Kapitola 5

p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; }

„Proč já?“

„Protože vám věří a sama jet nemůže. Nasedat!“ Vůdce dvorně podržel Rize třmen a pak se sám vyšvihl do sedla. Havoc podal Shesku Ishbalanovi, který ji posadil před sebe. Na řízení mu stačila jedna ruka, druhou ji držel kolem pasu, aby nesklouzla. Sice neměl na výběr, knihovnice se pořád vzpamatovávala ze šoku, chránila si zraněnou ruku a byla zpomalená a otupělá, takže by se sama asi neudržela, ale to nic neměnilo na tom, že se v její tak těsné blízkosti cítil nesvůj. Vyjeli. Amestrijka byla sice drobná a lehká, takže udržet ji nebylo nic těžkého, ale stejně mu její přítomnost na klidu rozhodně nepřidávala.

Sheska se nejdřív snažila zůstat při vědomí, ale cítila čím dál tím větší ospalost. Natřásání na koni ji také ukolébávalo. Chtělo se jí spát. Nějakou dobu tomu vzdorovala, ale pak přece jen prohrála a usínala. Už v polospánku se opřela o jeho hrudník. Bylo to až překvapivě pohodlné. Jeho levou ruku cítila kolem pasu, lehce, ale přitom pevně a spolehlivě. Slyšela i, jak mu bije srdce, a to spolu natřásáním koně a únavou z vězení, útěku a zranění ji brzy uspalo.

Byl nervózní už z toho, že s ní jede na jednom koni, ale to že mu spí na hrudi bylo možná ještě horší. Ale nechal ji. Jednak se neodvážil ji probudit nebo cokoli udělat, jednak věděl, že má nárok na klid, aby se mohla hojit. I cestou zpátky udával směr on, ale na cestu se nemusel soustředit nijak zvlášť. Spíš jenom občas zkontroloval směr. Mohl se orientovat mimo jiné i podle jejich včerejších stop. Ale potom mu chtě nechtě zase zabloudil pohled na dívku před ním. Velké, tmavé a nevinné oči, jejichž pohled ho tak znervózňoval, měla zavřené a dýchala klidně. Sponky, kterými si odemkla dveře vězení, si už znovu nenasadila, snad je měla v kapse, snad je někde cestou ztratila, takže jí vlasy volně povlávaly kolem hlavy. Malinko sklouzla ke straně. Narovnal ji, opatrně, aby ji neprobudil, a znovu se na ni zadíval. Ze spaní se trochu usmála. Opravdu mu věří, jak říkal Mustang? Vypadalo to, že ho vidí ráda, když se setkali ve vězení. Uvědomil si, že se k ní začíná cítit ochranářsky. Vypadal tak útlá a křehká. A díky své světlé pleti vypadala ještě jemnější. Je hezká, pomyslel si. Ale pokud je pravda to, co Mustang řekl, co mám dělat? Naštěstí si nevšiml, jak pobaveně se tváří Vůdce, který jel hned za nimi.

Mezitím se konečně rozednilo. Scar zkontroloval, jestli jedou správným směrem, a znovu se zadíval na spící dívku.

Potřebuje ochránit. Zvlášť teď, když tady mají tu sektu. Jak vůbec mohla na světě až dodnes přežít? Vždyť je prakticky bezbranná. Tak snadno zranitelná. Ale hezká. I když je to Amestrijka se světlou pletí a tmavými vlasy. Její vlasy… Neodolal a sáhl si na ně. Měla je krásné, hebké, lesklé a prohřáté ranním sluncem. Pak se skoro lekl, co to dělá, a ruku zase odtáhl. Dívka dál klidně spala.

Před polednem se na chvíli zastavili, aby se konečně najedli a trochu si odpočinuli. Sheska se probudila a Riza jí zkontrolovala ruku, jestli neztrácí citlivost. Potom pokračovali v cestě. Když zase seděla před ním na koni, ohlédla se a zvedla hlavu.

„Nejsem na obtíž, pane Scare?“

Pak udělal tu chybu a podíval se do jejích velkých, tmavých očí. Měla tak nevinný, milý a přátelský pohled, že zase upadl do rozpaků a ucítil, že se opravdu červená. Vzápětí raději uhnul pohledem a odpověděl:

„Ne, Shesko. V pořádku.“ Chtěl dodat ještě něco, ale rozmyslel si to. Knihovnice se s odpovědí spokojila a otočila se zase dopředu. Vyjeli dál. Ishbalan si postupně uvědomil, že už není z její blízkosti tak moc nervózní (pokud na něho zrovna nezírá) a že je to vlastně docela příjemné. Začal přemýšlet, jestli jí nenavrhnout, aby se zase opřela jako předtím, ale neodhodlal se k tomu. A za chvíli už vjížděli do Ishtanu.

Na místě sesedli, pomohl knihovnici dolů a doprovodil ji k lékaři. Jít mohla sice sama, i když ne moc rychle, ale raději šel s ní. Byla teď přece ještě bezbrannější než jindy. Co kdyby se zase něco stalo?

Lékař jí sundal provizorní dlahu a podíval se na ruku. Pak řekl:

„Mohla byste si svléknout uniformu? Potřeboval bych se prohlédnout na celou paži.“

Knihovnice přikývla a začala si zdravou rukou rozepínat sako.

„Počkám venku,“ řekl v tom okamžiku náhle Scar a vyšel z ordinace. Jako pro Ishbalana by pro něho nebylo vhodné vidět cizí nebo svobodnou ženu ne zcela oblečenou a navíc byla opravdu hezká a on nechtěl riskovat, že se zase začne červenat.

Lékař prohlédl Shesce ruku.

„Je to dobré,“ řekl. „Kosti máte srovnané, konce jsou u sebe. Ošetřili vás dobře. Kdo to vlastně udělal?“

„Pan Scar.“

„Ten? Nevěděl jsem, že umí i ošetřovat,“ zasmál se doktor. „Co si pamatuji, vědělo se o něm, jen, že umí efektivně zabíjet. Možná nás ještě nějak překvapí.“

Sheska na to neřekla nic. Počkala, až jí lékař znehybní ruku, pak si oblékla uniformu a vyšla ven. Scar tam čekal, jak řekl.

„Všechno v pořádku?“

Přikývla a zasmála se.

„Prý jste dobrý ošetřovatel.“

A zase na mě zírá, pomyslel si. Nahlas ale řekl:
„Kam půjdete teď? Měla byste si odpočinout.“

„Asi ano. V knihovně v tuhle dobu už stejně není co dělat. Jdu domů.“

Ishbalan ji doprovodil až k domu, kde byli ubytováni důležitější Amestrijci.

„Potřebujete ještě něco?“

„Ne, v pořádku. Už to zvládnu sama.“ Usmála se na něho.

Proč to dělá? Nevidí jak mě tím znervózňuje? pomyslel si. Ale když se otočila a odcházela, chvilku se za ní díval.

Sheska odešla do svého pokoje a lehla si. Ruka už ji nebolela, ale byla unavená. Chvíli si četla, pak si svlékla uniformu, zase si chvíli četla a šla spát.

Druhý den se vzbudila o něco později než obvykle. Okamžitě si vybavila včerejšek. Své zajetí, útěk, zranění a hlavně to, jak jela potom zpátky. Začervenala se, když si vzpomněla, jak ji cestou držel kolem pasu a jak u něho usnula. Podívala se na svou levou ruku, znehybněnou v obvazech, a opatrně se posadila. Cítila se docela odpočatě. Odhodlala se vstát a obléknout si uniformu. S jednou rukou to trvalo dlouho a pro levou paži, obalenou sádrou, byl rukáv hodně těsný, nejdřív se bála, že se tam vůbec nedostane, ale podařilo se a po chvíli stála v pokoji ve své služební uniformě. Pomalu vyšla ven. Na chodbě potkala jednoho nebo dva opozdilé Amestrijce, ostatní už byli v práci. Rozhodla se zajít podívat, jestli nezbylo něco k snídani.

V jídelně na první pohled nikdo nebyl. Byly opuštěné a uklizené. Knihovnice vešla dovnitř a rozhlédla se.

„Hledáte něco?“

Ohlédla se. Z prostoru za pultem, kde se vydávaly příděly a kde byly umístěné sklady a kuchyně, vyšla ishbalská žena ve středních letech. Na sobě měla běžné jednoduché bílé šaty a závoj. Tvářila se mírně a mile.

„Zdravím. Vlastně ano. Zbylo tady ještě něco na snídani? Jdu pozdě, já vím, ale…“

„Podívám se,“ usmála se žena. „Sedněte si někde.“

Sheska pomalu došla k jednomu ze stolů. Žena se za chvilku vrátila s jídlem. Položila podnos před knihovnici.

„Něco jsem ještě našla. Vy jste ta amestrijská knihovnice, že ano? Sheska?“

„Ano, to jsem.“

Ishbalanka se podívala na její ruku v pásce.

„Stalo se vám něco?“

Knihomolka přikývla.

„Jo. Je zlomená. Proč, to by bylo na delší povídání.“

Žena se naštěstí dál nevyptávala.

„Potřebujete pomoci?“

„Asi ano. To by bylo milé. S jednou rukou…“

Ishbalanka jí namazala pečivo máslem a marmeládou a zmizela. Když Sheska dojedla, zase se objevila a tác odnesla.

„Kam půjdete teď?“

„Asi do knihovny. Sedět tam můžu i takhle.“

Šla pomaleji než jiné dny, ale do knihovny dorazila v pořádku. Za jejím stolem seděl seržant Fuery.

„Kaine? Co tady děláte?“

„Shesko? Vůdce mě sem poslal, abych vás zastoupil. Prý máte odpočívat. Vaše ruka…“

„Jenže já nevydržím sedět celý den v pokoji bez svých knih. Potřebuji být tady a nikde jinde. Ale…“ rozhlédla se „můžete tady zůstat a pomáhat mi. S jednou rukou nemůžu přenášet knihy.“

„Dobře. Zůstanu. Také proto, aby se to neopakovalo. Mohlo by je napadnout vás unést znovu. A mám pro vás vzkaz,“ řekl, když když odnesl na místo hromádku knih, které ležely na stole. „Pan Scar říkal, že lituje, že vás nemůže chránit sám. Má hodně starostí s řízením prací ve městě, je tady vlastně jeden z nejdůležitějších velitelů. Takže vám poslal pár svých podřízených jako ochranku.“

Sheska se ohlédla. U dveří postával nějaký Ishbalan. Oblečený byl podobně jako Scar. Na první pohled byl neozbrojený, ale knihovnice věděla, že pod volné oblečení, které Ishbalané obvykle nosí, se dá zbraní schovat poměrně dost. Celkově působil klidně, ale nebezpečně.

„To je někdo z nich?“ zeptala se šeptem.

Fuery přikývl.

„Je. A několik dalších je různě rozmístěných kolem knihovny, nevím jak přesně, ale měli by mít přehled o celé budově,“ odpověděl stejně tiše. „Sledují vás od rána, možná už od noci.“

„Aha.“ Usmála se. „Pokud potkáte pana Scara dřív než já, můžete mu říci, že děkuji.“

p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; }

Mustang a Riza šli domů. Byl už večer. Staveniště se skoro vylidnila a všichni spěchali do svých obydlí najíst se a jít spát, aby zítra mohli zase přijít odpočatí a pokračovat v započatém díle. Nějaký Ishbalan kolem nich rychle prošel, ale jinak byli na cestě sami. Mustang už chvíli vypadal, že má něco na srdci. Teď se zastavil a Riza také. Popošel k ní a pomalu ji vzal za ruku. Zatvářila se malinko překvapeně, ale opravdu jen malinko a hned zase nasadila klidný výraz.

„Rizo,“ začal. „Chtěl bych vám něco říct. Chci vám to říct už nějakou dobu a přemýšlel jsem, jak by to bylo nejvhodnější. Rizo… Stanete se první dámou Amestrisu? Vezmete si mě?“

„Pane?“

„Neříkejte mi pane, Rizo. Jsem Roy. Prosím. Stanete se první dámou Amestrisu?“

Hawkeye skoro nevěřila svým uším. Opravdu ji Mustang požádal o ruku? Oči se jí zamlžily. Nikdy to sice neřekla, ale milovala svého velitele už dlouho a po válce v Ishbalu zůstala v armádě vlastně kvůli němu. Aby ho chránila, pomáhala mu přežít. A teď…

„Stanu, pane. Stanu!“ Nechala se obejmout a chvilku tak zůstala, s hlavou jemu na rameni. Pak zvedla hlavu a vrátila do pracovnějšího rozpoložení. „Ale nejdřív bychom měli vyřešit naše problémy tady. Hlavně ty teroristy. Ohrožují všechno, o co se snažíme, nás i všechny, kdo mám pomáhají. Mohli by tady způsobit něco zlého, zatímco budeme pryč. Mohli by nám zkazit svatbu.“

„To bychom měli. Máte naprostou pravdu, Rizo. Také bych rád, aby naši svatbu nic nenarušilo, abys mohla být šťastná. Vyřešíme to tady…“

„A pak si vás vezmu, Royi.“

„Děkuji, Rizo…“

Pak uslyšeli kroky. Někdo se blížil, a tak se od sebe odtáhli a pokračovali dál v cestě, jako by se nic nestalo. Nechtěli, aby něco prosáklo ven dřív, než Vůdce oficiálně oznámí, že Amestris bude mít první dámu.