Kapitola 4 – Boj, aneb agent 007 na scéně

Probudila se. Bylo jí strašné horko, nepohodlně ležela a nechtěla jít do školy. Hm. Vážně nenávidím pondělky. Co kdybych tu školu zatáhla? uvažovala. Mohla by se vyspat ve své úžasně pohodlné posteli… ale vlastně, teď to ani moc pohodlné nebylo. A kdyby dál spala, její matka by jí to určitě neodpustila a už nikdy by nevěřila ani slovu, které by řekla. Takže je rozhodnuto, což? povzdychla si a pomalu se posadila.
A pak… utrpěla šok.
Co to PRO JASHINA JE?! proběhlo jí hlavou, zatímco se vykolejeně dívala na scenérii před sebou. Všude kolem ní nebylo nic jiného než poušť a žlutý písek. Dívka nasucho polkla (a to nejen proto, že měla žízeň) a nevědomky otevřela pusu. Jak jsem se ocitla TADY?! nechápala. V jednu chvíli si jde lehout do své útulné postele, zdá se jí sen a v druhou se válí jako kus dřeva na naprosto odlehlé poušti. Nejspíš ještě pořád sním.
Dotkla se písku, na kterém seděla a promnula pár zrnek mezi prsty. Vypadaly dost opravdově na to, aby to byl jenom sen, ale představivost je přeci jen mocná. Slunce pálilo taky dost přesvědčivě a vůbec všechno kolem ní vypadalo dost děsivě.
,,Ííík!“ vyjekla, když vyskočila na nohy a vzdálila se od štíra, kterému se od krunýře odrážely paprsky poledního slunce. Jsou tu takový hnusný potvory, vedro jak v peci a navíc… co je támhle to na obzoru? zkoumavě se podívala do dálky. Vypadalo to trochu jako… město? Ale rozhodně to nepřipomínalo její staré známé Brno. Spíš to bylo jako nějaký včelí úl s vysokou budovou uprostřed. Ale stejně nemělo cenu to zkoumat. Nebo to si aspoň dívka myslela.
Jo, halucinace. To bude ono… a s touhle myšlenkou si sedla do písku. Když tu usne, možná se probudí zas u sebe doma. A kdyby to sen nebyl, halucinace taky přece jednou skončí.
Odevzdána osudu se položila zpět na rozpálený písek a zavřela oči.

,,Co to do háje…“ zaklela hnědovláska, když se ocitla v jakémsi křoví a nemohla se dostat ven. Kdyby řekla, že upřímně doufá, že její kamarádka skončila nějak líp, lhala by. Momentálně myslela jen na sebe a na své vlastní dobro. Trny jí na rukou udělaly drobné ranky, které však pálily jako čert. Na Akane se vzpomněla teprve až ve chvíli, kdy se z onoho křoví vymotala. ,,Akane!“ zavolala hlasitě, i když věděla, že by neměla. Byla v cizím světě a nevěděla, co od něj může čekat. I po tolika shlédnutých dílů anime Naruto. ,,Akane!“ zavolala znovu a zaposlouchala se do ticha lesa, kde ji obrácená přivolávací technika ´vyflusla´.
Když se podívala kolem sebe, viděla však pouze a jen vysoké stromy, které melancholicky šuměly. Po kamarádce jako by se slehla zem. Narashi začala pociťovat neklid – že by se Kishimotovi jeho obrácená přivolávací technika nějak nepovedla? To není možné, prostě není. Vždyť právě on učil Akane soustřeďovat chakru, to on zrzku naučil jediné dvě genjutsu techniky, které uměla. Takže přece nemohlo být relevantní, aby se mu (pro něj) tak primitivní technika jako Kuchiyose nepovedla.
Brunetka se otáčela ze strany na stranu, hlídala si záda. Co kdyby se někde vynořila nějaká příšera? Co kdyby ji napadlo nějaké zvíře? Navíc pátrala očima mezi stromy, jestli neuvidí známou postavu své společnice. Kdyby v tomhle světě zůstala sama… Nechtěla ani pomyslet.
Nakonec si řekla, že postávat na jednom místě nemá žádnou cenu a tak se dala na cestu. Snad ji cestou najde.
Prosím, prosím, prosím. Co kdyby se jí něco stalo? A co kdyby se něco pokazilo a ji to vyplivlo někam k Nano zemi? A nejdůležitější ze všeho byla tato otázka: A CO KDYBY SE NĚCO – ZATRACENĚ – STALO MNĚ?!
Byla stále jako na trní, otáčela se jako korouhvička za silného větru sem a hned zas tam. Řídila se slavným heslem – ‘Je mi jedno, kam jdu, hlavně, když je to kupředu!‘ Vlastně ani nevěděla, kdo to řekl, ale to ji příliš netrápilo.
Celé to pozorování okolí jí vyneslo jedno znepokojivé zjištění. Nešla tudy už? Támhleten keř si dobře pamatovala, byl obsypaný neznámými oranžovými plody. A támhle na tom stromě byly vyřezány nějaké iniciály… To chodí dokola?
Její situace ji začala pomalu, ale jistě děsit.
Zdálo se jí, jako kdyby uslyšela nějaké křupnutí větvičky a tak se prudce otočila. Uklidňovala své splašené srdce a sama pro sebe si mumlala: ,,Klid Naro, to nic nebylo.“
Když tu jí někdo přitiskl ostří ke krku.

Když se dívka opět probudila, nenacházela se již na poušti, avšak v nějakém bílém pokoji. (A/N: Zase ta bílá xD) Z toho usoudila, že její pobyt na poušti byl opravdu jen sen. Je pěkně doma, ve svém pokoji a jistojistě už zaspala a musí jít do školy. Ale něco tu nesedělo. Neprobudila se u sebe doma, nýbrž někde, kde to vypadalo jako ve špitále.
,,Jashine…“ zaskuhrala a posadila se. Její pohled okamžitě padl na sklenici s vodou, stojící vedle postele na nočním stolku. Neváhala a sáhla po ní. Následně ji několika rychlými hlty vyprázdnila až na dno. A hned je mi líp. Usmála se a konečně se po celém pokoji rozhlédla. Jak to tak vypadalo, byla v místnosti úplně sama. Samozřejmě pokud jste nepočítali její postel, noční stolek a nějaký ten další nábytek. ,,Co tu dělám?“ ptala se sama sebe. Nepamatovala si, že by se do tohoto prostředí někdy dostala – bylo pro ni naprosto neznámé.
O chvíli později se dveře v místnosti otevřely. V nich stanula drobná žena, oblečena do sestreského oblečku. Hentáááái! Napadlo okamžitě zelenoočku při vzpomínce na hentai obrázky z internetu a zvedl se jí koutek. Žena se na ni mile usmála.
,,Jak vidím, už jste vzhůru,“ konstatovala a předala jí další sklenici s vodou. ,,Tu máte. Našli jsme vás na poušti úplně samotnou a vyprahlou. Musíte do sebe dostat tekutiny, které jste vypotila,“ řekla.
,,Na poušti?“ zeptala se a znovu se napila. O chviličku později byla sklenice prázdná.
,,Mimochodem, chce s vámi mluvit zástupce Kazekage-sama,“ oznámila jí, zabavila skleničku a opět odkráčela, zatímco pouštní nálezkyni vrtalo hlavou, co se právě dozvěděla.
Kazekage-sama, jasně. Ach ty halucinace, tak nevyzpytatelné… povzdechla si a toužebně zavzpomínala na svůj útulný pokojík. Pak začala shromažďovat informace, které zatím zjistila. Takže zaprvé, zřejmě je ve Skryté Písečné. Ta poušť ve které se probrala musela být kousek od Suny a tam ji asi ony neexistující občané vesnice našli. Zadruhé, Kazekage, ať už jakkoliv vyfantazírovaný, není ve vesnici, takže si s ní přijde promluvit jeho zástupce. A kdo to tak asi bude? zamýšlela se.
Odpověď dostala vzápětí, když se dveře znovu otevřely. Ale tentokrát v nich stál muž v černých šatech se zvláštními výrůstky na čepici a pomalovaným obličejem. Pacientka se na něj zkoumavě zahleděla.
,,Batman?“ zkusila nejistě. Muž se na ni podíval, jako kdyby jí totálně přeskočilo (Což je vlastně pravda. Kdo z normálních lidí by měl tak strašně věrohodné halucinace?), poté přešel k její posteli a představil se.
,,Kankurou,“ řekl jí a podával ruku. Hm, ten toho teda moc nenamluví, ušklíbla se. Chvilku mlčela a uvažovala o své situaci. Takže už jí ze sledování Naruta tak hráblo, že se najednou ocitla v jeho světě. Jsem já to ale šikulka! pogratulovala si a dušovala se, že až se vrátí domů, musí zajít k psychiatrovi.
Natáhla svou paži a stiskla mu ruku. Když už mám tak povedený halucinace, musím si je užít! řekla si a nepěkně se usmála.
,,Já jsem Robin,“ představila se. ,,Teda kecám. Jsem Bond. James Bond.“

Narashi strašně zaječela. Tedy zaječela by, kdyby jí někdo nezacpal pusu. Najednou tlak u krku zmizel a před ní se zčistajasna zhmotnila její kamarádka s očima zářícíma vzrušením.
,,Akane!“ vyjekla. ,,No to si ze mě děláš…“ zmlkla, když viděla, že se zrzka najednou objevila někde úplně jinde. Přesněji řečeno mnohem více vlevo.
,,Co se to tu děje?“ zeptala se jí, dívajíc se jí do očí. Mlžná kunoichi se zakřenila a krátce odpověděla: ,,Kori Shinchuu no Jutsu.“ Narashi byla tak překvapená a nadšená, že i zapomněla Akane vynadat za japonský název. Pane jo, ta se předvádí. pomyslela si. Tak když ona, proč ne já? řekla si a začala se soustředit. Potom se jen usmála, a ve vteřině stála za Akane. „Tohle umím taky! Jen trochu jinak no…“ zamumlala. Na rychlé přemístění nebude mít čas! pomyslela si triumfálně a přitiskla jí kunai ke krku. Avšak chybička se vloudila – Narashi sekla do vzduchu, protože dýka neměla žádnou oporu. Tam, kde před chvílí stála mladší povídkářka, byl jen vzduch. Akane se pokrytecky zubila o kousek dál. Brunetka zaskřípala zuby a vrhla po ní zbraň, kterou držela v ruce. Ve zlomku sekundy už měla připravený nový.
,,Nemůžeš tak snadno vyhrát,“ ozvalo se jí u ucha. Už naprosto vytočená Narashi se otočila, že to kamarádce pěkne spočítá, ale ta už stála zase za ní.
,,Ale… jakto? Proč tě nikdy nechytím? Co já vím, jsem rychlejší než ty.“
,,Jo, ale jen tehdy, kdy nejsi chycená v iluzi,“ ozřejmila jí zelenoočka a zkřížila ruce na prsou.
,,To ale vůbec není fér! Ty moc dobře víš, že proti tobě nemám zatím žádnou šanci! Ať to bude příště jak chce, zabodnu ten kunai do sebe a pak ti ukážu, co to znamená ´rozbít někomu hubu´.“ Pěnila Narashi a měla co dělat, aby jí zlomek své moci neukázala hned teď.
,,Nerada ti to říkám, ale kdyby ses teď zabodla, bude tě to jen zbytečně bolet…“ pokrčila rameny Aki a zatvářila se nešťastně, že svou kamarádku tak rozčílila. Věděla, že i ona sama by byla trochu nakrknutá, ale sama zrzka nečekala, že se jí jutsu povede. Pod vedením Kishimota to pořádně nezvládla ani jednou. ,,Kai!“ vyhrkla.
,,Stejně jsi podrazácká… tohle si přátelé nedělají.“ zavrčela Narashi, a o chvíli později stála za ní. Přitiskla kunai k teď už pravému tělu svojí kamarádky. ,,Já bych ti třeba nikdy nedala pocítit to, že jsi slabší!“ zamumlala, a po chvíli zbraň odňala.
,,Promiň,“ stála tam schlíple mladší dívka. ,,Já jen chtěla zkusit, jestli už to zvládám. Kishi mě to pořádně nedokázal naučit. I teď tam bylo nedostatků… například bylo strašně těžký se pohybovat z místa na místo. Brzo bys mě uhnala. Jsem dřevo, byla jsi strašně rychlá.“ složila jí kompliment.
,,Promiň, ale nemám ve zvyku přijímat něco, o čem vím, že to není pravda. Podle mě by se ti moc nelíbilo, kdybych na tobě zkoušela základy Tornáda z Listové,“ řekla. ,,Teď je načase se sebrat a co nejrychleji najít Konohu. Nebo to, co z ní zbylo,“ dodala.
,,Dívala by ses na mě jako na blázna, kdybych se dobrovolně nabídla? Uprostřed tornáda jsem ještě nikdy nebyla,“ vyhrkla Aki první blbost, která ji napadla.  Brunetka se zamračila.
,,Se staršími si moc nezahrávej…“ broukla a vydala se směrem, kde se v dálce viděla brány Listové. Zelenomodroočka ji se sklopenou hlavou následovala.

Před dívkami se tyčila brána Konohy.
Chvilku si dodávaly odvahu, než vykročily, ale nakonec přeci jen stanuly tváří v tvář Kotetsovi s Izumou, kteří v bránici vesele hráli karty.
,,Pěkná pracovní morálka,“ poznamenala zrzka, ačkoliv se jí stále nevrátil původní elán. Úkosem pohlédla na kamarádku. Pořád se strašně zlobí?
Hnědoočka na ni slabě mrkla na znamení toho, že jí už v podstatě odpustila, ale něco ze zloby v nitru stále zůstává.
,,Kdyby Vás viděla naše ehm…“ dodala hnědovláska a zasekla se, když si uvědomila, že slovo ´učitelka´by nejspíše nebylo na místě. Už jenom pro to, že ony přece ztratily paměť. ,,Kdyby Vás tak viděla vaše Hokage…“ zachránila to. Oba dva sundali nohy ze stolku a překvapeně se na obě dívky podívali. Izumo se zvedl a neurčitě se usmál.
,,Smím znát vaše jména a důvod, za kterým jste sem přišly?“ zeptal se.
,,Smíte,“ řekla rádoby zdvořile Akane.
,,A odpověď?“
,,To by vás zajímalo, co?“
,,No to si piš, děvče. Takže?“
,,Takže tak.“ Izumo už začínal pěnit. Kotetsu ho uklidňoval a podíval se na obě dvě dívky. Vypadalo to, že drobná brunetka té drzé holce domlouvá. A skutečně.
,,Akane, hned toho nech, nechceme, aby nás zavřeli…“ zašeptala a káravě se na ni zahleděla.
,,Fajn, fajn,“ odpověděla taky šeptem a pak nahlas pronesla:
,,Já jsem Červená karkulka a tohle je babka. Ta houba. Neplést si to s hřibem, jasný?“ ukázala na Naru.
,,Kecá, jsme dívky ze Země Víl,“ prohlásila Narashi, nedbajíc na to, jak domlouvala zrzce.
,,Dobře, já jsem Akane a ona je Narashi, stačí?“ maličko se pousmála zelenomodroočka, když viděla, jak Izumo dostává tik do oka.
,,Důvod návštěvy?“
,,Tajný.“
,,To z vás vytáhneme později, teď by mě ještě zajímalo, jak je možné, že si vás nevšimly naše hlídky? Jak jste se sem dostaly?“
,,Přišly jsme,“ pokrčila rameny Aki a začala se nepokrytě zubit.
,,A jak?“ to mluví zase Izumo.
,,Ehm.. po nohách?“ odvětila zrzka nejistě a zkusmo se na Kotetsa usmála. Ten se ale jen ošklivě zašklebil. Blb. Nemá smysl pro humor. Něco mi říká, že se mi tu nebude líbit…
,,Jestli neřeknete důvod návštěvy, kdo skutečně jste a vše podobné, do Konohy vás nevpustíme.“
,,A my vám to ještě neřekly?“ divila se mladší z povídkářek.
,,No… já jsem Kačer… tohle je Donald…“ ukázala na Akane, ,,… a ty jsi Debil jestli nám nevěříš naše jména,“ dokončila Narashi. Iluziorní kunoichi se začala smát.
,,No tak Naro, nevykládej tady takový lži… nejsme komiksový postavy. Prostě se smiřte s tím, že já jsem Karkulka a tady tohle je moje babička,“ ukázala na starší kamarádku. Narashi se na to zářově usmála, aby byla dobře vidět její zubní protéza. ,,A já jí nesu oběd do Konohy… á babi, co že tě tu takhle vidím?“ zněla překvapená slova z jejích úst.
,,Na, tady máš oběd.“ Vytáhla z pouzdra shuriken a taky jednu borovou šišku. ,,Nech si chutnat. Vařila jsem to sama!“
,,Tak, to by stačilo, holčičky. Posily už se blíží – už jste na území Listové, jestli jste si nevšimly.“
Akane s Narashi na sebe pohlédly a ve stejný moment vzaly nohy na ramena.
,,Akane zdrhej! Dělej, běž!“ křikla přes rameno starší dívka.
,,Nejsem sakra žádná běhna!“ odpověděla jí naštvaná kamarádka. Atletiku nenáviděla ze všeho nejvíc. A teď navíc musela běžet jako o život.
,,Já už nemůžu!“ vyjekla o chvíli později a na malé mýtince se zastavila a vydýchávala se.
,,Myslíš, že kecal, když vyprávěl o těch posilách?“ zeptala se Narashi a vypadala ustaraně. ,,Jestli je to pravda, jsme totálně v prd… v kelu…“
,,A to obřího slona,“ dodala Aki, když za sebou uslyšela nezaměnitelný hlas, volající něco o Síle mládí. ,,No nazdar,“ povzdychla si.
,,No a kurva… jsme naprosto nahraný. Pokud je to opravdu ten malej zelenáč… nechceš si ho vzít ty?“ zazubila se velice ´mile´ brunetka, téměř až hystericky.
,,Promiň Naro, ale on by mě zničil hned, nestihla bych ho chytit. Je na mě moc rychlej a já jsem dřevo na normální boj! Tak  pojď doufat, že to není on…“ řekla a vyslala krátkou prosbu ke Kami-sama.
,,To je fakt… mě zničí sice o vteřiny pozdějc, ale to vem buřt…“ zamumlala Narashi. Jak to tak vypadalo, jejich předpoklady se staly skutečností. O chvíli později se z lesa vynořila trojice ninjů. A Rock Lee byl mezi nimi.
,,Naro? Drž se!“ křikla zrzka na svou společnici a z pouzdra vytáhla jehly. Druhá fanfictionářka chytila do ruky svůj deštník, nyní přeměněný na tyč, a postavila se též do bojové pozice.
Listoví ninjové se zastavili kousek před nimi a chvilku si je měřili pohledem. Nakonec se jediná kunoichi z celého týmu opřela o strom a nechala prostor dvěma klukům.
,,Síla mládí vás překoná! Buďte na mě hrdý, Gai-sensei!“ zazněla věta od mistra taijutsu a z očí se mu přitom plavily staré známé slzy.
,,Rozkopu ti držku, dattebayo!“ zařval horkokrevný blonďák s pohledem upřeným na mladší dívku. Ta se jen ušklíbla a myslí jí projela myšlenka o tom, že doufá, že Naruto ještě neovládl Senjutsu. Proti nějaký žábě bojovat nebude!
Dívky vyhrkly v odpověď svému protivníkovi.
,,Síla stáří, ty zelená kombinézo!“ zaječela ‘babička‘ Narash. ,,Měj se na pozoru Ak, proti tomu mentymu nikdy nic nevíš stoprocentně…“ varovala svoji mladší polovičku.
,,Mentosky vedou, dala bych si,“ utrousila zrzka ke své společnici.
,,Nepodceňuj svého protivníka. Proti ichtylům už jsem bojovala tolikrát…“ poznamenala pro změnu ke svému protivníkovi.
,,Tak to bude zajímavé…“ zamumlala si pro sebe hnědovláska a pevně stiskla svoji tyč. O chvíli později dostala nezměrnou chuť začít utíkat. A proč vlastně? Kousek zelené zeleniny se na v neuvěřitelné rychlosti vyřítilo.

,,Bond-san, jak jste se dostala do té poště?“
,,To máte tak, Batmane.. totiž Kankurou-sama. To si jdu takhle večer v klidu lehnout do své postele a pak se vzbudím v tom moři písku. Člověk by se měl asi radovat, když nepíše ten test z francouzštiny, ale tohle je krapet divný,“ zauvažovala slečna 007.
,,Franc- co?“ nechápal mistr loutkář.
,,Francouzský polibek,“ usmála se jako andílek, takže teď vypadala ještě nebezpečněji. Pak si ale řekla, že dělat si legraci z vyfantazírovaných postav není nic úžasného.
,,Vlastně, francouzština je jazyk. Je m’appelle Susanne. Mimochodem, nejmenuju se James Bond, jen tak pro pořádek, jsem Zu…“ zarazila se. Přeci jen, proč nepoužít přezdívku? ,,… já jsem Zisi.“

,,Kage bunshin no jutsu!“ skřížil prsty Jinchuuriki Devítiocasého a s hlasitým rykem se vrhl na svou soupeřku. Ta vytáhla katanu a propíchla dva nepravé Naruty.
,,Naró, tý kataně se nic nestalo!“ vykřikla nadšeně. Moc dobře si pamatovala, jak to s bodnou zbraní v jejích rukou naposledy dopadlo.
Pak se točila a točila, máchala mečem ze strany na stranu tak rychle, jak si ani nemyslela, že by to někdy mohla dokázat. Ale strach o život dokáže mnohé.
Boj ji však začal zmáhat. Na boj zblízka nebyla stavěná a i po těžkém tréninku s Ichtylem byla dosti slabá. Rozhodla se tedy ve volné chvilce jednat.
Mezitím se blonďáček začíal dostával do varu.
,,Jmenuju se Uzumaki Naruto a porazím tě! To jméno si zapamatuj, dattebayo!“
Akane to ignorovala. Tohle on vlastně říkal pořád.
Ale než taková volná chvilka přijde, to není jen tak malinko času. To už měla na levé paži mělkou ránu od kunaie a nohu naraženou jedním nepovedeným kopem svého protivníka. Ale i tak měl boj nějaké ovoce. Modroočkovi došly postavy vytvořené pomocí kage bunshin.
Než blonďák stihnul vyvolat další stínové klony, zrzka po něm mrskla jednu z jehlic, která se mu zabodla do ramene. Blonďák si stačil všimnout, že jsou u ní připevněny miniaturní zvonečky a následně začala Mlžná kunoichi hýbat prsty, jako kdyby měla k sobě chakrovými provázky připoutané loutky.

,,Sakra nech mě na pokoji, když snažím se přežít!“ zařvala naštvaně Narashi, zatímco se snažila nějak vykrýt Leeho kopy a údery. Upřímně – moc jí to nešlo. Kishimoto-sama byl sice dobrý učitel, avšak Lee byl třída. Když to nejde takhle… pomyslela si novodobá shinobi, zatímco si z pouzdra ze zad vyndavala svojí tyč, kterou si před pár okamžiky zastrčila, aby jí zbytečně nepřekážela. Teď jí však napadlo něco, co by jí mohlo zachránit život – Leeho výpady se co nejvíc snažila vykrýt svojí milovanou tyčkou. Když už má ninja pořádně kopat, tak ať si o ten blbej deštník alespoň zpřeláme hnáty, no ne? pomyslela si lehce nakvašeně. Bojovala / bránila se teprve několik minut, a už teď měla po těle značné modřiny.
,,Konoha Senpuu!“ vykřikl zelenáč nakopl jak Narashi, tak její zbaň. Obě dvě o chvíli později válely na zemi, Narashi skoro v mdlobách. Nesmím se pozvracet, nesmím se pozvracet… klidnila se v duchu, zatímco se snažila si prohmatat břicho. Když máte vnitřní zranění, je přece tvrdé, ne? Sakráááá, mám tvrdý břicho…! začala plašit jako šílená. Naštěstí si včas všimla, že k ní míří Lee. Nepovažoval ji za hrozbu, proto šel pomalu, klidně a ještě se u toho usmíval. Narashi ozářily jeho lesklé zuby. Tady někdo používal Colgate… musela se nad tou myšlenkou usmát. Avšak úsměv jí brzy z tváře vymiziel. Zelená kombinéza se blížila a s tím i její smrt. Jak romantické. V té chvíli jí už nenapadlo nic jiného, než si sáhnout do vlasů a rychlostí blesku po soupeři hodit své dvě jehlice. Bohužel se obě zapíchly do země, a Narashi, překypující hrůzou se unaveně složila k zemi.

Zrzka rozhýbala své prsty jako na loutkohře. Vzápětí se mýtinou rozlehl líbezný zvuk zvonků a její soupeř ztuhl, protože následující pohled mu vyrazil dech.
Jeho vidění se tříštilo a zrzka s lehce samolibým úsměvem před ním stála několikrát. Bylo to jako se dívat přes rozbitý dalekohled.
,,Pořád mi hodláš rozkopat držku…“ rozlehl se mu v uších hlas, doplňující zvonkohru. ,,…Uzumaki Naruto?“ dodala.
Blonďák si zacpal uši. Asi naivně doufal, že ho najednou zachvátí vysvobozující ticho. Ale tak se nestalo a hudba nadále zněla kolem.
Mezitím kunoichi pod stromem sledovala boj mezi ninjou z jejího týmu a neznámou dívkou. Povzdychla si, když blonďák začal pobíhat kolem a nakopával vzduch. Ten idiot snad ani nechápe, že je v genjutsu… Tiše jako myška zmizela mezi stromy, obešla bojový prostor a když se přiblížila ke zrzce, ovládající iluze, praštila ji silně do hlavy.
Ta se zhroutila na zem, jehly jí vypadly z rukou a Naruto přestal zmateně pobíhat kolem a upřel pohled na svou protivnici.
Ta ležela na zemi, zatímco jí na hlavě začala rašit obrovská boule. A za ní stálo růžové monstrum s bilboardovým čelem, doutnající vzteky…