Kapitola 4

Kluk se usměje a koukne se směrem ven z jeskyně. „Pavouci také potřebují jíst.“

—

Jakmile tohle vyslovil, zamrazilo mě v zádech. To mě jako sežere ten pavouk? Tak to teda ne, s tím ať nepočítá, ať si s Cassie Taylorovou nezahrává! Wow, kde se ve mně vzalo tolik odvahy? Nad tím teď nemám čas přemýšlet, musím jednat!
„Tak co, jsi připravena?“ zeptá se GG tajemně. Připravená? Na co? Aha, na to, že mě sežere ten Fuckal? Ne, pardon, Farrel.
Kluk zahvízdá na prsty. „Hej, Farrele, svačinka!“
Zvenku se ozve chroptění a zároveň s ním Farrelovy dlouhý hnusný nohy. Skrčí se, aby mohl nakouknout do jeskyně. Jakmile mě spatří, jako by se spokojeně usmál!
„Tak do toho, Farrel má rád hry, znáš hru na honěnou? Tu on rád, viď? Tak dělej, máš dvacet vteřin náskok! Pohyb!“
Na nic víc nečekám a vyběhnu z jeskyně. Pavouk se za mnou otočí, ale GG ho zastaví: „Počkej, nech ji. Za chvilku si s ní budeš moct pohrát…dosyta!“ a zakloní hlavu, aby se mohl zachechtat…jak běžím pryč, jeho bujarý smích pomalu slábne. Už ani skoro neslyším odpočítávání: „Dvacet, devatenáct, ano, Farrelku, budeme si hrát, osmnáct…“ Ten týpek je vážně blázen! Přede mnou se objeví můstek. Ten už jsem někde viděla! Jasně, ten je na severní straně rybníka, když poběžím ještě chvíli, třeba někoho potkám!
„Sedmnáct, šestnáct, patnáct, vydrž, Farrele, nebuď nedočkavej, čtrnáct…“
Už mi nezbývá moc času.
„Hele, ty už seš nějak daleko!“ zařve za mnou. „Kašlu na těch dvacet vteřin, Farrele, vyraz!“
To je pěknej hajzl! Pavouk jako by přestal být jako zkamenělý. Překvapí mě jeho rychlost, jeho dupání slyším až sem. Myslela jsem, že za mnou jenom poleze jako v té halucinaci.
Už jsem u toho můstku. Přeběhnu ho a otočím se. Farrel je ještě dostatečně daleko, ale já ještě musím oběhnout celý rybník. Nemám čas přemýšlet, kudy je to kratší, vydám se nalevo. Pavouk se nebezpečně přibližuje, asi vycítil, že mu pomalu unikám. Prodírám se jehličnany, jsem celá od smůly, hlínu mám až v očích. To jsem si nevybrala moc dobrou cestu. Konečně jsem na druhé straně rybníka. Octnu se na silnici. Náhle slyším, že dusot jeho tlap utichl. Asi má nařízeno zdržovat se jen v lese. Jsem zachráněna. Vlastně nejsem. Tohle ještě určitě neskončilo.

Všechno jsem to vyklopila Taře. Nečekala jsem, že to bude brát tak klidně. Málem jsem přišla o život a ona jenom řekne: „Panebože, to je strašný, chudáčku, pojď, jdeme se koukat na film!“ Nic víc, nic míň. Nic o tom, že musíme zavolat policii! Nic o tom, že mi pomůže, jestli něco nepotřebuju…Možná jsem příliš vztahovačná, ale od ní to bylo sobecký. Mámě ani tátovi jsem to neřekla. Sice na mě poznali, že jsem jiná, že se trápím, ale já to svedla na problémy s kluky. Na tohle téma se nikdy nebavíme, tudíž to neřešili. Nevím, co bych si tak nahonem vymyslela. Nejradši bych se přestěhovala někam pryč…Nebo zjistila, že to všechno je jenom špatný sen, ze kterého se co nejdříve probudím.

Pár dní byl klid. Žádný zprávy, žádnej telefon, radio, nic. Toho kluka jsem už neviděla. Nejradši bych ho už nikdy neviděla! Crrr… Telefon, kdo asi volá? Nenapadlo mě, že by to mohl být George.
„Ahoj!“ A taky nebyl. Byl to Jay. Nic o tom netuší, jenom o té halucinaci u rybníka. To je dobře, nevím, jestli by to dokázal nechat jen tak, nejspíš by musel jednat.
„Čau Jayi, co potřebuješ?“ zeptala jsem se a snažila se předstírat radost ze života, mimochodem, teď dost pos*anýho, s prominutím.
„Přijď k nám, kouknem na „Nepřekonatelného Charieho“, ne?“
Proč ne.
Crrr…Telefon se rozezní znovu.
„Co ještě, Jayi?“
V telefonu se místo jeho vysvětlení ozve smích.
„Muhahaháá! Ahoj. Tady George, chyběl jsem ti?“
Prásk. Zavěsila jsem. Nehodlám se vybavovat s tím pošukem!
Crrr…Telefon. Zase. George si asi nedá pokoj. Prudce zvednu sluchátko a vší silou zařvu:

„Co chceš? Co po mě ještě, sakra, chceš?!“ Z očí mi vytrysknou slzy.
„Cass? To jsem já Jay. Proč na mě křičíš?“ ozve se zmateně.
„Eeh, promiň Jayi. Poslední dobou mi volá jeden úchyl, chtěla jsem se ho už zbavit,“ utírám si rychle slzy.
„Aha…až příště zavolá, řekni mu, že si to s ním vyřídím, ok?“ 
Zlatej Jay. „A moc se ti omlouvám, ale teď přišel fotr a musím mu pomáhat čistit bazén, takže to padá. Už musím jít, promiň. Ahoj Cassie.“ A cvak.
Crrr… Ještě něco zapoměl?
„Jayi, provoláš majlant,“ tentokrát radost nepředstírám.
„Tady nebýt Jay, tady se vyskytovat tvůj kamarád George, haha,“ slyším ten hnusnej hlas, kterej patří ještě hnusnějšímu klukovi, ze kterýho mi naskakujou pupínky. Snažil se napodobit robota, kopírák, hnusák, hnusák!!
„Co chceš,“ spíš to oznámím, než abych se ptala.
„Chci se tě na něco zeptat,“ prohodí tajemně.
„Ale rychle, nebudu tady s tebou ztrácet čas, mám na práci důležitější věci!“ vyštěknu, abych mu ukázala, že se ho nebojím. Do lesa už mě nedotáhne, je sám, kdyby měl nějaký pomocníky, bála bych se. A to by mi dřív musel stříknout tu injekci, ale to už se nenechám.
„Dám ti hádanku: Myslíš, že děláš dobře, když máš doma otevřený všechny dveře? Dveře od zahrady, domovní dveře, tvůj balkon, dokonce i garáž…“
Srdce mi poskočí.
„Proč se mě na to ptáš…?“ zeptám se ustrašeně. Musí se cítit vítězně, protože mu určitě neunikl strach z mého hlasu.
„Viděla jsi Vřískot? Úvodní scéna…Drew Barrymore. Nebo taky Scary movie, co říkáš, znáš?“
„Vřískot viděl snad každej, kolikrát jsi ho viděl?“ pochopila jsem, o co mu jde. Budu se ho snažit zabavit po telefonu, abych mohla všechny dveře pozavírat. Balkon mám z krku.
„Jenom jednou, divný co? Každej američan by to měl vidět alespoň pětkrát, podle mě.“ Domovní dveře jsou zamknutý.
„Ale ty nejsi američan, původem jsi z Anglie, no ne?“ zdržuju, co se dá. Dveře do zahrady – zmáknutý. On mi na to snad skočil, nevšiml si, o co jsem se snažila! Každopádně jsem teď v bezpečí.
„Jóóó, jsem angličan. Podívej Cass, už mě to bezvýznamný kecání nebaví, ale oceňuju tvůj nápad, zakecat se, abys mohla všechno pozavírat, mohla bys hrát v hororu, haha!“ To ne! „ale jeden malej detail…jak by řekl „Vřískoťák“ Bobby…už jsem v domě, Cass, brouku.“

Poleje mě neuvěřitelná dávka strachu. Vážně, mám nahnáno. Myslím, že bych si měla odskočit na záchod, ale na to není čas. Musím GG najít, dřív než on najde mě. On mi to ale neuvěřitelně usnadní, když zaslechnu zvuky v kuchyni. Vezmu si ve stolku malé zrcátko a namířím jej do kuchyně. A co uvidím, mi vyrazí dech! Lednice je otevřená, v ní se hrbí a rabuší ten šílenec Green! Ten psychouš nám normálně vyžírá lednici! Tohle už je moc. Jak si můžu všimnout: milostpán si už na náš stůl nanosil naše jídlo! Je tam mamčina bábovka, šlehačka, dokonce nakrájené jablko…ahá, hošan je na sladký. Jde si sednout ke stolu a já se jen modlím, aby to prťavý zrcátko neviděl. Rozhodnu se, že to jen tak nenechám. Jelikož sedí zády ke dveřím od obýváku…hmmm s tím by se dalo něco udělat, ha!

„Skákal pes, přes oves, přes zelenou louku, Farrelek bude mít Cassie jako mňamku, Farrelku, co děláš, žes‘ tak vesel stále, řek bych vám, nevím sám, Cassie bude móóóje- AU!!!!! Sakra…“
Pozoruju, jak se kácí k zemi. Spadne ze židle a protože držel v ruce tu bábovku s vysokou věží šlehačky, vypadá na zemi vážně komicky. Pohled na nás musí bejt vážně strhující. Na zemi leží týpek s ksichtem plným šlehačky, nohy má v nepřirozené pozici skroucený do židle, ve tváři spokojenej výraz, který jenom dokazuje chrupkání, co se od něj ozývá, on normálně usnul! A nad ním stojí holka s vytřeštěným výrazem a s žehličkou v ruce. Uchvancancující, haha, je zajímavý, že ani v téhle chvíli neztrácím smysl pro humor. Původně jsem na toho hňupa chtěla zavolat benga, ale rozmyslela jsem si to. Rodiče dlouho nepřijdou, jeli někam do divadla, nuda, mám hodně času a ve sklepě dlouhý pevný lana. Kdyby byl přivázanej na židli a nucenej mluvit, byl by fakt sexy. Chudáček, zoufalej, zpocenej, bez toho svýho Fuckalka, aah, znovu jsem se spletla, Farrelka. Sešla jsem si pro ně, když mě napadlo, co kdyby zdrhl? Ale ne, blbost, byl v bezvědomí. Blbost. Blbost. Blbost… pořád jsem se uklidňovala, že je to blbost. Přidala jsem do kroku. Blbost. Konečně jsem stála v kuchyni s provazy v ruce. Pohled, který se mi však nastínil, mě vyděsil k smrti. Blbost! Nebyl tam! Zdrhl. A pak, že je to blbost! Zbyl po něm jenom mastnej flek. Od šlehačky.