dobrý přítel a mentor. Byl si jistý, že kdyby to právník věděl, tak by začal promptně couvat. Podle toho, co Mike věděl o jeho osobním životě, byla jen jedna věc, která u Harveyho připadala v úvahu ještě méně než vztah: vztah s jiným mužem. A jakkoliv si dovedl představit trapnost, která by visela ve vzduchu po jeho přiznání, nedovedl si představit, jak by pak s Harveym vycházeli. Jak by spolu měli pracovat.

A tak do sebe hodil zbytek kafe, poděkoval a vlastně utekl zpátky do budovy. První deadline stihl o fous, a musel přiznat, že k té druhé bude potřebovat využít Harveyho nabídky. Ačkoliv, s plnýma rukama práce se míra emoční nerovnováhy snad sníží na snesitelnou úroveň. Popadl první krabici a odnesl ji do prostorné kanceláře staršího partnera, načež zopakoval proces i s těmi zbývajícími. Harvey ho sledoval, jako kdyby byl Rubikova kostka, kterou se zoufale snaží složit.

Díky bohu měl Mike pro jednou pravdu, a nával zcela nudných a nepodstatných papírů mu poskytl imunitu před Harveyho přítomností. Aspoň do jisté míry. Občas, když si myslel, že se advokát nedívá, ho pokradmu sledoval. Nemohl vědět, že Harvey, natolik zvyklý na rutinu, kterou dělali, se po většinu času soustředí na něj. Přesto mu to stále nezapadalo do sebe. Mikovo chování mu nedávalo smysl, jenže Harvey věděl, že Mike obvykle nedělá nesmyslné věci. Stačilo jen aplikovat správný klíč, a všechno to začne fungovat – jenže netušil, který to byl.

Kolem desáté Harvey objednal dvě pizzy. Byli někde ve třech čtvrtinách, a byla to zejména Harveyho zásluha. Věděl co hledat a kde, které dokumenty číst ani nepotřebuje a které dát stranou pro další analýzu. Mohl sice používat jen jednu ruku, nicméně na efektivitě mu to moc neubralo. S tímhle přístupem se Mike stihne možná i trochu prospat.

„Děkuju, Harvey,“ řekl s nepředstíranou upřímností, když seděli každý nad svou pizzou.

„Za jídlo? Prosím tě,“ zavrtěl hlavou.

„Ne, za pomoc. Nemusels to dělat.“ Mike si nemohl pomoct, a začal se ve svém jídle nimrat, ačkoliv měl ještě hlad. Potřeboval soustředit pozornost jinam než na svého šéfa, se kterým by nejradši dělal podstatně jiné věci, než zbytečnou práci pro Louise.

„Louis se ti mstí za to, že jsi dostal moje případy a nepodělal to, nenechám ho tohle kolo vyhrát,“ usmál se, a Mike raději rychle vrátil pozornost k papírům na stole.

„Jestli mi ale vážně chceš poděkovat, tak mi můžeš říct, co se děje,“ upíral na něj Harvey své čokoládové oči. Mike jen rezolutně zavrtěl hlavou.

„Miku…,“ oslovil ho jemně.

„Ne, nechci to podělat, prostě to jenom nechci podělat,“ stáhnul se do sebe, což v Harveym vyvolalo ještě větší starost.

„Miku co se stalo, mluv se mnou, prosím tě.“ A to jedno jediné slovo mladíka téměř zlomilo. Harvey se nikoho nikdy nedoprošoval. Cítil, jak ho v očích pálí slzy, jen nevěděl, proč přesně. Opřel se do pohovky, zaklonil hlavu a dal si přes oči ruku, jen aby ho právník neodhalil. Jenže ten se zvedl, obešel gauč a položil mu ruku na rameno.

„Harvey…,“ zakňučel, než se stihl ovládnout.

„Jsem tady, Miku,“ ujistil ho.

„Jenže to je přesně ten problém,“ pronesl tiše mladší muž.

„Proč je to problém?“ zeptal se, poněkud zmatený.

„Protože… protože když tu seš, tak mám chuť ti všechno říct,“ odpověděl, jako kdyby to něco vysvětlovalo.

„Tak mi to řekni,“ nabídl nepřekvapivě advokát.

„Nemůžu, Harvey, akorát bych všechno zničil.“ Zhluboka se nadechl a snažil se nevšímat si toho, jak se mu zadrhává hlas.

„Miku, jestli tě někdo otravuje, jestli ti někdo něco udělal, stačí jediný slovo a já to vyřídím.“ To mu řekl nejednou, a byl ochoten mu to zopakovat tolikrát, kolikrát to jen bude potřeba.

„Ty,“ vypravil ze sebe, k Harveyho ještě většímu zmatení.

„Cože?“ zeptal se, protože si ani nebyl jistý, jestli slyšel správně. Netušil, co tím způsobí.

„Ty, sakra, ty seš můj problém!“ vyštěkl Mike. „Pořád mi říkáš, jakou ve mě máš důvěru, a že mám věřit já tobě, ale když na to přijde, neznamenám nic, že jo, Harvey?!“ Nechtěl znít tak příkře, ale už se stalo.

„O čem to mluvíš?“ Poodstoupil, nejistý, jak reagovat.

„Nikdy mi nic neříkáš, nikdy nejsem dost dobrej, abys mi věřil tak, jako já tobě, nejsem dost dobrej, abys mi řekl, že nejseš v pohodě, neznamenám dost, abys přemejšlel, co to udělá mně, než se pokusíš zabít!“ Zpětně se narovnal a nechal ruku sklouznout zpátky na měkkou kůži. Harvey, očividně zaskočen, jen zalapal po dechu.

„Víš co, když už jsem v tom, proč to nevyklopit všechno, o moc horší už to stejně bejt nemůže.“ Jakmile s tímhle začal, něco v něm se zkrátka zlomilo. Už mu nezáleželo na tom, jaké to bude mít následky, jen to musel dostat ven, stejně jako všechny ty zadržované slzy, které byly všechny pro Harveyho.

„Kdybys nebyl takovej sobeckej idiot, tak by ti třeba došlo, že nemusíš bejt sám, že by stačilo, že by kurva stačilo, aby ses rozhlídnul kolem sebe. Nezáleží mi na tom, jestli cejtíš to co já, jenom tu chci bejt pro tebe, je to tak těžký pochopit? Je tak těžký přijmout, že můžou existovat lidi, kterejm na tobě záleží?!“ Skončil, a věděl, že to je přesně to pravé slovo. Taky věděl, že teď byl vhodný okamžik se zvednout a odejít, jednou provždy, protože po tomhle už to nikdy nebude jako dřív, ale nemohl. Trochu doufal, že mu ta ventilace pomůže, ale připadal si jen lhostejný vůči celému světu. Hlavu měl skloněnou, takže další slzy už smáčely jen koberec.

„Omlouvám se,“ promluvil Harvey po chvíli ticha a sedl si těsně vedle Mika, zatímco ho jednou rukou objal.

„Omlouvám se,“ opakoval stále znovu, a tiskl si mladíka k sobě, ignorujíce bolestivé protesty žeber.

„V pohodě, už mě můžeš vyhodit,“ povzdychl si Mike, když se trochu vydýchal.

„Proč bych to měl dělat? Protože jsi mi řekl, že ti na mně záleží?“ zeptal se se zájmem, ale jeho koncipient jen pokrčil rameny.

„Nezáleží mi na tobě, Harvey, já…,“ snažil se přijít na způsob, jak to přesně říct, aby nezněl jak čtrnáctiletá holka, „teda, záleží mi na tobě, jenom… jinak než myslíš.“ Opět svěsil ramena.

„Co mi to tu říkáš, Miku, že ses do mě zamiloval?“ Harvey sám nevěděl, jestli má být polichocen, potěšen, nebo zhrozen. Jestli to bylo opravdu tak, tak to představovalo víc komplikací, než kolik si jich jeho vytrénovaná právnická mysl stihla za tu chvilku vybavit.

„Promiň,“ špitl Mike vedle něj, a přikývnutím potvrdil Harveyho domněnku.

„Ne, za to se neomlouvej, jen… nevím, co na to říct,“ přiznal advokát váhavě, protože to skutečně nevěděl. Pro jednou byl Harvey Specter umlčen.

„To je v pohodě, já to chápu, vážně,“ zvedl Mike hlavu, pousmál se a byla v tom divná kombinace zklamání, smutku a rezignace.

„To mi teda nepřijde. Poslouchej mě, a poslouchej dobře.“ Zhluboka se nadechl, zatímco pečlivě zvažoval každé slovo. Tohle byla ošklivě citlivá situace a on to opravdu nechtěl zkazit. „Nemůžu říct, že jsem na tom stejně, ale, a tohle je opravdu důležité, takže nakopni svůj mozek a dobře si to zapamatuj. Zaprvé: zapomeň na odchod z firmy, to se stane jedině přes mojí mrtvolu. Zadruhé: opovaž se přede mnou ještě někdy něco takového schovávat. Zatřetí: nech mi pár dní, ať to vstřebám, nechám si to projít hlavou. Asi tušíš, že tohle jsem moc nečekal. Záleží mi na tobě, Miku, což doufám víš, ale nevím, jestli jsem s to se pouštět do něčeho takového, co mi tu nabízíš. A opakuju, že to nevím, a tak to prosím ber, ale nehodlám to jen tak smést ze stolu, to ti můžu slíbit.“

Mladší z dvojice se zmohl jen na jednoduché přikývnutí. Upřímně řečeno to dopadlo o dost líp, než si představoval. Harvey ho neseřval, nevyhodil ze svojí kanceláře a svého života, nevysmál se mu a ani mu neřekl, že od jeho osobního života má dát ruce pryč. Když na to přišlo, připadal si možná až trochu hloupě, že si to doposud představoval tak tragicky.

„Pojď, doděláme tu práci, už toho není moc, a radši obětuju jednu noc, než pohled na Louisovu tvář, až mu to ráno předáš,“ poplácal Mika po ramenou, než se zvedl.

„Jo, to zní jako plán,“ dovolil si úsměv koncipient, neskonale vděčný za Harveyho nabídku opustit téma a víc už o tom nemluvit. Se znovunalezenou chutí vzal nejbližší štůsek a jal se ho pročítat.

Byli hotovi za hodinu a půl, Mike poskládal všechno zpátky do krabic a začal je postupně odnášet. Harvey chtěl zjevně pomoct, a než ho Mike mohl zastavit, pokusil se zvednout jednu z krabic, i přes sádru a žebra a stále citlivou pooperační jizvu. Velmi rychle si to rozmyslel, ale neubránil se bolestivému zaúpění. Mike urychleně položil krabici, kterou zrovna držel, a ve vteřině byl u Harveyho a pomáhal mu si sednout.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se, a hlas prozrazoval přemíru emocí.

„V pohodě nevím, v pořádku ano,“ pousmál se právník.

„Jenom odnesu ty krabice a zavolám taxi, ano?“ ujistil ho Mike, jako kdyby mluvil na malé dítě.

„Neboj, nikam neuteču,“ zasmál se Harvey, kterého všechna ta starost snad i trochu dojala.

Když byli pohodlně usazení na zadní sedačce žlutého taxíku, předběhl Harvey Mika se svojí adresou. Mike tomu nepřikládal žádnou váhu, dokud nezastavili před budovou, ve které Harvey bydlel, a starší muž ho nepostrčil ven.

„Harvey? Co to děláš?“ zeptal se opatrně, zatímco sledoval vzdalující se zadní světla taxíku.

„Výjimku z železného pravidla. Dneska spíš u mě,“ začal Harvey, a když viděl, jak se Mike začal ošívat, spěšně dodal: „V pokoji pro hosty, Miku. To, co jsem řekl, myslím vážně, ale kolo máš v práci a navíc si ráno můžeš půlhodinu přispat, když to máš blíž. Myslím, že trocha spánku by ti neuškodila.“

Ve skutečnosti chtěl mít Mika poblíž, až se ráno probudí. To, co se mezi nimi tenhle večer odehrálo, nebylo jen tak, a Harvey měl svou teorii o tom, jak moc začne Mike panikařit, až se ráno probudí a všechno se mu to vrátí jako bumerang.

Nicméně zdálo se, že koncipient sám už byl příliš unavený na to, aby Harveyho vysvětlení analyzoval, a tak jen přikývl a poděkoval.