Kapitola 4

Byly to dva dny. Přestože Michael sliboval vše při starém, všichni věděli, že se hodně změní.

Lucian nehrál smutně, jen divoce a temně. Byl v něm strašný vztek z toho, jak rychle se mladík oklepal. A proto, že se nakonec rozhodl zůstat. Veškeré Lucianovi jistoty tak zmizely a zůstal jen upřený pohled jantarového oka, který ho provázel na každém kroku. I když byl Damian třeba na úplně jiném konci panství. Michaela a Alexandra si obmotal kolem prstu, a manipuloval s jejich hloupou důvěřivostí, jak chtěl- to si alespoň Lucian myslel, kdykoliv viděl ty tři, jak se spolu klidně, až vesele baví. Jako by si odlehčovali od vlastní zrůdnosti, pomáhali si navzájem to překonat. Takový nesmysl. Lucian je za to nenáviděl. Že se s tím naučili žít. A on trpěl. Trpěl minulostí. Trpěl tím, k čemu ho jeho zkažená duše dovedla. Trpěl, když ho Damian probodával jantarovým okem, a dával mu jasně najevo, že jeho strach už zmizel.

Aniž by si to uvědomovali, začali se Lucian a Damian, potkávat stále častěji. Začali spolu tiše válčit o to, kdo je silnější, kdo déle výdrží pohled toho druhého… A Damian každý večer chodil poslouchat Lucianův klavír, a beze strachu sedával v křesle kousek od dveří, za nimiž Lucian hrál.

A jak jejich vzájemné tiché soupeření pokračovalo, Damian zacházel dál ve svých provokacích. Nemohl si pomoci. Lákal ho ten adrenalin, ten pocit bezpečí v nebezpečí. Musel ho provokovat. Cítil pak, že žije- že ho to svým způsobem uspokojuje, když vidí Luciena, jak zuří. Když vidí emoce, které u něj jinak cítit přez všechny schopnosti nemohl.

Byli tři hodiny ráno. A Damiana právě probudil klavír, do kterého Lucian nemilosrdně bušil, aby se vybouřil ze zlých snů. Mladík vstal a v noční košili, bez pásky nakráčel přímo k Lucianovi do pokoje. Probodli se jedním vražedným pohledem, když vrazil do dveří, a následně miliardou dalších, když se Damian provokativně usadil na pohovce, jen malý kousek od klavíru.

Naschvál probodával Luciana pohledem. Začal si uvědomovat, jak moc to na něj působí. Vnímal tu nenávist, která z něj čišela, opájel se jí, pronikal do ní hloubš, ve snaze najít, kdo je jejím původcem. Cítil, že v ten okamžik může cokoliv. Může nenávidět stejně jako Lucian celý svět. Svým způsobem se mu tak ulevilo. Nemusel to v sobě potlačovat.

Hudba ustala stejně nečekaně jako začala. Lucian vstal s nečitelným pohledem od klavíru a zamířil přímo k Damianovi provokativně rozvalenému na pohovce.

„Odejdi,“ zavrčel temně, když k němu přidřepl a silně jej chytl za čelist. Damiana to zabolelo, ale ustoupit nehodlal. Vzbouřil se v něm jakýsi pocit- potřeba vnímat emoce někoho jiného. Nechtěl se utápět ve vlastních, a Lucian byl tolik tajemný a nenávistný, až ho fascinoval. V tu chvíli nepřemýšlel nad důsledky.

Strhl ze své tváře Lucianovu ruku a divoce se mu přisál na rty.

A zaskočený Lucian se nebránil. Na povrch se prodrala touha po jakémkoliv fyzickém kontaktu, strhla ho vášnivost a velikost jeho chtíče. Bylo to tak dlouho. Hrubě Damiana vytáhl na nohy a vmanipuloval ho až ke stolu, na který ho bez otázání vysadil. Damian, stejně pohlcený vlastní touhou a zároveň opitý sílou a bořlivostí Lucianových emocí, z něj jen rychle strhával oblečení, které mu tolik překáželo v objevování tajů Lucianova chladného těla. Nepřišlo mu to zvláštní, ani divné, že ho tolik přitahoval muž. Navíc v podstatě mrtvý muž. Přišlo mu to jako přirozený, né-li nutný vývoj věcí.

Konečně objevil poslední část své vlastní existence. Už nic nemohlo být šílenější, než jeho obyčejný život- proto se nad tím vůbec nepodivoval, a jen využíval těch okamžiků, kdy měl Luciana ukořistěného pro sebe, mohl se utápět v jejich chtíči a emocích. Když ze sebe konečně strhali veškeré šatstvo a Lucian do Damiana proniknul, prodral se z Damianových úst slabý bolestivý výkřik.

V mžiku byl utišen dalšími divokými a vzrušujícími polibky, které mu dali rychle zapomenout na veškerý tlak a bolest. Začínal vnímat, jak moc jej to vzrušuje, když do něj Lucian přiráží a on mu s chutí vychází vstříc. V ten okamžik bylo úplně jedno, že pro Luciana byl jen kusem masa, který tišil jeho touhu i bolavé srdce. Nezáleželo na tom, že ve skutečnosti měl Lucian před sebou tvář někoho úplně jiného. Bytosti, jíž miloval a zároveň nenáviděl z celého srdce.

Netrvalo to ani dlouho, ani krátce. Pro Damiana to byla slastná věčnost, která utekla příliž rychle. Pro Luciana konec znamenal rychlé vystřízlivění a uvědomění si svých chyb. V duchu se nenávistně proklel. Damian, zmožený vší tou fyzickou námahou a dlouhým dnem po pár okamžicích usnul v Lucianově neupřímném a chladném objetí. Chtěl to zažít znova, alespoň ve snu.

Lucian mohl jen zatnout hrdost a přenést toho mladíka alespoň na pohovku, kde přez něj ledabyle přehodil lehkou deku. Co nejrychleji se oblékl a zmizel v temných lesích kolem sídla. Měl jen pár hodin do smívaní, aby si provětral hlavu a ujasnil si, co to vlastně všechno mělo být. Co mělo jeho vlastní chování znamenat. Toho kluka přeci nenáviděl.. Drze narážel na Lucianovy chyby, nebál se ho, a navíc.. byl mu tolik podobný.. Jako by byl dvojče, které přišlo trápit jeho vzpomínky na minulost.  A to jeho oko. Jako by vidělo a vnímalo úplně všechno, co cítí..

Ta tenká hranice, která je mezi láskou a nenávistí v Lucianově pžípadě skoro vymizela. To co nenáviděl ho nesnesitelně přitahovalo. Musel to ovládnout. Nenáviděl se.

Damian se probral velmi brzy ráno. Byl polámaný, nahý a vůbec ne ve své posteli. Pomalu si uvědomoval, co se včera stalo. I tu bolest, i ty slastné pocity potom..  Jediné, co si neuvědomil, kam zmizel Lucian. Cítil, že tohle nebyl začátek krásného vztahu. Raději posbíral kousky svého oblečení a zamířil do svého pokoje.

Skoro se vyděsil, když na svůj obličej pohlédl v zrcadle. Byl viditelně unavený a strhaný. Ale za tím vším byl slabý úsměv a spokojenost z uspokojení. Prokleté oko jasně zářilo, jantarová a zlatá v duhovce se divoce mísily a vřely, jakoby dosáhly přesně toho, co potřebovali…

Ušklíbl se. Nebyl naivní. Jestli bude chtít, aby se ta noc opakovala, bude si další muset těžce vybojovat. Opláchl se, upravil a pomalu se vydal do jídelny, kde seděl Alexandr s Michaelem a o něčem si vzrušeně šeptali.

„Dobré ráno, děje se něco?“ pozdravil je Damian a zasedl se stolu k nim. Za pár sekund se objevil majordomus s připravenou snídaní. „Děkuji..“ poděkoval Damian slušně a se zájmem se zadíval na bratry, kteří si vyměňovali významné pohledy a evidentně uvažovali, jestli mu téma hovoru mají sdělit.

Damian si stihl oloupat pomeranč a namazat chléb, než se konečně Alexandr rozhodl promluvit.

„Ehm.. Dobré ráno.. No, totiž. V noci Lucian hrozně v pokoji vyváděl. Bůh ví, jak to tam teď vypadá. A teď není k nalezení.. Byl to velký rámus, neslyšel jsi to? Nebo nevíš, kde je?“ oba se zdáli rozrušení. Asi nebylo zvykem, aby Lucian byl někde jinde, než ve svém pokoji, nebo v domě na očích.

Damian potlačil zakuckání, když špatně kousnul do proužku pomeranče, „ne, spal jsem jako dřevo.. Vy, jste se tam nebyli podívat?“ trochu s obavami v hlase se ptal, jestli nebyli přistiženi.

Michael zavrtěl hlavou, „když se Lucian rozčílí, je lepší mu jít z cesty a nechat ho vybouřit. Je zbytečné nechat si ublížit, když ho to normálně přejde samo.“

„Aha..“ Damian se uklidnil a radši se zakousnul do jednoho z obložených chlebů. Alexandrovi však jeho nenadálé uvolnění neuniklo. Zadumaně se zamračil a uvažoval, co by za tím mohlo být.

„Půjdeš se podívat na koně, Damiane?“ Michael dychtil po dalších zážitcích při pohledu na Damiana, jak sedlá a jezdí napohled nejezditelné koně. Byl to úchvatný pohled na trpělivost, vůli a rozhodnost. Na krásu koně a sebejistotu svého nového přítele.

Damian mu ryhle přikývl a ještě rychleji snědl zbytek snídaně. Oba se oblékli a vydali se k ohradě.

Alexandr zůstal u stolu, pohled upřený na dveře. Čekal, než se jeho druhý bratr objeví. Doufal, že si Lucian vzal dostatek oblečení, které ho skryje před světlem. Oknem na druhé straně jídelny občas zkontroloval Michaela s Damianem. Byli úplně zabraní do koní.

Bouchly dveře.

„Dobré ráno,“ pozdravil Alexandr bratra, který mu odpověděl protivným zabručením. Chtěl se rychle uklidit do svého pokoje, ale Alexandr ho zastavil u schodů.

„Chvilku na rozhovor s bratrem si snad uděláš, ne?“

„Co chceš?“ Lucian byl psychicky unavený ze všech těch myšlenek a emocí. Můry a realita splývali v jedno, a teď měl ještě obavy, na co Alexandr přišel. Bylo mu vidět na očích, že nejde jen o bratrskou starost, kde byl. Měl nějaký svůj důvod, podnět, který ho nutil ke zjišťování informací. I za ceny Lucianova vzteku.

„Co ti na tom chlapci tak strašně vadí?“ zeptal se Alexandr.

„Nepatří sem,“ zavrčel Lucian stručně. Chtěl se ho jen zbavit.

„Michael je šťastný. Když to nedokážeš ty, nech normálně žít aspoň jeho.“

Lucian se zle zasmál: „Normálně? Na co si to sakra hrajete? Je to směšná fraška.“

Alexandr se zamračil. Myslel, že aspoň na Michaela by mohl zareagovat. Bylo v tom mnohem víc. „City, snaha být šťastný… To ti přijde jako fraška?“ Luciana bodlo u srdce, když si vzpomněl na noc i na dávnou minulost.

„Je to tenká hranice, že?“ Alexandr se trefil do černého. Lucian sebou škubnul. Ještě, aby mu to všechno připomínal i on. „Dej mi pokoj.“ Prsknul a rozhodl se odejít. Nechtěl to poslouchat. Alexandr se zamyslel. Až pak mu to došlo. Ta podoba.

„Damian, jako sůl na stále otevřené rány?“ zauvažoval nahlas. Ušklíbl se: „Ale co kdyby se stal lékem?“ Když přišlo na lámání chleba, i Alexandr uměl intrikařit a manipulovat se svým okolím.