Kapitola 4

Marka, jakoby do srdce bodla velká ostrá dýka.
Chvíli nepřítomně zíral na Gabrielův krk. Všechno se mu pospojovalo, všechno dávalo smysl. Ty jeho věčné zběsilé úprky, sotva dosnídal. Pozdní příchody, věčná únava, na kterou se stále vymlouval.
Cítil se zlomeně, zklamaně, podvedeně.
Na Gabriela jen nepřítomně pohlédl.
Měl vyvalené oči a zadržoval už notnou chvíli dech. Čekal na Markovo další jednání.
A on se jen zvedl, bez jediného slova. Stále silně šokovaný odešel do své pracovny v patře.
Až když Gabriel zaslechl cvaknutí klíče a tříštění skleněné mísy, kterou tam měl na ozdobu, mu došlo, že je zle.
Z kuchyně zaslechl Petrovo pobavené uchechtnutí.
„Kdyby ses staral o svojí práci, ty idiote!“ zavrčel Gabriel.
Petr s vyloženě povýšeným výrazem vstoupil do jídelny, „A přesně to dělám. Mou prací je, starat se o blaho svého zaměstnavatele.“
„Byl by celej blaženej, kdyby nic nevěděl.“ prskl Gabriel na oplátku a vstal, „Ještě jsme neskončili. Tak snadné to mít nebudeš.“ řekl, a zavraždil Petra pohledem.
„To se ještě uvidí, ty levná prostitutko.“ Petr se zdviženou bradou odešel zpět do kuchyně. V duchu doufal, že se Gabrielovi nepovede usmířit si Marka. Pro něj by to mohlo znamenat konec pohodlného zaměstnání.
Gabriel došel ke schodům. Protáhl si záda a krk, jako by se připravoval na sportovní výkon. Pak nasadil dramatický a zoufalý výraz, donutil slzy, aby se mu objevily v očích, a s velmi dobře hranou hysterií se rozběhl do schodů- k Markově pracovně.
Zabušil na dveře, a svezl se po nich k zemi, „Marku, Marku! Pusť mě prosím dovnitř! Prosím, není to tak, jak to vypadá.“ zasténal. Prosby přerušil krátkým a dojemným vzlykáním.
„Marku! Já, já jsem ti to nemohl říct. Já-“ a pak mu to došlo. Proč by Sebastiana chránil? Proč by jeho násilnických tužeb, které si žádaly divoký sex a modřiny, nevyužil?
Zaškrábal nehty na dveře, „Já jsem se strašně styděl… Bylo to tak ponižující, a já se bál, že… Že bys mě potom odkopl jako špínu. Já jsem to nechtěl! Já musel!“
Taktika zafungovala. Marek nesnášel násilníky všeho typu, ale ty, co znásilňovali, ty nesnášel nejvíc.
Ozvalo se cvaknutí zámku, a dveře se otevřely.
Gabriel se svezl k Markovým nohám a plakal.
Marek poodstoupil. Šel si sednout zpět na svou židli, „Můžeš mluvit.“ řekl stručně. Strašně chtěl slyšet, že ho Gabriel miluje, a že ho nepodváděl. Alespoň ne, ze své vlastní vůle.
Gabriel se k němu vrhl. Klekl si k jeho židli, a hlavu si položil na Markův klín.
Stále plakal, a tlačil další slzy do očí, „Já se tak stydím. Vážně jsem to nechtěl.“
„Řekni mi, co se stalo. Ne, cos nechtěl.“ řekl Marek odměřeně.
Gabriel zavrtěl hlavou na souhlas, „Já- ty jsi pořád pryč. Cítil jsem se tu strašně opuštěný. Pamatuješ si Matěje?“
Marek se zamračil, ale přikývl. Toho kluka neměl nikdy rád. Byla to pro něj pochybná osobnost, která měla na Gabriela špatný vliv.
„Nemám tu moc přátel, ale on mě pozval ven. Abych pořád neseděl sám doma s Petrem, který mě nenávidí.“
„To je trochu silné slovo…“ chtěl odporovat Marek, ale Gabriel si do toho výlevu nechtěl nechat zasahovat.
„Ne, vážně mě nenávidí, a celou dobu mi dělá naschvály. Ale na tom teď nezáleží. Prostě, pozval mě ven. Šli jsme do klubu, ale znáš ho. Začal koukat po holkách, a za chvíli na mě zapomněl. A pak…“ Gabriel se dramaticky odmlčel, „Ten chlap. Sliboval mi, že by mi mohl udělat profesionální fotky, a poslat je agenturám. Víš, že jsem chtěl zkusit modeling, abych si alespoň něco vydělal sám..“
Marek se přestal mračit, a jeho vůle se začala podlamovat. Byl příliš slabý- stále Gabriela příliš miloval. „A ty sis prostě nemohl pomoci a nedával sis pozor.“ povzdechl si skoro odevzdaně.
Následovala další vlna slz a omlouvání se. Gabrielovo tělo se otřásalo pláčekm, kterému chtěl Marek prostě věřit.
„…Ale… Ale ono to nejdřív opravdu bylo focení- profesionální. Jenže- dal mi skleničku vína, a musel do toho něco dát. Já si dalších několik hodin vůbec nic nepamatuju!“ příval slz, a Gabriel labilně mačkal a muchlal látku Markových kalhot.
Bylo potřeba co největší divadlo před velkým finálem.
Gabriel klesl k zemi a štkal s obličejem na drahé dřevěné podlaze. Třásl se a škubal sebou, jak jen to šlo.
„On… On se mnou to… Znásilnil mě, Marku! Já bych s ním nikdy nic neměl. Mám přece tebe! On- ten hajzl- všechno si to nahrával! A pak mi začal vyhrožovat, že ti to pošle. Že to pošle do novin a televize!“ teď už byl Gabriel vyloženě hysterický, „Já jsem se tak strašně styděl! Nikdo mě nikdy tak neponížil! Nutil mě s ním spát, jinak to všechno rozešle. Že mi zničí život. Byl strašně zlý a ubližoval mi. Nikdy jsem o tebe nechtěl přijít!“ a nastal velký závěr, který ho stál dost velké sebezapření, „Miluju tě, Marku!“
A Markovo srdce definitivně roztálo. Toho vyznání se dočkal poprvé, a úplně to zatemnilo ostatní, racionální myšlení. Tak dlouho na něj čekal, že na všechno zlé v okamžiku zapomněl.
Rychle si klekl ke Gabrielovi na zem a vzal jej do náruče.
„Gabrieli, miláčku…“ snažil se jej utišit, a říkal spoustu těch sladkých nesmyslů, které Gabrielovi velmi dobře napověděly, že má vyhráno.
Začal Marka líbat, „Prosím, prosím! Odjeďme pryč. Koupíme si byt v nějakém jiném městě! Zmizíme odsud. Prosímtě, Marku. Já už tu nevydržím.“ mačkal jej v náručí a tvrdě naléhal.
Marek byl v ten okamžik naprosto svolný ke všemu. Cítil se jako ochránce, jako silný muž, který udělá pro svou lásku vše.
„Dobře, dobře, Gabrieli, jen klid. Odjedeme, jak si přeješ. Jen nevím, jestli bude chtít jet Petr s námi. Přecejen, má tu dceru.“ řekl a pohladil ho po vlasech.
To byla příležitost. Gabariel jej začal ještě trochu víc drtit v objetí, „To přeci nejde! Nebudem ho nutit. Tady sežene jinou práci snadno. Já se o všechno budu starat. Budu vařit, uklízet, prát. Budu ti žehlit košile do práce. Jen prosím odjeďme co nejdřív!“
Marek se na něj hluboce podíval, a zase o něco víc podlehl jeho krásným očím. Tu zlomyslnost a vypočítavost v nich neviděl- nechtěl.
„A myslíš, že to všechno zvládneš?“
Gabriel horlivě kýval hlavou, „Kvůli tobě se to všechno naučím!“
A bylo jasno. Gabriel vyhrál takovým způsobem, že měl Marek ještě výčitky svědomí, že se mu málo věnuje.

 Petr měl dojem, že brzo praskne vztekem.
Nejenže Gabriel zase vyhrál, ale ještě dokázal zařídit, aby on musel odejít z práce.
Marek si vzal pár dní dovolené a trávil ty dny zavřený s Gabrielem v ložnici.
Opečovával ho, jako nějakého prince, a plánoval s ním nový život v jiném městě.
Bylo mu řečeno, že se do měsíce odstěhují, a ať si hledá novou práci. Ale ani velké odstupné, které získal, nezmírnilo jeho rozhořčenost.
Nenáviděl Gabriela. On nikdy nepodlehl jeho svodům a osobnímu kouzlu. Pro něj byl Gabriel nejzlejší a nejvypočítavější člověk, jakého potkal. Nepochyboval o tom, že i kdyby měl někomu zničit život, jistě to udělá, jen aby dosáhl svého cíle.

„Gabi?“ Marek zavolal do koupeny. Ležel na posteli a uvažoval, kam by se mohli přestěhovat.
„No?“ Gabriel vyplul ladně z koupelny, jen v ručníku kolem pasu, a svůdně se zavlněl.
Vše mu bylo odpuštěno. Mohl ho zase využívat podle potřeby.
„Co tvoje rodina?“ Marek započal téma, které mu už dlouho vrtalo hlavou.
„Co s ní?“ Gabriel se přestal vlnit a trochu se zamračil.
„Co kdybysme se přestěhovali někam blíž k tvé rodině? Mohl bych je konečně poznat.“ navrhl.
Gabriel o své rodině skoro nemluvil. Sice se zmínil o své matce a bratrovi, ale jinak mlčel jako hrob.
„Nestýská se ti po nich?“ zeptal se ještě, když viděl Gabrielův rozhozený výraz.
A Gabriela něco rozházelo jen velmi výjimečně.
„No jo.“ sám sebe Gabriel překvapil. Po matce, ať chtěl nebo ne, se mu skutečně stýskalo. Poslat sem tam zprávu, že žije, bylo skutečně málo.
Začal uvažovat pro a proti.
Samozřejmě, byli tam lidé, které už nikdy nechtěl vidět. A měl na byt, ve kterém vyrůstal, hodně smíšené vzpomínky. Ale na druhé straně tu byla i zvědavost.
Co se asi stalo s těmi lidmi, které tam zanechal? A co jeho bratr a Erik? Bývali nejlepší přátelé. Ale po jeho ochodu… Jak si asi Erik poradil s tím obviněním.
Erik… Moc dobře si vzpomínal. Na ten vztah. Miloval jej někdy?
Gabriel potřásl hlavou. Miloval jen sebe. Erik byl jen příležitost k chvilkovému pobavení, a s trochou intrik i dobrý důvod, proč odejít.
Že by se vrátil na místo činu?
Jistě, bylo tam spoustu problémů, které by musel ukočírovat, ale popadlo jej vzrušení z trochy té nejistoty a nebezpečí. Vzrušení, které mu normálně dávaly náhodné avantýry.
Bylo to tak lákavé zjistit, jak moc a co se změnilo.
„….Gabrieli, proč mlčíš? Co si o tom myslíš?“ Marek ho probral z uvažování.
Gabriel si k němu přisedl na postel a lísavě se přitulil, „Víš, odjížděl jsem za velmi nepříjemných okolností, a nikdo o mně od té doby skoro nic nevěděl. Nešlo by to všechno naráz. Nejdřív bysme se museli zabydlet, já bych musel zjistit, jak a co se tam změnilo, musel bych na každý kontakt jít velmi pomalu a opatrně. Odjížděl jsem zlomený a nešťastný. Musel bych zjistit, jestli jim dokážu odpustit i tehdy, kdy budou stát přímo přede mnou.“
Marek pokýval hlavou, jako že rozumí, ale zároveň měl v očích trochu smutku, „Proč jen mi neřekneš, co přesně se tenkrát stalo?“
„Marku, chci se s tím srovnat sám, a pak to vymazat z mé paměti. Jako by se to nikdy nestalo. A když to budeš vědět, bude to další věc, kvůli které se budu ještě víc nenávidět.“ Gabriel moc dobře věděl, jak na něj. Marek nikdy nechtěl dopustit, aby jeho miláčka něco trýznilo.
Za chvilku začali hledat nový byt. Byt v jeho městě.

Stěhování jim nakonec zabralo tři týdny, a velký podíl na tom mělo Markovo tučné konto, které vyřešilo nejen byt samotný, ale i nábytek a to, aby vše bylo co nejrychleji na tom správném místě.
Přesto, že se Gabriel svým způsobem vracel domů, bylo v tom více nového, než starého, protože byt, který koupili, byl v novém luxusním komplexu s podzemními garážemi, který vyrostl namísto bývalé továrny ve starší části města. Ta za pouhé dva roky doznala širokosáhlých úprav, se kterými se sice začalo už, když on byl v prváku, ale jejich skutečný rozsah byl poznat až právě teď.
Marek se pochlubil, že pro mnohé z těch staveb sehnal zahraniční investory.
Všechno sice ještě hotové nebylo, ale rostla z toho luxusní čtvrť pro zbohatlíky.
A nakonec se projevila další výhoda přestěhování se právě sem.
Marek se rozhodl, že svou firmu přesouvat nebude, jelikož je to ve slušné dojezdové vzdálenosti.
Pro Gabriela to znamenalo o dvě svobodné hodiny navíc, než se pan podnikatel stihne přemístit tam a zpátky.
Po kolaudaci, která se odehrávala za velmi obnažených podmínek a účasti jen jich dvou, se začalo vše pomalu usazovat do normálnějšího režimu.
Nakonec bylo stejně nutno sehnat posilu na domácí práce, protože to s tím Gabrielovým vařením nebylo zas tak horký, ale to opět s klidem zařídilo Markovo konto a Gabrielův důkladný výběr.
Bylo potřeba, aby byl daný pomocník naprosto oddaný jemu, a aby ho oproti Petrovi za všech okolností kryl. A proč nevyužít známých?
Jeden z jeho prvních milenců (pokud se tomu dalo tak říct) byl na takové věci vždycky šikovný. Další z těch, kteří by pro Gabriela položili snad i svůj život.
Gabriel tedy zavázal o tři roky staršího Filipa přísahou mlčenlivosti, aby se o jeho přítomnosti zatím nikdo nedozvěděl, a přes den začal vyrážet na průzkumy ve svém milovaném autíčku.

Seděl v autě naproti vchodu do školy a pozoroval odcházející studenty.
Bylo tam mnoho nových lidí z mladších ročníků, a pak ti, které si nepamatoval, ale sem tam se objevil někdo z jeho bývalé třídy. Příliš se ti lidé nezměnili.
A jeho bratr Dominik už vůbec ne. Sice už nebyl v kroužku svých fotbalovách nadšenců, ale zato si odváděl rovnou dvě mladší slečny někam za zábavou.
Čekal, a doufal, že zahlédne Erika.
A skutečně. Stál u jednoho ze sloupů tak, aby nebyl vidět a evidentně na někoho čekal.
Tvářil se rozmrzele a krajně nepříjemně na každého zbloudilce, který na něj pohlédl.
Takhle si ho Gabriel nepamatoval. Došlo mu, že Erik prošel asi dost těžkým obdobím. Vypadal zlomeně.
A Gabriel sám nevěděl, jestli je mu ho líto, nebo ho těší, že někomu tolik ovlivnil život. Jeho zlá povaha se dohadovala se zbytky citlivosti. A on si nebyl jistý, co vyhrávalo.
Ale pak dostal vztek.
Když už bylo nádvoří školy prázdné, ze školy vyběhli dva opozdilci.
Dívka chlapci zamávala a odběhla pryč.
Pak se Erik vynořil zpoza sloupu, a chlapec se zrzavými vlasy si k němu popoběhl. Objali se, políbili, a Erikův výraz se úplně zmněnil.
Vypadal šťastně a spokojeně. Na toho kluka se díval s láskou, která Gabriela nevýslovně vytáčela. Přaštil vztekle do volantu.
Pochopil to.
Před lidma se Erik choval odměřeně a rezervovaně, ale ten kluk se mu nějak dostal k tělu. A že se skrývali? Kdo by se jim divil, na téhle škole. Vlastně na jakékoliv škole.
Ale něco mu strašně vadilo. Ten zrzavej kluk, a jak zamilovaně na něj Erik koukal.
Byl vzteklý proto, že to vypadalo, že na něj Erik dočista zapoměl.
Vadilo mu, že Erikovo srdce už evidentně nevlastnil.
Raději nastartoval a odjel domů.

Až o pár dní později dojel před dům, ve kterém vyrůstal. Vylezl ven a prolezl část sídliště, kde trávil nejvíce času.
A pak, když zamířil ke svému domu, uviděl ho znova. Ten zrzek. Zrovna vybíhal z domu, kde bydlel Dominik s matkou. A měl na krajíčku.
Gabriel se zamračil. Proč se ten kluk motá okolo lidí, kteří mají s Gabrielem společného tolik?
Zdálo se, že to všechno bude ještě zajímavější, než očekával.
Protože až na vztek, který ho přepadl před školou, se neskutečně nudil.
Byl většinu dne zavřený v bytě s Filipem, který ho obdivně obskakoval.
Počkal, než zrzek zmizí a zamířil do domu.
Jenže když došel ke dveřím, uslyšel křik.
Dominik se s mámou hádal.
„…ale já nemůžu vědět komu co smím říkat, Dominiku. Nebuď drzý!“
„Mami, o něm nemluv s nikym. Zdrhnul jako srab, a bůh ví, co se stalo! Mohl mi něco říct!“ Dominik zněl vztekle a nešťastně.
Gabriel zacouval zpět do výtahu.
„Dominiku, furt je to tvůj bratr!“ vytýkala mu matka.
„..a co když mě kvůli svý sobeckosti připravil o nejlepšího kámoše?!“ poprvé, za celou tu dobu, vyslovil tu pochybnost. Ale k tomu, aby to řekl nahlas ho přivedl až ten kluk.
To Gabriela vyděsilo, protože mu to celkem snadno došlo taky.
Skoro plačící kluk, teď hádala kvůli němu. Ten kluk něco zjistil, nebo alespoň chtěl zjistit. Navíc evidentně chodil s Erikem. Chtěl znát minulost?
Pokud nechce ohrozit svou pozici navrátivšího se syna, ten kluk bude klíč k informacím- a jeho zastrašení řešení, jak ho odloučit od lidí, ke kterým se Gabriel vracel.
Sjel dolů do přízemí a raději se vydal domů.
Musel si hodně dobře rozmyslet, co vlastně bude dělat dál.