Kapitola 4 – Návštěva

—čtvrtá kapitola: návštěva—
Prudce se otočil v naději, že ji uvidí. Byla to ovšem jen zdravotní sestra, která mu nesla oběd a rychle zase zavřela. Jídla se ani nedotkl. Neměl chuť ani hlad. Ani kdyby měl, nenajedl by se. Jen čekal a doufal v její náklonnost po tom, co se stalo. Mohla by mu být alespoň vděčná za záchranu. Mohla by se alespoň jednou stavit. Hodiny míjeli hodinu. Stále netečně pozoroval nepříliš pěkný výhled do stromu před nemocnicí a mezi větvemi se snažil spatřit její domov. Někdy ve tři hodiny odpoledne, kdy celá nemocnice zela prázdnotou, uslyšel kroky. Naděje se už vzdal a čekal, až se dveře otevřou a v nich se objeví opět zdravotní sestra s novým tácem jídla nebo lékař. Nešlo však o hbitý krok, který znal. Byl spíše nejistý, a ačkoliv přicházející došlapoval poměrně lehce, dopady bot byly docela hlasité. Neustále se přibližovaly, až ustaly. Dveře se pomalu otevřely. A ve škvíře se mihly tmavé, lesklé vlasy. Rozbušilo se mu srdce, tak přeci jen přišla? Dveře se nejistě otevřely víc. Místo očekávané návštěvy tam ovšem stála její mladší sestra. Kiba si tiše zanadával za svou naivitu a obrátil zrak k oknu a dál si Hanabi nevšímal.To jí trochu popudilo a tak se rozhodla na sebe trochu upoutat pozornost:
„Ahoj, jak se ti vede?“ zeptala se očekávajíc odpověď.
„Hm čau, jde to,“ odsekl stroze a dál ji ignoroval.
To ji trochu rozzlobilo, ale nicméně mu to pro jednou odpustila se slovy: „Kdy tě pustí?“
„Nevím.“
„Nesnáším jednoslovné odpovědi!“ zasyčela Hanabi, aniž by si uvědomila, co řekla.

„…“mlčel a dál netečně zíral ven.
„Ale pořád lepší, když alespoň odpovíš jedním slovem, nežli mlčíš,“ namítne.
„A co mám jako dělat?!“o točí na ni konečně hlavu.
„Trochu se nad sebou zamyslet, jdu sem místo Hinaty, ty blbečku,“ vysvětlila a jedovatě se ušklíbla.
„Hm, ona asi nepřijde, že,“ zventiloval konečně svou myšlenku, kterou v sobě tak dusil.
Hanabi pokrčila rameny: „Co já vím, možná jí to konečně přejde, a dostane rozum.“
„Co se jí stalo? Mluv!“ přikáže jí.
„Heleď, už mě to nebaví, vím, že jsem o několik let mladší, ale nebudeš se mnou zacházet jako s někým, kdo ti má sloužit. Nikdo mi nepřikázal, abych přišla, tak se podle toho chovej!“

Kiba si musel v hlavě urovnat trochu myšlenky. Tohle, že je sestra tiché, nenápadné Hinaty? Temperamentní kunoichi? Už věděl, proč jí má klan raději, než Hinatu. Ale nijak nedbal a vychrlil na ni další otázky. Hanabi ovšem měla svou hlavu a když se po její druhé šanci nezačal ani na upozornění chovat jinak, prostě se sebrala a odešla.
„Mamlas jeden,“ říkala si ještě, když stála před nemocnicí a neustále se ohlížela přes rameno, když šla pryč a nevnímala protichodce, „člověk se za ním vydá a on takhle. Idiot, blbeček…“

Nadávala mu pořád lehčími nadávkami a ani si nevšímala, kam jde. Mohla být venku ještě hodinu, tak proč toho nevyužít. Zahloubána do svých myšlenek a neustále mumlavě opakujíc stejné nadávky nedávala pozor na cestu. Je štěstí, že se to stalo až po dlouhé době, kdy odešla z nemocnice. Právě když míjela Ichiraku-ramen, vrazila do něčeho poloměkkého a zároveň tvrdého, vyššího než ona, takže ji to srazilo do tmavého prachu na zemi. Než se vzpamatovala z nárazu, uviděla ruku, jíž ji někdo nabídl. Vděčně jí přijala a ten někdo ji vyhoupl na nohy. Stála nyní před vyšším klukem, který mohl být tak o dva roky starší než ona. Nevzpomínala si, že by ho už viděla a tak jen spěšně poděkovala a ještě si ho stačila prohlédnout.

~~~

Jak už jsem psala, byl vysoký, hnědovlasý, tmavooký. Vypadal tak na těch 13-14. Oblečení měl poskládané z několika kusů pružného kovu, jež měl připevněno na rukávech. Jinak jeho tričko bylo do hnědé barvy. Měl dlouhé široké kalhoty s mnoha kapsami, tmavě modré barvy. Přes rameno měl připevněný meč. Nevypadal nijak výrazně, obyčejný řadový gennin nebo chunnin.

~~~

Ještě se za ním ohlédla a pak si to namířila pomalu oklikou zpět domů. Hinata seděla stále ve stejné poloze – na parapetu otevřeného okna. V pokoji byla naprosto nesnesitelná zima a proto si Hanabi ještě před vstupem přes sebe přehodila deku a v duchu si říkala, že se tou zimou chce její sestra nejspíš umučit. Když otevřela dveře, neohlédla se sestra za ní.
„Ahoj Hinatko,“ pozdravila zvesela Hanabi a i pod dekou se třásla. Od rána, kdy tu byla, Hinata dostala odstín světle modré barvy. Vypadala téměř průsvitně. Jako pouhý přelud. Hanabi vzala deku a přehodila ji přes ni. Zamračeně se na ni otočila.
„No co, tím, že nám tu umrzneš, Kibovi nepomůžeš,“ podotkla suše Hanabi.
„Hm…“
„Dnes jsem u něj byla,“ řekla Hanabi a posadila se na ledově vyhlížející postel. Přetáhla přes sebe ještě jednu deku. Venku sice zima nebyla, ale tím, jak se tu celou noc větralo, tu bylo doslova mrazivo.
„Mluv!“
„No tak to prr, nejdřív se obleč, zavři to okno a pak popros. Teprve pak ti to možná vylíčím.“

Ačkoliv čekala, že možná bude Hinata protestovat, docela to zabralo a za chvíli už u ní seděla na posteli a čekala.
„Pro- prosím řekneš mi o… o všem, c-co bylo?“ zeptala se prosebně. Poprvé Hinata vypadala trochu lidsky. Ještě před chvílí vypadala, jako když uletí.
„No…“ Hanabi jí vše převyprávěla. „A z toho plyne…“
„Z toho… plyne?“
„Že se jeho návštěvě už nevyhneš, to z toho plyne.“
„C-co mu mám říct?“
„Například… e-e… že mu za všechno děkuješ… no… nebo… e-e… prostě něco vymysli.“
„Hm…“ Hinata nad tímto rozhovorem dlouho přemýšlela. Rozhodla se, že za ním zajde dalšího dne.