Kapitola 4 – Zmizení

Chvíli trvalo, než se nám seplo. Jako první se vzpamatovala Ten-Ten.

„Jak to myslíš?“

„Není ve svém pokoj ani nikde v domě. Hledal jsme všude!“

„Za čtvrt hodiny jsi to tady určitě celé neprohledal. Navíc to nic neznamená. Mohl se jít někde projít,“ snažil jsem  se Naruta zchladit, ale on se nedal.

„Ne! Nenene! Ptal jsem se Takashiho. Kakashi vešel do pokoje, ale ven už ne. Takashi celou dobu okouněl na chodbě, kdyby sensei odešel, viděl by to!“ křičel Naruto a my na něj nechápavě mžourali. Proč to vůbec řeší?

„Tak vylezl oknem,“ uzavřel to Neji a aby svým slovům dodal důraz, cvakl jídelními hůlkami. Krutovi odevzdaně poklesla rameno, jakože jó, že nad náma láme hůl a konečně nám to vysvětlí.

„Jenže jeho je bez oken,“ řekl tiše a významně čekal, jenže naše reakce se od jeho očekávání znatelně lišily.

„Jak to?“ namítla Ten-Ten.

„Každý pokoj pro hosty má okna,“ prohlásil se železnou jistotou Neji.

„No jasně, jak by tam jinak šlo světlo?“ přidal jsem svou intelektuální trošku do mlýna.

„Fakt nejsou…“

„Jdi někam, Naruto.“

Bože, nemůžu uvěřit, že tu stojím s výkvětem z Listové a řeším takové blbosti!

„Jsou tam jen takové světlíky ve stropě.“

„Tak vidíš,“ mávla nad ním rukou Ten-Ten a považovala celou situaci za vyřešenou, ale mně to přece jen nedalo.

„Jaké světlíky?“

„Jen se pojď podívat.“

Jako hejno husí jsme vyrazili za Narutem do Kakashiho pokoje. Byl trochu větší než náš a uprostřed místo postele klasická matrace. Okno se tu skutečně nenacházelo, ale světlíky ve stropě rovnou tři. Akorát že, aby se jimi protáhl dospělý muž, a navíc zasklené a zatmelené, že se nedaly otevřít jinak, než rozbitím. Tudy Kakashi neodešel. Takže ten naruťáckej sráč měl přece jen pravdu. Rozpačitě jsme na sebe pohlédli.

„A fakt nešel dveřma? Třeba si ho Takashi nevšiml. Jemu evidentně zcela zjevné věci unikají.“

„Takashi by na to vsadil krk,“

„Tak to mu můžu lehce splnit.“

„Kakashi by kolem něho proklouzl, kdyby chtěl. Ale proč by to dělal? Tady se plížit nepotřebuje, před chvílí jsme dorazili a proč by nám nic neřekl?“ nadhodil Neji.

„Máš pravdu,“ řekl jsem. „Kakashi by na sebe boudu ušít nenechal. Kdyby došlo k boji, nepochybně bychom to slyšeli. Odešel sám a zbývá otázka proč, a proč nám to neřekl. Bude mít co vysvětlovat, až se vrátí,“ uzavřel jsem debatu a odkráčel zpátky do pokoje, kde jsem našel zrcadlo. Tak oni si myslí, že jsem holka, co? Teď už je pozdě jim to vyvracet, ale můžu toho využít. Spletl jsem si vlasy do copu a ofinu přichytil z čela titěrnou perličkovou sponkou. Když jsem byl hotov, našpulil jsem na sebe rty. Líbil jsem se sám sobě. Nechutný.

„A rtěnku půjčit nechceš?“ prohodila posměšně Ten-ten, která nakoukla do koupelny, zvědavá, co tam vyvádím.

„Hoď ji sem. Něco z toho vyždímám.“

Nekomentovala to a vzdálila se. Za okamžik mi přiběhla říct, že, že si jde s klukama prohlédnout vesnici a pak následovalo už jen ticho. Bezva. Toho mi jde na ruku. Vrátil jsem se do pokoje, sedl si na postel a chvíli zíral do zdi. Pak jsem si z ruksaku vybalil pár nutností a rozložil si polštář a deku na široký okenní parapet. Postel  přenechám jiným, ale na zemi chrápat nehodlám a parapet je perfektní strategický bod. Čekal jsem, dokud jsem nenabyl jistotu, že je čistý vzduch, tiše jako myška vyklouzl ven a zapadl vedle ke Kakashimu. Teď se ti podíváme na zoubek, kamaráde.

Jedna věc je jistá, světlíkem nevylezl. Třeba do místnosti nechal vejít klon a vypařil se už předtím. Hm, ale to těžko. I kdyby se mu podařilo nastrčit za sebe klon už v lesích, Neji s Byakuganem by to zjistil.

V rohu ležel pohozený ruksak, důkaz, že Kakashi pokoj navštívil. Nakoukl jsem pod matraci a poté pomalu začal přejíždět dlaněmi po stěnách. Na stopro tu jsou padací nebo tajné dveře a neskutečně mě iritovalo, že je nedokážu najít. Co bych teď dal za Byakugan. Prohledal jsem pokoj asi třikrát, ale kde nic, tu nic. Tajné dveře tu jsou – na to dám krk. Ale kde? Kde? Vzteky jsem uhodil pěstí do zdi a už jsem to chtěl vzdát, protože bez Nejiho pomoci to očividně nemá smysl, ale v tom mi pohled padl na hromádku Kakashiho krámů v rohu. Mno, tak se mu mrknu aspoň do báglu. Vůbec mě nenapadlo, že hrabat se v cizím zavazadle je přinejmenším neslušné. Však to dělám pro dobro věci. Jó, kdyby se někdo hrabal v mém ruksaku, to by byla jiná – urval bych mu hlavu.

Nakoukl jsem do vaku a bleskově prohrábl i boční kapsičky. Nenašel jsem nic podezřelého, ale tak nějak jsem to čekal. Kakashi není amatér, aby nechával důležité věci v otevřeném pokoji, do kterého může kdokoliv vlézt. Ale přece… ruka, která šmejdila vnitřkem vaku a prorážela si cestu mezi náhradním prádlem a trvanlivými potravinami, narazila na vnitřní zip. Chmátl jsem dovnitř. Papír. No vida! Vytáhl jsem ho a přelétl pohledem. Nebyl ani ohmataný ani poškozený, právě naopak. Jako by ho tam Kakashi dal až po příchodu do vesnice. Stálo tam jediné slovo: mor. Co to znamená?

Na chodbě se ozvaly kroky. Vrazil jsem papírek zpátky, pozapínal kapsy a odkopl batoh zpátky do kouta. Dveře se otevřely. To už jsem stál na nohou a předstíral, že se rozhlížím po místnosti.

„Co tady děláte?“

Byl vysoký, asi třicetiletý s pěstovaným šviháckým knírkem a světlými, k lebce připlácnutými vlasy. Slizký jako bahenní mlok. Výborně, takovýho úchyla snadno zmáknu. Na rtech jsem stále cítil jemnou vrstvičku Ten-Teniny rtěnky. Tak jsem stydlivě sepnul ruce v klíně, zamihotal řasami a našpulil rty. Taková menší děvkařská průprava.

„Promiňte, hledám svého mistra. Netušila jsem, že tu není,“ zašvitořil jsem a nervózně si uhladil vlasy, zatímco jsem se držel, abych ho neseštěkal, co že tu sakra dělá on.

„Pan Kakashi tady není? Potřeboval jsem s ním mluvit,“ zplihnul Kníráč, když si uvědomil, že on tu taky nemá co pohledávat. Pomalu mě sjel pohledem. Vzpomněl jsem si na Ten-Teniny hezké dívčí dlaně a rychle jsem schoval ohlodané a špinavé ruce záhybů kimona. Nezapomínám na detaily, protože několika mým známým se to ošklivě vymstilo.

Knírovi asi došlo, že na mě čumí trochu moc dlouho, protože jsem preventivně zrudl.

„Promiňte,“ řekl, ale oči nesklopil a ze dveří neustoupil. Ajajaj. Právě ses zapsal na seznam těch, kterým při odchodu nakopu prdel, drahoušku. Aspoň tam Takashi nebude smutno. S očima zapíchnutýma do podlahy a úvahami, jestli to s tou hranou naivitou nepřeháním, jsem vyšel z pokoje. Knír ze mě nespustil zrak a ve dveřích ani neuhnul. Musel jsem zatáhnout břicho a kdybych měl prsa, jistě bych se o něj otřel. Brr! Zavřel jsem dveře a  zdvořile se před panem Knírkem uklonil.

„Omluvte mě, prosím.“

„Počkej!“ zarazil mě. Od kdy si tykáme, plesnivče?

„Prosím?“ setrval jsem v roli, ale už jsem tak nemrkal a nešpulil rty. I podbízivost má svoje hranice.

„Jak se jmenuješ, děvče?“

„Jsem Aiko,“ ukláněl jsem se jako praštěný a v kotli trpělivosti to zlověstně bublalo.

„Dobrá, můžeš jít, Aiko,“ milostivě mě propustil a já se musel držet, abych mu rovnou jednu nevrazil.

„Děkuji pane,“ procedil jsem a vycouval ven.

Chlápek mě sledoval, dokud jsem nezmizel u sebe, pak ještě nějakou dobu stál bez hnutí na chodbě, načež chvatnými kroky odešel, což bylo jeho jediné štěstí, protože kdyby se jen dotkl kliky Kakashiho pokoje, sejmul bych ho z dálky.

Začal jsem přemýšlet nad tím papírem. Mor. Tak co to může znamenat? Je to trapné, ale přiznám se…

Stál jsem v Kakashiho pokoji a všude kolem mě se otevíraly tajné dveře, ale já do nich nemohl. Ze světlíku ve stropě na mě zíral Knír a z úst mu tekly žluté sliny. Rozbil sklo a skočil dovnitř. Vykřikl jsem hrůzou. Knír dopadl na podlahu a změnil se v Sangokua, kterému rudě zářily oči.

„Zradila jsi mě, Aiko,“ syčel a blížil se ke mně. Zůstal jsem strachy strnulý a nedokázal se ani pohnout.

„Zradila jsi mě a já tě tak miloval!“

„Co blázníš, Sangoku?“ šeptal jsem a ustupoval před ním, ale hlas selhával.

„Miloval jsem tě,“ opakoval. Oči mu šíleně svítily.

„Vzpamatuj se, Sangoku!“ křikl jsem, když jsem narazil zády na zeď a Sangoku se o ni opřel oběma rukama, aby mi odstřihl únikovou cestu. Ať teď udělá cokoliv, neubráním se mu. Sangoku byl vždycky silnější než já. Vždycky to byl on, kdo mě srážel do bláta a  pak mě z toho bláta zvedal.

„Ještě to můžeš změnit, Aiko,“ šeptal chlapec a jeho rty se blížily.

„Ještě se ke mně můžeš přidat. Já ti odpustím, Aiko.“

Kolena mi změkla strachy.

„Můžeme být spolu.“

Políbil mě přesně ve chvíli, kdy jsem sebral všechny své síly, prudce ho odstrčil a moje zaťatá pěst se osobně seznámila s jeho ostře řezanou tváří.

„Co to děláš?“ zaječel, ale úplně jiným hlasem. Otevřel jsem oči a čekal, až se mi zaostří zrak. Seděl jsem na parapetu, zpocený jako myš a lapal po dechu. Přede mnou se krčil Naruto, tvářil se ublíženě a držel se za tvář, která mu začínala natékat.

„Co jsem ti udělal?“ lkal Naruto.

Za jeho zády zvědavě vykukovali Neji a Ten-Ten, nevědouce, zda se smát nebo se tvářit soustrastně.

„Promiň.“

„Zlý sen?“

„No jo. Omlouvám se,“ rozpačitě jsem si prohrábl vlasy a seskočil z okna.

„Zjistili jste něco?“

„Pár věcí. Vesnice je slušně velká, mají tu hostinec, svatyni a školu. Uvnitř ohrady jsou také pole, kde pěstují rýži. Kousek za vesnicí mají uměle vysušený sad s ovocnými stromy. Celkem hezké, jsem překvapená,“ vyprávěla Ten-Ten.

„A ti mlžní?“

„No, ti jsou problém. Obklíčili vesnici, že se na dostřel luku nepřiblížíš k ohradě. Okamžitě střílejí, ale dovnitř se vážně nedostanou.“

„Myslel jsem si to,“ pokýval jsem hlavou.

„Kakashi je ještě nevrátil?“ ptal se Neji.

„Ne,“ Mám ho požádat, aby Byakuganem prohledal jeho pokoj? Najednou mi to bůhvíproč nepřipadalo jako dobrý nápad. Tak jsem mlčel a sledoval, jak si ostatní zabírají místa na spaní. Postele si uzurpovali Ten-Ten a Neji, na Naruta zbylo dost místa na zemi.

Pak na dveře zaklepal Takashi a přinesl naše šaty, vyprané, usušené a vyžehlené. Rozpletl jsem si vlasy, svázal je v týle do pevného copu. Já vím, že je to zženštilý, ale na vlasech si zakládám. Rozpuštěné vypadají parádně, ale v boji trpí tendencemi lítat kolem hlavy a o nový sestřih v režii nepřátelských čepelí nestojím. Svoje vlasy mám rád.

Když jsme byli všichni připraveni, vyšli jsme z pokoje. Podnikat cokoliv bez našeho kápa Kakashiho nemělo smysl, ale sedět na zadku se nám taky nechtělo. Plánovali jsme porozhlédnout se po vesnici ještě jednou, tentokrát nikoliv očima turistů, ale očima válečníků a stratégů. Jenže sotva jsme vyšli na chodbu, naše obavy o Kakashiho se vypařily jako pára nad hrncem, protože šedovlasý ninja se opíral o zeď proti dveřím a usmíval se, jako by se nic nestalo.