Kapitola 4

Erika na svého spolužáka nevěřícně zírala. Kdyby mohla, čelist by jí upadla, a zakutálela se někam pod postel. Nemohla tomu uvěřit. Nebo nechtěla?

Teo byl od začátku roku zvláštní. Jemnější, zakřiknutější, méně společenský. Byl přesný opak svého bratra, který se už stihnul stát malým casanovou ročníku, a pomalu šlapal na paty školní star. Najednou to všechno bylo logické- ten rozdíl mezi nimi… Teo nepokukoval po dívkách, jako ostatní. Dokázal se s Erikou bavit o věcech, kterým kluci z velké většiny nerozuměli- chápal jí.

Zatímco se všichni kluci- v čele s Oliverem- předváděli, on seděl stranou a raději je pozoroval.

Dávalo to smysl. Teď už ano…

Teo polknul. Začal litovat, že jí něco řekl. Bál se. Její reakce, a toho, že v pondělí bude celá škola vědět, jak to s ním je. Zase ryl botou do podlahy, a nervózně si pohrával se šňůrkou od mikiny, která ležela přehozená na křesle. „Pochopím to…“ zamumlal.

„Co?“ Erika se probrala z tranzu. Zatřepala hlavou, abysi jí pročistila.

„Když…“ Teo si připadal jak malé dítě, „Když už… Prostě, když se zachováš, jako by se zachovali ostatní…“ vyhrkl. Oči měl pevně upřené na podlahu. Bál se Erice podívat do očí.

„Jak by se zachovali ostatní…?“ zeptala se Erika, i když odpověď znala.

„Odsouzení, posměch, urážky, a tak… Tohle všechno… Přežiju to… Minulej rok sem taky přežil…“ mumlal Teo. Nečekal, že se celý večer takhle zvrtne. Myslel… Myslel špatně.

Měl dojem, že si s ním Erika rozumí jako s kamarádem. Dobrým kamarádem. Ale teď, když tam tak seděli a nervózně mlčeli, už nic nebylo tak jasné a průhledné- tak předvídatelné- jako dopoledne. Všechno bylo jinak.

Chvíli bylo ticho. Anka a Arka po sobě házely zmatené pohledy. Co to do těch divnej dvounohejch potvor vjelo? Proč se neperou o nějakou hračku, nebo nekoukal na ty běhající obrázky?

„Ty, Teo…“ prolomila ticho po chvíli Erika. Byla překvapená, možná dokonce šokovaná tím, co jí řekl. Očekával od ní reakci pitomce. To ji na jednu stranu urazilo, ale na druhou se to snažila chápat. Musel se setkat s takovým přístupem, když tak mluvil.

„Hmmm?“ zabručel Teo nazpět. Čekal, co řekne… Půjde? Nebo bude lepší než ostatní?

„Nedokoukáme ten film?“ Erika Tea svou otázkou překvapila. Jestli něco nečekal, tak to bylo právě tohle. Zmateně přikývl na souhlas, „Když chvilku počkáš… Musím převlíct postel…“ a vydal se do hlubin skříně hledat dostatek povlečení na jeho nemalou postel.

Erika se k němu tiše přidala.

Společně v tichosti přestlali postel, společně bez jediného slova znovu pustili film, a spolu v naprosté tichosti film sledovali.

Najednou ani jeden nevěděl, co říct. Hlavou se jim zběsile proháněly nejrůznější myšlenky, oboum na stejné téma- Teova orientace.

„Haloo?! Je někdo doma?“ ozvalo se zezdola.

Anka a Arka se probraly z polospánku, a vystřelily dolů.

Teo dál zarputile pozroval běhající obrázky na televizi, a Erika vypadala, že to dokonce vůbec nevnímá.

„Haloo?!“ do pokoje se vřítil rozzářený Oliver. Úsměv mu ovšem rychle povadl, když viděl Tea a Eriku, jak nepřítomně koukají na film, a oba se tváří, jako by rozžvejkali velmi kyselý šťovík. „Hej, … Haló…? …Ehmm… Děje se něco??“ Oliverovo nadšeníí se vytratilo do prázdna, nenávratně pryč.

„Ne, nic…“ špitla Erika, a nejistě se na Olivera usmála.

„Teo…? Fakt je všechno v pohodě…?“ ujišťoval se Oliver ještě přímo u bratra, který mu mlčky přikývl. Jeho oči ale mluvili sebe. Něco se od jejich odchodu změnilo.

Do pokoje dotančila Ema. Na tváři měla zasněný výraz a něco si broukala. Protančila kolem Tea, pozdravila je a zmizela ve svém pokoji.

Oliver se, i přez nejistotu z dění v Teově pokoji- a hlavě-, musel ušklíbnout, „Ale vážně jsou jenom kamarádi…“ poznamenal ironicky.

Teo se konečně probral z částečného tranzu, a překvapeně na bratra zamrkal.

Oliver místo odpovědi mávnul rukou, „Nic… Jen Ema konečně dostala trochu rozum…“

„Aha…“ zamumlali Teo s Erikou jednohlasně.

Oliver pochopil, že dneska už se moc zábavy konat nebude, tak zalezl za ně a dokoukal s nimi film. Baštil u toho netknuté lupínky a sladkosti. Když se mu Teo tiše zmínil o čokoládě od Eriky, vesele se na ní vrhnul, a za pár minut zmizela v hlubinách jeho žaludku i ona.

Erika hlasitě zívla. Film zrovna skončil, a na ní se projevila celodenní únava. „Tak, já si půjdu lehnout… Dobrou noc.“ sklouzla z postele, a vyrazila vstříc pokoji s postelí připravenou jenom pro ni.

„Dobrou, Eriko…“ mávnul za ni Oliver.

„Dobrou noc…“ zamumlal Teodor, který už vypnul DVD, a praštil sebou do peřin.

Jakmile se za Erikou zavřeli dveře, skočil na něj Oliver, a uvěznil ho pod sebou. „Co se stalo?!“

Teo si zakrýval rukama obličej, a snažil se sám sebe přesvědčit, že neexistuje. „Nic…“

„To vidim… Nejsem slepej, bráško,“ utrousil kysele, když se snažil sundat Teovi ruce z obličeje. Když se mu to podařilo, kouknul mu do očí a zamračil se, „Vypadáš, jako kdybys spolknul citron… Něco se stalo! A nepřesvědčuj mě o opaku…“ propaloval ho pohledem, a Teovi kroucení se a zmítání vůbec nepomohlo. Za chvíli to vzdal…

Podíval se stranou, oči upřené na ornament na jednom polštáři. „Už to ví…“

„Co?“ Oliver absolutně nechápal, co to Teo říká.

„TO…“ naznačil Teo velmi důrazně. Červeň mu stoupala do tváří, stejně jako pokaždé, když o TOM mluvil.

Oliver se chvíli nechápavě poškleboval a dokola si opakoval „to“, než ho to konečně trklo. Vyskočil na nohy, div Tea nerozdupl a vypískl: „Cože?! A to tu jako jen tak seděla?“

„Předtím, nebo potom…?“

„Předtím, potom- to je fuk… Proč si jí to řekl?!“ vyzvídal Oliver netaktně horlivě.

Teodor se posadil do tureckého sedu a v prstech žmoulal cíp jedné peřiny. „To… Ono… Anka s Arkou… Byly jak čuňata – musel sem je vykoupat… Erika – ona… Pomáhala mi. Oba sme byli špinaví a pak… Víš… Ona zkusila…“ mumlal si pod nos Teo a lezlo to z něj jak z chlupaté deky.

„Co?! Co zkusila?“ vyzvídal Oliver dál. Teo nechápal, jak to, že je jeho bratr tak tupý.

„No… Pusu…“ hlesnul skoro neslyšně.

Oliver se chytil za hlavu, seskočil z postele a zběsile pochodoval po pokoji.

Teodor nechápal, co řekl tak strašného, že jeho bráška tak vyšiluje.

„A tys určitě cuknul, ona se rozbrečela, a tys jí to  vyklopil, aby ses necítil tak vinnej, že jo?“ shrnul Oliver a hlasitě dupnul.

„No… V podstatě máš pravdu…“ Teo žmoulal cíp polštáře a mučednicky koukal na matraci.

„A to se nebojíš, že to bube v pondělí vědět celá škola?? Ty ses snad úplně zbláznil!“

„Nerozčiluj se… Děláš, jako bych vyzradil státní tajemství…“ brouknul Teo…

„No já nevim, kdo se tu za každou cenu snaží chovat „normálně“. Já to teda nejsem…“ jančil Oliver dál, až ho byl Teo nucen uklidnit polštářem, který po něm vší silou hodil.

„Nech toho, já jí věřim, abys věděl…“ načež padl do peřin a tvářil se, že spí… A je uražený.

Oliver juknul po bráchovi, který ho velkoryse ignoroval. Pak si k němu přisedl a jemně do něj šťouchnul. „Spíš…?“

„Nech mě o tom chvíli přemejšlet…“ zabručel Teo a demonstrativně hlasitě zívnul.

„Tak promiň…“ Oliver se ho snažil rychle udobřit… Nesnesl by, kdyby na něj byl Teo uražený dýl jak pět minut. Na to si spolu moc rozuměli.

Teo si povzdychl a otočil se k bráchovi, „Ok, v pohodě… A… Jaký bylo rande?“

V tom okamžiku se Oliver řozzářil jak měsíček na hnoji a honem začal Teovi vyprávět, jaká je Nora úžasná a krásná a dokonalá a tak dále.

„Dobré ráno…“ zívl na celé kolo Teo, který se po deváté hodině konečně odebral k snídani. Oliver se už cpal, Ema spořádaně konzumovala jogurt. „Dobré.“ pozdravili ho umisono.

Teo zasedl k snídani, kterou mu Ema připravila, a upil pomerančového džusu. „Kde je Erika…?“ zeptal se. Bylo mu divné, že by byl někdo větší spáč než on… Dobrá, ten den to se spánkem zase tolik nepřeháněl, ale i tak byl prozměnu poslední ze sourozenců.

„Tady…“ ozvala se odpověď od schodů. Erika už byla oblečená, upravená, a jak se zdálo, i plná energie, která Teovi poslední dobou zoufale scházela. „Dobré ráno, Teo,“ usmála se na něj, a přisedla ke stolu. Zatímco na ni Teo nechápavě zíral, Ema jí nabídla mezi jogurtem a „strašně kalorickými“ toasty. Erika za Oliverovy pochvaly chňapla toast, a s chutí se do něj zakousla.

Teodor nechápal… Po tom včerejším karambolu myslel, že s tím pár dní nebude mluvit… Natož se na něj usmívat. Viditelně se spletl, ale mile spletl. Že by kromě jeho bratra přecejenom existovali lidé, kteří ho hned neodsoudí?

„Nad čim přemejšlíš? Takhle po ránu?“ rýpnul si do něj Oliver.

„O ničem…“ vyhrkl Teo, který vyletěl jak pružinka. Obě děvčata se zasmála.

„Snad nejsi zamilovanej…“ pronesla zasněně Ema.

Erika se zatvářila, jako že neexistuje a Teo výrazně protáhl obličej: „Tak to nehrozí…“

Ema pozvedla významně levé obočí. ,Co sem zas řekla?‘ problesklo jí hlavou, ale nechala to být.

Erika dojedla toast a trochu se zavrtěla na židly. Jukla po hodinkách.

„Už budu muset jít… Našla jsem si autobus, kterým pojedu, a než dojdu na zastávku…“

Teo trochu zklamaně přikývl.

„To kvůli našim…“ dodala Erika honem, když viděla jeho kukuč nakopnutého štěněte.

Erika autobus stihla, odjela, a Teo zůstal doma s myšlenkou, jak hrozně jí asi musí být, po tom, jak se předešlý večer zachoval.

S podmračeným výrazem zapnul počítač, a snažil se velkoryse ignorovat už hodinu telefonujícího Olivera a Emu, která se vznášela stále někte v oblacích.

Nepřítomně koukal na Loveless, a snažil se nemyslet.

Asi ve dvě hodiny Teovi na spodní liště obrazovky zablikala zpráva. Icq měl zapnuté už automaticky, přesto že neměl příliž lidí, se kterými by si povídal.

Psal mu nějaký Eric…

Teo se ošil, a zprávu otevřel. Měl poněkud neblahé tušení, kdo to vlastně je.

Eric: Hodláš mi to tričko vrátit??

Zásah… Byl to TEN Erik, který ho napadl jako první… Proč mu ale psal kvůli jednomu hloupému tričku? Teo mu ho přeci chtěl přinést v pondělí.

Ale stejně odpesal:

Theo: To se ho už nemůžeš dočkat?

Eric: Ne, jen sem se chtěl ujistit, že se ho vůbec dočkám…:P

Theo: Je vidět, co si o mně myslíš >:-(  V pondělí ho máš ve škole…

Theo v domění, že „debata“ skončila, okno s jejich konverzací zavřel.

Po pěti minutách se lišta znovu rozblikala.

Eric: Co nos?

Theo: Žije… Co ta péče?

Eric: Nesmim se zeptat?

Theo: …….Ty? ……Ne…

Eric: Sestra vás pěkně naočkovala :-/

Teo se na obrazovku zaškaredil. Jaký očkování? On nebyl hned první den nepříjemnej…

Theo: Pan dokonalý se ozval…

Eric: A mistr ironie odpověděl…

Theo: Dej mi pokoj…

Asi tři minuty čekal nějakou „drsnou“ odpověď, která nepřišla. Tak raději icq vypnul definitivně, a s ním i celý počítač.

Vstal z křesla. Rozhodl se jít si hrát se psama…

Pohled se mu zastavil na tričku na topení. V tu chvíli měl chuť ten čistý vonící kus látky rozškubat, zadupat do prachu a nakonec vyhodit. Ovládl se, a raději rychle odešel.

Anka s Arkou málem zešílely radostí, když si jich „konečně někdo“ začal všímat.

Celou následující neděli měl Teo zkaženou. Ani Oliver, který prováděl psí kusy, aby ho rozesmál, s tím nic neudělal. Teo měl všeho dost. Školy, Erika, randění sourozenců, Erika, učení, Erika, sebe, Er… Teo si vynadal. Ten zatracenej kluk se mu neustále vybavoval. Jako trapná scéna filmu, na který jste ani původně nechtěli vidět, a ten se vám za to teď mstí neustálým promítáním oné části.

A pak přišlo pondělí. Zatracený, otrávený pondělí, a s ním i dlouhé vyučování ve škole.

Když došel na nádvoří, Erika už tam stála, a viditelně na někoho čekala. Jak se ukázalo, ten někdo byl teo. Když ho zahlédla, hned si to k němu namířila.

Oliver i Ema, se rozběhli za svými vyvolenými, takže, když k němu Erika došla, byl sám.

K jeho nemalému překvapení ho přátelsky objala. Mile se u toho usmívala, a vůbec vypadal tak nějak pozitivně.

Teo naprosto nechápal, která bije, dokud mu to Erika se smířlivým hlasem nevysvětlila. „Ty Teo, víš, uvědomila jsem si, že to co se stalo, bylo vlastně asi dobře. Kdyby sme spolu… teoreticky… No prostě jednou bysme se museli rozejít. Jestli v dobrém, nebo ve zlém, to je jedno, ale já bych přišla o člověka, na kterym mi začalo strašně rychle záležet a já myslím, že mi ten člověk i rozumí- že mi ty rozumíš. Nevim, jak to cítíš ty, ale já myslím, že takhle je to správně… Co říkáš?“ dokončila svůj proslov otázkou. Neustále Teovi koukala do očí, a ten z toho všeho byl poněkud paf. Chvíli na ni jen tak zíral, než mu konečně došel význam jejího proslovu.

Svět náhle zrůžověl, den se rozjasnil, a Teo se rozzářil jako sluníčko.

Popadnul Eriku kolem pasu a zvedl jí do vzduchu.

„Co to děláš, ty blázne?! Pusť mě!“ vypíska Erika překvapeně.

Teo jí postavil poslušně na zem, ale ještě si neodpustil jí obejmout: „Děkuju ti!“ řekl jí vesele, než ji definitivně pustil.

Okolí na ně koukalo jak na dva blázny, jim to bylo jedno.

Jedno to ale nebylo jednomu stínu u dveří budovy, který se tvářil poněkud zklamaně.

Teo se s Erikou po boku vydal do třídy. Když vycházeli schodiště, Erika do něj šťouchla: „Ty Teo?“ oslovila ho s legračním výrazem, který mohl být nazván poťouchlým.

„No?“ zafuněl Teo, který těžce se schody zápasil.

Erika se rozhlídla, jestli někdo neposlouchá, „Líbí se ti nějakej ze třídy?“ zeptala se vyloženě provokativně. Měla výraz dohazovačky čichající kšeft.

Teo na ní na chvilku vytřeštil oči. Pak se ale zasmál, šťouch jí mezi žebra: „Ježiš, Eriko!“ a rozběhl se ke třídě, jelikož zazvonilo na hodinu.

O velké přestávce nechal Teo Eriku napospas spolužačkám, které s ní autně něco „strášně důležitého“ probrat, a Olivera čutálistům, kteří zase někde vyloudili míč.

Chtěl vyřídit jedinou věc, která ho ten den tížila. Vzal tričko zabalené do igelitky a zamířil ke 3.B.

Nakoukl dovnitř. Bylo tam spousta jemu neznámích lidí, kteří na něj upřeli svou pozornost. Jeden z nich, kluk obklopený všemi děvčaty, si k němu popošel: „Hledáš tu snad někoho?“ zeptal se ho.

Teovi byl už od pohledu nesympatický. Potlačil znechucený úšklebek, a chystal se k peprné odpovědi, ale někdo mu skočil do řeči.

„To už ti holky nestačí, Dominiku? Rozehráváš na druhé frontě?“ ozval se známý hlas za Teodorovými zády.

Jmenovaný si Tea změřil pohledem, který následně upřel na přezpříliž vyrovnaného Erika, „Nejsem ty…“ a zavřel Teovi i Erikovi dvěře před nosem.

Erik to přešel s přehledem a zaměřil se na Tea, „Ahoj…“ pozdravil.

„Ahoj…“ pípnul Teo a strčil Erikovy do ruky igelitku s tričkem, „Je vypraný…“ houknul se sklopenýma očima a už se měl k odchodu.

Erik se pousmál-poušklíbl a Tea zastavil, „Dík… Hele… Nechceš odpoledne vyrazit ven?“ zeptal se naprosto klidně, jako by byli dobří kamarádi.

To byl pro Tea už druhý šok toho dne, a on něvěděl, jestli je tenhle kladného charakteru, nebo jestli je za tím nějaká bouda… „Proč?“

„Víš, oni i lidi jako já chtěj mít kámoše…“ Erik pokrčil rameny, jako by o nic nešlo.

„Proč já? Máš dost spolužáků…“ nechápal Teo dál.

„Možná proto, že jsi mě zatim jako jediný na týhle škole bezmyšlenkovitě neodsoudil. Teda myslim…“ odpověděl Erik.

„Neodsoudil…“ potvrdil mu Teo, který z toho byl trochu vyplesklý.

„Noo… Tak půjdem…? Jen do města… Pokecat… Jak chceš…“ nadhodil Erik znova.

„Noo já…“ Teovi v té chvíli zkolaboval mozek, a on už chtěl být jen pryč, „Dneska nemůžu… Jindy…“ a odklusal honem pryč. Nechápal, jak mohl takovou blbost plácnout… Jak, jindy???

„Já to prostě nechápu… Proč mi mozek takhle blbnul??“ stěžoval si později odpoledne v cukrárně Erice. Oliver se na něj na příliš překvapivě vykašlal… Měl rande s Norou…

Erika mlsala šlehačkový dortík, a Teo se cpal jedním chlebíčkem za druhým.

Erika se poťouchle usmívala, a poslouchla jeho nesouvislé žvatlání. Nakonec to zase nebylo tak špatné… Mít kamaráda gaye… Měl podobné problémy, jako ona… Ale nepištěl, nechytal deprese, když mu lak neladil s pletí, a tak podobně. Bylo jí s ním moc fajn.

„Líbí se ti…?“ zeptala se zničeho nic, čímž přetrhla Teovu nit.

Vyjeveně na ní civěl, „Cože?“

„Líbí se ti? Erik…“ zopakovala mu, a vlemi dobře se bavila tím výrazem v jeho obličeji. Směs nepochopení, překvapení a zděšení zároveň…

„No to ani náhodou!“ zvolal Teo rozrušeně, a lososový chlebíček málem skončil na jeho tričku.

„Líbí se ti…“ teď už Erika konstatovala.

„Nene…“ bránil se Teo urputně. Tím ale jen přidával Eričiným slovům větší váhu.

„Jojo…“ trvala si na svém… A Teovi jeho byla veškerá obrana k ničemu…

Nakonec se sklidnil, ale trochu přihlouplý výraz byl důkazem, že o tom přemýšlí.

„Noo… Možná… Trochu… Trošku…“ prsty naznačil to jeho trošku, které Erika přesněji vyjádřila oběma rukama úplně roztaženýma do stran.

„Takhle je to tví trošku, ty trdlo…“ zasmála se…

„Ty…“ Teo měl chuť po ní něco hodit… Polštář by byl ideální, ale nebyl po ruce, „To si říkáš kamarádka?“ prohlásil na oko uraženě.

Erika se začala nepříčetně smát, a Teo po chvíli taky.

„Seš hrozná, víš to?“ zeptal se jí, když se trochu uklidnili.

Erika pyšně přikývla. „Samozřejmě…“ na což se Teo plácnul do čela a málem sjel z židle.

„Hele, tak s ním někam běž… Jednou tě to nezabije, a ty si ujasníš, jestli je vlastně ten hodnej, nebo ten zlej…“ podpořila Erika nepřítomného Erika.  (pozn. lepší jména už sem prostě vymyslet nemohla…)

„Hmm… Když já nevim…“ zabručel Teo šťourající se ve vaječném chlebíčku.

Erika si nemohla pomoct. V ten okamžik jí její kamarád připadal jako dvanáctiletá puberťačka, která se rozhoduje nad předem jasnou věcí, a to, jestli si vezme růžovou, nebo růžovou.

„Víš co? Dělej si co chceš… Ale pak se nediv, když si tě nebude všímat, když ho budeš ignorovat a odstrkávat od sebe…“

„Já ho přece neodstrkuju…“ brouknul Teo nepřítomně a povzdychl si. Ze snění ho probudil až Eričin smích.

„Vážně se ti líbí…“ prohlásila výtězoslavně.

„Hej…!“ vykřikl Teo, když si uvědomil, jak to muselo hloupě vypadat, a zatvářil se jako boží umučení. „Za co, bože? Za co??“