Kapitola 49

Naruto pomalu otevřel oči. Chvíli nechápavě mžoural na bílý strop nad sebou a do nosu ho vzápětí uhodil podivný pach desinfekce.

„Ufff… sláva, že ses probral. Tys mě ale vyděsil, Naruto.“ Zaslechl vedle sebe úlevný hlas svého pěstouna.

„Uhm… kde to jsem?“ hlesl Naruto a pořádně si protřel oči.

„V nemocnici.“ Ozval se odkudsi druhý hlas, který Naruto také znal. Tenhle patřil Kakashimu. Takže v nemocnici… to by vysvětlovalo tu desinfekci. Naruto se zdvihl do sedu. Zjistil, že se skutečně nachází v nějakém neznámém nemocničním pokoji. Ale jak se sem dostal…?

„Omdlel jsi. Když ses dozvěděl tu zprávu o… o Sasukem, tak jsi sebou seknul.“ Odpověděl na nevyslovenou otázku Iruka. Naruto se obrátil na bok. Hnědovlasý muž seděl na židli vedle jeho postele a tvář měl zbrázděnou starostmi. Kakashi stál vedle něj a ruku měl konejšivě položenou na Irukově rameni, přestože na něm samém byly znát hluboké obavy. Oba dva takhle vypadali mnohem starší, než příslušelo jejich věku.

„Sasuke!“ docvaklo Narutovi, „ach, panebože. Panebože. Neříkejte mi, že… co se… jak se to… ach proboha.“. Začalo se mu zase dělat mdlo. To nemohla být pravda. Sklonil hlavu mezi kolena a musel zhluboka dýchat, aby zase neomdlel. Do očí mu vhrkly slzy.

„Naruto… Sasuke žije.“ Řekl Kakashi důrazně. Blonďákovi chvíli trvalo, než tu informaci vstřebal. A když se tak stalo, rychle pohlédl Kakashimu do očí, aby se ujistil, že mluví pravdu.

„Žije? Opravdu žije?!“ dorážel na stříbrovlasého muže. Ten vážně přisvědčil. „Ach, díky bohu… díky bohu…“ zaúpěl Naruto a znovu se svalil do polštářů, jak se mu obrovsky ulevilo. Ne však na dlouho. „Jak se to stalo? A co je s ním teď?“ vypálil pak a opět vystřelil do sedu jako raketa.

„Uklidni se, Naruto, prosím. Nerad bych, abys zase ztratil vědomí.“ Požádal ho Iruka. Naruto na něm viděl, že má o něj opravdu hrozný strach, proto se zkusil aspoň trochu podle toho zařídit, ale nešlo to moc dobře. Protože on sám měl zase strašný strach o Sasukeho.

„Jedna ze sester zapomněla na jeho nočním stolku nůžky na přestřihávání obvazů. Naštěstí za ním chvíli poté zašel Jiraiya, ten doktor ze včerejška. Když vstoupil, Sasukemu už tryskala krev z obou zápěstí. Okamžitě přivolal Tsunade a podařilo se jim zastavit krvácení a zachránit ho. Teď ho přesunuli na psychiatrii, Jiraiya si ho vezme pořádně na starost.“ Informoval ho Kakashi. Hovořil tichým a vážným, jaksi dutě znějícím tónem, z něhož čišela špatně skrývaná bolest. Narutova tvář se potáhla stínem. Sklopil zrak a v dlani pevně sevřel tenkou pokrývku. Z očí se mu vykutálely dvě osamocené slzy.

„Proč?“ zamumlal se staženým hrdlem a snažil se potlačit touhu se rozvzlykat, „proč to udělal?“. Ani jeden z mužů mu na to neodpověděl, i když to Naruto vlastně ani nečekal. Mluvil spíš sám k sobě, než k nim. „Copak si neuvědomuje… kdyby Jiraiya nepřišel… tak málo stačilo, aby…“ nedokončil větu, protože se mu zlomil hlas.

„Nad tímhle neuvažuj, Naruto.“ Zarazil ho potichu Kakashi, „co se stalo, stalo se. Už to nezměníme. Teď je důležité, aby se z toho Sasuke dostal. Rozumíš?“. Naruto se mu na okamžik podíval do očí, ve kterých zahlédl stejné utrpení, které sám cítil, i když trochu jiného druhu. Protože Kakashi k Sasukemu pochopitelně choval jiný typ lásky. Pomalu přikývl.

„Mohl bych–“ začal blonďák, ale v tu chvíli se otevřely dveře pokoje a dovnitř vešla mladá žena v úboru zdravotní sestřičky. Měla krátce střižené tmavé vlasy a jmenovka, připíchnutá na levé straně hrudníku, prozrazovala její jméno – Shizune. Vypadala docela sympaticky.

„Ach, vidím, že ses probral.“ Přátelsky se na něj usmála, „přišla jsem tě zkontrolovat. Kouknu se na tebe, jestli už jsi v pořádku.“. Naruto neměl sílu protestovat, když mu pokynula, aby napřáhnul paži, aby mu mohla kolem lokte obmotat nafukovací pás, s jehož pomocí mu změřila tlak. Pak si ho pro jistotu ještě poslechla stetoskopem a sáhla mu na čelo, jestli nemá teplotu. „Jak se cítíš?“ zeptala se ho a zkoumavě si ho prohlížela, „není ti nevolno, nedělá se ti špatně od žaludku? Nemotá se ti hlava?“.

„Ne.“ odvětil Naruto.

„Vidíš dobře? Nerozplývá se ti okolí před očima?“ pátrala Shizune dál.

„Ne.“ zopakoval Naruto, „heleďte, nic mi není. Jen… toho je teď prostě na mě moc. Ta zpráva o Sasukem… no, prostě to byla poslední kapka. Ale už je to v pohodě. Teda není, ale víte, jak to myslím. Já jsem naprosto zdravý. O mě se nebojte.“.

„Hmm…“ protáhla Shizune, „vypadáš v pořádku. I když bych nerada něco zanedbala… možná bychom si tě tu měli nechat přes noc na pozorování…?“.

„To není třeba!“ zvýšil Naruto rozčilením hlas, ale okamžitě se zase uklidnil. Ne, teď se nemůže rozrušovat, jednak to nikomu nepomůže, jednak by si to mohli vyložit jako že není ok. Což nebyl. Ale rozhodně ne po fyzické stránce. „Vážně je mi fajn. Nemusíte si dělat starosti.“ Doložil už mírným tónem.

„Tak tedy dobrá.“ Ustoupila tmavovláska, „jestli ti není špatně, můžeš jít. Ale kdybys cítil, že se ti znova dělá šoufl…“.

„Jo, já vím. Budete první, kdo se to dozví.“ Doplnil ji Naruto rezignovaně. Shizune se pobaveně zasmála, kývla na Kakashiho s Irukou a odešla z místnosti.

„Naruto… vážně ti nic není? Neměl bys tady opravdu ještě zůstat?“ přesvědčoval ho starostlivě Iruka, když blonďák shodil nohy z postele a odhodil pokrývku.

„Ne, zvládnu to.“ Ujistil ho Naruto a na chvilku se odmlčel. Pak se zahleděl na Kakashiho. „Můžu… můžu Sasukeho vidět?“ dokončil prosebně svou původní otázku. Stříbrovlasý muž však posmutněle zavrtěl hlavou.

„Teď tě k němu nepustí. Možná zítra.“ Odpověděl vážně, „jestli už je ti dobře, Naruto, hodím vás s Irukou domů. Musím už dneska do práce.“.

„Počkej, já přece jdu s tebou.“ Namítl Iruka.

„Neblázni. Potřebuješ si ještě odpočinout.“ Protestoval Kakashi a přísně se na svého kolegu podíval.

„Ne, to spíš ty bys měl zůstat ještě dneska doma. Víš dobře, že nám Sarutobi dal dočasně mimořádný volno. Tak ho využij.“ Zamračil se trochu Iruka.

„Případ ještě není ani zdaleka u konce. Chci se podívat na výslech Kakuza a Konan.“ Odtušil Kakashi unaveně.

„V tom případě jdu ale s tebou. Dělá mi to starosti zrovna tak jako tobě.“ Ukončil jejich debatu Iruka nekompromisně.

„Ty jsi… fakt děsně tvrdohlavej.“ Povzdechl si Kakashi. A Iruka se na něj po dlouhé době krátce zazubil. Naruto v tu chvíli hořce zauvažoval, jestli sám taky ještě někdy bude schopný něčeho tak obyčejného jako je lidský úsměv.

Naruto zašel do nemocnice hned příštího rána. Z plánku, který visel u recepce, se dočetl, že psychiatrické oddělení se nachází v šestém patře. Tentokrát použil výtah jako ostatní a vmáčkl se do zdviže k několika dalším lidem. Všichni postupně vystoupili, na psychiatrii dojel Naruto ve výtahu sám. Upřímně řečeno se tady nevyznal. Napadlo ho, že se měl v recepci zeptat, kde přesně Sasukeho najde, ale měl tak nějak pocit, že další vyptávání, jestli je s ním příbuzný, by neunesl. Namátkově se tedy vydal jednou chodbou a vůbec netušil, čeho se chytit, dokud prudce nezahnul za roh a do někoho nevrazil.

„Hej!“ zaslechl překvapený mužský hlas, který už jednou slyšel. Vzhlédl, aby se podíval, s kým se to srazil. Ty dlouhé ježaté bílé vlasy si pamatoval.

„Doktore Jiraiyo!“ vyhrkl úlevně.

„Naruto?“ podivil se postarší muž, „co tady děláš?“.

„Já… přišel jsem za Sasukem.“ Vysvětloval Naruto, „prosím, kde ho najdu?“.

„Hmm… víš, Naruto… já nevím, jestli je vhodné, abys…“ začal Jiraiya nejistě, ale Naruto ho přerušil.

„Musím ho vidět. Chtěl jsem za ním jít už včera, ale Kakashi říkal, že byste mě k němu nepustili. Tak jsem tady teď a hodlám se Sasukem mluvit, ať už mi řeknete, kde je nebo ne. Když mi nepomůžete, najdu si ho sám.“ Pravil rozhodně a pevně se zahleděl na Jiraiyu. Věděl, že se chová umíněně. Věděl, že by neměl takhle dětinsky vyvádět. Věděl, že je to poněkud sobecké, protože pokud byl na tom Sasuke tak špatně, měl by ho nechat na pokoji. Ale bylo mu to vlastně jedno. Protože… protože prostě musel Sasukeho vidět. Nebylo to přání, ale potřeba, stejně jako dýchání nebo jídlo. Jiraiya si ho chvíli měřil se zvláštním nečitelným výrazem, ale pak se pousmál.

„Dobře. Zavedu tě k němu. Třeba mu to i zvedne náladu.“ Pravil a pokynul Narutovi, aby ho následoval. Tomu ze srdce spadl obrovský kámen a s úlevou pospíchal za doktorem. Prošli dvěma chodbami, pak zabočili doleva a Jiraiya mu ukázal na jedny z dveří. „Tady ho máš. Pokoj tři sta dvacet. Poslyš, Naruto,“ trochu zvážněl, „ten pokus o sebevraždu… včera jsem si s ním promluvil. Snad je mu teď o něco líp, ale… nečekej žádný výrazný pokrok.“. Naruto vyčetl v jeho očích podivnou starost.

„Ehm… jasně.“ Přikývl pouze.

„No… musím k dalšímu pacientovi, vrátím se tak za hodinu nebo za dvě. Ok?“ řekl ještě doktor na odchodu. Naruto poněkud roztržitě přitakal, ale v myšlenkách byl už za dveřmi, které čněly přímo před ním. Počkal, dokud Jiraiya nebyl z dohledu a pak s bušícím srdcem stiskl kliku. Ocitl se v trochu menší místnosti, než byl ten Sasukeho původní pokoj. Podobně jako ten však byla celkem hezky vymalovaná, stěny měly pěknou uklidňující světle modrou barvu a bylo to zde hodně světlé díky velikému trochu nastevřenému oknu, které ale, jak si Naruto všiml, bylo zajištěné, aby nešlo otevřít dokořán. Taky mu to tady všechno připadalo jaksi… oblé, kdyby to měl vyjádřit doslova. Nic tu nemělo ostré hrany, ani noční stolky, ani nic jiného. Napadlo ho, že je to proto, aby si pacienti neublížili. Naruto se však příliš nerozhlížel, nechtěl zkoumat pokoj. Protože na posteli, v blízkosti okna, ležel nejmladší Uchiha. Blonďák se na okamžik zarazil, jelikož ta podobnost se situací z předvčerejška byla do očí bijící. Sasuke opět netečně hleděl na dění za sklem a ani zvuk zavíraných dveří ho nevyburcoval z jeho apatie. Zdálo se, že je mu okolí úplně ukradené. Narutovi trošku kleslo srdce, ale dokázal to zakrýt.

„Ahoj Sasuke!“ pozdravil halasně a pokusil se napodobit radostný tón, několika kroky přešel ke svému příteli a přitáhl si židli, na niž se posadil, „jak ti je?“. Sasuke nedal vůbec najevo, že si Naruta všiml. „Chtěl jsem přijít už včera, ale nepustili mě za tebou. Chtěl jsem vědět, jak se ti daří…“ pokračoval Naruto zdánlivě bezstarostně, „jak se tady máš a tak.“. Na chvilku se odmlčel, jestli se nedočká nějaké odpovědi, ale Sasuke nijak nezareagoval, dokonce se k němu ani neotočil tváří. „Ehm… asi ti pořád není moc dobře… to chápu.“ Pokračoval tedy Naruto, „já jen… víš… jen ti chci říct, že… že jsem tady pořád pro tebe. Že tě neopustím a…“ blonďák malinko ztišil hlas, „a že tě mám pořád hrozně rád.“. Říkal to vážným hlasem a poněkud naléhavě na Sasukeho hleděl, jakoby ho chtěl vůlí přimět, aby mu něco odpověděl. To jeho mlčení ho děsilo. Ticho ze strany černovlasého chlapce však trvalo i nadále a Naruto si nebyl jistý, jestli ho Sasuke vůbec poslouchá, jestli k němu jeho slova doléhají či nikoliv. Očima pomalu sklouzl na jeho obvázaná zápěstí a u srdce ho palčivě bodlo. Tohle bylo zlé. Takhle to přece nemohlo dál jít… najednou ho zase zchvátil prudký pocit lítosti, až se musel zhluboka nadechnout, jak silná ta náhle vytrysknuvší úzkost byla. Jaká strašná bolest… „Sasuke.“ hlesnul tiše, ale důrazně, „Sasuke, prosím, řekni něco. Nebo se na mě aspoň podívej. Prosím.“. Mladý Uchiha však dál netečně civěl z okna. Trvalo to asi tři minuty, během kterých už si Naruto doopravdy zoufal. Poté se ale Sasuke konečně pohnul a pomalu otočil hlavu směrem k Narutovi. Blonďák vydechl. Sasukeho obličej už nevypadal tak hrozně jako předevčírem. Jeho ret už byl částečně zahojený, žloutnoucí modřina pod okem naznačovala, že se také dává do pořádku. Ale stále tu byl ten pohled. Ty prázdné vyhaslé oči, bez jediné nadějné jiskry, černé, studené a neosobní. Plné zmatku… a bolesti. „Už jsem si myslel, že mě ani neslyšíš.“ Pousmál se úlevně Naruto, který to, že se k němu Uchiha natočil tváří, považoval za dobré znamení, „vážně jsem si říkal, jestli vůbec víš, že jsem tady, protože–“.

„Jdi pryč, Naruto.“ Sklouzlo Sasukemu ze rtů. Blonďák se zarazil a udiveně se po černovlasém podíval. Slyšel správně, co mu teď pověděl?

„Ehm… co… cože?“ otázal se poněkud koktavě, jelikož doufal, že se jen přeslechl.

„Jdi pryč.“ Opakoval Sasuke. Naruta zamrazilo z tónu jeho hlasu. Protože to neřekl nijak nepřátelsky. Ale naopak… úplně lhostejným bezbarvým hlasem, jaksi dutě znějícím.

„Uhm já… totiž… asi… asi chceš být teď sám, viď? Tak… tak já půjdu a… vrátím se k večeru, dobře?“ zamumlal Naruto překotně.

„Ne.“ zarazil Sasuke jeho ujišťovací proslov.

„Ne?“ zeptal se blonďák zmateně. Co to měl za divný pocit? Jakoby se mu najednou ve vnitřnostech rozléval chlad, jakoby spolykal tak kbelík ledu. „Jak to myslíš?“. Nechtěl si totiž připustit… vůbec si nechtěl připustit to, co mu našeptávala intuice. Že… že by Sasuke…Když se nedočkal žádné bližší odpovědi, vypravil ze sebe přidušeně: „Ty… ty nechceš, abych za tebou chodil?“. Sasuke přikývl, ale ačkoliv se Naruto snažil, jeho pohled už nezachytil, protože se díval kamsi do země. „Proč?!“ vyhrkl Naruto zoufale. Nevýslovná tíha se mu náhle usadila na prsou a zabraňovala mu volně dýchat. „Proč mě nechceš vidět?“ pokračoval a hlas se mu trochu třásl, jak začínal cítit tlak v očích, „co se to s tebou stalo, Sasuke? Já… já… Sasuke, já tě hrozně moc mil… mám rád, copak to nevidíš?!“ teď už Naruto skoro křičel a z očí mu vytryskly slzy. Sasuke trochu sklonil hlavu. „A vím, že ti na mě taky záleží! Tak proč mě od sebe teď odháníš?! Já ti chci pomoct, Sasuke!“ zajíkal se Naruto a nevšiml si, jak černovlasý chlapec s každým slovem víc a víc pevněji drtí v dlaních tenkou pokrývku, „společně to zvládneme, uvidíš! Vždyť… vždyť jsi říkal, že mě máš taky rád! Říkal jsi–“.

„No tak jsem změnil názor!“ vyštekl náhle Sasuke a prudce se otočil tváří k Narutovi, „nech mě být, rozumíš?! Nestojím o tebe, fyzicky ani psychicky!“. Naruto sebou cuknul, jak ho zarazila zuřivost jeho tónu. Slzy se mu teď valily proudem. Ta bolest byla nesnesitelná. Sasukeho slova byla jako nože, zařezávala se hluboko. Ty tři věty byly horší než sůl do živé rány.

„Sasuke…“ zašeptal zraněně, „prosím… nedělej to.“.

„Běž pryč, Naruto!“ Sasuke na rozdíl od něj se nenamáhal ztišit hlas. A právě ta ledová hořkost způsobila, že to Naruto nevydržel a s pláčem utekl z pokoje. Na chodbě se opět srazil s Jiraiyou.

„Proboha, Naruto, co se stalo?!“ vyděsil se doktor a chytil ho za paži, ale blonďák ze sebe nedokázal vypravit ani slovo. Nechtěl s nikým mluvit, obzvlášť ne s lékaři! Neovladatelně vzlykal a jen se Jiraiyovi vytrhl a běžel dál, ignoroval jeho volání, ignoroval všechno a všechny, bylo mu jedno, jak se za ním lidi otáčejí, jak vyděšeně kulí oči na jeho slzy, když kolem nich probíhal… Málem se zabil na schodech, které sbíhal hned po dvou, do několika lidí vrazil, protože skrz vodní clonu v očích viděl rozmazaně. Nedbal na to, jak se mu z hrdla linou vzlyky, nedbal, co si o něm všichni pomyslí, jakou scénu předvádí… Ta bolest byla tak šílená, že si to nedokázal nikdy představit ani v těch nejdivočejších snech. Rvala ho na kusy, její ostré hrany krájely jeho srdce na malinké kousíčky, její plameny olizovaly všechny jeho vnitřní orgány, zaživa ho upalovaly a on s tím nemohl vůbec nic dělat. Měl dojem, jakoby se v jediném okamžiku zhroutily úplně všechny jeho sny, veškeré naděje a přání. To se nedalo vydržet. Připadalo mu, že kdyby zůstal jenom chviličku na jednom místě, že by ho ta bolest úplně strávila, celého ho pohltila, o což se snažila i v téhle chvíli. A tak běžel. Tryskem proběhl skleněnými dveřmi nemocnice, div je nevzal s sebou a ocitl se v parku. Ale ani tady se nezastavil. Nevěděl, kam utíká, kam ho nohy nesou, věděl jenom, že musí zůstat v pohybu nebo se dočista zblázní. Běžel pořád dál a dál, ulicemi, jejichž jména ani neznal, míjel spoustu lidí, kteří se za ním také vyděšeně otáčeli, ale jemu na tom nezáleželo. Běžel, protože nechtěl na nic myslet, nechtěl myslet na to, co se stalo před chvílí, prchal před tou skutečností, že ho právě odmítla osoba, kterou miloval nejvíc na světě. Zastavil se teprve ve chvíli, kdy už mu svaly téměř vypověděly poslušnost. Uvědomil si, že je opět v parku, ale tentokrát v jiném, v úplně jiné části města. A dokonce, což byl malý zázrak, široko daleko neviděl nikoho. Naruto klesl na kolena a jednou rukou si musel obejmout hrudník. V ústech cítil železitou chuť krve, lapal po dechu a točila se mu hlava. Nohy ho bolely jako ještě nikdy. Ale to všechno bylo podružné. Nemělo to význam v porovnání s tím, jaký pocit ho stravoval. Okolí se mu znovu rozplynulo před očima, když se mu modré studánky zase naplnily slzami. Bylo mu jasné, že okamžitě potřebuje něčí pomoc, jinak si něco udělá. Jenže čí pomoc? Vždycky se se vším svěřoval Kibovi, ale ten byl teď v Itálii a navíc o ničem nevěděl. A Irukovi o tom taky nemohl nic říct, vždyť ten o jeho citech k Sasukemu taky neměl ani páru. Naruto pochopil, že mu zbývá jediný člověk, který by ho v téhle chvíli mohl podržet. Roztřesenými prsty vytáhl z kapsy mobil a po chvíli se mu podařilo najít v kontaktech číslo, na které ještě nikdy nevolal. Přiložil si telefon k uchu a čekal. Netrvalo to dlouho, už po prvním zapípání se ozval malinko zkreslený přátelský hlas:

„Prosím?“.

„Juugo.“ Zavzlykal Naruto do mobilu, „tady je Naruto. Musíš mi pomoct.“.