Kapitola 4

Konečně zazvoní poslední hodina před obědem, to už skoro nevidím.
Jakmile jsme s Hidanem na chodbě, už se hned vyptávám: „Kde má tohle zvěrstvo školní jídelnu? Hlady bych snědla i sešit…“ zaskuhrám polohlasně a věším se Hidanovi na ruku.
„První patro… dole kopou novou, tak se zřídila v prvním poschodí…“
zaculí se na mě a já mezitím zkoumám jeho prsten.
„Tak a jsem tady…“ zaraduje se Hidan a táhne mě rovnou dovnitř.
No, raději ani nechci zkoumat, co že to k obědu vůbec mám a hledám Hidana. Ten na mě pískne, ať jdu za nim. Zatímco se on mistrně vyhýbá s tácem všem kolemjdoucím, já už jsem si stihla do své porce vylít většinu obsahu mojí skleničky.
Zastavíme se, až u jednoho prázdného stolu, který je až úplně vzadu jídelny.
„Za chvíli by měl přijít Deidara a Sasori…“ řekne Hidan a položí na stůl tác. Oba dva si sedneme.
Asi po pěti minutách, se ke stolu doslova přiřítí blonďatý kluk, asi tak ve stejném věku jako já s Hidanem. Svou zlatou hřívu má staženou nedbalým culíkem, na sobě školní košili s vyhrnutými rukávy a batoh co mu bezbožně plandá na zádech.
„Tě zdravím, Hidane… koukám, že sis pořídil novýho domácího mazlíčka…“ ušklíbne se blonďák.
„Deidaro, kušuj!“ zavrčí Hidan a podívá se na mě.
„Tohle je Deidara….,“ řekne a znovu se otočí na toho kluka, „a tohle je Konan…“ představí nás a já se na blonďáka usměju.
„Takže ty si ta nová, jo?“ zeptá se, a já kývnu.
„Jo… před týdnem jsem se přestěhovala… teprve si tady zvykám…“ usměju se, znova trochu nervózně a pokouším se stáhnout si triko co nejvíce dolů.
Deidara se na mě podívá a nasadí nechápavý výraz.
„Není to náhodou Hidanovo?“ zeptá se znovu a já trošku zrudnu.
„Jo… chystal se atentát na toho dementa co máme jako třídního…Nějak to nevyšlo, páč si tam nadupe vona a vylije to všechno na sebe…“ zachechtá se Hidan a Deidara se k němu přidá.
Pak se blonďák ohlídne a konstatuje: „Tak už jde Sasori s Kisamem…“
Kolik jich ještě má přijít? Nemám zrovna náladu vysvětlovat všem, proč chodím po škole v Hidanově oblečení…
„Zdar Deidaro, Hidane… ehm… slečno?“ řekne přicházející kluk se světle modrými vlasy.
Já se zaraduju. Konečně spřízněná duše. A pak, že není modrá barva přírodní… Tse!
„Čau, Kisame….“ Odpoví Deidara a sedne si vedle mě.
Hned za ním přijde kluk s červenými vlasy, který je začtený do nějaké knížky. Konečně vzhlédne od knížky a první na koho se podívá jsem samozřejmě já.
„Čí je tohle?“ zeptá se ostatních a ukáže na mě. Jako odpověď mu pošlu pěkně kyselý pohled.
„Sasori, Konan… Konan, Sasori,“ znovu mě Hidan představí příchozímu. Ach ano nezapomenu připomenout, že si pán zívne!
Červenovlasý jenom kývl, že chápe a odkráčel si sednout.
„Takže… tohle je jako jídlo, nebo se nás snaží odstranit už první den školy?“ zkusí Deidara přejít na volnější téma. Moc mu to nejde, většina stejně zírá ne mě.
„Echm…. Proč na mě musíte pořád civět jak dementi?“ už to nevydržím a zařvu.
Kisame se na mě podívá a uculí se: „Tak tahle holka se mi líbí. Jsem Kisame!“ Podá mi ruku přes stůl.
Hurá! Takže konečně se někdo rozmluvil!
„Sasori…“ řekne se značným nezájmem knihomol a dál se věnuje čtení. Myslím, že se mi konečně ráčili všichni dobrovolně představit. Celkem by mě zajímalo, co čte ten Sasori…
„Podívejme se, už se poroučí přijít pan dokonalej…“ zašklebí se Hidan a pohodí hlavou k přicházející osobě.
Otočim se. K našemu stolu míří kluk, asi tak o jeden dva, roky starší než já…
Má dlouhé černé vlasy stažené do culíku, tašku přes rameno, volné černé tričko a džíny.
„Itachi, kde se nám to touláš?“ zvolá sladce Hidan a snaží se napodobit křehkou dívenku. „Ty to ještě nevíš? Tahá se s tou brunetou za stejného ročníku, jako tady modro-zelená slečna!“
Zasměje se Kisame a na oko dá Hidanovi pěstí do ramene. „Přestaň na mě chmatat a radši se posuň, ať má tady pán místo!“ setřásl Kisameho dlaň Hidan a přišoupl si tác víc ke mně. Jakoby nestačilo, že už se jen tak tak udržím na lavičce.Výborně a sednout na mě si nechcete? „Tohle patří k nám?“ zeptá se nově příchozí a pohodí ke mně hlavou. Otočím se na něj a chystám se zařvat něco hodně, opravdu hodně nepěkného, ale do toho mi skočí Hidan. „Jo…ode dneška jo.“ Zaculí se na něj bělovlasý a obejme mě kolem ramen. „Až se to Pein dozví, zase tě prohodí zdí…“ zamumlá černovlasý a sedne si na volné místo. „No tak to prr. Tu díru v tělocvičně neudělal mnou! Praštil do ní pestí a to bych řek, je velikej rozdíl!“ začal se ospravedlňovat Hidan. Tak tam sedim a začínám dostávat tiky do levého oka. Mami…a já že nejsem magor? „Není to jedno?“ pokrčil rameny Itachi. „Tady ta slečna je Konan,“ znovu se otočí na mě bělovlasý „ a tady ten blboun je Itachi.“ Kývne směrem k černovlasému. „Těší mě.“ Zaculím se na něj a podám si s ním ruku. „Hele Itachi, ty seš takovej informovanej člověk, nevíš kde je zbytek?“ Odbočí od tématu Deidara. „Pokud vím tak mají dneska zpřeházenej rozvrh, což by znamenalo že oběd měli minulou hodinu a teď se někde zašili a čekají na nás.“ Začne rozmýšlet Itachi nahlas a konečně si sundá tašku přes rameno a hodí jí vedle sebe na zem. Pokud v té tašce bylo něco křehkého, tak teď už to rozhodně křehké nebude…

„Slečna Inuzuka Hana ať se neprodleně dostaví do ředitelny!“ zavříská po celé jídelně pronikavý táhlý hlásek paní Yuuhi – zástupkyně ředitele. Všichni v místnosti nadskočí, protočí oči popřípadě tiše zaklejí a dál vesele pokračují v konverzaci. „Takže, Pein, Zetsu, Kakuzu, Orochimaru a Madara čekaj až dožereme, jo?“ zaptá se nezaujatě Deidara a snaží se napíchnout vidličkou cosi, co vzdáleně připomínalo seschlou veverku a ještě vzdáleněji kuře. „Ne, ty vole. Čekají na to až povolí přístup do dámskejch šaten… Deidaro, přemýšlíš ty někdy vůbec?“ zavrtí zničeně Itachi hlavou a zadívá se na proudící davy spěchající pryč z jídelny. Ozve se vyzvánění něčího mobilu. Sasori zašmátrá rukou ve svém batohu a po chvilce usilovného hledání vytáhne mobil. „Jo? Kde že ste? Aha, fajn. Jdeme tam.“ Odpovídá rychle za sebou a než stačím v duchu říct: Sakra, komu to ten mobil zvednul, sklapne ho a hodí zpět na své původní místo – do hlubin báglu. „Volal Zetsu, čekají u zadního vchodu do dvora.“ Oznámí suše a zvedne se od stolu. „Tak vyrážíme madam, potkáš zbytek!“ Zašklebí se zlomyslně Deidara a šťouchne mě do ramena. Ani ne za pět minut už vycházíme z hlavního vchodu školy. Celej trávník před budovou je posetej partičkami středoškoláků, slastně rozvalujících se na zeleném koberci. „Trochu mi to připomíná moji starou školu.“ Poznamenám nostalgicky. Ty houfy lidí líně chrápajících na pozemcích školy mi někdy chyběj. „Jo, jenže tam každej druhej člověk nenosil v tašce něco co by porušovalo zákon…“ podotkne Kisame a rozhlídne se po trávníku. „Co máš přesně na mysli?“ nechápu co tím myslel. Porušování zákonu? Co by ty mladý lidi v těch taškách nosili? „Nic konkrétního. Od trávy až po zbraně. Většinou to sou ale neškodný lidi…“ pokrčí rameny Itachi a začne sestupovat po schodech dolů. Zamíříme za ním. Párkrát se vyhneme skupince chichotajících se holek a dojdeme k malému školnímu hřišti. Zřejmě se používá k tělocviku nebo tak něco, protože k němu vedly malá dvířka z budovy školy. Procházíme okolo něj a dostaneme se do úzké uličky, kde sou nejrůznější harampádí jako například staré vyfouklé míče, rozbité okenice, přelámané lavičky… Páni, co při tom tělocviku dělaj? Na konec uličky nevidím, protože je hrozně tmavá. Mezi zdí školy a zdí hřiště je asi tak metr a půl místa. Teda, ne, že by mi tohle prostředí vadilo, ale cítím se tu tak nějak… stísněně. „Tak jste konečně tady…“ ozvalo se ze tmy. I když jsem mezi Hidanem a Kisamem, tak mám v kalhotech. A to je ještě k tomu bílej den. „Zetsu… nedochvilný jak vždy.“ Ze stínu se vynoří kluk tipuju o něco starší jak já.
„Ale ale ale, co pak to tu máme?“ zašklebí se na mě a já o kousek ustoupím.
Teda, ne že bych nikdy neviděla horor… Ale tenhle kluk mi fakticky trochu nahání strach…
Asi se musim tváři jako idiot, ale kluka s brčálově zelenými vlasy fakt nevidím každej den.
„Na tu ani nesáhneš! To je neprodejný zboží,jasný?!“ vyštěkne Hidan, když zpozoruje Zetsuův (nebo jak se jmenuje) zvědavě-mlsný pohled.
To jako že je mířenej na mě?!… Kurňa!
„Ech… Ahoj?“ snažim se zachytit znovu jeho pohled, ale Hidan, který skočil mezi mě a Zetsua mi v tom brání.
„Heh… No jak chceš,“ (očividně mě naprosto ignoruje…) pokrčí rameny Zetsu a ušklíbne se, „ale je ti doufám jasný, že z toho Pein nebude nadšenej…“
„No to si pište že bude zuřit!“ ozve se za Zetsuem další hlas.
„No né! Podivejte, kdo se tady ještě neukáže!“ sráskne ruce Deidara a protáhne obličej.
„Hele kušuj zmetku!“ prskne zlostně příchozí a vyjde na tu trochu světla co v uličce je.
Kluk asi tak o deset centimetrů vyšší než já, s dlouhými černými vlasy, stačenými do volného culíku, se zastaví těsně před Hidanem.
„Uhni!“ sykne mu do tváře.
„Ani mě nehne. Tohle už máš za sebou…Ne? Orochimaru.“ řekne mu s odporem Hidan.
„Ale, tak ty takhle, jo?“ zasměje se nechutně Orochimaru (či co).
„Tak dost! Okamžitě toho nechte!“ práskne hlasem Itachi a začne mě táhnout za ruku z té temné uličky zpátky na hřiště.
„Teda Itachi! Přestat v tom nejlepším!“ řve za náma rozřechtanej Deidara a pomalu si to taky šine k východu.
„Ty, Konan, tak co řikáš na Orochimara, hm? Sympaťák, ne?“ šťouchne do mě Kisame a usměje se.
„Eeech…“ nakloním hlavu na stranu a nervózně se usměju. Ach ano, geniální názor na celou tu věc.

Tak abych si to ujasnila.
Deidara – milej blonďák, neškodnej a se smyslem pro humor.
Kisame – modrovlasej, taky milej týpek, docela přátelský. Ikdyž, nechtěla bych se mu připlést do cesty…
Hidan – to je taky slušnej případ. Docela pěknej, milej a musim říct, že taky nevypadá úplně neškodně.
Itachi – Takovej tichej, ale když chce tak z něj jde strach. Taky to není žádnej šereda.
Sasori – jedno slovo – knihomol. A ještě k tomu ignorant. Ale taky je pěknej.
(Á, bože! Proč musí tady na tý škole bejt všichni tak strašně sexy?!? Začíná mi z toho hrabat!)
Zetsu – Tak toho bych v noci někde na ulici nechtěla potkat. Fakt, že ne. Ale ta jeho barva…
Orochimaru – *bledne* Můžeme tohle přeskočit a jít dál? Hehe…*nervózní smích*