Kapitola 44

Na skalicově modrém nebi se tu a tam objevil bílý mráček jako zpěněná vlnka v nádherně azurovém moři. Palčivé letní slunce vysílalo své horké paprsky do ulic, téměř tavilo černé asfaltové silnice a rozpalovalo kamenné chodníky. Jediná věc, která zmírňovala pekelnou výheň, byl lehký vánek, jež se proháněl krajem a pohrával si s dlouhými vlasy dívek. Lidé se snažili mít toho na sobě co nejméně, několik chlapců odložilo trička a pár těch neodvážnějších děvčat vyměnilo košile za vršky od plavek. Jinak se většinou spokojily s šortkami, kraťasy a tílkami. Snaha o ochlazení dělala pochopitelně nejvyšší tržbu zmrzlinářům, ktzeří rozložili své stánky, a v obchodech šly na odbyt mražené nanuky. Děcka, rozdováděná prázdninami a létem, běhala v parcích a vřískala, když si hrála na honěnou nebo po sobě rozpustile stříkala vodními pistolkami. Kdekdo teď vyhledával lavičky ve stínu stromů, mládež vzala zavděk posezením na okraji velké fontány na náměstí. Ve městě bylo teď v létě živo a veselo, ozýval se smích a vládl tu také celkem čilý dopravní ruch. Na koupalištích bylo tak plno, že tam skoro nebylo k hnutí, ale to téměř nikomu nevadilo. Horké slunce intenzivně svítilo i do oken policejní stanice. Naruto seděl na okenním parapetu a opíral se čelem o sklo. Slunečné počasí přímo lákalo k nějaké procházce na čerstvém vzduchu. Blonďák netečně pozoroval život tam venku, před jeho zrakem míjely stanici partičky študáků, maminky s kočárky i babičky se svými vnoučaty. Sledoval rodiny, které si vyšly s dětmi a jejich psími mazlíčky. Ale ve skutečnosti nic z toho doopravdy neviděl. Teď měl daleko naléhavější starosti. Ta bolest v hrudi byla překvapivá. Nečekal to. Jistě, od chvíle, co se dozvěděl, že se Sasuke nevrátil domů, ho dusil svíravý strach a byl to hrozný pocit. Jenže poté, co si uvědomil, co jsou Akatsuki zač, to začalo být doopravdy nesnesitelné. Cítil, jak se v něm rozlévá oceán bolesti, jeho žhnoucí jazyky mu proudí žilami, protkávají vnitřnosti, ovíjejí jeho plíce drtivým stiskem a svými okraji, ostrými jako žiletky, krájí jeho srdce na kusy. Zbytek jeho těla vyplňovala úzkost a strach. Neměl už ani sílu bránit se černým myšlenkám. V hlavě se mu neustále jako nějaký zaseknutý film odvíjely děsivé obrazy. Sasuke, jak ho Akatsuki mučí. Sasuke, který křičí neslyšnou bolestí, když mu uřezávají prsty. Sasuke, jak mu na kůži přikládají rozžhavené železo. Sasukeho zohavené tělo, jak leží někde na smetišti s očima prázdnýma a nevidomýma. Naruto zatnul zuby a nevědomky si zaryl prsty do stehen. Z očí mu vytekly dva horké pramínky slz. Nenápadně si je otřel a melancholicky stočil svůj pohled od okna do místnosti. Asi před deseti minutami dorazil další člověk. Ačkoliv ho Naruto nikdy předtím neviděl, okamžitě ho poznal. Yamanaka Ino byla svému otci dost podobná. Inoichi měl stejně jako ona hodně dlouhé vlasy, i když ty jeho byly o něco tmavší, barvy zralé pšenice. Inoichi působil zvláštně klidným zjevem, na rozdíl od Ibikiho. Vypadal jako někdo, koho nedokáže nic vyvést z míry a mluvil tichým vyrovnaným hlasem. Právě teď se na něčem dohadoval s Kakashim a Ibikim. Občas jim do rozhovoru skočili Iruka nebo Genma, kteří, jak Naruto brzy vyrozuměl, s Kakashiho záměrem tak docela nesouhlasili. O pár minut později to zapraskalo ve vysílačce stříbrovlasého muže a Hayate je informoval, že už dorazil i s Kabutem do vyšetřovací místnosti. Po tomto prohlášení nastalo chvilkové ticho, které poté přerušil Kakashi:

„Tak… Ibiki, Inoichi, pojďme na to. Teď už nemůžeme couvnout.“. Oba oslovení muži přikývli a obrátili se k východu z kanceláře.

„Tohle je šílenství!“ protestoval Iruka a chytil Kakashiho za paži, aby ho donutil podívat se mu do tváře, „Kakashi… nedělej to.“. Avšak v tu samou chvíli, kdy Ibiki sahal po klice dveří, se tyto nečekaně otevřely zvenčí. Naruto zaměřil oči na postavu, která stála za nimi a překvapeně otevřel ústa, protože toho starého muže znal. Na vteřinku opět zavládlo ticho, tohle však bylo napůl šokované, napůl provinilé.

„Sarutobi.“ Hlesl Kakashi a zíral na svého šéfa.

„Dobré odpoledne vespolek.“ Pozdravil Sarutobi, vešel dovnitř, jakoby se nechumelilo a ledabyle za sebou zavřel dveře. „Oh, Naruto, ty jsi tady taky?“ podivil se a přátelsky na blonďáka zamrkal.

„Ehm… ano.“ přitakal Naruto zdvořile. Se Sarutobim už se nejednou setkal, jelikož to byl Irukův nadřízený. Většinou se viděli na nějakém večírku, kam ho Iruka vždycky bral. Sarutobi byl zvláštní člověk. Bylo mu přes šedesát, vlasy měl stářím celé zešedivělé a v obličeji vějíře vrásek. Přesto z něj vyzařovala podvědomá síla a velká autorita. Bylo jasné, proč byl šéfem, přestože jinak vystupoval vždy vlídně. A taky to byl jediný člověk, kterého Naruto znal, jež stále ještě kouřil z fajfky. I teď mu jeho tolik typická lulka visela z úst. Sarutobi se odvrátil od Naruta a zahleděl se na své podřízené, kteří stáli jako přimrazení.

„Čirou náhodou jsem zaslechl, že prý sem na stanici přivedli Kabuta k novému výslechu.“ Prohodil Sarutobi nezúčastněně a prohlížel si nějaký dokument z Irukova stolu, „aniž k tomu byli zmocněni. Říkal jsem si, že o tom možná něco víte…?“. V Narutovi zatrnulo. Tohle nebylo dobré. Nesměli nikoho vyslýchat bez Sarutobiho souhlasu. Hrozil jim za to dokonce až možná vyhazov.

„Totiž… my jsme jenom… jenom…“ koktal Iruka.

„To já jsem tohle nařídil.“ Přiznal Kakashi pevným hlasem a bez uzardění pohlédl Sarutobimu do tváře, „Akatsuki unesli Sasukeho. Ibiki a já jsme přesvědčení, že Kabuto nám dokáže prozradit jejich úkryt.“.

„Ach. Ovšem jistě to nevíte že? Kromě vlastního pocitu nemáte žádný důvod, proč toho muže vyslechnout.“ Konstatoval Sarutobi a z jeho hlasu stále nebyly znát žádné emoce. Na tohle mu Kakashi odpovědět nedokázal. „Vidím, že jste si dokonce pozvali posilu.“ Pokračoval Sarutobi a usmál se na Inoichiho, „rád tě zase vidím, Inoichi.“. Pan Yamanaka mu úsměv zdvořile opětoval. „Bez důvodného podezření, které něčím doloží, nemají policisté právo vyslýchat osoby ve vazbě, pokud jim to předtím právník zakázal. A i když to důvodné podezření mají, potřebují k tomu napřed souhlas svého šéfa. Co mi k tomu řekneš, Kakashi?“ řekl Sarutobi ledabyle a podíval se na stříbrovlasého muže.

„Řeknu vám k tomu, že mě nezajímá nějaká administrativa. On to ví. Vím, že to ví. A já nedovolím nikomu, aby mi bránil v jediné šanci na přežití, kterou zřejmě Sasuke má.“ Prohlásil Kakashi ohnivě a nepatrně se zamračil.

„Uvědomuješ si, jaké to bude mít následky, jestliže se ukáže, že ses mýlil a Kabuto nic neví?“ zeptal se tiše Sarutobi a hleděl Kakashimu do očí.

„Ano.“ přikývl Kakashi a opětoval mu ten pronikavý pohled, „pokud se tak stane, převezmu veškerou zodpovědnost. Řeknu, že jsem ostatním namluvil, že jsem měl váš souhlas. Trest ať potom padne na mou hlavu.“. Naruto upřel oči na Irukova nejbližšího kolegu. V jeho tónu bylo tolik odhodlání a tolik rozhodnosti, že jeho úcta ke Kakashimu okamžitě stoupla. Po chvíli Sarutobi vyndal z úst dýmku a vypustil do vzduchu před ním obláček bílého kouře.

„Zdá se, že znáš rizika. A přesto jsi tak pevně rozhodnutý. Je to sice pošetilé, ale odvážné. Budiž.“ Promluvil tím svým klidným hlasem, prošel kolem pětice svých mužů a otevřel dveře. Na prahu se ohlédl přes rameno: „Nemohu vám dát písemný souhlas k tomu, co se chystáte udělat, Kakashi. Ale budu dělat, že o ničem nevím. Je půl dvanácté. Dávám vám čas do půl třetí. Dávám vám tři hodiny, abyste z Kabuta dostali úkryt Akatsuki. Raději si pospěšte.“. Po tomto prohlášení za sebou zavřel a v kanceláři se rozhostilo napjaté ticho.

Když se Sasuke unavil natolik, že přestal bojovat, Itachi si na něj obkročmo sedl. Rukama zajel pod Sasukeho košili. Mladší Uchiha sebou škubl a zahrnul ho přívalem nadávek.

„Ale ale ale…“ mírnil ho Itachi pobaveně, „ty máš slovník! Kdo by to do té tvé nádherné tlamičky řekl?“. Sasuke zavrčel. Itachi se neobtěžoval s rozepínáním knoflíčků, jednoduše z něj košili strhl. Posunul se, aby mohl snáze bratrovi rozepnout pásek džínů a Sasuke se začal opět bránit. Itachi mu jednou rukou přidržoval boky, druhou zápolil se zapínáním pásku. „Uklidni se.“ Odfrknul, když se mu konečně podařilo pásek uvolnit.

„Nech mě NA POKOJI!“ vřísknul Sasuke a vzepřel se proti třem párům silných paží, které ho tiskly k chladné zemi.

„To bych přišel o všechnu zábavu.“ Odvětil Itachi s úšklebkem. Rozepnul zip Sasukeho poklopce a začal mu kalhoty rvát z úzkých boků. Sasuke se svíjel, nadával a křičel, ale nevypadalo to, že by se o to některý z jeho věznitelů staral. Starší bratr odhodil jeho džíny někam za sebe a podíval se Sasukemu do očí. Fascinovalo ho, jakou nenávist k němu jeho malý bratříček choval a jak ji dokázal všechnu dostat do toho jediného pohledu. Sklonil se a jazykem začal mapovat jeho tělo. Postupoval od krku, kde se na několika místech přisál rty a vytvořil tak na Sasukeho kůži několik rudých cucfleků, stále níže. Oblízl jeho klíční kost a zasypával bratrovu hruď horkými polibky. Ten malý ničema ho vždycky lákal, už když byli děti. Toužil po něm, chtěl vědět, jak chutná, chtěl zakusit jeho těsnost. Sasuke se vzpíral a chvěl se odporem, ale drželi ho pevně. Itachi obkroužil jazykem jednu jeho bradavku a laskal ji tak dlouho, dokud neztvrdla, pak se přesunul k druhé, se kterou provedl to samé. Sasuke pevně zatnul zuby. Jeho tělo si reagovalo po svém, nelíbilo se mu to, nechtěl to, bylo to špatné. Itachi postupoval stále níž a zarazil se až u lemu Sasukeho tmavých boxerek. Se škodolibým úsměvem ho uchopil a stáhl poslední kousíček Sasukeho ošacení.

„Ty perverzní úchyle!“ zaječel Sasuke a zrudnul ponížením. Trhal sebou jako v zimnici v marné snaze se osvobodit.

„Snad se nestydíš, bratříčku? Jako bych tě nikdy nahého neviděl.“ Utrousil posměšně Itachi a hladově hltal Sasukeho štíhlé tělo pohledem. Odpovědí mu byla další snůška nadávek, z nichž některé ani neznal. Itachi si olízl rty. Jeho erekce mu nepříjemně napínala v rozkroku kalhoty, on však chtěl bratra ještě chvíli trápit, než ho poníží tak, jako ještě nikdy. Sklonil se k jeho uchu: „Kolik lidí tě ještě takhle vidělo, hm? Kolika lidem jsi to dovolil?“. Dlaní sklouzl do Sasukeho klína.

„NESAHEJ NA MĚ!“ zakřičel Sasuke a přestože byl na pokraji sil, stále vzdoroval.

„Tak mě popros. Žebrej, žadoň, škemrej, abych tě nechal.“ Šeptal Itachi do jeho ucha. Prsty obemkl Sasukeho penis a začal ho systematicky dráždit. Jazykem mu přitom laskal ušní lalůček. S uspokojením sledoval, jak Sasukeho úd pod jeho rukou tvrdne.

„Ne, ne, ne!“ opakoval stále dokola mladší Uchiha a házel sebou tak silně, že Kisame i Hidan museli přitvrdit. Itachi byl zkušený a jeho doteky byly velmi intenzivní. Sasuke ho nenáviděl. Nenáviděl ho za to, co mu prováděl, nenáviděl sebe za to, že na to takhle reaguje, přestože věděl, že je to jen odezva na mechanické dráždění. Itachi pobaveně pozoroval bratrovo počínání. Jak to odmítá a jeho tělo ho zrazuje. Jak mu proti jeho vůli uniká první sten. Jak bezmocně zatíná pěsti a jeho svaly se napínají k prasknutí. Jak pevně tiskne zuby.

„Vidíš, jak se ti to líbí. A těch keců a scén okolo, cos měl.“ Řekl Itachi nahlas. Hidan a Kisame se zasmáli. Itachi volnou rukou přejel Sasukemu po rtech a nechal jeden prst vklouznout do jeho úst. To neměl dělat, protože Sasuke ho znovu kousnul a to pořádně. Itachi vztekle zařval a přestal se ho dotýkat. „Nepoučíš se a nepoučíš.“ Zasyčel Sasukemu do tváře, „už mi s tebou došla trpělivost.“. Při tom roztáhl Sasukemu kolenem nohy. Sasukeho zorničky se rozšířily hrůzou. Itachimu po tváři přeběhl zlý úšklebek. „Už jsi měl někdy sex s mužem, Sasuke?“ optal se rozverně, ale předem znal odpověď. Poznal to z jeho vyděšeného výrazu, z toho, jak nervózně polknul, z toho, jak uhnul pohledem. Itachimu se ale líbila tahle nezkušenost, ta nevinnost. Bratrův strach na něj působil jako afrodisiakum. A rozhodně mu to nehodlal jakkoli ulehčovat, jazyk a prst ho koneckonců bolely jako čert. Rukou sklouznul ze Sasukeho slabin a našel jeho anální otvor.

„NE!“ zařval jeho mladší bratr a přestože byl vyčerpaný a všechno ho bolelo, znovu a znovu sebou škubal, aby se dostal ze sevření.

„Je načase podívat se ti trochu do těla, bratříčku.“ Ušklíbnul se Itachi a zasunul do něj jeden z dlouhých štíhlých prstů. Sasuke vyjeknul a kousnul se do rtu. Bylo to nepříjemné… nebolelo to, ale bylo to hrozně ponižující. Itachi prst pomalu zasouval a vysouval a s mírně ohrnutým rtem sledoval jeho reakce. Pak do něj vniknul druhým prstem. Sasuke se snažil odtáhnout z jeho dosahu, bez jakéhokoli účinku. Itachi přidal třetí prst. Sasuke zakňoural a prudce sebou trhl – tohle už bolelo. Itachi pronikal prsty stále hlouběji a dech se mu zrychlil. Sasukeho tělo bylo pokryto potem, navzdory chladné kamenné podlaze, na které ho drželi.

„Pře-přestaň! DOST!“.

„Ty můj malý pošetilý bratříčku. Popros! Dělej!“ přikázal Itachi. Sasukemu se zachvěly rty, nedokázal se však snížit natolik, aby žadonil. „Jak myslíš.“ Pokrčil Itachi rameny a prsty z něj vytáhnul. Rozepnul zip svých černých kalhot a vyprostil svou pulzující erekci. Uchopil Sasukeho v bocích a přitiskl vlhce se lesknoucí žalud ke vstupu do jeho těla. Sasuke se rozkřičel.

„NEDĚLEJ TO! TOHLE NEMŮŽEŠ UDĚLAT!“.

„Proč bych nemohl?“ uculil se Itachi a chlípně si otíral penis o Sasukeho konečník.

„JSME… JSME BRATŘÍ! TOHLE… NEMŮŽEŠ…“

„Mýlíš se Sasuke. Můžu.“ Odtušil starší Uchiha a trošku zatlačil. Věděl, že to nebude snadné, protože Sasuke pevně zatínal svaly.

„NECH MĚ! PROSÍM!“ zařval Sasuke.

„Tak ty konečně prosíš!“ rozesmál se Itachi. Konečně se mu podařilo Sasukeho zlomit. „Jenže už je pozdě bratříčku, příliš pozdě.“ A s tím prudce přirazil. Vážně to moc dobře nešlo. Sasuke byl natolik v křeči, že si Itachi musel každý kousek pracně vybojovat. Nakonec však do bratrova těla proniknul v celé délce. Místnost zarezonovala Sasukeho bolestným výkřikem. Nikdy netušil, že by to mohlo takhle bolet. Rozdíralo ho to, drásalo, pálilo to. Itachi přerývaně vydechoval a odhrnul si zpocené vlasy z čela. Pevně stisknul Sasukeho boky a začal hrubě přirážet. Sasuke se pod ním zmítal, skoro měli až problém ho udržet a vřískal tak strašně, že byl div, že jim ještě neprotrhl ušní bubínky. Itachi do něj pronikal drsně, Sasuke měl pocit, že ho cítí snad až v žaludku a kdyby měl co, asi by zvracel. Připadalo mu, jakoby se v něm něco natrhlo a bolest se ještě zdvojnásobila. Pak se Sasuke rozbrečel. Poprvé po dlouhé době doopravdy brečel. Pláč vždycky považoval za slabost, ale teď se mu neubránil. Horké slzy mu stékaly po tvářích, vzlykal, hlasivky měl celé vyřvané, bolest mu procházela snad každičkou částí těla a jenom cítil, jak hluboko se v něm pohybuje penis jeho vlastního bratra. Itachi nebral na Sasukeho slzy žádné ohledy a bral si ho tvrdě, bez milosti. Sasuke byl velmi úzký, těsný a horký. Přestože věděl, že je to jeho „poprvé“, bylo to lepší, než čekal. Itachi zaklonil hlavu a dlouze zasténal. Bezcitně přirážel do toho třesoucího se těla a bylo mu jedno, jaká zranění mu tím působí. Po chvíli se jeho pohyby zrychlily a zkrátily. Sasuke slyšel, jak jeho bratr vzdychá a modlil se, aby už bylo po všem. Itachi divoce přirážel a neopomněl přitom Sasukemu říkat, jak má těsnou prdelku. Sasuke brečel a bolestně sténal, když do něj bratrův úd pronikl zase o kousek dál. Konečně Itachi přirazil, co nejhlouběji dokázal, zaryl Sasukemu nehty do boků a udělal se hluboko v jeho těle. Sasuke cítil, jak se mu v útrobách rozlévá něco teplého a žaludek se mu okamžitě obrátil naruby, když si uvědomil, co to je. Itachi setrval v Sasukeho těle, dokud mu orgasmus naplno neodezněl. Teprve potom z něj vytáhl svůj ochabující penis. Nepřekvapilo ho, když na něm spatřil krev, smíšenou se spermatem. Krev Sasukemu vytékala z análního otvoru a stačila už pod ním vytvořit malou loužičku. Itachi si jen odfrknul a otřel svůj úd do Sasukeho košile. Kývnul na Hidana a Kisameho a ti ho okamžitě pustili. Sasuke se však nedokázal ani pohnout. Měl pevně zavřené oči, ze kterých mu stékaly potůčky slz, tlumeně vzlykal a neovladatelně se třásl. Itachi zastrčil svůj penis zpátky do kalhot, zapnul se a upravil. Pak se přiblížil rty k Sasukeho uchu. „Vítej mezi muži, bratříčku.“ Zavrněl tiše a vstal. Přejel posledním pohledem po tom zuboženém těle a pak všichni tři bez ohlédnutí odešli z místnosti a zamkli za sebou.