Kapitola 5

Tohle nedopadne dobře, napadne mě mnohem dříve, nežli vzduchem prosviští síla Kanameho a převalí se přese mne. Ta mohutnost nás oba odmrští stranou, protože ji stále svírám v náruči.  Akaku mi vypadne ze sevření a já jen bezmocně pozoruji, jak ji zachytí Akatsuki a sevře ji v pevném objetí. Zlost, vztek a žárlivost mi ihned zatemní mozek a já se rychlostí blesku posbírám ze země.

„Okamžitě ji pusť!“ zavrčím vztekle. Tesáky se mi při tom znovu prodlouží a nikoli kvůli hladu. Všichni se po mě podívají, ale to je mi zcela jedno. Stále vidím pouze a jedině její nahé tělo, které spočívá v náruči jiného muže. „Nesahej na ni!“ zopakuji důrazněji. Naprosto žádná odezva nebo uposlechnutí definitivně zdivočí veškeré moje smysly. Z hrdla se mi samovolně vyvalí děsivé zavrčení a já vyrazím. Nepřemýšlím, pouze jednám. Kdybych měl čas a chuť přemýšlet nad tím vším, divil bych se, čeho se právě dopouštím. Nic z toho se však nestane. Nemám ani tu nejmenší chuť nad čímkoli dumat, protože právě teď vidím rudě vzteky a žárlivostí.

„Jednáš majetnicky, Aidou,“ pronese autoritativně Kaname, ale mne zastaví až stisk jeho chladných a pevných prstů kolem mého hrdla. „Varoval jsem tě, ale ty jsi mě neposlechl,“ pokračuje nevzrušeně dál, aniž by věnoval sebemenší pozornost mé maličkosti. Svíjím se a vzpírám se mu pod prsty. Kroutím se v jeho sevření hned napravo a vzápětí vlevo. Zbytečně, ale ani tak nepřestanu. Nemůžu a on to ví. „Akatsuki, polož ji a odstup dostatečně daleko,“ pokračuje dál nevzrušeně, jako by mě ani nedržel pod krkem dobrých pár centimetrů ve vzduchu. „Ruko, prohlédni ji a pak se o ni postarej.“

Jakmile je provedeno vše, co nařídil, a Akatsuki zmizel z její bezprostřední blízkosti, mé vzpírání jako zázrakem přestane. Ochabnu jako bych byl hadrová panenka, ale ostřížím zrakem sleduji každého mužského kolem. Loupu očima z jednoho na druhého a vrchní ret se vždy nepatrně zachvěje, kdykoli můj zrak spočine na každičkém z nich. Pokaždé! Jeden každý z nich je v mých očích potencionální hrozbou. Bez rozdílu! Stále zrychleně dýchám a jasně cítím, jak mi divoce bije srdce. „Musíš chránit, co je tvoje,“ proletí mi myslí zběsile. Znovu to rozbouří mé emoce, nebo spíš pudy, a já se s novým vrčením opět začínám pokoušet o vysvobození.

„Kaname-sama, co se to s ním děje?“ zeptá se šokovaně Rima, zatímco hledí na blonďáka divoce se zmítajícího ve vzduchu.

„Stal se z něho vázaný upír,“ odpoví prostě čistokrevný. Několik párů očí se po něm šokovaně podívalo. Včetně dosud vzpouzejícího se Aida, který jako mávnutím proutku přestal. Kaname si moudře nechal pro sebe, že tím projdou všichni, jen mnohem později a nejspíš naprosto jinak.

„Myslel jsem, že tohle se už nestává,“ promluvil po chvíli do ticha Akatsuki.

Jeho hlas způsobil, že se Aido podrážděně ošil a lícní sval mu zacukal. „Pořád ještě nezpracoval jeho přítomnost a stále v něm vidí hrozbu,“ ozval se Kanameho vnitřní hlas zatímco dotyčný zavrčel temným a hrdelním hlasem směrem k vysokému zrzkovi, ale jinak byl v klidu. Kuran Kaname se přiblížil k jeho obličeji na vzdálenost několika málo milimetrů a upřeně mu hleděl do očí. To ho zklidnilo a přesměrovalo veškerou pozornost pouze a jedině Kanameho směrem. Chvíli si tak hleděli do očí. Tmavovlasý čistokrevný se najednou trochu sklonil, aby olízl svým jazykem zaschlou sytě granátovou krev na Aidově bradě. „Ne, nestává se to,“ pronesl nevzrušeně, zatímco v puse převaloval chuť životodárné tekutiny. „Nestalo by se to ani tentokrát, kdyby se držel tablet. On se však napil její krve,“ doplnil a s pozvednutým obočím ještě dodal, „a to poněkolikáté, že?“

Aido zcela ochabl a jen překvapeně hleděl do jeho očí. Nervózně mu zacukal spodní ret a šok v očích vystřídalo opovržení nad vlastní slabostí. Kaname okamžitě pochopil, že již není hrozbou a pustil ho. Blonďák se sesunul k zemi, jako by měl nohy zcela přelámané. Zmateně se rozhlížel kolem sebe, až dokud jeho zrak nezakotvil na bezvládném stále nahém těle kousek od něj. Instinktivní potřeba bránit a ochraňovat, stejně jako se dotýkat, převážila nad vším ostatním a tak se k ní vydal. Doplazil se ale tak akorát na dosah prstů ruky, když najednou bez vysvětlení omdlel. Nemohl již slyšet nic z toho, co Kaname pronesl, stejně jako nevnímal dotek přítele, jehož ještě před chvílí z hloubi duše toužil zabít jen za to, že se jí dotkl.

„Odneste je oba dva do levého křídla mého apartmá,“ řekl Kaname. „ Zamkněte je v jednom z modrých pokojů. Oba v jednom!“ doplnil pak pro případ, že by to nebylo jasné.

„Proboha proč?“ podivil se někdo.

„Zdi jsou zesílené, okna chráněná speciální bariérou a místnosti nemají prakticky žádný nábytek,“ odpověděla automaticky Ruka bez přemýšlení. „Nemohou si ublížit, leda navzájem, což je jen jejich problém.  Ven se dostanou pouze, až to bude chtít Kaname-sama.“ Čistokrevný se pouze pousmál nad precizním vysvětlením a souhlasně přikývl.

*****

Unaveně zamžoural do stropu a první, co ho napadlo, bylo: „Kde to zatraceně jsem?“ Náhlý pohyb mu přivodil pulzující bolest hlavy, takže si ji pevně sevřel po stranách dlaněmi. Moc to nepomohlo, ale aspoň se s ním už nemotala místnost. Náhlé zavrzání parket nedaleko od něj, stejně jako zachroptění plně probudilo jeho smysly. Střelil pohledem na druhou stranu místnosti, byť to znamenalo další příval bolesti v oblasti lebeční a týlní. Měl sice neodbytný pocit, že zadní část hlavy prostě musí mít pryč, i tak se chtěl přesvědčit, kdo je tu s ním. Když ji uviděl, ulevilo se mu, ale musel se hodně nutit, aby zůstal na místě a ihned se k ní neodplazil. Celá jeho bytost doslova řvala agónií po její přítomnosti. Jejím doteku. Její vůni a chuti. Místo toho zmobilizoval hlas a odvážil se jí zeptat.

„Jsi v pořádku, Akaku?“

Skelným pohledem ho na místě doslova prošpikovala skrz na skrz. Rozhostilo se palčivé ticho, aby je vzápětí zničil vlezlý zvuk jejích nehtů zarývajících se do dřevěné podlahy. Aido sledoval, jak si líně a nevědomky olízla rozpraskané rty jazykem. Došlo mu téměř okamžitě, že to co ji trápí, je hlad. Zrovna jako pochopil, že jedinou věcí, která umlčí neodbytné zakručení, jež se ozvalo, je jen jeho vlastní krev. Byl na tom totiž stejně jako ona. Potřeboval ji a její krev, stejně jako potřebovala ona jeho.

„Správně,“ ozvalo se jim zničehonic v hlavách. Oba je to srazilo na zem bez ohledu na to, v jaké pozici se právě nacházeli. Aido s hlavou otočenou doleva sledoval, jak se její tělo svíjí pod náporem křečí, zatímco jeho vlastní vibrovalo a hrozilo, že nejspíš praskne. Akaku se prudce zazmítala zprava doleva a několikrát sebou divoce hodila. Bílá košile se jí vyhrnula až do pasu zatímco Aido uviděl sněhově bílé spodní kalhotky. Mozek zaplavil adrenalin a on si v duchu přísahal, že se z něho stane vrah, pokud někdy zjistí, že ji oblékal muž.

„Uklidni se,“ zaplavit ho znovu onen mužský hlas. Poznal v něm Kanameho a tak přestal bojovat a poddal se. Bolest sice zmizela, ale ani tak se nemohl pohnout a pouze odevzdaně sledoval, jak se Akaku na druhé straně místnosti stále svíjí v agónii. „Vždycky bojovala,“ zaslechl znovu Kanameho. „Má to prostě v sobě, ale to nevadí, protože mám času dost. Nakonec každý podlehne. Nemůžu tvrdit, že bych tuhle tvou volbu čekal, ale nepřekvapuje mne to. Vždy byla zajímavá a nepoddajná, což ty potřebuješ. Snadný cíl tě nikdy neuspokojoval – v ničem – takže tomu rozumím. Pamatuj si ovšem, že to s ní nebudeš mít jednoduché, Aido. Je to živel a někdy jí trvá, než pochopí nevyhnutelné. Bude s tebou vždycky bojovat, to si pamatuj.“

Pronesená slova doznívala jeho myslí a odplouvala pozvolna pryč. Sledoval s napůl nataženou paží, jak se její tělo naposledy zazmítalo a pak padlo na znak. Obrátila hlavu jeho směrem a vyčerpaně ho sledovala, zatímco se jí hrudník prudce zvedal a hned zase klesal.

„Konečně,“ pronesl do ticha přerušovaného pouze jejím prudkým oddechováním opět Kaname. „Dobře mě oba poslouchejte, je to důležité pro vaše přežití. Porušili jste veškerá možná pravidla, která existují,“ na moment se rozhostilo ticho, takže si Aido pomyslel, že se mu to vše asi jen zdálo. Pak se ale hlas Kanameho ozval znovu. „dokonce i pár, která by ani jeden z vás neměl znát. To vše je ovšem v této situaci zbytečné. Přeskočili jste přirozený vývoj o celou dekádu. To, co se vám teď děje, čeká nás všechny. Bez rozdílu, ale mnohem, mnohem později. Pokud bych měl shrnout vaši současnou situaci, pak stačí říct jen tohle. Jste na sobě navzájem závislí. Ve všem! Aido, ty už nejspíš nikdy nebudeš muset brát tablety. Pro tebe, Akaku, se mění pouze typ krve, kterou budeš odteď přijímat. Pro vás oba se teď stane ten druhý životně důležitým zdroje síly a energie. Stále budete moci v případě nouze přijmout i to ostatní, jako doposud, ale bez krve toho druhého se neobejdete. To je cena, kterou oba zaplatíte, Aido. Jste na sebe navázaní ve všech ohledech a tečka. Smiřte se s tím, protože teď už vás dokáže rozdělit pouze smrt jednoho z vás. I když ani to ne…“

Aido zkusmo pohnul prsty na ruce a okamžitě pochopil, že je Kaname propustil. Převrátil se proto na břicho a opřel se o dlaně.

„Ještě drobnost,“ ozval se znovu hlas čistokrevného. „Zůstanete tu tak dlouho, dokud si nebudu jist tím, že svou situaci plně chápete a akceptujete. Oba! Aido, ty by ses měl zaměřit hlavně na tvé majetnické chování. Jakkoli chápu, co se ti prohání hlavou, není možné, abys ji izoloval od každého mužského v okolí, příteli. Budiž ti útěchou, že se to zmírní, jakmile se víc poznáte. Akaku, vím, že před tebou ještě leží mnoho nepoznaného a hlavně neočekávaného, ale odteď na to nebudeš sama. Už nikdy se nemusíš obávat osamění a slabosti, protože jsi získala nepředstavitelný zdroj síly právě ve svém partnerovi. Přijmi to a přestaň bojovat. Přijmi jeho! Beztak nemáš na vybranou, drahá.“

Aido se vzepřel na rukou, zvedl pomalu hlavu a hladově se zahleděl jejím směrem. Síla a odhodlání zračící se mu v rudých očích probrala Akaku okamžitě z malátnosti. Pozadu neohrabaně odcouvala zpátky ke zdi a opřela se o ni. Košile se jí přitom svezla z pravého ramene stranou, ale toho si nevšimla. Sledovala ostražitě upíra před sebou, takže jí neunikl jeho úsměv, stejně jako to, že si jazykem opatrně olízl spodní ret. Vzápětí pološerem zasvítily jeho tesáky. Připadal jí jako predátor na lovu. Něco na tom všem v ní rozechvívalo nebývale intenzivní pocit blaženosti. Byla by tím vším nejspíš vzrušená, kdyby jí nedocházelo, že tou kořistí, po které tak lační, je ona sama. Ať už to mělo znamenat cokoli. Snažila se sledovat každý jeho nepatrný pohyb, což nebylo vůbec snadné. Aido jí právě víc než cokoli připomínal nebezpečnou a divokou šelmu. Vláčně houpavými pohyby vlnícího se těla se k ní pomalu ale jistě blížil. Po čtyřech se k ní plížil. Akaku vnímala zachvění každého jeho svalu. Pohyb každé končetiny, kterou opatrně položil před tu předcházející, aby se tak posunul zase o milimetr kupředu. Občas některý pohyb udělal o něco prudčeji nežli ten předchozí a to se pak uhodila hlavou o zeď za sebou, když se snažila rychle ho sledovat svým zrakem. Jakmile se tak stalo po několikáté za sebou, došlo jí, že to dělá schválně. Snažil se ji rozptylovat, takže nebyla tak ostražitá, jak zamýšlela. Ani si neuvědomila, že se doplazil až těsně k ní, dokud ji nezahalil jeho stín. Zpanikařila a pokusila se protlačit o něco víc do zdi za svými zády. Nešlo to a hlavně to nemělo vůbec cenu, ale přesto to udělala.

Aido vztáhl levou ruku a ukazovák s prostředníkem zajel přesně do středu prsní kosti. Bříšky prstů opatrně klouzal po její kůži vzhůru podél klíční kosti. S každým dalším dotekem se její tělo více zahřívalo a dech i puls se jí zrychloval. Zatímco jemu se oči barvily víc a víc do ruda až dokud nedosáhly odstínu krvavě karmínové. Prsty jí v tu chvíli svíral rameno a zápěstí měl přesně v úrovni jejích úst. Stačilo se jen mírně sklonit a rty by cítila ten mizivý záblesk života v jeho žilách. V tu chvíli ji už stravoval všepohlcující hlad a tak si bezmyšlenkovitě skousla spodní ret. Jakoby vycítil na co myslí, natočil zápěstí a více jí usnadnil přístup k němu. Fascinovaně chvíli hleděla na jeden bod uprostřed, ale pak odvrátila hlavu stranou a pokusila se odsunout.

„Neboj se toho, Akaku,“ zapředl sametovým hlasem Aido a zastavil ji. Sevřel jí bradu a donutil ji podívat se mu do očí. Ona tak v jeho neobvykle zbarvených očích zahlédla samu sebe. V tu chvíli jí došlo, jak pošetile se chovala. Je jejím osudem a vždycky tu pro ni bude, stejně jako ona pro něj. Budou společně sdílet něco, co jim ještě dlouho všichni ostatní budou moci jen tiše závidět.  Skrze jejich krev o sobě vždy budou vědět. Usmál se na ni, jakoby věděl na co myslí a možná to i věděl. Na to se k ní sklonil a udělal přesně to samé, co Kuran Kaname mnohem dříve jemu. Jazykem přejel přes její bradu, aby slízl veškerou krev, která tam byla. Akaku až tehdy pochopila, že si vlastními tesáky prokousla předtím spodní ret a ten krvácel. Bílá košile a kousek odhalené kůže pokrylo několik kapek krve, které stihly dezertovat před Aidovým jazykem. Vše bylo najednou naprosto jiné a přesto tak jasné.

Zámek místnosti cvaknul a dveře se vrznutím pootevřely, ale jim to bylo jedno. Stejně jako ani jeden nevěnoval žádnou pozornost tichému smíchu čistokrevného, který rezonoval prostorem. Měli na práci jiné věci a z místnosti by je nikdo na světě nedostal ani párem volů. Stín se opatrně protáhl ven, zavřel za sebou a opět se ozvalo tiché cvaknutí. „Tak dobrá, já mám času dost.“  Ozvalo se ještě, ale pak už bylo jen ticho. Ticho, kterému Aido pouze pokynul levou dlaní, zatímco se natahoval na podlahu vedle své partnerky a fascinovaně hleděl na divoce tepající žílu na jejím krku.