Kapitola 43

„Yamanaka Inoichi?“ opakoval užasle Naruto s pohledem na svého pěstouna, „vážně řekl Yamanaka? Chodím do třídy s Yamanaka Ino!“.

„Jistě, Ino je jeho dcera. Tys to nevěděl?“ utrousil roztržitě Iruka směrem k Narutovi, ale s nervózně skousnutým rtem se díval na odhodlaného Kakashiho.

„Ehm… ne.“ přiznal Naruto a v duchu si vybavil svou spolužačku Ino. Napadlo ho, jak málo toho vlastně ví o lidech, kteří s ním chodí do třídy. Nikdy se nikoho na povolání rodičů neptal, i když si nejasně vzpomínal, že se o něčem takovém bavili v angličtině, ale v té době ještě nedával v hodinách pozor. „A tenhle… tenhle Inoichi je… polda nebo tak?“ zeptal se, protože ptát se na věci, kterým tak docela nerozuměl, bylo rozhodně mnohem lepší, než se potichu užírat strachy. Bylo to lepší, když mohl aspoň na chvilku utéct od těch sžíravých myšlenek na Sasukeho a aspoň na krátký čas se mohl zabývat takovými banalitami, přestože ten drtivý pocit, ta úzkost, všechen ten nelidský strach, to všechno neustále zůstávalo v jeho mysli.

„Je to bývalý policejní psycholog.“ Vysvětloval Iruka a napolo se posadil na svůj pracovní stůl. Bylo na něm znát, že je pro něj také jednodušší odpovídat na Narutovy dotazy, než poslouchat tichou vážnou debatu o nadcházejícím postupu mezi Kakashim a Ibikim. „Pracoval tu dvacet let a má na kontě stovky vyřešených případů. Před pěti lety od policie odešel a otevřel si malou poradnu. Je to velice zvláštní člověk, ale je vážně fajn. Byl to nejlepší policejní psycholog ve státě. On… on do lidí prostě vidí, Naruto. Vždycky jsem si tak trochu myslel, že je to telepat. Jen velmi, velmi málo lidí ho dokáže oklamat. On je prostě absolutní elita, co se týče lidské mysli.“ Doložil Iruka zamyšleně, „Ibiki se s ním dost dobře zná, protože on sám je odborník, i když trochu… trochu jinak, než Inoichi.“ Hnědovlasý muž se malinko zachvěl, jakoby si na něco nepříjemného vzpomněl a nervózně se ohlédl po tom děsivém zjizveném muži, který právě něco tichým vážným hlasem povídal do telefonu. Naruto se na něj díval taky a najednou si to uvědomil. Tu obrovskou, neviditelnou sílu policie, tu nekonečnou síť oddělení, specializujících se na určité zločiny, a přesto byly všechny tak úzce propojené. Neporazitelný a dokonale fungující systém. A jestliže si takhle představoval policii ve státě, jak neuvěřitelně silná musela být organizace Akatsuki, aby tomuhle všemu odolala? Najednou Narutovi došlo, s kým mají tu čest. S jakou ukrutnou, nesmírně temnou společností zločinců se tu vlastně potýkají. A představa Sasukeho, jeho milovaného Sasukeho, ve spárech těchhle lidí, se v tu chvíli stala, jakkoli se to zdálo nemožné, ještě milionkrát tíživější, než doposud. Opět se roztřásl a složil hlavu do dlaní. Bolelo to tak moc, až se divil, že ještě vůbec může být naživu. Z posledních sil potlačoval horké slzy, které se mu draly do očí. Na rameni ucítil Irukovu ruku, která ho konejšivě stiskla.

„Dost! To už stačí! Řekl jsem vám, že ho chci živého!“ rozlehl se místností rozhněvaný hlas. Pětice mužů naráz přestala ve své činnosti. „Vypadněte!“ práskl ve vzduchu další zuřivý rozkaz. Ani jeden z nich se neodvážil klást odpor nebo cokoliv namítat. Prostě odešli. Bez jediného slova, tupě jako ovce. Nebo spíš jako roboti, zvyklí vždycky udělat všechno, co se jim poručilo. Bylo to tak nechutně ubohé, až se musel Sasuke, přestože ležel na zemi a z prokousaných rtů mu tekla krev, ušklíbnout. Na víc se v té chvíli nezmohl, protože se právě vzpamatovával z předchozích šedesáti minut. Nemohl se rozhodnout, co ho bolí nejvíc a doslova cítil všechny podlitiny a modřiny, které se mu pod kůží utvářely. Nakonec došel k závěru, že nejpalčivější byla asi bolest na levém boku hrudníku. Ačkoli teď musel uznat, že to žebro asi nebylo zlomené, to by možná byla ještě větší bolest. Dveře se se skřípotem zaklaply a pak uslyšel kroky. Jenže ne kroky jednoho, nýbrž hned tří lidí. Ty jedny se zastavily v jeho těsné blízkosti, až dokonce kousek od sebe zahlédl špičky dvou černých kožených bot. Vzápětí se ozval hlas, který ještě nikdy neslyšel. Byl hluboký a velice hrubý. Zněl pobaveně:

„Docela se činili co?“.

„Pff. Řekl jsem jim jasně, že ho chci naživu. Doufám, že nemá vnitřní krvácení. Jak to vypadá, Kisame?“ zajímal se otráveně ten první hlas. Hlas člověka, kterého tak šíleně nenáviděl. Hlas Itachiho Uchihy.

„Nebude to tak zlé.“ Usoudil muž jménem Kisame, obrátil Sasukeho na záda a pozorně si ho prohlédl. Sasuke sebral zbývající síly a pokusil se ho uhodit. „Ale ale ale.“ Zareagoval s tichým smíchem Kisame a chytil chlapce za rozedrané zápěstí, až Sasuke zasykl bolestí, „myslím, že si děláš zbytečné starosti, Itachi. Protože tohle pískle má v sobě ještě dost života na to, aby se bránilo.“.

„No jo, vždycky byl dost umíněný.“ Ušklíbl se Itachi a posadil se do křesílka, aby měl svého mladšího bratra na očích. Kisame pustil Sasukeho ruku a šel se postavit za Itachiho. Sasuke se s námahou přinutil vytáhnout do sedu. Nechtěl před nimi ležet jako nějaký zbitý pes. Konečně viděl i tváře těch dvou mužů, co tu byli s Itachim. Oba byli statní a svalnatí, podobně jako těch pět chlapů, co před chvílí odešli. Ale na první pohled bylo vidět, že jsou z úplně jiného těsta. Tihle dva nebyli zvyklí poslouchat rozkazy, to oni poroučeli. Bylo to poznat z výrazů jejich arogantních chladných obličejů. Kisame byl chlap jako hora, celý potetovaný, až se zdálo, že jeho kůže měla jaksi modrou barvu a tmavé s nádechem do modra byly i jeho krátké vlasy, které měl vyčesané nahoru. Bylo to zvláštní, ale Sasukemu ze všeho nejvíc připomínal obrovského žraloka, částečně také kvůli jeho podivným vráskám po stranách tváří, přestože mohl být maximálně o deset let starší než Itachi, ale spíš to bylo kvůli tomu mrtvolně studenému výrazu v obličeji. A toho druhého Sasuke už znal. Byl to tentýž, co je podle Itachiho odposlouchával v kavárně. Urostlý, se světle šedými vlasy, jež měl ulíznuté dozadu. Byl celkem mladý, Sasuke mu hádal jen něco málo přes dvacet let. Podle toho, na co si vzpomínal z rozhovoru s Itachim, se jmenoval buď Sasori nebo Hidan. Mladý Uchiha se bezděčně zamračil, když si uvědomil, jak si ho všichni tři zkoumavě prohlíží.

„Hmm… měl jsi pravdu Itachi. Je ti opravdu hodně podobný.“ Zabručel Kisame a pronikavě na Sasukeho hleděl, „tohle by mohlo být zajímavé.“.

„Nedá se upřít, že v sobě má stejný půvab jako ty, Itachi.“ Uchechtnul se ten druhý, který stál poblíž křesla, „ale stejně. Je to tvůj bratr ne? Určitě to chceš udělat?“.

„Nestarej se, Hidane. Zrovna ty tady budeš poučovat o morálních zásadách.“ Odfrknul si Itachi a díval se na Sasukeho s tímtéž podivným výrazem, který měl při jejich nedávném setkání. Nedalo se říct, že by byl Sasuke z jejich řečí nějak moc moudrý, ale tak nějak instinktivně tušil, že to nebude nic pěkného.

„O čem to zatraceně mluvíte?!“ zavrčel nakvašeně a těkal pohledem z jednoho na druhého.

„Přece o tom, proč jsem tě nechal před deseti lety naživu.“ Prohlásil Itachi a nehezky se na něj usmál. V tom lehkém zvlnění rtů bylo něco zlověstného. A Sasuke si vzápětí uvědomil, odkud ten Itachiho výraz zná, a proč si ho v duchu spojoval s hudbou a dívčím smíchem. Takhle se na něj dívaly všechny ty holky na diskotékách, všechny holky, které se tak děsně nenápadně snažily upoutat jeho pozornost. Ale tohle zjištění přesto Sasukemu nic nevysvětlovalo. Protože proč by se na něj proboha takhle díval Itachi?

„Nevím, o čem to mluvíš.“ Odsekl a vzdorovitě pohlédl bratrovi do očí.

„Ale no tak, Sasuke. Myslel jsem, že jsi inteligentní.“ Nadzvedl Itachi obočí, „když jsem mluvil o osobním důvodu.“. Sasuke zmateně zamrkal. Neměl ponětí, kam tím Itachi míří, ale nehodlal jen tak sedět a zjišťovat to. Zapřel se chodidly o podlahu a vrávoravě vstal. Bylo až s podivem, jak to gesto zapůsobilo na ostatní. Kisame a Hidan totiž vyrazili dopředu se zjevným úmyslem ho zadržet. Což Sasukemu našeptávalo, že ať už měl Itachi v úmyslu cokoliv, muselo to být něco zlého, jinak by nepředpokládali, že bude třeba ho omezit. Možná si mysleli, že mu to už došlo, i když to byl tedy z jejich strany mylný závěr. Než se Sasuke stačil vzpamatovat, svíraly ho za paže silné pařáty dvou dospělých mužů.

„Nechte mě!“ protestoval a pokusil se vykroutit, ačkoliv sám věděl, jak pošetilá je jeho snaha. Ještě před chvílí totiž schytával kopance, tudíž jeho tělo nebylo zrovna v takové formě, aby mohl vzdorovat svalům těch dvou nabušenců. Všechno ho bolelo, jakoby to nějak hodně, ale opravdu hodně přehnal v posilovně, jako tehdy se Suigetsem. Oba se tenkrát sotva dovlekli domů, protože jim svaly vypovídaly poslušnost. Tohle bylo stejné, málem se neudržel na nohou. Kisamemu a Hidanovi se pochopitelně jeho odpor musel jevit dost chabě, přesto ho raději donutili couvnout ke stěně, pro jistotu dál od dveří. Itachi také vstal a přistoupil pomalým krokem k jejich trojici.

„Ještě pořád nechápeš, o čem mluvím?“ otázal se hlasem, ze kterého čišel chladný výsměch. Sasuke nervózně polkl. Tohle nebylo dobré… Vůbec se mu nelíbil pohled, kterým ho Itachi obdařoval, v jeho očích se lesklo něco, co se až moc nápadně podobalo touze. Ale to si musel splést, protože tahle myšlenka byla naprosto absurdní. Kdyby byl dívka, asi by se teď bál o svou počestnost, ale byl přece kluk. A navíc, jakkoli tohle nedobrovolné pouto nenáviděl, Itachi byl jeho bratr. Tudíž tahle úvaha byla naprosto směšná. Tak proč měl Sasuke tak divný, nepříjemný pocit? Po chvilce si uvědomil, že to, co v něm začíná hlodat, je strach. Nechápal, co Itachi zamýšlí, ale bál se toho. Poprvé od chvíle, co se probral v téhle hnusné kamenné místnosti, se doopravdy bál.

„Co… co se mnou chceš udělat?“ zeptal se a hlas mu směšně přeskočil. Jeho bratr mu neodpověděl a přistoupil k němu blíž na vzdálenost několika centimetrů. Sasuke se pokusil ho kopnout, ale Itachi uhnul a ty jeho dvě gorily ho sevřely ještě pevněji. Aby to nemohl opakovat, Itachi ho přitiskl ke stěně a zrušil vzdálenost mezi jejich těly, takže se teď dotýkali. Sasuke sebou zamlel, ale prakticky toho moc dělat nemohl, jeho uvěznění bylo skoro dokonalé. „Co ode mě sakra chceš?!“ vykřiknul vztekle. Umlčel ho Itachiho prst na jeho ústech, se kterým však musel rychle uhnout a Sasukeho zuby minuly svůj cíl.

„Chceš kousat, bratříčku?“ zúžil Itachi oči a jeho obočí se stáhla. „Nedoporučoval bych ti to. Jestli se o to ještě jednou pokusíš, tak ti ty zuby vyrazím.“ Slíbil mu zlověstně a Sasuke nepochyboval o tom, že to myslí vážně. Horečně přemýšlel, jak se z toho dostat. Nacházel se v neobyčejně vážné situaci, to mu bylo jasné. O co Itachimu šlo? Chtěl ho zmlátit? Vždyť už měl tělo samou modřinu. Chtěl ho vydeptat? To už se mu přece povedlo. Z úvah ho vytrhnul hlas staršího bratra. „Bojíš se, co?“ zašeptal Itachi a jeho dech ovanul Sasukeho tvář. Ten na něj jenom zlostně zahlížel. Itachi se ušklíbnul. Sasukeho strach ho docela vzrušoval. Naklonil hlavu a jemně přejel rty po Sasukeho tváři. Cítil, jak jeho mladší bratr ztuhnul. Pobaveně odtáhl obličej a sledoval, jak šokovaně se Sasuke tváří. „Konečně ti to došlo, jo?“ zasmál se Itachi, „předpokládám tedy, že budeš spolupracovat, jinak to totiž bude pro tebe… velmi nepříjemné. Ano, Sasuke, nechal jsem tě naživu, protože jsem tě chtěl. Vždycky jsem tě chtěl, ale nejsem pedofil. Musel jsem počkat, dokud trochu nevyrosteš.“. Sasukemu přeběhl mráz po zádech a strach mu zaplavil mozek. Tohle… tohle nemůže být pravda… to musel být jenom nějaký pitomý vtip. Itachi mu přejel špičkou jazyka po lícní kosti. Sasuke se vzpamatoval z úleku, trhnul hlavou, což byla jediná část těla, se kterou mohl trochu více hýbat – a dal svému staršímu bratrovi pořádnou hlavičku, až to nechutně dutě křachlo. Itachi zavrávoral a ruka mu automaticky vyjela k místu úderu. Kisame a Hidan se Sasukem smýkli o zeď. „Ty malej prevíte!“ zasyčel Itachi a v očích mu nebezpečně zablýsklo, krev ale na svých prstech neobjevil, zato si byl jistý, že mu do rána vyraší pěkná boule. Sasuke se opovrživě ušklíbl, ale i na něj měl ten náraz pochopitelně důsledky a čelem mu pulzovala ostrá bolest. Bratr se k němu znovu výhrůžně přiblížil a chytil ho za bradu. Sasuke udělal to jediné, co ho v té chvíli napadlo, aby mu vyjádřil, co k němu cítí. Plivl Itachimu do tváře. Itachi ho pustil a s odporem setřel cizí sliny do rukávu. „Náš malý Sasuke zlobí.“ Konstatoval posměšně. Pak vlepil Sasukemu facku, až narazil hlavou do zdi a z koutku úst mu stekl pramínek krve. Uchiha starší mu sevřel hrdlo. Sasuke sebou házel, nakolik mu to okolnosti dovolovaly a síly ho opouštěly, stejně jako zásoba kyslíku. Když už se mu dělaly mžitky před očima, Itachi mu dovolil se nadechnout, ale hned mu zase stisknul dýchací trubici. Trvalo to několik minut, během kterých Sasuke skoro upadl do bezvědomí. „Už mě neštvi.“ Zavrčel pak Itachi a nechal ho volně dýchat. Sasuke lapal po dechu a na nohou ho držely jenom silné paže Itachiho kumpánů. Ten odhrnul Sasukemu černé vlasy z čela a jazykem sklouznul na jeho krk, zanechávaje za sebou vlhkou cestičku. Sasuke se třásl odporem. Za normálních okolností by mu tohle nebylo nepříjemné, podobné mazlení už několikrát zažil s holkama a v poslední době si totéž představoval s Narutem, ale rozhodně ne v takovéhle situaci a s člověkem, kterého nenáviděl celou svou duší. A navíc to byl jeho vlastní bratr! Sasuke se pokusil odtáhnout, ale nešlo to.

„Přestaň!“ zachrčel.

„Ještě jsem nezačal.“ Odtušil chladně Itachi a laškovně ho kousnul. Vyjel rty nahoru, po hraně Sasukeho čelisti a nakonec je přitiskl na jeho ústa. Sasuke se bránil, ale Itachi sevřel v dlani hrst jeho vlasů na zátylku a nedovolil mu únik. Líbal ho lačně a nenasytně, tiskl se na něj celým svým tělem a Sasuke si moc dobře uvědomoval jeho erekci, kterou se o něj otíral a bylo mu z toho na zvracení. Chtěl něco vykřiknout, ale nedomyslel, že jakmile pootevřel ústa, Itachi toho využil a vklouzl do nich jazykem a začal je prozkoumávat. Sasuke věděl, že jestli udělá to, co chtěl udělat, šeredně si to odskáče, ale musel to udělat. Prostě nemohl snášet to, co jeho bratr dělal. Pevně zavřel oči a vší silou ho kousnul do jazyka. Itachiho výkřik byl pro něj jako rajská hudba. V ústech cítil teplou železitou chuť krve. Itachi od něj odskočil. „Ty palchante, tohle tě bude mlzet!“ zakvílel a vyprskl na zem chuchvalec krvavých slin.

„Jsou s ním docela problémy.“ Konstatoval pobaveně Kisame a Hidan se drsně zachechtal. Itachi po nich mrskl naštvaným pohledem a opatrně si ohmatal prokousnutý jazyk. Už to bylo lepší. Přistoupil k Sasukemu, který si ho měřil nenávistným pohledem.

„Vážně jsem chtěl, aby to pro tebe nebylo tak hrozné.“ Zasyčel mu rozzuřeně do tváře, „ale tohle jsi přehnal, bratříčku. Na zem s ním!“. Kývl na ty dva. Sasuke se bránil, ale proti síle dvou dospělých svalnatých mužů neměl jeden sedmnáctiletý vyčerpaný kluk žádnou šanci. Hrubě ho strhli na kamennou studenou podlahu a když kopal, krotili ho jako vzpurného koně.

„Hou hou hou! Hodný, hodný!“ smáli se, nebylo pro ně těžké ho znehybnit. Itachi to celé sledoval pomstychtivým pohledem a když se jeho bratr unavil natolik, že přestal bojovat, obkročmo si na něj sedl. Rukama zajel pod Sasukeho košili.