Kapitola 4

Yuzuki:

Rychle otevřu oči a vyvléknu se ze stisku těch dvou studentů, rychlík krokem se rozběhnu ven ze školy. Tak to sem i povedlo, nikdy v životě bych nečekala, že mně Stein pošle pitvat žábu, při tom pomyšlení se mi udělá zle a málem se zase skácím na zem. Já a pitvání žab? To nejde dohromady, nikdy, nikdy, nikdy, to bych se raději ob-, více nedomyslím, protože o něco zakopnu.
„Au,“ zavrčím, vyhoupnu se na nohy a otřepu se. Zvědavě se otočím na předmět, o který jsem zakopla. Krabice? Kdo by sem dával krabici? Zeptám se sama sebe, ačkoli mi je to k ničemu. Neodolám a nahlédnu dovnitř, naskytne se mi pohled na malou zdobenou dýku, která je uložena vevnitř a vypadá velmi staře. Hrozně se mi zalíbí, myslím, že kdybych měla malý suvenýr, tak se sestra zlobit nebude, krabici hodím do nejbližší popelnice a potom odkráčím domů.

Aki:

Po škole jsem šla ihned na místo, kde jsme se měli sejít se Steinem na trénink. Zatím tady ale nebyl, má ještě minutu na to aby to stihl v čas. Opřu se o strom nedaleko ode mě a ještě jednou se pokusím urovnat své myšlenky. Za chvíli dorazí Stein a bezeslova se pustíme do tréninku. Asi po třetím bezúspěšném pokusu mně Stein zasáhne a já odletím kousek do zadu. Pomalu ale se zvednu a namáhavě vydechnu. Vzpomeň si, co říkal, vyprázdni si hlavu, na nic nemysli, napomenu sama sebe a začnu se lépe soustředit. Teď už jsem přestala vnímat okolní zvuky a poslouchala jen tlukot svého srdce, rozběhla jsem se na Steina, odhodlána mu zasadit dosavadní největší ránu, kterou zvládnu. Když už jsem byla u něj, podařilo se mi jej zasáhnout do břicha. Stein odletěl několik metrů dozadu a zastavil se až o strom. Udýchaně jsem si klekla na kolena a podívala se směrem před sebe. Stein ležel nehybně na zemi.
„Steine!!“ vykřikla jsem a rozběhla se k němu. Když zjistím, že dýchá, oddechnu si a Steinovu hlavu si položím na klín. Usoudila jsem, že bude lepší počkat, až se probere, než se s ním tahat na ošetřovnu. Začnu zkoumat, co se mu vůbec stalo, protože pochybuji že by ho ta rána omráčila. Po chvilce zkoumání usoudím, že se nejspíš praštil hlavou o strom.
Všimnu si, že se začal pomalu probouzet, „vy jste mně vylekal, co vás to napadlo, praštit se hlavou o strom,“ začnu se hrozně smát a Stein se na mně ublíženě podívá.
„Kdybys mi nedala takovou ránu, tak se to nestane,“ zabručí.
„Od čeho by byl trénink, kdybych do toho nedala všechno?“ zašklebím se a postavím se na nohy.
„Děkuji, moc jste mi pomohl, teď už půjdu,“ usměji se naněj a rozběhnu se domů.

„Nejdem se projít?“ navrhnu Yuzuki, je Neděle, takže škola není a já se šíleně nudím.
„Proč ne?“ zaraduje se a vydá se ven. Jdeme mlčky, ani nevíme kam jdeme.

„Hele Soul a Maka,“ zašeptá ségra. Zvednu pohled od chodníku a podívám se před sebe.
„Ahoj“ zavolám na něj.
„Ahoj Aki, Yuzuki,“ kývne na nás Soul, když přijdeme blíž.
„Hmm, Soule, na chvilku si pujčím Maku,“ oznámím mu a než stihne kdokoliv něco říct, odtáhnu Maku bokem, nechci aby si sestra dělala zbytečné starosti, tak to před ní řešit nebudu.
„Co potřebuješ Aki?“ zeptá se mně zvědavě.
„Kdy je výročí založení Shibusenu?“
„Za dva dny, proč?“
„Jsem tu nová, nevím jak to tu chodí, mohla bys mi o tom něco povědět?“ Maka jen přikývne a dá se do vyprávění.

Yuzuki:

„Nevíš, co po ní chce?“ otočí se na mně Soul s tázavým pohledem.
„Netuším, Aki je nevyzpytatelná,“ ušklíbnu se a pokrčím rameny.
„Kam jste vůbec šli?“ zeptám se zvědavě.
„Hrát basket, jestli chceš, můžeš se přidat,“ nabídne mi a vydá se směrem k hřišti.
„Moc ráda,“ odpovím s úsměvem. Jakmile dojdeme na hřiště, zjistím, že tu ještě nikdo není, posadím se tedy na lavičku.
„Nazdar,“ ozve se po pár vteřínách, mírně natočím hlavu, i když vím o koho jde, ten jeho hlas nejde přeslechnout.
„Nazdar Black Stare,“ usměji se na něj.
„Páni, Soule to bych do tebe neřekl,“ začne se šklebit a já hodím na Soula nechápavý pohled.
„Co jako?“ na Soulovi jde vidět, že to taky nechápe.
„Že frajer jako ty začne chodit s-“ docvakne mi co tím myslel a než stačí doříct větu, vpálím mu takovou do obličeje, že odletí a zastaví ho až stěna. Postaví se na nohy a ublíženě se na mně podívá. Při pohledu na něj ale všichni vyprskneme smíchy, tak obrovskou bouli na čele jsem v životě neviděla.
„Jak se tedy rozdělíme?“ začnu se zajímat, když se uklidním.
„Potřebujeme ještě jednoho hráče.
„Jakto?“
„Liz hrát nebude, že si zlomí nehet, Maka se bude vymlouvat, že to neumí a Tsubaki nepřijde,“ odpoví mi Soul.
„Aha, tak sestra si zahraje,“ navrhnu a nikdo nemá nic proti, za chvilku přijdou ostatní.
„Takže první družstvo, Yuzuki, já a Patty, druhé družstvo Aki, Kid a Soul,“ ujme se slova Black Star.
„Aki dneska budu hodný a můžeš být kapitánka,“ otočí se modrovlasý na sestru, Soul asi pochopí co myslel, tak ihned jako kapitánku navrhne mně.
„Kapitán družstva, které prohraje musí splnit úkol,“ zašklebí se, tak na tohle myslel!
„Moment-“ zkusí mu to rozmluvit sestra, ale Black Star začne hrát, takže to vzdá. „Jupí, vyhráli jsme,“ začnu se radovat a poté se začnu hrozně smát, když uvidím sestřin výraz, vypadá jako by ji přejel vlak!
„Co jí dáme za úkol,“ stoupneme si kousek od sestry do hloučku. Postupně každý řekne svůj nápad, ale nikdy se neshodnem, v tom dostanu ďábelský nápad.
Ušklíbnu se. „Už vím.“ Všichni se na mně zvědavě otočí a po vyslechnutí mého nápadu všichni souhlasí.

Aki:

Achjo, to zase bude úkol! Sestra vymyslí něco hrůzného, ona mně zná nejlépe.
„Tákže Aki,“ otočím se a vůbec se mi nelíbí sestřin úšklebek.
„Tvým úkolem je,“ dramaticky se odmlčí, ale je vidět, že zadržuje smích, „pozvat Profesora Steina na večeři,“ teď už vyprskne smíchy, ale já zblednu jako stěna, to jí nedaruji.
Zhluboka se nadechnu a klidně řeknu: „Tak fajn,“ a odkráčím, než vypěním vzteky. Po cestě se jakž-takž uklidním a začnu se modlit, ať tam není Medůza, protože bych ji na místě uškrtila. Dojdu před dveře ošetřovny, kde Stein bývá nejčastěji. Pomalu napočítám do deseti a poté zklepu na dveře.
„Dále,“ ozve se jeho hlas a já nakouknu dovnitř, oddechnu si, když zjistím, že tu není Medůza, ale pak zase znervózním.
„Eh, přemýšlela jsem, že jste mi hodně pomohl a pořád tak pracujete, tak bych vás chtěla pozvat na večeři,“ vyhrknu a podívám se mu do očí.
„Tak fajn, vyzvednu tě v sedum,“ zaraženě se na něj podívám, pak vyblekotám něco ve smyslu ,,tak jo“ a vyjdu z místnosti. Hned co se Yuzuki dozvěděla, že Stein souhlasil, nahnala mně do koupelny a mezitím mi prohrabala šatník, až našla pěkné černé šaty. Navlíkla mně do nich a pustila se do účesu, chvilku zkoušela všechny možné i nemožné účesy, nakonec mi nechala volně dva pramínky na každé straně a zbytek vlasů mi sepla nahoru.
„Tak podívej se,“ řekla pyšně a dotáhla mně k zrcadlu.
„Pání jak jsti to udělala?“ zeptám se a nemůžu uvěřit, že jsem to opravdu já.
„Jsem přece Yuzuki Yukari,“ řekne pyšně a někam odběhne.
„Měla by jsi se přestat dívat na Naruta, už si jako on,“ houknu na sestru a zamsěji se.Ta se za chvilku se vrátí s botami, které se hodí k šatům, s reptáním kvůli podpatkům si je nazuju a pak se cvičně projdu, abych se hned tak nezabila.
„V kolik máte sraz?“ zeptá se mně sestra nevnímajíc co jsem jí před chvílí řekla.
„Měla by jsi se přestat dívat na Naruta, už si jako on,“ řeknu sestře, přičemž se trochu zasměji.
„V sedum mně vyzvedne,“ odpověděla jsem jí.
„Tak to máš ještě deset minut,“ konstatuje sestra při pohledu na hodiny a potom zmizí v pokoji. Sednu si na gauč a nervózně pozoruji střídavě dveře a hodiny. Konečně se ozve zaklepání, vyskočím na nohy, až se málem natáhnu na zem, potom už celkem klidně dojdu ke dveřím.
„Ahoj Steine,“ usměji se na něj, nic neřekne jen přikývne a vydáme se na cestu. Po pár minutách chůze si uvědomím, že vůbec nevím kam jdeme a že o žádné restauraci nevím.
„Steine, já se tu jaksi nevyznám, nevíš kde je nějaká restaurace?“ zasměji se nervózně.
„Myslel jsme si to, neboj vím kam jdeme,“ usměje se, zbytek cesty potom mlčíme. Když dojdeme k restauraci, málem to semnou švihne, vypadá to tu úžasně! Ale jídlo bude stát hodně. Nejistě se podívám na Steina, ten se však jen usměje a otevře mi dveře.

Yuzuki:

Dopíšu posledních pár řádků do deníku a zamyslím se co budu dělat dál. Vejdu do obýváku a vytáhnu si knížku, než se stačím posadit na postel, ozve se klepání, odložím tedy knihu a vydám se otevřít.
„Jé ahoj Soule, co ty tu?“ zeptám se překvapeně.
„Jen mně zajímá, jestli Aki opravdu šla na tu večeři,“ ušklíbne se.
„Chceš je sledovat?“ zeptám se nadšeně.
„To jsem neřekl, ale můžem.“
„Tak fajn jdeme,“ vyrazím ven a po pár krocích si uvědomím, že nevím kam šli.
„Eh, kam ale šli?“ poškrábu se na hlavě a zasměji se.
„Asi vím,“ zamumlá Soul a vyrazí ulicí, zastaví se až před úžasně vypadající restaurací. Přejdu k oknu a nenápadně nahlédnu dovnitř, ale nikde je neuvidím. Zkusím tedy jiné a konečně je zahlédnu, vypadá to, že se dobře baví, protože se pořád smějí. Soul také nahlédne a chvilku je pozorujeme, najednou se zvednou od stolu a vyrazí pryč. Rychle se rozhlédnu ve snaze najít nějaký úkryt, ale jsme na dlouhé ulici bez postraních uliček.
„Sakra,“ zavrčím a nahlédnu do okna, už jsou skoro u dveří! Najednou mně něco chytne a někam zatáhne, přidušeně vyjeknu a potom se otočím, ale to jsem neměla dělat, protože můj obličej je kousek od toho Soulového. Zčervenám a rychle trhnu hlavou pryč, ale do něčeho vrazím, až to zaduní.
„Pššš,“ zasyčí Soul a já se rozhlédnu. Vypadá to tu jako v kontejneru a taky to tu tak smrdí, ale naštěstí tu nejsou odpadky, jen jsme na sebe se Soulem hrozně namáčknutí.
„Sedíš mi na noze,“ zašeptá a posune si mně blíž k sobě, zrudnu ještě více, ale v té tmě to nejde ani vidět. Počkáme ještě pár minut a potom se nějak vyhrabeme ven. Se smíchem se pak vydáme zpátky k nám domů.
„Uvařím čaj,“ usměji se a vydám se do kuchyně, za chvilku se vrátím a začneme upíjet čaj, přičemž si povídáme až na konec oba usneme.