Kapitola 41

Naruta ráno probudily ustarané mumlavé hlasy nedaleko od něj a pak tiché cvaknutí zavíraných dveří. Otevřel rozespalé oči a nechápavě mžoural do slunečního svitu, tlumeného zataženými roletami a záclonami. Za dveřmi zaslechl nějaký rozhovor, který postupně slábl, takže usoudil, že se mluvící přemisťují do kuchyně. Téměř vzápětí mu také došlo, čí ty hlasy jsou. Iruky a Kakashiho. Ale cosi v jejich tónech ho přinutilo napřímit se do sedu. Nedokázal ještě začít vnímat natolik, aby věděl, o čem to mluví, i když teď už se mumlání vytratilo. Naruto si v rychlosti protřel oči, zívl, trochu se protáhl a jen v trenýrkách vstal a vydal se za nimi. Když procházel obývákem, uslyšel břitký Kakashiho hlas:

„…prohledejte celou trasu od zastávky tramvaje číslo tři na Habrmannově až do domu v Jasanové ulici číslo 26. Hledejte cokoliv podezřelého. Připojím se k vám za chvíli.“ To už byl blonďák v kuchyni a naskytl se mu zvláštní výjev. Jeho pěstoun, hnědovlasý mladý muž s jizvou, která se mu táhla napříč přes nos, seděl na jedné židli u stolu a v rukou držel hrníček s kávou. Kakashi, Irukův kolega, se opíral o kuchyňskou linku a právě si strkal mobil do kapsy policejní uniformy. Rovněž on měl svůj šálek s kafem, který ležel na stole, ale jak si Naruto všimnul, byl úplně netknutý. To ale nebylo to, co blonďáka tak vyděsilo. Byly to výrazy v jejich obličejích – naprosto vážné výrazy, tváře měli zbrázděné hlubokými obavami a potlačovaným strachem. Vypadali tak minimálně o deset let starší, než ve skutečnosti byli.

„Co se stalo?!“ vyjeknul Naruto hned po prvním pohledu na ně. I jeho se najednou začal zmocňovat hrozně nepříjemný pocit, zlé tušení, možná intuice, která mu našeptávala, že se stalo něco strašného. Iruka a Kakashi si vyměnili ustaraný pohled, než ho oba upřeli na Naruta. Nic neříkali. „Tak co se STALO?!“ zvýšil Naruto hlas a sám si neuvědomil jistou dávku hysterie, která mu do něj úplně samovolně prosákla. Protože ta předtucha začala nabírat docela konkrétní představu a Naruto se přistihnul, jak vyděšeně a prosebně zírá nikoliv do Irukovy, ale do Kakashiho tváře, která se zdála ještě víc úzkostnější než tvář hnědovlasého muže. Kakashi se roztřeseně nadechl a hlasem, z něhož čišelo špatně skrývané zoufalství pronesl něco, co Naruto věděl už dávno předtím, než to stříbrovlasý muž takto potvrdil, ale přesto to bylo jako rána tupou palicí do hlavy: „Sasuke se včera nevrátil domů. Na mobil se mu nejde dovolat. Pravděpodobně…“ tady se Kakashimu zadrhl hlas a když dopověděl, v jeho tónu bylo tolik bolesti, až se Narutovi automaticky zkřivil obličej nenadálou lítostí, „pravděpodobně v tom mají prsty Akatsuki.“ V tu chvíli se v Narutovi něco vnitřně zhroutilo. Byla to tak prudká reakce, že to ani sám nečekal. Ve vteřině jakoby mu vnitřnosti zaplavila ledová voda, mozek se mu zastavil a především mu cosi tak silně stisklo plíce, že měl dojem, jakoby si skutečně vyrazil dech. Zoufale zalapal po vzduchu, který jeho tělo odmítalo přijmout a tak hrozivě se mu zamotala hlava, až se zapotácel. Poslepu zašmátral po jedné volné kuchyňské židli, na kterou se doslova zhroutil. Oči měl vytřeštěné hrůzou a úzkost, jež ho drtila, se vůbec nedala srovnat s panickým strachem, který jakoby mu vrazil svou neviditelnou ruku přímo do těla, sevřel v dlani jeho srdce a rozmačkal ho na kaši.

Sasukemu se zachvěla víčka a zmateně zamrkal. Místo, kde se nacházel, absolutně nepoznával. Na jednu chvíli mu prolétlo hlavou, jestli se mu to jen nezdá. Ale chlad, který na něj vzápětí zaútočil, ho přesvědčil, že to není sen. Taky ho bolelo za krkem. Téměř ihned si také uvědomil proč. Spal totiž vsedě, s hlavou schýlenou dopředu, ani nevěděl, jak dlouho. To však bylo druhořadé. Dokonce ho teď ani tolik nezajímalo, co je to za místnost, která mu připomínala něco mezi sklepem, celou a obyvatelným pokojem. Zdi i podlaha byly ze studeného šedého kamene a osvětlení jen velmi sporé – dvě malá okna vysoko na východní stěně. V jednom koutě stála stará postel, pak tu byl v rohu u dveří stolek a u něho dvě křesílka, což bylo asi tak všechno. Ani to ho ale teď natolik nezaujalo. Ne. Prioritní pro něj totiž byla jeho pozice. Seděl na tvrdé dřevěné židli s opěradlem. Což bylo sice krajně nepohodlné, ale samo o sobě by to asi nebylo tak hrozné, kdyby k ní nebyl připoután. A to dokonce želízky. Zápěstí měl připevněné k opěradlům, kotníky k nohám židle. Chvíli mu trvalo, než mu také došlo, jak se sem pravděpodobně dostal. Před očima mu zablikala vzpomínka na temnou uličku, čtyři muže, jejichž tváře nebyly ve tmě zrovna dobře rozpoznatelné, a omamně nasládlý zápach, který mu zahltil dýchací trubici. Takže ho unesli. Akatsuki. Nikdo jiný to být nemohl, o tom si nedělal iluze. Ale jak to sakra věděli?! Jak věděli, kde ho najít? A proč by vůbec… Sasukemu se rozšířily oči, když mu to došlo. Ty dokumenty! Oni šli po těch dokumentech! V náhlém návalu paniky se bezradně a samozřejmě zcela zbytečně rozhlédl po místnosti, jakoby doufal, že ty desky tady někde uvidí ležet. Zatraceně… přece nebylo možné, aby věděli o tom, že ty papíry ponese a kudy půjde. Jak by to mohli zjistit? Pak ho napadlo ještě něco jiného. Proč je vůbec tady? Proč si prostě nevzali ty listy a nezabili ho? Proč ho unášeli? Bylo mu úplně jasné, že to rozhodně nebylo kvůli výkupnému. V organizaci, jako byli Akatsuki, se točily i tak dost velké peníze na to, aby je vytrhlo nějaké výkupné. Kvůli tomu to nebylo. Proč tedy? K ničemu jim nebyl. Měli ty desky, tam bylo úplně všechno o jejich případu. Vražda sem, vražda tam, určitě na nějakou tu mrtvolu navíc nehleděli. Tak proč ho nechali naživu?

„Do hajzlu!“ ulevil si s despektem a trhl spoutanými zápěstími.

„T-to proto jste byli u mě v p-pokoji? Chtěli jste vědět, jestli Sasuke není se mnou?“ zeptal se Naruto roztřeseným hlasem. Pokoušet se racionálně myslet bylo asi tak těžké jako pokoušet se odtlačit desetitunový náklaďák, který se na vás řítil. Převážná část Narutova mozku byla totiž ochromena tou strašnou informací a nedokázala vstřebat nic jiného než příšerný nezvladatelný strach. Ještě nikdy v životě se takhle nebál. Chtěl křičet. Chtěl si přitáhnout nohy k tělu, zhroutit se na podlahu a vyřvat do celého světa ten strašný, ten nepopsatelný pocit utrpení, jaký prožíval. Ale ta menší část jeho mozku, ta střízlivější, mu našeptávala, že to by přece nikomu nepomohlo. Ne, teď musí začít uvažovat tak rozumě, jak jen to půjde. Neví, co se se Sasukem stalo. A musí to zjistit co nejdřív a to nepůjde, dokud zase nezačne normálně myslet. Proto se Naruto snažil ten šílený strach odsunout do pozadí. Nemohl s ním bojovat, to bylo zhola nemožné. Ale mohl se pokusit, a vší silou se o to snažil, držet si ho dál od těla, nenechat ho ovládnout celou jeho osobnost. Protože jestli má mít malou, aspoň malilinkou naději, že se se Sasukem kdy shledá, nesměl teď podlehnout panice.

„Ano,“ přitakal Iruka a nešťastně se podíval na Kakashiho, „napadlo nás, jestli se nezdržel.“

„Naruto,“ pravil teď Kakashi, zadíval se blonďákovi pronikavě do očí a Naruta na chvíli napadlo, jestli v nich vidí tutéž zoufalou starost a hroznou bolest, kterou on sám viděl v těch jeho, „věřím, že s tím nemáš nic společného. Vím, že ti na Sasukem záleží. Ale přesto se musím zeptat: nestalo se včera mezi vámi něco? Nepohádali jste se? Neřekl… neřekli jste si něco, co by Sasukeho nějak rozrušilo nebo tak?“. Naruto na okamžik vytřeštil oči šokem. Na jednu stranu bylo překvapení vítanou změnou od toho zmatku a úzkosti, ale na druhou stranu to bylo prostě úplně nenormální. Kakashi ho podezíral? Jeho?! Ne, že by byl Naruto tak egoistický a bral to osobně, ale… COŽE?! Sasuke se ztratil a možná teď byl v rukou Akatsuki a Kakashi ztrácel drahocenný čas tím, že podezíral člověka, který by byl dal v tu chvíli všechno na světě za to, aby stál Sasuke vedle něho? Co když byl zraněný?! Každá vteřina byla důležitá! Tak na co si to Kakashi hrál?!

„Ne!“ vyjel a potlačovaná zuřivost v jeho hlase se nedala přeslechnout, „jak tě to vůbec mohlo napadnout? A proč s tím proboha ztrácíš čas?! Sasukeho třeba právě teď někde drží parta vrahounů a ty se ptáš, jestli jsem neudělal něco, co ho dostalo do téhle situace?!“

„Naruto, můžeš přísahat?“ naléhal Kakashi, jakoby druhou část neslyšel.

„Na co chceš. Třeba na svou smrt!“ zavrčel Naruto, ale ten iracionální nával vzteku už ho přešel. Ne, teď se nemůže zabývat takovými malichernostmi. Musí jednat. Pohlédl Kakashimu pevně do očí a ten pohled očividně stříbrovlasého muže přesvědčil. Chvilku mu ho opětoval, než stočil zrak na Iruku:

„Jedu jim pomoct. Chci si tu trasu projít sám.“

„Jdu s tebou.“ Přikývl Iruka a začal se zvedat ze židle, „nenechám tě jít samotnýho.“

„Jedu s vámi!“ prohlásil Naruto okamžitě a rozběhl se do pokoje, aby na sebe hodil první oblečení, které najde.

„Ne, to tedy nejedeš!“ zakročil Iruka a vzápětí se objevil na prahu Narutova pokoje s Kakashim v patách.

„To si jako myslíš, že tady zůstanu a budu se užírat strachy, zatímco vy budete hledat cokoliv, co by mohlo pomoct?“ nadzvedl Naruto obočí a podíval se na svého pěstouna, jakoby mu přeskočilo. „Nechystáte se přece do žádné akce, jdete prohledávat terén. Chci jít s vámi!“

„Na to zapomeň. Pokud Sasukeho opravdu dostali Akatsuki, je to příliš nebezpečné. Co když by se tam ještě nějaký útočník skrýval? Kakashi, řekni!“ dovolával se Iruka spojenectví svého kolegy. Ten ale neupíral oči na něj, nýborž na blonďáka. Naruto mu ten pohled z očí do očí opětoval s němou a zoufalou prosbou.

„Vezmi si mobil, Naruto. A pospěš si.“ Pravil pak Kakashi klidně a Naruto vydechl úlevou. Iruka si rezignovaně povzdechl.

Sasuke lehce zkřivil tvář, když mu rukou projela ostrá bolest. Zpod nechtěných kovových náramků vytékaly tenké kapky rudé tekutiny. Znovu vší silou trhnul a kousl se do rtu. Obě zápěstí už měl brutálně rozedřené do krve. Nešlo se z toho dostat, přesto to zkoušel zas a znova. Nevěděl, jak dlouho už tu byl vzhůru, ale odhadoval to na něco kolem dvou až tří hodin. Tipoval, že bylo asi poledne, ale soudit tak mohl jedině podle tlumeného světla, které sem dopadalo malými okénky. Hlavou se mu honily všemožné myšlenky, především spousta otázek. Kromě těch základních a nejčastěji omílaných jako třeba proč je vůbec tady, se dostavily i další. Ví už Kakashi, že něco není v pořádku? Hledají ho? Diví se, kam se ztratil? Určitě ano, protože potřebovali ty dokumenty. Měly se dneska poslat do Prahy… Několikrát ho přepadly výčitky svědomí. Kvůli němu teď Akatsuki vše vědí. Byla to jeho vina, že se případ nevyřeší. Protože teď už si budou dávat větší pozor. Protože teď mají přímo černé na bílém veškeré podklady, co o nich policie zjistila. A přitom stačilo tak málo a nemuselo k tomu vůbec dojít… Zatraceně, kdyby jen včera nebyl tak aktivní a nechal Iruku, aby tam pro ty papíry zajel autem. Jenže chtěl vidět Naruta… Naruto… Ví už o tom? Řekli mu, že ho nemůžou najít? Tak trochu doufal, že se to Naruto nedozví. Protože by si určitě dělal starosti a to on nechtěl. Kéž by byl včera tou ulicí neprocházel. Kdyby to vzal okolo, tak se to nestalo. Ale to ne, on si prostě musel zkrátit cestu, musel prostě jít tak, jako chodil vždycky. A teď Akatsuki pláchnou a nikdy se nepodaří tuhle organizaci dostat. A všechno, všechno jenom kvůli jeho pitomému sobectví.

„Kurva!“ zavrčel skrz stisknuté zuby a i přes bolest opět zacloumal spoutanými zápěstími, nevšímaje si, jak mu z poškozené kůže stékají další a další potůčky krve. „Kurva, kurva, kurva!“ Vtom však náhle zmlknul a nastražil uši. Celou tu dobu, kterou byl při vědomí, nezaslechl nikde ani náznak nějakého pohybu. Byl tu sám, zavřený v tomhle studeném kamenném pokoji a neslyšel nic kromě vlastního dechu a chřestění želízek, které sám způsoboval. Jinak kolem panovalo tíživé ticho. Proto ho teď překvapilo vzdálené zavrzání a zvuk otvíraných a zavíraných dveří. A kroky. Rychlé kroky, které se neustále přibližovaly a přestože byly tlumené zdí a bůhvíjakou vzdáleností, jaksi nepřirozeně se rozléhaly, proto Sasuke usoudil, že za těžkými dřevěnými dveřmi, na které měl přímý výhled, bude nejspíše kamenná chodba. Pravděpodobně se nesekl v odhadu, když si myslel, že se nachází někde ve sklepení. Trochu se mu rozbušilo srdce očekáváním a rozrušením. Kdo to je? Někdo z Akatsuki? Měl by se bát? Co chce? A jde vůbec za ním? A pokud ne, tak za kým? Tohle se mu promítalo v hlavě, když tak pozorně naslouchal těm těžkým úderům, jež se stále zesilovaly. A pak se ty kroky zastavily přímo za dveřmi. Ozval se zvuk otvíraného zámku, který se v tom jinak hrobovém tichu rozlehl jako výstřel z pušky. Černovlasý chlapec nasucho polknul. A potom se dveře s odporným zaskřípáním otevřely dokořán. „TY!“ vykřiknul Sasuke napůl vztekle, napůl šokovaně.

Naruto se nervózně rozhlížel po malé a nepříliš vábné uličce. Nebyla dlouhá a ani vyloženě špinavá, jen to bylo nepříjemné prostředí, nejspíš proto, jak byla stísněná. Nacpaná mezi boční zdí vysokého řadového domu a hospodou. Pouze na jedné straně chodníku bylo místo pro parkování aut, ale momentálně tam stály pouze dva policejní vozy. Srdce mu bušilo nepřirozeně rychlým tempem a strach, který se vší mocí snažil nepouštět si k tělu, na něj útočil intenzivněji než předtím. Protože teď už bylo jasné, že se Sasukemu něco stalo. Dokonce bylo vysoce pravděpodobné, že jejich původní odhad, ten odhad, u kterého si ze všeho nejvíc přál, aby nebyl pravdivý, byl zřejmě správný. Unesli ho. Akatsuki ho unesli. Protože před chvílí, těsně předtím, než sem s Irukou a Kakashim dorazili, našla policejní hlídka přesně tady v téhle uličce blízko u zdi Sasukeho rozbitý mobilní telefon, který teď ležel na dně průhledného igelitového pytlíku jako důkaz. Nedalo se popsat, jak strašně se Naruto cítil, jaká hrůzná panika na něho doléhala, jak neskutečně se o Sasukeho bál. Jediný důvod, proč se ještě dávno psychicky nezhroutil, bylo, že se zde nenašla žádná krev. Ani tady, ani v celém bloku. Což nejvíce podporovalo teorii únosu. Tohle a pak také to, že se nikde nenašly dokumenty, které Sasuke nesl. Akatsuki měli motiv.

„Nejspíš Sasukeho unesli, aby zjistili, jestli nevíme ještě něco víc.“ Uvažoval Iruka a malinko se mu chvěl hlas. Kakashi polkl a přikývl. Měl stažené hrdlo úzkostí, takže ze sebe nedokázal vypravit ani slovo.

„Chceš říct, že ho budou vyslýchat?“ vyjekl Naruto zděšeně a pohlédl svému pěstounovi do tváře. „Že ho budou mučit, když nic neřekne?!“ Iruka si v odpověď jenom skousl dolní ret. „Jenže tam bylo napsáno úplně všechno ne? Do posledního důkazu. Sasuke nemůže znát nic dalšího. Takže co až zjistí, že nic neví?“ zeptal se Naruto a těkal očima od jednoho na druhého a mysl mu začal otupovat zase ten panický strach, protože nevyřčená hrozba se vznášela ve vzduchu jako přízrak. „Z-zabijí ho?!“ Tentokrát se mu ani jeden z mužů do očí nepodíval.